Klára a Slunce

Tak tahle kniha mě bohužel moc neoslovila. Je to žánr který jde docela mimo mě a znovu jsem se ujistila, že to není můj šálek kávy.
Což je docela škoda, příběh mě zaujal, ale nemohla jsem se začíst a některé pasáže mi přišly až moc zdlouhavé a takové o ničem.

Audiokniha

Až nesmyslně komplexní výborný sloh o lidství. Nemám co říct bez toho, aniž bych psala hodinu.

Krásný, nejen pro dospívající, sci-fi příběh s přesahem filosoficko-etickým o vztahu vyspělé umělé inteligence a nemocné dívky. Ischiguro pokládá zásadní otázky, do jaké míry lidé mohou a do jaké míry se nechá AI využívat a zneužívat.

Moje první setkání se žánrem sci-fi a musím přiznat, že tohle setkání opravdu stálo za to. Jak již překladatelka napsala: největší nebezpečí nám nehrozí od robotů, ale od lidí nepochybujících o své lidskosti. Příběh robota Kláry, který se neustále učí a inteligentně přijímá vše lidské od malé dívky Josie, nás vede určitě k zamyšlení. Jak moc se máme obávat robotů a mohou nás někdy nahradit? Čím se od nich odlišujeme? Co nás dělá člověkem? Autor nás provede vnímáním robota k okolnímu světu a jeho popisky děje očima robota jsou mnohdy úsměvné, ale zároveň plné laskavosti a snahy o pochopení. Velmi krásně napsaná sci- fi. ROzhodně sáhnu i po dalších autorových knihách.

Zvláštní příběh. Hodně mi připomněl stará sci-fi, hlavně tím, jak Klára přemýšlela a jak se vyjadřovala. Kniha se čte lehce a velmi rychle lze pochopit všechny nepřímé narážky postav na svět kolem nich. A že to tedy byl divný svět.

Tato kniha stojí na premise, že ačkoli je Klára velice inteligentní robot, neví nic o vesmíru, tedy o nebeských tělesech, tudíž předpokládá, že Slunce je životodárný bůh, u kterého se lze přimlouvat za smrtelníky atd. Jistě, dá se dojímat nad její bezelstnou naivitou – jestli vás to uspokojuje. Kniha je čtivá, příběh, přes jeho četné absurdity, dopadá, jak končí mnohé příběhy našeho dětství… Popravdě: čekal jsem více.

(SPOILER) Já si z těch mnoha vrstev a výkladů příběhu Kláry vybral,že se jedná o krásnou scifi pohádku.O stroji určeném k použití, jeho AI a jakémsi vnitřním světě,kde zjišťuje,že lidé mají NĚCO co je přesahuje.A také se Klára seznamuje s názorem,že uvnitř člověka je NIC.Klářina výprava za sluncem,aby ho prosila za záchranu Josie,je něco co jen tak z hlavy nedostanu.
No a co s "vysavačem" i když je chytrý a splnil svůj úkol?Dáme ho někde do skladu.Aby nepřekážel.
Ishigurem jen velmi střídmě naznačená  nejasná budoucnost je zneklidňující.Koho zajímá čtení o tom, jestli člověk má uvnitř "srdce"nebo ne a jestli se AI může "modlit",tomu doporučuji.

Moje první setkání s Kazuem Ishigurem. A stoprocentně ne poslední.
Klára a slunce je nádherný příběh, vysoce překračující hranici sci-fi.
Knížka ve mně rezonovala i dlouho poté, co jsem ji dočetla.
Doporučuji i "nescifistům".

Mě se Klára, její způsob přemýšlení, její laskavost a oddanost moc líbila. Bavilo mě dešifrovat jaké situace vidí a jak je popisuje, jak si věci vysvětluje. Neumím si představit, že bych takového kamaráda odložila do komory nebo na smeťák.... vždyť to mělo skoro duši

Tento sci-fi román má mnoho vrstev a ještě více filozofických otázek. Ale i příběh je velmi zajímavý a čtivý. Seznámíte se s Klárou - velmi nadaným ÚPčkem verze B2, která má skvělý pozorovací talent a je proto velmi pravděpodobné, že bude svému budoucímu teenagerovi, který si ji vybere, výborně sloužit. Zjistíte, že svět se posunul tak kupředu, že se lidé genově vylepšují, tzv. pozvednutí a díky tomu jsou chytřejší a řadí se do vyšších společenských tříd. Jenže všechno má svou daň…
A zde přicházejí otázky. Ale ta hlavní je jednoduchá - Co dělá člověka člověkem? Moc se mi také líbila myšlenka, že částečně nás samé dělá i to, jak o nás naše okolí smýšlí. A že i kdybychom neměli duši, tak jsme v srdcích ostatních a z nich jen tak nezmizíme.
Všechno vám začne pořádně šrotovat v hlavě až když knihu dočtete. A myslím, že na ni budete myslet ještě dlouho po dočtení. Já určitě.

Ishiguro píše sci-fi, v němž je svět pouze naznačený, tváří se velmi podobně jako ten náš, má jen odchylky, které ale nebývají dobře vysvětlené, tak jako jakési genové úpravy dětí v Kláře a slunci. A já mám dojem, že právě ona nedovysvětlenost a tušená nepěkná tajemství dávají jeho dílům tu znepokojivost, která vás nutí číst dál a dál, dokud na to nekápnete. V Kláře a slunci dostanete autora přesně takového, jakého ho znáte, a možná i o kapku lepšího. A ačkoliv tato kniha není takový srdcerváč, jako Neopouštěj mě, zanechá ve vás spoustu otázek. A to mám na sci-fi literatuře nejradši - může řešit velké etické otázky.

Tohle čtení se mě dotklo. Nevšední,vyvolávající spousty myšlenek a otázek. Hodně čtu příběhy o minulosti,současnosti...tohle pro me byla budoucnost a ohromně mě to bavilo.

Nemohu si pomoct, ale jest to pro mne trochu bez chuti a zápachu, ani moc nemám potřebu nad tím přemýšlet. Problém imho je v žánrové nejednoznačnosti a neurčité struktuře. Je to tak trochu sci-fi, trochu zamyšlení nad podstatou lidskosti, mapování vztahů z neobvyklého úhlu pohledu, potřebou spirituality pro myslící entitu. Všechno jen trochu. Nejzajímavější to pro mě bylo, když to rezonovalo trochu jako atypická detektivka. Kdo je Josiina matka, jak celá ta společnost funguje, co je "pozvednutí", proč někdo pozvednutý je a někdo ne, co se stalo s Jossiinou sestrou, co je mašina a co se stane s Klárou po onom odčerpání tekutiny...atp.??? Člověk sice sem tam nějaké odpovědi dostal, ale neúplné a jen tak bokem - jakoby o toto nešlo. Dobrá, nešlo - ale, takže co jsem to vlastně četla? Přijde mi, že (pouze) úvahu nad tím, jak může náš svět vnímat stroj. Úvahu velmi jemnou a kultivovanou, ale taky poněkud sterilní a bezzubou.
Po McEwanových "Stroje jako já" je toto druhá kniha o androidovi, která mi přišla poněkud neživá. Haklova Umina verze je nepoměrně šťavnatější a Tewisův Zpěv drozda košatější a uhrančivější.

(SPOILER) Jako teenager jsem žánr sci-fi milovala, a tak jsem se rozhodla k němu po mnoha letech vrátit právě tímto románem od oceňovaného autora. Asi jsem očekávala příliš mnoho, takže jsem docela zklamaná. V románu jsem nenašla jedinou osobu, která by se chovala konzistentně a normálně, takže nakonec si medaili za "lidství" a racionalitu odnáší právě robotka Klára, jejíž vnímání světa je omezeno výhledem z výlohy obchodu a později prostory domu a jejími občasnými výlety ke stodole a za Rickem, takže i její logické výstupy nejsou až tak relevantní, ale zato směřují za jasným cílem - zachránit svého člověka, tedy Josii, i za cenu možného sebeobětování.

Absolutně jsem nepochopila, proč Klára nevyužívá jako zdroj informací Internet, když je tak učenlivá, na spoustu věcí by si mohla upravit názor. Navíc dneska přes Internet komunikuje kde co včetně robotických vysavačů a chytrých praček, tak proč k němu nemají přístup humanoidní roboti? (No jasně, autor to tak potřeboval, ale je to zjevný logický lapsus).

Román měl spoustu vrstev, zabýval se chováním lidí k robotům, elitářstvím, genovými modifikacemi a jejich následky, náhradou člověka robotem, vážným onemocněním, umělou inteligencí, ztrátou pracovních míst z důvodu nástupu AI a hledání další životní cesty a spousty dalších témat, nicméně mnohých z nich se jenom zlehka dotknul.

Některé momenty se jevily jako zavádějící, zbytečné a bez pointy (setkání Helen a Vance), některé skončily na půl cesty (co se vlastně nakonec stalo s Rickem a s Helen). Příliš široké téma a příliš málo odpovědí.

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!
Posloucháno jako audiokniha.

Takhle kniha je, jako když pejsek s kočičkou vařili dort. Obsahuje spoustu linek, které jsou jen naznačené a nevysvětlené, jsou tedy vlastně k ničemu. Kdyby v knize nebyly, bylo by to mnohem lepší. Máme tady nábožensky založeného robota modlícího se k Slunci; genové modifikace; šílenou matku, která si připravuje umělou verzi své nemocné/umírající dcery; nepovedenou umělou verzi první mrtvé dcery; pitomou a protivnou slepici slečnu Helene (která je ovšem Angličanka, což je z neznámého důvodu něco extra); hospodyni odněkud z Evropy (opět z nějakého neznámého důvodu jsou to ty nejlepší hospodyně), která neumí pořádně mluvit; fašisty; sledovací drony; uzavřené ozbrojené komunity; obavy o bezpečnost a neznámé (a nevyřčené) hrozby; roboty beroucí lidem práci; strašně talentovaného inženýra, který se kvůli naději ani nezamyslí, co to ten robot vymýšlí za pitomost a bez mrknutí oka mu pomůže; a hlavně divný závěr. A vůbec, celý ten svět je takový podivný mix budoucnosti a minulosti, který je všechno možné, jen ne přesvědčivý.

Takže ne, moc se mi to nelíbilo a nesdílím všeobecné nadšení z této knihy :-).

Jo a Josie byla vlastně docela panovačný spratek, Rick by s ní byl asi pěkný podpantoflák.

Velmi dobrá kniha nevybočující z témat typických pro autora, který jako by stále řešil tytéž otázky, kdo je člověk a co je lidství. I v této knize je forma na prvním místě a jazyk je velmi poetický. Čtenář už od začátku tuší, že to může skončit buď špatně nebo ještě hůř, rozhodně aspoň pro vypravěčku robotku Kláru.
Ve svých komentářích se někteří čtenáři svěřují, že plakali. Já tentokrát kupodivu ne. Asi mě předchozí zkušenosti s autorem varovaly.
Celkově za čtyři hvězdy pro ten neutuchající naprogramovaný optimismus, který mi způsobil depresi.

Nejsem čtenář sci-fi, a tuhle věc jsem přečetl vlastně z nouze, protože jsem ji jedinou našel v mobilu v místě bez internetu. Pro mě je ta kniha zajímavá nebo hrůzná tím, jak se dnes (2025) ty různé sci-fi věci nezdají už být moc sci-fi, že už to vsechno vlastně žijeme. A že Kláry nejsou zdaleka to nejhorší, co nás čeká!

Slunce je jediný kolemjdoucí, kterého jsou všichni lidé schopni oslovovat jménem. A zdá se, že nejenom lidé. Už jsem se probrečel až k půlce knihy, natolik mne to vzalo. S klidným svědomím dávám 5*, a nechám se překvapit kolik slz mne tenhle majstrštyk bude ještě stát... Jo,jo dost jich ještě ukáplo.

Pustila jsem se do dalšího Ishigurova románu a opět to bylo velice zajímavé a určitě podnětné čtení, byť tedy nehodnotím plným počtem hvězd.
Opět se tu setkáváme se zajímavým tématem, které je zaobaleno do vyzrálého jazykového projevu - tak jsme u tohoto autora zvyklí. Je to hutný text, který zprvu možná působí poněkud nenápadně, ale celkově přináší docela zajímavý příběh přinášející čtenářům nejeden podnět k zamyšlení. Pro mne je tím nejnosnějším otázka, co dělá člověka člověkem a co nás odlišuje od umělé inteligence? A k tomu se vázající podotázky: Kde je ta hranice mezi člověkem a umělou inteligencí a je tato hranice překročitelná? A funguje v této oblasti nějaká etika, která by měla mít navrch? A měla by etika mít navrch? Na to ať si každý odpoví po svém. Otázek mám mnoho a mám hroznou chuť to teď s někým probrat... (a mrzí mne, že nemám moc s kým...)
Důvod, proč knihu nehodnotím naplno, je prostý - byť se opět jedná o skvěle napsaný příběh, který má rozhodně co říct a vlastně je v dnešní době svým tématem čím dál aktuálnější, nezapůsobilo to na mne přesto tolik, co jiné autorovy knihy, které jsem již četla. Přesto myslím, že se jedná o hodnotné dílo, které má smysl číst. Právě pro to téma.
4 hvězdy z 5 na místě a moc doporučuju.