Klára a Slunce
Kazuo Ishiguro
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/487870/bmid_klara-a-slunce-UgR-487870.jpg
4
460
91
Román je zpovědí vyřazené robotky jménem Klára, nadané pokročilou umělou inteligencí i pozoruhodnými pozorovacími schopnostmi. Klářiným úkolem je starat se o dospívající dítě, které si ji v obchodě vybralo, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Klára ovšem coby výjimečný robot dostává výjimečný úkol – starat se o dítě vážně nemocné, na jehož nemoc není lék. V příběhu vyprávěném jazykem poznamenaným zvláštnostmi v Klářině vnímání a vyjadřování skutečnosti potvrzuje Ishiguro opět své literární mistrovství. Díky rafinovanosti, s níž Ishiguro vtahuje čtenáře do Klářiny snahy pochopit, jak vlastně lidi fungují, přesahuje román meze pouhé společenské kritiky, satiry či alegorie. Podobně jako dřívější Ishigurova próza Neopouštěj mě patří sice i jeho nový román do žánru sci-fi, daleko víc však připomíná tu tragikomickou, tu melancholickou pohádku. Pohádku o lidském světě odkázaném na nelidské Slunce, v jehož proměnlivém světle se dospělí nejednou jeví dětinštější než děti a roboti lidštější než lidé.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2022 , ArgoOriginální název:
Klara and the Sun , 2021
více info...
Přidat komentář
⭐️⭐️
Bohužel musím jít proti proudu a přiznat se, že mne kniha ale vůbec neoslovila a nebavila.
Celý příběh, byť si samozřejmě jsem vědoma jeho přesahu, působil jako slátanina, která jako celek skoro nedávala smysl. Naprosto nechápu, že tohle je autor knihy Neopouštěj mě, která je naprosto geniální a niterná. Postavy tam opravdu měly hloubku a vy jste opravdu věřili, že mají duši i city. Kdežto Klára tady působí pouze jako pokažený stroj. O úpéčkách se mluví jako o inteligentní entitě, která lidem bere práci a má pomáhat geneticky upraveným “povzneseným” teenagerům na jejich cestě za vysněnou vysokou školou. Klára mi ale přijde úplně mimo tuto definici, jelikož její myšlenkové pochody jsou dosti podobné těm, které má tak pětileté dítě. Možná, že když byl Kláře vložen prvek větší emocionální a pozorovací schránky, tak se trochu pozapomnělo na ten inteligenční.
Zajímavými prvky kniha příliš neoplývala, ale mohu zde zmínit alespoň tyto:
- Rozdělení společnosti na ty lepší a horší lidi
- Postupná robotizace a automatizace v rámci trhu práce a “odzaměstnání” lidí v některých odvětvích
- Otázka, zda je člověk sám o sobě originál či je možné jej přenést na umělou entitu …
Kathy, Tommy, Ruth i Střihoruký Edward jsou rozhodně lepšími a důstojnějšími příklady pro podobné téma. Jakýsi zvrat, který se objevil cca v polovině knihy mne také nezaujal a konec příběhu mi připomněl pohádku Lotrando a Zubejda, byť bez toho romantického konce, ale spíše ve stylu alá svůj k svému :D.
Doslov se mi většinou u těchto typů knih lidí, zde jsem ale zklamaná a škatulkování pisatelky mi přišlo mimo mísu.
Zaplať bůh, že jsem četla od autora jako první Neopouštěj mě. Tuto knihu mohu s klidným srdcem doporučit, Kláru a Slunce nikoliv. Ale jak můžete vidět na mnoha předcházejících recenzích, asi budu v tomto ohledu spíše vyjímkou, takže pokud Vás dané téma zaujalo, pak se do knihy naváhejte pustit.
Určitě jsem už několikrát zmínila, jak moc mám ráda Kazua Ishigura. A taky jsem uváděla, že nejvíc si mě zatím získal jeho Pohřbený obr, i když hned v těsném závěsu byste našli Soumrak dne. Jenže pak přišla Klára, oba tyhle mé oblíbené tituly z pomyslného piedestalu lehce vyšoupla a teď se na výsluní v mém srdci hřeje ona.
I když je tu upozaděno pro Ishiguru typické téma paměti, je tu naopak k dokonalosti vybroušený jeho styl psaní, s kterým vám bez sentimentu podává po jednotlivých soustech docela velkou porci silného příběhu. Je to román plný skutečné i symbolické hry světla, při které sledujeme stíny přelévající se městskou i venkovskou krajinou, pokojem i tvářemi a dušemi lidí. A pak je tu robotka Klára, která se hned v několika okamžicích jeví být o dost lidštější než dospělí hrdinové – je oddaná, neobvykle vnímavá, touží po pochopení a náklonosti, a především se nevzdává naděje. I když se stará o dívenku, jež pozbývá zdraví, Klára se s veškerou naději upíná k tomu, co si zbožšťuje a v čem vidí jedinou možnou spásu – ke Slunci.
Ishiguro dal Kláře nejen hlas a plné, takřka až lidské vědomí, ale především ji zde postavil do role vypravěčky. Její ochota sloužit a být oddána svému úkolu není nepodobná smýšlení Stevense ze Soumraku dne. A na pozadí onoho boje za Josiin život, do kterého se Klára pouští s veškerou možnou urputností, se odehrávají ještě další malé a velké příběhy světa, který je technologicky vyspělejší, ale rozhodně ne lidštější než ten náš dnešní.
Až se mě zase někdo zeptá, jakou knihu od Ishigura mám nejradši, řeknu určitě, že je to Klára a Slunce.
4,5*
Moje první srážka s Ishigurem a nakonec se z toho vyklubalo milé překvapení.
Hlavní protagonistkou knihy je Klára, robotka, takzvané úpéčko, která se stará o svého človíčka, který si ji vybral. Já tyhle náměty aktivně vyhledávám (umělá inteligence, nejlépe se sentiencí), takže jsem snadno měla nakročeno k tomu, aby se mi to líbilo. Pokud by se na příběh Kláry díval člověk povrchně, dostal by minimálně zajímavý příběh. Ale tady je potřeba zabrousit do hloubky, číst mezi řádky, ponořit se pod povrch. Kniha obsahuje úžasný závěrečný doslov paní překladatelky, který je na několik stran. Moc pěkně vysvětluje určité aspekty knihy a symboliku v příběhu obsaženou, nabízí taky zdařilou úvahu ohledně tématiky lidství, co nás dělá lidmi... Věřím tomu, že tento doslov pomůže čtenářům příběh více docenit.
Jinak pohled UI je zdařile zpracovaný, její myšlenkové procesy, vnímání prostoru a dění kolem sebe, její úvahy....(I zde je na místě vypíchnout povedený překlad). Trochu mě mrzí začátek anotace, která vyzrazuje, že se jedná o vyřazenou robotku - úplně zbytečná věta, která je předzvěstí konce příběhu... Jinak nemůžu jinak, než hodnotit pozitivně :)
(SPOILER) Ishigurova jemnokresba je dílo mistrovského, vyzrálého psaní, na jaké jen tak nenarazíte každý den a myslím si, že tohle je, pravděpodobně, jeho nejlepší kniha. Skrze oči Klary, pokročilé ve vnímání, učení a chápání, pomalu a postupně odkrýváte život okolo nemocné dívky, její rodiny, blízkých a všechny malé tragédie mezilidských vztahů a života, pořád stejné, ač v dystopické budoucnosti. Je zvláštní mít spoustu věcí jen naznačeno a zjišťovat je, odkrývat, postupně, domýšlet, protože hlavní postava je umělá bytost, která se snaží - pochopit - , má to mnohdy větší dopad a sílu, než mít vše naservírováno na talíři a přesto sdostatek, aby člověk tak nějak tušil, pod povrchem, co přesně se děje. Jak se postupně dostáváte hlouběji do knihy, zasáhnou vás v ní právě i malé detaily, změny, jak se vrstvy odkrývají, aby vás pak zasáhly ještě ty větší odhalení (tady vysloveně narážím na scénu s "portrétem" - matka, která už si tím nechce projít znovu a jaký je specifický smysl Klary a toho, proč byla vybrána pro svůj úkol). Dá se na to dívat z mnoha úhlů (otázka racionality a víry), chápat to, v mnoha ohledech, vzít si z toho, co v tom kdo vidí. Láska, sebeobětování, být lepším. Navzdory mě, mým zkušenostem a jaký jsem... jsem byl za směr, který Ishiguro zvolil v rámci konce příběhu, rád; abych pak byl ale zasažen opět v jiné sféře na konci... celou dobu, soustředěn na jednu věc a pak cítil víc empatii pro konec výjimečné bytosti, stvoření, jeho voleb a nesobeckost jeho činů, jakým je AF Klara.
Moc se mi líbí tento Ishiguorův styl, kdy nejdříve čtete sci-fi o umělé inteligenci, ale najednou je to pohádka o lásce a přátelství dvou mladých lidí, pak je to najednou kritika společnosti a nakonec je to hluboký příběh pojednávající o vztazích a naději. Téma se mění nenápadně a po malých krůčcích. Postupně se odkrývají drobné detaily, které nám ukazují zatím skryté celky. ÚPéčko - umělý přítel (Artificial Friend) vypráví "jednoduchý" příběh na lince obchod, rodina, smetiště. Čtenář se ale neubrání otázkám, které sice vypravěčka nepokládá přímo, ale asi každého napadnou.
Může robot a AI nahradit člověka? Může robot s AI mít city? Může milovat? Může nás ohrozit? Co s robotem, který je ochoten se pro nás objetovat? Jak se k nim máme chovat? Jako k věcem? Jako ke zvířatům, nebo jako k sobě rovným? Jak se lidé postaví k lidem s vylepšením? Jaká práva mají mít jednotlivé skupiny, jaké mají být mezi nimi vztahy? Otevírá se tady ta věčná otázka MY a ONI, ale je to otázka my PROTI nim, nebo je ta otázka my SPOLU s nimi? Taková budoucnost je za rohem a je dobře, že se kladou takové otázky, protože ona to nebude jen otázka lidí a robotů, ale bude to i otázka lidí a "vylepšených lidí".
Něco tak jiného jsem dlouho nečetla. Do knihy se mi nejprve nechtělo, ale jsem moc ráda, že jsem změnila názor a do knihy se pustila. Nádherné, povznášející, dojemné, krásně smutné.
Skvělé čtení o víře a naději, jejichž nositelem je především stroj. A o tom, že třetí vrchol trojúhelníku - láska - není hodnotou už vůbec, ať už ji vnímáme jako partnerskou či třeba mateřskou; v našem (ne budoucím) světě ji nahradilo ratio a nezbytnost uspět jako základní podmínka přežití... Depresivní? Ano. Protože vypravěčka, úpéčko Klára, je na rozdíl od lidí schopna oběti, byť z důvodů, které jsou mimo rozumové chápání, a cítí (?) i ve Dvoře. Triviální? Ano. Příběh i jeho zpráva o robotech vypadá tak čitelně a sdělně. Jednoduché? V žádném případě. Klára je nespolehlivý vypravěč, a to nejen proto, že je naladěná hlavně na "svého člověka" Josii, při některých událostech je vzdálená nebo při nich není vůbec, a její záměrné (sebe)poškození a opotřebení časem taky vedou ke zkreslení. Jednoznačné? Vůbec. Když si některé situace promítám zpětně, vidím "díry" z logického i smyslového hlediska... Upozorňuji na skvělý doslov Aleny Dvořákové, plný spíše otázek než odpovědí (zejména úvahy o samozvanosti subjektu jako míry všech věcí je inspirativní)... Tahle kniha zarezonovala jako celek až neskutečně, i když důvody ne zcela chápu. A těším se, až se k ní časem vrátím...
Nádherná kniha. Kdybych měl volně parafrázovat Friedricha Nietzscheho, napsal bych o tomhle románu, že Kazuo Ishiguro jest provaz natažený mezi Isacem Asimovem a Georgem Orwellem, mezi definováním zákonů robotiky i jejich provázání s osobností robota a varovnou dystopií - provaz natažený nad propastí...ta kniha ale záměrně překračuje žánr sci-fi a je rozkročena mnohem šířeji - pokusem o definování jedinečné osobnosti ,,umělého člověka" - robota se Ishiguro vlastně pokouší podat definici člověka, což je úkol opravdu nesnadný a sahá až někam do ranku filosofie...u takovéhoto mistra pak není překvapením, že se mu to daří. V kontextu románu je nečekané, že dystopická rovina se netýká výhradně robotů, umělé inteligence a jejího pronikání do běžného života lidí, ale že vychází z ,,fašizace" společnosti a jejího genového upravování. Ishiguro je mistr jemného náznaku a tvorby atmosféry, tíživost totality jemně nastiňuje a čtenář ji v podstatě cítí jen kdesi za obzorem rastru robotické vypravěčky - a je třeba zdůraznit, že velmi ,,nespolehlivé vypravěčky" - což je autorův oblíbený umělecký prvek použitý už úspěšně třeba v románu Malíř pomíjivého světa - kdy vypravěč, tedy prostředník mezi obsahem sdělení a čtenářem, je z autorova záměru nespolehlivý a jeho rastr má nějaké limity (v Malíři pomíjivého světa to byly limity autocenzurní a ideologické, v Kláře a slunci jsou tyto limity dány odlišnostmi lidské a robotické percepce, odlišnými smysly, receptory i vědomím). A když to vzáhnu k celé Ishigurově tvorbě - obdivuhodná je též autorova tvůrčí metamorfoza - ta lehkost, s jakou Ishiguro střídá žánry a pokaždé přinese nějaký neortodoxní nový pohled, ať už zkouší nově rekonstruovat historický román z Japonska, memoáry stárnoucího majordoma, alegorizující absurdní román, artušovské fantasy a teď nově i dystopické sci-fi... Mimochodem je krásné vidět výsledky literární evoluce, na jejímž začátku stál náš Karel Čapek a jeho R.U.R....
Než se pustím do knížky samotné, chci poděkovat za změnu textu synopse. Ať už byl popudem můj příspěvek ve zdejší Diskuzi nebo ne, ta původní byla totální nesmysl. Ani tahle není bez chyb - Klara není vyřazená, ale jen model předchozí generace - ale to je jen muška.
Knihu jsem četl v originále přesně před rokem, o loňských prázdninách, takže se k ní vyjadřuji s dlouhým odstupem. Jde o příběh nekomplikovaný, prostý překvapení nebo zvratů, přesto se do mě zaryl hlouběji, než kterákoli jiná z desítek knížek, které jsem od té doby přelouskal. Ishiguro dokáže ve svém úsporném režimu fantasticky budovat atmosféru, naplnit ji hladivým teplem, večerní chladnou melancholií, steskem i radostí. Hraje si se slovy, zkoumá je a přestavuje. Nedělí postavy na dobré a nedobré, nesoudí a nehodnotí. Prostě jen vypráví krásným jazykem a plní stránku za stránkou laskavými paprsky Slunce (alespoň pro Klaru) a nadějí v dobrý konec.
Sci-fi to v pravém slova smyslu není. Blíže neurčená budoucnost je tu jen jako výchozí rámec pro konání nemnoha postav, jež je paralelou k našim vlastním trápením a touhám. Ještě nikdy jsem knihu podobného vyznění nečetl, a to že o ní už přes rok přemýšlím, je pro autora z mé strany největší pocta. Mistrovské dílko.
Štítky knihy
roboti anglická literatura umělá inteligence nevyléčitelně nemocní
Autorovy další knížky
| 2017 |  Pohřbený obr |
| 2018 | Neopouštěj mě |
| 2010 | Soumrak dne |
| 2022 | Klára a Slunce |
| 2019 | Vybledlá krajina s kopci |
Úžasné, dojemné i lehce znepokojující.