Ke dnu

Černošedá kniha, kde je vše tak smutné, smutné... Ale i takové příběhy jsou. Pět hvězd zcela právem. :-)

Tuto speciální trilogii hodnotím až po přečtení, potažmo poslechu (u třetí) všech. Tento konkrétní příběh je takový “prostřední sourozenec “ bez kterého by to nebylo ono. Všechny zasluhují pozornost a jsou nezávisle závislé jeden na druhém. Podle mě se autorce povedl zpracovat nevšedně všední život.

Někteří lidé prostě umí psát.
Naštěstí.
Studená kniha, skvěle napsaná, jsem úplně paf.

P.S. kdysi v mládí jsem chodila na brigádu do pekárny.
Vím, co to je celou noc čistit plechy, nebo růčo fůčo mačkat mák a tvaroh do nekonečné řady koláčů..., ovšem proti drůbežárně to zní jako ráj na zemi, aspoň tam bylo teplo a voňavo. Myslím, že se na čas stanu vegetariánem, jelikož při zmínce o kuřecím řízku se mi dělá šoufl, stejně jako malé Aničce.

Vlastně stále vstřebávám. Popis bezútěšnosti života některých lidí, popis celé bezútěšné krajiny zahalené mlhou...to byl těžký kalibr. Maloměsto, které nedá člověku prostor. Sousedi, kteří vědí vše nejlépe. Kniha je mistrovským dílem v popisu postav. Jejich současného života. Jenom mi chybí trocha světla, naděje, rozhodnosti ke změně svého osudu. Představa, jak každé ráno vstávám do zpracovny mrtvých kuřat, to byl těžký okamžik. P.Bolavá umí

Tento příběh se mi líbil o trochu víc, než Do tmy, přesto se už další knihy Anny Bolavé v současné době číst nechystám. Jsou dost náročné na vnímání děje, což není špatné, aktuálně jsem se ale autorčiným stylem psaní nasytila více než dosyta.

Jsem po přečtení trošku rozpačitá a usilovně přemýšlím, za co ta nominace na Magnesii Literu. Občas mívám pocit, že některé literární ceny jsou prostě za.... jinakost. A přitom by stačilo úplně obyčejně odvyprávět příběh! Jsem asi holt staromilec.
Nicméně tento možná trošku detektivní román a zároveň psychologická sonda do maloměstských životů má jistě co nabídnout tomu, kdo je ochoten přistoupit na autorčinu hru a přijmout její specifický styl s přehršlí postav a mikropříběhů. Většinou jsou zajímavé a čtivé, nicméně kdykoliv jsem už už byla vtažena do děje, přišla presmyčka jinam a já se ztratila....

"Jak může být někdo tak křehký...... jen tak, ze své podstaty."

Po přečtení autorčiny knihy Do tmy to netrvalo moc dlouho a z knihovny jsem si přinesl její další knihu.
Opět jsem našel výjimečnou knihu. Tentokrát nevoněla bylinkami, ale spíš se z ní šířil zápach plísně, nemocí, močálů a masa. Celá kniha je o nelehkém životě, o trápeních, o složitých vztazích, o nočních můrách a lidském neštěstí.
Pokud ale člověk hledá, najde tam i pozitivní věci, které jsou posilující a inspirující. Pro mě to mělo ještě únosnou míru a po přečtení depresím nepropadám. :-)
Styl psaní autorky je sice trochu specifický, ale zajímavý a nevadí mi.
Takže se zase brzy potkáme, paní Anno Bolavá, a nemusím nijak tajit, že se těším. Už jsem si v knihovně rezervoval třetí díl Před povodní. Podle anotace to asi opět bude pořádně hutné čtení.

Tak tohle bylo hodně bolavé, a to až příliš - autorka má pseudonym, které dokonale představuje charakteristiku jejího vyprávění. Líbilo se mi o dost více než první díl. Je zde hodně postav a každá z nich svým způsobem života klesá až k úplnému dnu. Pro mě hrozný byl popis zabíjení koťat dědečkem a ubíjející práce samoživitelky u výrobní linky s kuřecím masem.
Každodenní lopota všech jako kdyby už nemohla být beznadějnější, depresivnější a utrápenější. Všem postavám se dějí ty nejhorší věci, které si ony dokáží představit. Spisovatelka nás nutí přemýšlet o smyslu života, zda stojí za to se od toho dna odrazit a najít v sobě cestu ven z té nekonečné bezútěšnosti.
"Může být dno stropem nějakého dalšího světa?"
A stejně jako u prvního dílu - i zde obálka s vylomenými zuby hřebene mistrně vyjadřuje, jak se klesá ke dnu.

Musím přiznat, že se mi Ke dnu líbila trošku víc než Do tmy. Líbí se mi popisy okolí - bažin, zahrad… Děj jen volně navazuje na předchozí knihu, má vlastní postavy, z nichž mi byla nejsympatičtější Anička. V Do tmy se kniha soustředila především na jednu postavu, zde jich máme hned několik. Četlo se to skvěle přestože je celá kniha velmi ponurá a jakoby studená.

Kniha Do tmy, na níž Ke dnu hodně volně navazuje, měla punc osudovosti. Byla to neuvěřitelně sžíravá kniha, u které člověk čeká nějaký děsivý konec.
Ke dnu na to navazuje rovněž těžkou a dusivou atmosférou maloměsta a jeho postav s jejich všedními i bolestnými starostmi a trápeními.
Anna Bolavá má mistrný jazyk, díky tomu se obě knihy opravdu skvěle čtou.
Píšu tohle hodnocení nějaký měsíc po dočtení. Pravda je, že narozdíl od Do tmy si vůbec nepamatuji konec. To asi o něčem svědčí. Spousta postav, spousta mikropříběhů. Ale pri čtení se mi to líbilo

"Ke dnu" volně navazuje na první knihu "Do tmy". Autorka zachycuje život obyčejných lidí, jejich starosti i touhy vymanit se z těžkých životních situací. Nechybí detektivní zápletka a mrtvé tělo ženy, manželky místního lékaře. Místy jsem se trošku ztrácela - mnoho postav, mnoho myšlenek....
Symbolika slov - Ke dnu - a možnosti najít v sobě sílu a ode dna se odrazit nebo naopak rezignovat, nesnažit se bojovat, nehledat nové možnosti, které by vedly k lepšímu životu. Krásně popsány jsou také charaktery jednotlivých postav.

Po čarokrásné, vytříbené prvotině jsem útrpně doposlouchal tohle její volné pokračování. Je to dílo stejné autorky? Po psychologické sondě sběračky Anny se na mě vyvalilo moře nezajímavých postav. Ony by i byly svým způsobem nosné, ale Bolavá mi nedává prostor se s žádnou ztotožnit. Plevelí děj prostoduchými dialogy a obraty, nenacházím zde jazykovou bohatost nebo psychologickou drobnokresbu jako ostatní čtenáři.
Místy je v knize načrtnuta slibná atmosféra zmaru a smutku, nesympatické figury však odvádějí pozornost od struktury díla, které má v sobě detektivní náboj. Pro mě nevyužitý potenciál.

Kniha opravdu jen volně navazuje na předešlý díl, dá se číst samostatně. Tady autorka zachytila více lidí s jejich životy. Dovede mistrně vyjádřit mezilidské vztahy, radosti i smutky, bolesti i trápení všedních dnů, samotu, deprese, vyhořerní, ale i lásku.
Krásným jazykem vyjádří životy lidí, ale i prostředí, kde žijí. Močál, mlha, ale i naděje na zlepšení.
Voda tiše plyne, tak, jako život každého z nás. Uklidňuje, ale vyvolává i strach. Dostanete se ke dnu, ale většinou je jen na nás, zda chceme vyplavat.
A hřeben na obalu, Má vylámané zuby, ale tolik toho prožil. Rozplétá vlasy tak, jak autorka mistrně pitvá osudy lidí na maloměstě.

Autorka má velmi podmanivý až poetický styl psaní a kniha se čte jedním dechem. Těším se na třetí díl série.

Postavy, potácející se ve svých více méně nešťastných životech, bezútěšná honba za zdánlivým štěstím, každodenní ubíjející práce v místní drůbežárně, poflakující se školáci, staré křivdy, nepochopení, žárlivost... Maloměsto, kde se sousedé navzájem šmírují zpoza sepraných záclon, kde je falešné přátelství vstupenkou pro spokojený život a největším vzrušením románek místního doktora. A k tomu všemu z nedalekých močálů zahalených všudypřítomnou mlhou vypluje jednoho dne mrtvola... Všichni jdou pomalu, ale jistě ke dnu a zbývá jim jen nepatrná jiskřička naděje na šťastnější budoucnost.
Druhý díl trilogie nijak nenavazuje na předchozí knihu Ke dnu, setkáte se tu jen se stejným prostředím a některými postavami. I styl vyprávění je jiný. Narozdíl od niterně podané ich-formy zvolila autorka epičtější děj a více vypravěčů. Skvělý cit pro vykreslení jednotlivých postav a jazyková bohatost nicméně zůstaly. Myslím, že mě třetí díl nemine.

Nevím, jak to autorka dělá, ale píše úžasně a podmanivě. Mám pocit, že v té knížce jsem s postavami a prožívám s nimi jejich příběh. Skvěle popsala chování lidí na malém městě, kde se navíc našla mrtvola ženy. Detektivní záhada se pozvolna rozplétá jako zacuchané vlasy hřebenem.
Co mi činilo problém bylo čtení o Miladě, která pracovala v podniku zpracovávající drůbež a z toho se mi až zvedal kufr, všude maso, kuřecí čtvrtky, drůbky, ..., maso, maso, maso a pořád jedli řízky, chudák Anička.
Pokud autorku neznáte, vřele doporučuji. V brzké době se vrhnu na třetí díl Před povodní. Ačkoli ho mám v papírové podobě, našla jsem ho i na Audiotéce, tak zkusím poslech.

Návaznost na předchozí román Do tmy je jen volná a i struktura vyprávění je dost odlišná. Oproti jasné ústřední postavě tady máme několik souběžných, provázaných příběhů a stejně důležitých figur. Díky tomu působí kniha rozmáchleji, epičtěji, ovšem psychologická drobnokresba je stejně pečlivá a výstižná. Maloměstská přízemnost, staré křivdy a šrámy, každodenní šeď, nulové životní perspektivy ale i střípky naděje. V naší kinematografii se pro tenhle druh příběhů vžil nehezký termín "chcípácký film", převádět ho do literatury zrovna v případě Anny Bolavé by ale nebylo férové. Ve zpackaných životech svých hrdinů se nevyžívá, ale není ani chladná nebo odtažitá. Jej vyprávění vás strhne, aniž si hned uvědomíte, jak to dělá. Její prozaická prvotina je oceňovanější, ale já stavím Ke dnu na stejnou úroveň.

Bylo to jako na horské dráze. Začátek mě nadchnul, uprostřed to šlo pomaleji a závěr jsem zhltla, že i dýchat jsem zapomínala.

Je to moje první knížky od autorky a zaujala mě. Vzhledem k tomu, že v komentářích je několikrát zmiňováno, že Do tmy je lepší, tak už se na ni fakt těším!

Spíš 3,5*.
Kniha není vyloženě špatná, ale po přečtení Do tmy jsem čekal něco trochu jiného. Hlavním problémem pro mně byl příliš velký počet hlavních postav. Mám pocit, že sedm osudů, byť vzájemně propletených, je prostě moc a kniha na mě působila příliš mozaikovitě.
Jinak je ale kniha napsána opět skvěle, i když ta beznaděj, která z jednotlivých příběhů čiší je občas ubíjející.