Klára a Slunce
Kazuo Ishiguro
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/487870/bmid_klara-a-slunce-UgR-487870.jpg
4
460
91
Román je zpovědí vyřazené robotky jménem Klára, nadané pokročilou umělou inteligencí i pozoruhodnými pozorovacími schopnostmi. Klářiným úkolem je starat se o dospívající dítě, které si ji v obchodě vybralo, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Klára ovšem coby výjimečný robot dostává výjimečný úkol – starat se o dítě vážně nemocné, na jehož nemoc není lék. V příběhu vyprávěném jazykem poznamenaným zvláštnostmi v Klářině vnímání a vyjadřování skutečnosti potvrzuje Ishiguro opět své literární mistrovství. Díky rafinovanosti, s níž Ishiguro vtahuje čtenáře do Klářiny snahy pochopit, jak vlastně lidi fungují, přesahuje román meze pouhé společenské kritiky, satiry či alegorie. Podobně jako dřívější Ishigurova próza Neopouštěj mě patří sice i jeho nový román do žánru sci-fi, daleko víc však připomíná tu tragikomickou, tu melancholickou pohádku. Pohádku o lidském světě odkázaném na nelidské Slunce, v jehož proměnlivém světle se dospělí nejednou jeví dětinštější než děti a roboti lidštější než lidé.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2022 , ArgoOriginální název:
Klara and the Sun , 2021
více info...
Přidat komentář
O tom, že Ishiguro umí psát přesvědčil mě i akademii už před lety. U Neopouštěj mě se mi zdálo, že z daného tématu mohl autor vytěžit víc. A Ishiguro jako by mi četl myšlenky vydal Kláru a slunce.
Malý příběh jednoho úpéčka, co se vyrovnává se světem tam venku, za výlohou. Paradoxně je to právě její vnímání světa, které je lidštější než všech zúčastněných lidí. Lehkost, se kterou nás provází autor příběhem kontrastuje s naléhavostí ústřední, leč nevyřčené otázky - co činí člověka člověkem?
Za mě kniha roku. Sorry jako.
Aj keď je román písaný z pohľadu androida Kláry, rozpráva o tom aké hlboké môže byť prežívanie človečieho života, s neustálou prítomnosťou smrti na pozadí. Klára si všíma takú bohatosť výrazov a emócií, až si kladiem otázku, či som dosť ľudský a empatický. Geniálne. Odkedy som na DatabazeKnih, prečítal som 399 kníh, táto bola vyvolená za jubilejnú knihu č. 400. Výborná voľba.
Líbilo se mi to, to i jo. Ale s takovým hype kolem této knihy jsem čekala asi víc.
Řekla bych, že je to výborná sci-fi pro ty, kdo nečtou sci-fi. Pokud jste ale běžně čtenářem či dokonce fanouškem sci-fi, máte už načtených příběhů s tímto tématem víc, takže už v knize nečíhá nic překvapivého.
Za mě se mi s podobným tématem a taky sci-fi nescifi líbilo víc Stroje jako já.
Ale kniha má hlavu a patu, žádná hluchá místa, napsané je to moc pěkně.
Pro mě zase jednou tak trochu projížďka po Mulholland Drivu... Vnímáte příběh a říkáte si, co je vlastně na režisérovi (ať už D. Lynchovi nebo v tomhle případě Ishigurovi) tak nepřehledného. Vyprávění je lineární, srozumitelné, což v knize Klára a Slunce podtrhuje i fakt, že ho zprostředkovává úpéčko, tedy robot, vyvinutý k tomu, aby poskytoval společnost a ochranu teenagerům, na něž nemají jejich rodiče čas. Klářina vnímavost i kulisy, které popisuje, sice do značné míry naznačují, že nový, technicky vybavený svět má i své temné stránky, ale s nimi se všichni aktéři zdají být více méně smíření.
Až po otevření pomyslné Pandořiny skříňky masky padají a jednotliví protagonisté získávají zase nové charakteristiky, v kterých je najednou nejistot ještě víc.
Ishiguro nebere naději, ale ani ji nerozdává. Přes zasazení do odlišného prostředí se atmosféra knížky asi nejvíc blíží jeho románu Neopouštěj mě. I zdejší hrdinové jsou v podstatě odevzdaní, dokonce ale i v situacích, kdy by nutně nemuseli.
Kromě nenapravitelných optimistů, které by mohla rušit stále přítomná pochybnost o správnosti rozhodnutí doprovázená narůstajícím smutkem, doporučuji všem – protože bez ohledu na to, jakou zkušenost máte se sci-fi a fantasy, je tenhle jednoduše odvyprávěný příběh vrstevnatý a silný.
Život je smutný. Kazuo Ishiguro to ví. Kazuo Ishiguro nepíše knihy, aby vyprávěl velké příběhy, nepíše sci-fi, aby nám představoval své vize apokalyptické budoucnosti nebo aby hluboce diskutoval filosofické otázky. Ve svých knihách sahá po různých tématech, různých prostředích, různých historických okolnostech, aby zas a znovu připomněl a v různých souvislostech ohledal jednu věc: že život je smutný a že si za smutek můžeme sami. Kazuo je mistr psychologie, mistr dialogu a mistr popisu, mistr budování scén, během kterých se nic moc nestane, které nejdou pořádně převyprávět, které by v jiných knihách byly shrnuty v jedné větě: a on na nich postaví celou kapitolu, v níž toho o lidech prozradí více než nekonečné police s knihami v obchoďácích. Kazuo je mistr jazyka. Tolik lásky a péče, kterou lze cítit za každým slovem, za každou větou! Až se mi chtělo plakat štěstím nad krásou jazykové stránky (knihu jsem četl v originále). Nakonec jsem opravdu plakal: ale smutkem. A lítostí nad neuskutečněnými a neuskutečnitelnými lidskými touhami, nad zklamáním a nenaplněním, které přináší mezilidský kontakt a které Kazuo tak přesně vystihl, aniž by o nich někde přímo psal.
Je to více než rok, co jsem knihu dočetl. Už bych nedokázal zrekonstruovat, o čem přesně byla, jak postupoval sled událostí. Ale pamatuju si ten pocit: pocit Kláry za výlohou v obchodě, která s naivní nadějí vzhlížela ke kolemjdoucím, pocit Kláry, která se snažila přinést štěstí své nové rodině a nechápala vyvstanuvší překážky, pocit Kláry, snažící se zachránit svět a člověka cestou za sluncem, a můj pocit, pocit člověka, který ví vše, co Klára ne, a chtěl by ji mít u sebe a obejmout ji a obránit ji před zklamáním: ale nemůže, protože nemůže obránit ani sebe.
P. S. Nerad srovnávám, zvlášť ne u mého nejoblíbenějšího autora. Ale tohle je dost dobře možná nejlepší Ishiguro.
Dojemný příběh robotky Kláry a její mladé majitelky Josie.
Kdo má v sobě více lidskosti, lidé či roboti?
I když se mi Klára a slunce líbila, víc než tři hvězdy jí nedám. Jednoduše proto, že v tomhle příběhu není vlastně nic nového ani překvapivého. Robotické chůvy, které už nejsou k ničemu, jelikož jejich svěřenci vyrostli, to přece najdete už u dinosaurů scifi typu Isaaca Asimova. Robotizace a nahrazování lidské práce automaty, nepsal jste o tom třeba vy, pane Vonnegute? Rozdělení společnosti na "vylepšené" a "zastaralé", kde už jsme to všude četli?
To nejzajímavější a důvod, proč tuhle knihu přečíst, je ale způsob, jakým nám Klára všechno vypráví. Vidíte tenhle svět pohledem androidky, která všechno bedlivě pozoruje a zpracovává, ovšem zdaleka ne všechno správně pochopí, někdy uvažuje roboticky neosobně, někdy bezmála lidsky. Sledujete, jak se pobytem v lidské rodině postupně učí a v mezích svého programování se mění. Svět viděný jejíma očima přesto je a bude vždycky jiný, než jaký vidí lidé kolem ní.
Nakonec uvažujete, kdo je vlastně lidštější, a co je to vlastně to "lidství".
Tady Ishiguro potvrzuje, že je pořád vynikající spisovatel a že tu nobelovku nedostal proto, že na něho zbyla.
Dojmný příběh ukrytý na pozadí futuristické společnosti. Klára je úpéčko - android, který je tak neuvěřitelně lidský a laskavý, až to jednomu nejednou nahrne slzy do očí. Oproti tomu "jejího teenagera" Josii jsem si neoblíbila. Nelíbilo se mi povětšinou její chování a v závěru už vůbec ne. Tato kniha je skvost emocí, jazykového pohlazení, dojemného a tajemně vystavěného příběhu. Zkrátka by tato kniha neměla minout nikoho, kdo má rád dobré čtení, nad kterým také trochu zapojí mozek.
V literatuře existuje široká škála dystopických světů. Od těch nejtemnějších, mezi nimiž vyniká nad jiné Cesta Cormaca McCarthyho, až po ty méně děsivé s jistou kolísavou dávkou naděje. Představitele těch druhých jsem právě dočetla.
Ve světě nepříliš vzdálené budoucnosti v knize Kazua Ishigura se společnost rozdělila na privilegovanou třídu s geneticky vylepšenými dětmi a kariérou, a na ty ostatní, více či méně živořící, žijící v komunitách či jenom na okraji společnosti, jejichž děti nejsou „pozvednuty“.
Školy jako instituce s budovami a žáky neexistují, děti bohatých rodičů se vzdělávají prostřednictvím „obdélníků“ v rukou a stýkají se mezi sebou pouze občas, organizovaně, pod dohledem a s následným vyhodnocením. Aby se stresované, deprivované děti necítily osaměle, rodiče jim kupují nejnovější modely „úpéček“, dětských solárně napájených androidů, kteří jim dělají společnost v jejich osamění. Rodiče pochopitelně celé dny generují prachy v křeččím kolečku.
Klára je jedním z takových biorobotů a jejím posláním a úkolem je být přítelkyní a ochránkyní dospívající Joshii, jež je poškozena prodělanou genetickou manipulací, která s sebou nese značné a onou vyšší třídou akceptované riziko.
Knížka je retrospektivním vyprávěním samotné Kláry vzpomínající na svůj krátký, leč naplněný život, zatímco pomalu vyhasíná na městském sběrném dvoře spolu s ostatními úpéčky.
Klára věří, že Slunce je živá bytost poskytující běžnou a zcela výjimečně i mimořádnou výživu. Svévolně vykoná symbolicko-magický rituál spojený s obětí, aby chřadnoucí Joshii zachránila před smrtí.
Román před nás staví odvěké otázky, kterými se všichni zabýváme – co definuje lidství? Do jaké míry, a zda vůbec, jsme měřítkem všech věcí? Jsme jediní, kdo dokáže vnímat zázrak, když k němu dojde?
Atmosféra knihy by se dala shrnout jedním slovem – dojemná.
V možná až příliš mnohomluvném doslovu překladatelka Alena Dvořáková trefně píše: „Kupodivu nemáme potíž věřit, že existují roboti významně vnímavější a chytřejší, než jsme my sami, a zároveň nepochybovat o tom, že i přesto víme všechno líp než tito roboti.“
A nakonec cituje Simone Weilovou: Je jen jedna vina: neschopnost živit se světlem.
A mě ještě napadá, možná trochu paranoidně – proč vzniká tolik knih stavících umělou inteligenci do tak příznivého světla?
Knihu mám z knihovny, ale uvažuji o jejím zakoupení, je dobrá.
Nobelista Ishiguro byl mým dlouhodobým restem. Klára a Slunce mě však okamžitě přesvědčila o kvalitách tohoto spisovatele. Málokdy se mi stane, že mě kniha naprosto upoutá už pár úvodními odstavci, této se to ale podařilo s naprostou lehkostí. Vážně jsem se upřímně těšila na každou chvilku, kterou s ní strávím.
V první řadě upozorním odpůrce žánru, že sci-fi element je to poslední, o co v knize jde. Je to především společenská próza zkoumající otázku lidství, otázku (ne)nahraditelnosti lidské duše napsaná tak precizně, chytře, zároveň ale jednoduše, až vám spadne čelist. Ishiguro mistrovsky využívá Kláry jako vypravěče příběhu pro účely použitého jazyka a mění její vyjadřování na základě prožitých zkušeností. Ona sama jako postava je nesmírně charismatická a rozhodně na ni po dočtení budete dlouho vzpomínat. Děj je svým způsobem přímočarý, po cestě ale přesto narazíte na spoustu zajímavých myšlenkových odboček. Kdybych měla letos (nebo i obecně) doporučit jen pár knih k přečtení, tahle bude figurovat někde hodně vysoko. Je chytrá, nutí k zamyšlení, je výjimečně dobře napsaná, přesto "se čte lehce". Je smutná i nadějeplná, obsahuje mnoho aktuálních témat zakomponovaných do děje zcela mimochodem, takže nedělá že čtenáře blbce a doslovně nevysvětuje "co a jak". Je prostě skvělá, tak si ji přečtěte a já jdu od Ishigura číst něco dalšího!
Knížka napsaná s velikým citem, láskou a porozuměním pro všechno lidské. Celá je vyprávěna Klárou - „úpéčkem“, které pořizují rodiče svým teenagerům, aby se necítili osamělí. Autor roztomile vystihl Klářino vnímání běžných věcí, čímž nenápadně obrátil čtenářovu pozornost na drobnosti i hluboká témata.
Moje třetí kniha autora a zase paráda. Rozhodně doporučuji.
---
„Ti dva řidiči se prali tak, jako by ze všeho nejdůležitější bylo co možná nejvíc toho druhého poškodit.“
---
„Matka se často neusmívala, ale když už na to došlo, celá tvář jako by jí přetékala laskavostí a stejné vrásky, které jí obvykle dodávaly tak přepjatý výraz, se přeskládaly v pobavení a něhu.“
---
„V Anglii, tam, odkud pocházím, jsou pastviny k vidění všude kolem a vždycky je dělí živé ploty. Je to tak spořádané. A teď se koukni tady. (...) Pastviny jsou rozdělené ploty. (...) Jenže plot se dá ve vteřině strhnout. Krajina plná plotů je tak provizorní. (...) To je na Anglii to pěkné. Že živé ploty vyznačují minulost patřičně zapuštěnou do země.“
Neurčitě poházené zlověstné rysy tohoto ishigurovsky znepokojivého světa nedopřály mojí mysli jediný moment spočinutí... smutná podstata lidství v celé své široširé neutěšené pomíjivosti mi burcovala záložku... a pak je tu Klára... bezelstně naprogramované úpéčko, které mi vypolstrovalo duši vlídností a úplně nejvíc jsem ho potřebovala uchránit před nemilosrdně komplikovanou člověčí nestálostí a rozmarem... přála bych si najít kousek takové Kláry v každém z nás.
"It’s not faith you need. Only rationality."
Ishigurovi tahle kombinace sci-fi a psychologického vyprávění opravdu perfektně sedí. Je to kniha plná kontrastů a hloubky.
Nálada i vyznění knihy se v průběhu času mění. V prvopočátku se kniha jeví spíše jako další sci-fi příběh, který se postupně dotýká vícero žánru a do popředí se víc a víc dostává citová část příběhu.
Zajímavá a skvěle napsáná směsice, která je chvíli depresivní a tisnivá a za nedlouho pro změnu milá a hřejivá.
"We’re both of us sentimental. We can’t help it. Our generation still carry the old feelings. A part of us refuses to let go. The part that wants to keep believing there’s something unreachable inside each of us. Something that’s unique."
Stále přemýšlím nad tím, kolik je v knize hloubky, jak píše doslov, a nakolik si to na hloubku hraje. A nevím. Zdá se mi, že se autor sem tam dotkne důležitých témat, avšak zase od nich rychle unikne do Klářina vnitřního světa. A tak ty klíčové etické otázky jsou jen tak nahozeny. Vlastně mě nezajímá lidství robota, ale lidství moje. A po přečtení (mimochodem, podezřele snadném) si nejsem jist, zda jsem se o něm něco dozvěděl.
Navzdory tomu je kniha pozoruhodná svými dystopickými motivy - motiv "pozdvižení" je inspirativní, i když nevím, zda nám nehrozí spíš elitářské "ponížení".
tohle je pěkná sci-fi pohádka o vnímavé robotce Kláře ....
O jejím pohledu na svět lidí a snahu se jej pochopit ....
Klářino postavení je jasně dáno - ona přichází do rodiny, aby byla nápomocná nemocné Josii---
Otázka robotizace společnosti je zde vyslovena :
" Věda už dnes nade vši pochybnost dokázala , že na člověku není nic jedinečného ....
Nic, co by se moderními nástroji nedalo vykutat, okopírovat či přenést .... "
Rozdíl mezi člověkem a robotem je dán nemožností svobodné volby a neschopnosti vývoje ....
Klára, milující solární energii, se snaží naplnit svoje poslání.... její postava je sympatická a prosta zloby .... nebyla jí naordinována ....
Kdo je zde vlastně android ?
Není i člověk naprogramován - prostředím, kterému podléhá a konformitou, v níž se pohybuje ?
Klára se mi líbila a závěr knihy byl pro mne smutný .... co se strojem, který splnil svoji funkci ?
Je to naprosto jiný Ishiguro, než jej znám ze Soumraku dne či Vybledlé krajiny ....
Zde uvažuje o poslání člověka a nahlíží do budoucnosti .... ale je to optimistický náhled ?
Podnětné čtení - doporučím.
V Ishigurových knihách je vždy něco znepokojivého – něco je špatně se světem, společností, nebo v samotných hrdinech. Klára a Slunce není výjimkou.
Musím ale říct, že od té doby, kdy se Ishiguro začal přesouvat do sci-fi, fantasy nebo třeba absurdna (Klára a Slunce, Pohřběný obr, Neutěšenci) na mě nepůsobí jeho romány takovou silou, jako např. Soumrak dne, nebo Neopouštěj mě, protože tím tak nějak ztratily na bezprostřední a šokující pararele k dnešní realitě.
Sní androidi o elektrických ovečkách podle Kazuo Ishigury.
Klára jako nespolehlivý vypravěč.Bez vzpomínek.Prožitků a skutečností ze kterých se skládá veškeré vnímání.Pro někoho jen naprogramovaná mikrovlnka.
Nemůže snad i mikrovlnka milovat ? Ta nejprostší lidská věc zdá se.Přirozená,ale jak komu.Není to jen důvod a pohnutka k rozmnožování zachování rodu.Obyčejná láska a přitom patří k jedněm největším tajemstvím vesmíru.Já robot.Učím se-tedy jsem.
Svět viděný jejíma očima.Vybledlá krajina s kopci vnímaná jejím kyber mozkem.
Aktualizované pocity hacknuté světlem paprsků vycházejícího slunce.
Ishigurovský Ishiguro čistý malíř pomíjivého světa.Zdánlivě stejný.Ale znovu dokazující své kvality nejenom v tištěných spojích jednotlivých souvislých vět jeho textů.
Studený svět v hřejivých barvách neutěšenců.
Dobráckost,upřímná naivita,otevřené srdce,vnímavá duše nezkažené Kláry.Nevyhnutelnost k jakémusi lidskému až nábožnému uctívání.Čím více prožitků,sociálních kontaktů,tím více pokroucená realita.
Některé pasáže i postavy nedají nevzpomenout na jiná dílka.Třeba hospodyně (majordomus Soumrak dne).
Kam až zajdou.Kdy se přiblíží.K nerozeznání od nás.Stávají se lidštějšími než lidé ? Není to naopak ? Nejsou lidé čím dál více robotičtějšími.
Kdo nás naprogramoval k obrazu svému ? Svobodná vůle.Předurčenost.Vnímání skutečnosti.Iluze za iluzí přikrytá dalšími a dalšími iluzemi.Zrcadlovými odrazy,opona za oponou.
Ten kdo Ishigura někdy poznal má se na co těšit i tentokrát.Tento román by se dal číst a vnímat mnoha způsoby.Pohádka,bajka,sci-fi,existencionální vyprávění,zamilovaný příběh,o lásce a obětování atd.
Klára a slunce,Kazuo v kostce.
A nejsou všechny jeho knihy právě takovými.
Je na tom mnoho co obdivovat a mít rád.
Jaký vám byl nastaven váš operační systém na to at si každý odpoví sám.Levelování spuštěno.Možná budete právě Vy patřit do správné kasty.Někam patřit.A o to tu právě běží ...
Ne náhodou se stal Ishiguro Kazuo definitivní srdcovkou.
Neopouštěj mě-připoj svůj port k mému.
Ishiguro mě nepřestává udivovat. Většina autorů dostane Nobelovku takříkajíc za zásluhy, za díla napsaná v minulosti a málokterý autor dokázal i po obdržení tohoto "břemene" napsat něco opravdu hodnotného a originálního. Ishiguro je, domnívám se, jeden z mála, kterému se to zatím daří a je to asi i tím, že si dává s každým novým románem pěkně načas.
Provokativní, ale přitom stylově rozpoznatelný. Kombinace vláčných souvětí a popisů alá Henry James a potemnělých vizí ve stylu Franze Kafky. Podobný jeho předchozím románům, ale zase tak nějak jiný. Román, který lze číst mnoha způsoby, a který svým jemným předivem obrazů, domněnek a někdy až snových představ vyvolává spoustu otázek po povaze lidského života; po tom, co je to být člověkem. Nebudu asi psát víc, jen snad - a uznávám, že je to klišé, ale u Ishigura to prostě musím napsat, protože u něj (alespoň pro mě) to platí víc, než u jiných autorů - že je potřeba mít na tuhle knihu náladu, jinak se vám může lehce stát, že ji po pár stránkách odložíte. Nebo ještě jinak: do Ishigura je nesmysl se nutit a číst ho z povinnosti, nebo protože dostal nějakou zaprášenou cenu. Na Ishigura ve skvělém překladu Aleny Dvořákové je potřeba si udělat čas i místo.
Na tenhle, ale dalo by se říct, že vlastně na všechny autorovy romány skvěle sedí citát na záložce: Jemný, podmanivý příběh, prodchnutý smutkem a nadějí. Doporučuji.
Milej, dojemnej, znepokojivej. Takovej je novej Ishigurův román.
Vtahuje čtenáře do neurčitý budoucnosti, která se jeví děsivě blízko. Tajuplně pomrkává, pomalu odhaluje tušený. A já většinu času cítil nepříjemný mrazení. Mrazí mě z Kláry. Ze stroje, kterej je natolik inteligentní a vnímavej, že v podstatě dokáže napodobit člověka. A možná se jím i dovede stát. Mrazí mě z představy, že budeme svým dětem kupovat roboty, aby se necítily samy. Ale pokud takovýho robota jednou koupím, chci, aby to byla Klára.
Štítky knihy
roboti anglická literatura umělá inteligence nevyléčitelně nemocní
Autorovy další knížky
| 2017 |  Pohřbený obr |
| 2018 | Neopouštěj mě |
| 2010 | Soumrak dne |
| 2022 | Klára a Slunce |
| 2019 | Vybledlá krajina s kopci |
Ako inak, opäť parádička. Ale iné som od Ishigura ani nečakal. Nejedná sa o čisté sci - fi, je toho oveľa viac. Metafora, podobenstvo, filozofická úvaha, každý si v tom môže nájsť to svoje. Klára je paradoxne empatickejšia a vnímavejšia, než mnohí živí. Krásna kniha.