Malevil

Tentokrát jsem poslouchal v audioverzi. Vůbec se mi nelíbila.

Ha, po Mágovi hned druhá retrospektivní revize v řadě. Meditace otvírá dvířka podvědomí a tenhle dluh staré křivdy splatit musím...Podhoubí mého rozhodnutí mi vlastně bylo jasné i tehdy, ale umlčel jsem jej a opodstatnění pro snížené hodnocení si našel jinde. Ve skutečnosti za ním ale stála docela obyčejná, beta-samčí alergie zraněného ega, jíž snad v knize reprezentuje Colin. Hlavní hrdina Emanuel je vším čeho se bojím, resp. co se bojím podrobit zkoušce, abych náhodou nezjistil, že to v sobě nemám/neumím odemknout. Emanuel je nebojácně svobodomyslný, otevřený, emočně vyrovnaný, charismatický, asertivní, pragmatický, strategicky vytrvalý, disciplinovaně poživačný, milující, spravedlivě laskavý a co je nejhorší, dík „roztomile“ negativním vlastnostem – vzhledem k výše uvedenému vcelku pochopitelné ješitnosti a mužskému, dobově poplatnému šovinismu (zajímavé, jak málo žen si tu na něj stěžuje, ba naopak; ve svém souhrnu je zjevně přitažlivý) - tak nějak lidsky uvěřitelný. Má sžíravá nenávist k tomu co zosobňuje je patrně jen němou výčitkou malosti z jejíchž pozic jsem jej zavrhl. To k tomu ale taky patří. Nu což, Emanuele, nikdy není pozdě začít od píky; apokalypsa, neapokalypsa, s vypuštěnou žlučí a hlavou i srdcem otevřeným, vstříc ztroskotáním budoucím kráčí se hned líp. Máme co máme. Hlavně se hned ze všeho nepoložit, život se už o smrt postará sám!
Malevil teď zpětně vnímám jako oslavu nezdolně živočišné naděje a hlavně potenciální „rozlehlosti“, jíž v sobě všichni, stejně jako potenciální „malost“, chováme.
Přežívat, či žít? Toť otázka!

Román, patriaci dnes už do klasiky, ktorý vypovedá o živote PO. Po katastrofe spôsobenej človekom, kedy sa život akoby vracal do svojich prvopočiatkov. Zápas človeka so životom a jeho nepriazňou za každých podmienok.

(SPOILER) Autor je prostě génius! Napsal velmi silný příběh, ale podán byl poutavě, s citem, který mě překvapil. Neočekávala jsem ho u takhle těžkého tématu jako jsou následky vybuchnutí atomové bomby, ale stalo se. Ono, kdyby to byla atomová bomba se vším tím sajrajtem, co k tomu patří, nejspíš bychom toho moc nepřečetli, ale to lze autorovi odpustit. ;-)
Celá kniha, byť se jedná o takovou věc jako je téměř vyhlazení lidstva – a to se můžeme jen domnívat, protože kniha se zabývá jen pár konkrétními místy; Maležak, La Rock, Malevil, nikoliv celým světem – se nese v takovém odlehčeném duchu, jde-li to tak nazvat. Samotní protagonisté jsou zvláštní směsicí lidí, ale krásně se doplňovali. Ve chvíli, kdy padlo lidstvo, začalo být něco jako vlastnictví, touha po bohatství a majetku naprosto zbytečné. Naopak touha po přežití převládla. Tady jsem čekala, že to sklouzne do klasické rutiny – rabování, vraždění, no prostě, že lidská stránka půjde stranou na úkor zachování sebe sama. A tady mě autor překvapil podruhé. Emanuel se postavil do čela hrstky lidí, kteří přežili, a ačkoliv byl pánem na Malevilu, dobrovolně se vzdal svého majetku ve prospěch většiny. Začal je organizovat, vytvořil radu, chránili se navzájem, pomáhali si, prostě se stali rodinou bez krevních vazeb (a ano, polygamie zde sehrála také svou důležitou roli). Jenže v tomhle je ta krása vyprávění. Neobrátili se proti sobě navzájem, naopak, zjistili, že budou-li spolupracovat, přežijí. A tak se nesl celý příběh, kde lidství získává zpět svůj charakter. Dojde k několika šarvátkám z hlediska víry (ale spíše slovním ze strany Emanuela), bojům na život a na smrt a i úmrtími, které byly srdcebolné a v některých případech – za dané situace – i nutné.
Zde bych jen podotkla to, že mi Emanuel připadal jako Bůh, nadčlověk. Byl chytrý, dělal správná rozhodnutí, prakticky bez chyb. Až mě to děsilo. Později, ke konci knihy, jsem ho začala vnímat jako „otce nové éry“ a po jeho smrti i modlou lidství. Tomáš byl další stěžejní postava, bez které si nedokážu představit svět po katastrofě. Byl to nadčasový muž, muž pokroku. Emanuelovu neomylnost kritizoval svým realistickým postojem, dodával knize na opravdovosti a díky němu byla kniha uzemněná, protože tlumila neomylné projevy Emanuela a později i „velikášství“ Colina.
Smekám, pane Merle. Jste skutečný spisovatelský génius!

Co se četby týká, myslím, že jsem nový rok zahájila velmi dobře. Malevil je skvělý román, autor vynikající vypravěč.
Bavilo mě sledovat různé charakterové typy lidí. Brzy pochopili, že pokud chtějí přežít, musí spolupracovat, pomáhat si a být navzájem tolerantní.

Síla této knihy není v katastrofě, ale v tom, co přijde potom. Emmanuel Comte a jeho společenství nejsou žádní superhrdinové, ale normální lidé, kteří musejí přemýšlet, spolupracovat, rozhodovat a nést odpovědnost.
Čte se to lehce, ale pod povrchem je spousta těžkých otázek:
Kdo má právo rozhodovat? Jak daleko lze zajít pro přežití? Co je ještě civilizace a co už barbarství?
Malevil jsem poprvé četla jako studentka a už tehdy se mi líbil. Dnes mi připadá ještě lepší – a možná i nepříjemně aktuální. Je to kniha, která člověka uklidní tím, že svět může znovu začít… a zároveň ho vyděsí tím, jak snadno se může pokazit.

Reread po takmer 10. rokoch. V mladických rokoch som si užíval dej, perfektný popis prostredia, neriešil som morálne aspekty knihy. Veci, nad ktorými som teraz trochu krútil hlavou mi vtedy prišli ako len súčasť knihy a neriešil som či to Merle myslel tak a či tak. Ničmenej popis žien v knihe mi prišiel naozaj ťažko uveriteľný, chrakterovo sa neodlišovali a aj jediná Judita (vzdelaná zastupiteľka žien) bola popisovaná pomaly ako chlap.
Ničmenej napriek nesúhlasu s určitými pasážami a Emanuelovým chovaním by som knihu hodnotil plným počtom, proste je perfektne napísana, vtiahne do deja a človek sa od nej nevie odtrhnúť.

Malevil nabízí uvěřitelný příběh světa po katastrofě, soustředěný na každodenní přežití a spolupráci malé skupiny lidí. Je to psané z pohledu své doby 60. - 70. let, ale přitom velmi nadčasově. Síla knihy je v realistických postavách (u žen trochu méně) a praktických detailech, ve všem, co jsou přeživší nuceni řešit. Tempo je ale místy pomalejší a těžkopádné. Přesto jde o solidní a hlavně klasický post-apokalyptický román, který rozhodně stojí za přečtení a který se stal inspirací pro mnoho děl napsaných později.

Výborný román. Přiměl mě k zamyšlení, zda bych byla v podobné situaci schopna přežít. Hrad ani domácí zvířectvo nemám, tak bych patrně skončila v potulné tlupě vyhladovělých nešťastníků a litovala, že mě nepostihla rychlá smrt.

Malevil, francouzský hrad postavený během Stoleté války, je nyní obsazen malou skupinou, přeživšími jaderného holocaustu, který zjevně vymazal svět. Jak se dozvídají o jiných přeživších, stává se jasným, že se Malevil musí bránit nejen proti lupičům, ale i proti konkurenční politické dominanci.
Příběh je pomalejší a víc promyšlený než většina amerických postapokalyptických knih – hodně se diskutuje, debatuje, pije víno a buduje společnost úplně od nuly. Obejde se bez akčního klišé, výbuchů, mutantů a podobných věcí, sází na komunitu a lidskou povahu, řeší se co se bude pěstovat, co dáme zvířatům a jak se nepoprat o ženy.

Pro mě osobně naprostá klasika s neskutečnou hloubkou.
Postapokalyptický příběh z pohledu obyčejných lidí, kteří se musí naučit žít v novém světě.
Nečekejte žádné bombastické scény nebo honičky, tohle je velmi reálné pojetí přežití v prostředí, kde se během pár hodin změnil svět.
I když se jedná o už značně starší kousek, rozhodně převálcuje spoustu mladších kolegů.

Pre mňa úplne nový, oveľa viac realistickejší, minimalistický a hlavne pragmatickejší pohľad na post-apo.
A táto podoba absolútne valcuje všetky ostatné.
Rád čítavám knihy bez toho aby som o nich vedel viac než je nutné a začiatok Emanuelovho rozprávania ma dosť zmiatol a nie celkom vtiahol. A však vytrvalosť sa vyplatí a my následne sledujeme až epický zrod staro-nového vládcu nad Melvilom.
Skvelé aj podruhý krát.

Malevil z pohledu žánru sice už trochu ztrácí nadčasovost, ale jako román neztrácí nic ze své atraktivity.

Ač jde o postapokalyptické sci-fi, drží si kniha po celou dobu podmanivou atmosféru francouzského venkova, což zjemňuje vážnost situace, s níž se protagonisté jsou nuceni vypořádat a čtení není tak ponuré, jako u jiných postapokalyptických románů, jež v současnosti v žánru vychází. Robert Merle je navíc bravurní vypravěč a je schopen i v zdánlivě "hluchých" místech příběhu držet nebývalý spád, čtenáři tedy nevznikne moc příležitostí k nudě.

A bude-li čtenář laskavý a odpustí autorovi jistou netechničnost v podobě výbuchu atomové bomby bez radioaktivity a bude-li schopen se napojit na dobu v níž byl román napsán, pak jsem si jistý, že i fanoušek současného sci-fi bude s Malevilem spokojen.

Netradičně pojaté téma, příjemně osvěžující po klasických postapo, jak bývají v dnešní době pojaté. Sympaticky nezvyklé mi mimo jiné přišlo, že se vlastně vůbec neřešil svět kolem.
Z hlediska literární formy jsou potom zajímavé doplňující poznámky Tomáše za některými kapitolami a samotný závěr shrnující další dění příběhu v průběhu let. S odstupem a přesto to vezme za srdce.

Ale když se vrátím na začátek: z popisu dopadu bomby a dění ve sklepě jsem měla husí kůži a celou mě to sevřelo (nedoporučuju číst před spaním :D).
A co se týče doby "po té věci"... Bezvadně vykreslená dynamika skupiny, změny v tak komorním kolektivu, vývoj postav. Nejednoznačně stanovitelné hranice mezi manipulací a leadershipem (jak by se řeklo dneska). Vůbec mi totiž nepřišlo, že by tam byli jen dobráci a zlouni, jak se na první pohled zdá, a samotnou hlavní postavu považuju za poměrně kontroverzní.

Příběh je vykreslený jednoduše a přitom trefně. S "obyčejnými" emocemi, které však mají potenciál tnout do živého. Hluboké myšlenky psané jednoduše, některé možná až stereotypním způsobem, ale použité v (kon)textu tak, že velmi zasáhnou. Třeba: "Měli bychom věnovat životu víc pozornosti není tak dlouhý." A jak říkám, vytržené z příběhu to nezní tak opojně, ale kdo četl, věřím, že pochopí. Třeba první dvě strany 11. kapitoly, z nichž pochází i citovaná věta, projížďka Emanuela s Tomášem na východ Slunce. "Jako by světlo bylo něčím, co lze nasát do plic", tak na mě zafungovala i celá tato kniha.

Závěr za mě mírně pochmurný a znepokojivý. Vlastně jako by se svět točil v kruhu. Jako by obroda po katastrofě v sobě už rovnou měla zárodek nevyhnutelné následující zkázy. Nicméně pachuť ze samotného lidstva na jazyku vůbec nesnižuje kvalitu této knihy.

Postapokalyptická scenerie bez obalu.

Velmi dobře napsaná kniha a historicky první přečtená na toto téma.

Autor se nebál i hraničních problémů: jako jak to bude ohledně sexu, když je tam více mužů a jen jedna mladá žena. Nebo jak degenerovaná může být lidská rasa po světové apokalypse.

Ale narovinu se nemusíte bát nechutných scén, nebo příliš velké hrubosti. Čte se to příjemně.

Zkrátka podle mě povinný literární úvod do postapokaliptickych knih.

Ty jo, postapo romány nejsou úplně můj šálek kafe, ale tohle bylo skvělý, zejména tím, že je to zasazené na venkov, k hradu, do lesů. Člověka tam tedy neobtěžuje všemožná technologická fantasmagorie, která postapo příběhy často doprovází.
Málokdy se mi stane, že mi stylem psaní něco takhle sedne, navíc aby mi i takhle sedla MUŽSKÁ hlavní postava. Přečetla jsem to jedním dechem. Celý příběh a postavy je uvěřitelný, jak kdyby v příběhu s nimi člověk doopravdy žil. Kromě plného počtu řadím i do seznamu ‘doporučuji.’

Audiokniha.
Měl jsem z knihy obavy, že mne vystaví nehezkým obrazům a věcem postapokalyptickým, ale byla to, jak píše, jankum, spíše robinsonáda. Merle píše obratně, dobře vykresluje postavy, umí nechat zaznít silnou větu či dobrý postřeh o lidech, neboť o nich tato kniha je převážně, o jejich společnosti, o potížích jejich soužití a přežití, ale žádné opravdu syrové a kruté pasáže textu nečekejte. Je to Francouz, takže se spíš řeší politiku (otře se o komunismus a trefně poznamenává, že v něm vlastně malevilci žijí, je pro-náboženský, ale přitom antiklerikalistický), namísto následků "Události" řeší spíš (poněkud naivisticky a idelisticky) ženy a jejich důstojnost, ať už je to důstojnost té, která se rozdává všem, i té, která taktizuje. S uvěřitelností příběhu a s motivací postav by se dalo dlouze polemizovat, ale jako celek mi přišel román jako pěkná freska o jedné společnosti ukryté v hradu, která bojuje o přežití své a přežití lidskosti jako takové. Místy jsem měl pocit, že poslouchám dobrodružný román pro mládež, takový mix Rychlých šípů, Bahna z Mississippi a Toma Sawyera a Robinsona, jak to bylo prostě žůžo dobrodrůžo. Jakoby ani nešlo o život.

Merle se vším, co k němu patří. U tohoto románu lze označení science fiction považovat za nadsázku, protože pouze výchozí situace (zničení lidské civilizace výbuchem neznámého původu) zapadá do postapokalyptického tématu, které bylo v té době ve sci-fi velmi populární. Zbytek románu vypráví o tom, jak se skupina zázrakem přeživších ujímá úkolu obnovit lidskou společnost. Z tohoto hlediska lze říci, že román patří do žánru robinsonády.

Tuto knihu jsem koupil už před lety, jako fanoušek postapokalyptických knih, ale dlouho se mi do ní nechtělo.
Nakonec jsem se do ní pustil, a nebylo to vůbec špatné.
I když musím říct, že v tomto případě je hodně vidět, že se jedná o starší knihu. Velká část děje se točí kolem víry, a chováním lidí v tomto směru moc nerozumím, ale beru to, že v minulosti to mohlo být reálné.
Taky moc nechápu, proč se hlavní hrdinové považovali za poslední přeživší lidi na planetě...
Bohužel, hlavní hrdina mi není zrovna moc sympatický, působí dost namyšleně a arogantně, všichni jsou celkem neschopní a nechají sebou manipulovat.
Zajímavé je zamyšlení nad vztahy, které se vyvíjejí při nepoměru mužů a žen ve skupině.
Celkově jde o poměrně dobrou a originální knihu. Nejde však o knihu, kde se začtete a děj nějak rychle ubíhá, ačkoli naopak se nedá říct, že by se vlek.
Trochu mě pobavili situace, kdy nechtěli plýtvat časem, a jeden den trávit cestou do města ( plného obchodů, železářství například) a místo toho vytahovali hřebíky....to je opravdu o mnoho lepší využití volného času :D