hroubek
komentáře u knih
Kde zpívají raci
Delia Owens
Nádherná a krásně napsaná kniha. Spisovatelka Delia Owens si perfektně hraje s výstavbou vět a je radost číst zajímavě napsané věty, které jsou pestré na slova. Owens mi několikrát ukázala, že umí tvořit věty, tak krásným a osobitým způsobem, že si je chcete přečíst znovu a znovu. Opravdu velkou pochvalu si spisovatelka zaslouží za popisy přírody a věcí kolem. Napsala to velmi působivě a s velkým citem pro detaily. Je z toho cítit láska k danému prostředí, přírodě a samozřejmě k životu na této planetě. Po příběhové stránce je to velmi dobře vystavěné a čte se to parádně. Sedlo mi i tempo, které umí být rychlejší, ale když je to potřeba může velmi lehce zvolnit a s lehkostí plynout, jako drobné vlnky na skoro klidné hladině laguny za úsvitu prvních slunečních paprsků. Owens vytvořila zajímavé charaktery a vtiskla jim život. Každá z postav je propracovaná a má dobré a špatné vlastnosti. To, jak se postavy chovají a rozhodují je přirozené a dává to smysl. Jediné, co mi trochu nesedlo je to, že občas těch popisů zvířat, rostlin a přírody bylo tolik, že jsem si to nedovedl, tak přesně představit, jelikož ty zvířata a rostliny neznám. Nicméně to nic nemění na tom, že kniha Kde zpívají raci je moc krásná a já jí všem doporučuji.
Pes baskervillský
Arthur Conan Doyle
Mé první knižní setkání s geniálním detektivem a jeho společníkem. Sherlocka Holmes znám moc dobře z filmů a seriálu, a o to více jsem byl zvědav, jak na mě bude působit v knižní podobě. Z počátku jsem lehce bojoval s formou, jazykem a stylem vyprávění. Naštěstí je Doyle parádní spisovatel, který dokáže udržet pozornost a velmi lehce buduje tu správnou atmosféru a napětí. Osobně mi přišlo, že se Doyle místy zbytečně rozepisuje a popisuje všechno okolo, namísto toho, aby vyprávěl příběh. Samozřejmě to mělo jisté opodstatnění, přesto mi některé kapitoly přišly, že jsou natahované. Nicméně v závěru Doyle pěkně sešlápne pedál a příběh velmi hezky graduje. Z mé strany se jednalo a dobrou a zábavnou knihu.
PS: Knihu jsem koupil v edici 1400. Má krásný přebal a i vazbu, bohužel obsahuje až moc gramatických chyb, překlepů a dalších věcí, že to bylo místy hodně moc rušivé. Tohle si vůbec nepohlídali a je to velká škoda.
V šedých tónech
Ruta Sepetys
Tuto knihu mi doporučila kamarádka a jsem moc rád, že jsem jí věnoval svůj čas a taky své emoce. Kniha se mi hodně líbila a jsem rád, že jsem se dozvěděl něco nového. Autorka Ruta Sepetysová je hodně talentovaná spisovatelka. Zde je to nejvíce vidět na krátkých, stručných a úderných kapitolách. Sepetysová zbytečně neplýtvá slovy, nevytváří složité slovní spojení a věty. Díky tomu je kniha silná a úderná jako facka od strážného v pracovním táboře. Po příběhové stránce to funguje velmi dobře, líbilo se mi zapojení flashbacků do příběhu. Osobně bych asi ocenil, kdyby některé postavy byly propracovanější a nebyly charakterizovány jen nějakou vlastností (plešatý muž, pán co si natahuje hodinky, mrzutá žena atd.). Z mé strany spokojenost, jedná se o silnou a zajímavou knihu a už teď vím, že si chci od autorky přečíst další knihu.
Dracula
Bram Stoker
Dobrá kniha, která mě dost bavila. Asi nejzajímavější zjištění pro mě bylo, že tam samotný Drákula moc není. Příběh se točí o několika jiných postavách, a právě v tom je síla příběhu. Jelikož pokaždé, když se titulní hrabě objeví, tak na sebe strhne všechnu pozornost. Bram Stoker vytvořil knihu, která má dobrou atmosféru, a velmi krásně umí pracovat s napětím, a pocitem nejistoty a strachu. Stoker navíc naplno využívá formou jakou je kniha napsaná - deníkový styl, kdy každá postava píše malinko jinak. Ocenil jsem, jak moc je kniha podrobná. Jediný výrazný nedostatek vidím v tom, že příběh mohl být trochu údernější, rychlejší a taky akčnější. Drákula je fajn kniha a jsem rád, že jsem si knihu přečetl.
Sůl moře
Ruta Sepetys
Druhá kniha od autorky, a podruhé velká spokojenost. Hodně mi sedl styl jakým Ruta Sepetysová píše, a k tomuto příběhu tento styl pasuje velmi přesně. Sepetysová opět neplýtvá slovy a píše úderně a nepříjemně. Kniha má perfektní tempo a využívá styl a formu vyprávění na maximum. Díky tomu vyniknou i "obyčejnější věci a zápletky" v příběhu. Velmi se mi líbil nápad, že příběh bude vyprávěn z různých pohledů. Tímto krokem se Sepetysové podařilo vylíčit příběh zajímavě a poutavě. Změnou perspektivy dokázala autorka výborně popsat katastrofu a taky samotnou válku. Ten úhel pohledu je perfektní a krásně to funguje v přechodech mezi Alfrédem a ostatními. Osobně jsem nic o katastrofě na lodi Wilhelma Gustloffa nevěděl, a o to více, to pro mě bylo šokující a strhující zároveň. Jediné co mi nesedlo je ta romantická část mezi hrdiny. Nemám problém, že zde je, ale jakým způsobem je vyprávěná. Prostě jsem jí moc nevěřil. Nejsilnější linka je ta, kterou má Emilia, protože naplno ukazuje zvěrstva na obou stranách války. Sůl moře je povedená a hodně kvalitní kniha.
To
Stephen King
Po přečtení této knihy se mi stalo něco, co se mi nikdy nestalo. Přes půlhodiny jsem nemohl nic kloudného dělat, a jediné na co jsem mohl myslel byla kniha a její konec. Kniha, která skončila a já se z toho cítil prázdný. Těšil jsem až dočtu TO, ale rozhodně jsem nečekal takovéto emoce. Bylo mě z toho smutno a najednou jsem si uvědomil, že bych chtěl ještě pár stránek navíc ve společnosti Smolařů. Chtěl by vědět více věcí. Jenže byl konec, který byl takový hořkosladký, ale přesně takový jaký měl být. TO není bezchybná kniha, přesto to nic nemění na tom, že jí považuji za skoro geniální a Stephana Kinga taky. TO se četlo skvěle a jen s těží se mi daří vyjádřit emoce, které jsem při čtení cítil - radost, strach, lásku k postavám, lítost, zadostiučinění, bolest, znepokojení, sílu přátelství. Je to toho spoustu. A všechny ty emoce, které jsem cítil jsou jasným důkazem toho, jak moc je King výborný spisovatel, a jak moc je TO brilantní knížka. Jedna z nejlepší knížek jakou jsem kdy četl, a jakou kdy budu číst.
Poslední přání
Andrzej Sapkowski
Velká spokojenost. Dlouho jsem knihu odkládal a teď musím přiznat, že to byla velká chyba. Chytlo mě to během pár stránek a moc jsem si to užil. Sapkowski píše velmi chytlavě a zábavně. Samotný text je opravdu krásný a autor umí výborně popisovat postavy jako osobnosti, které doslova dýchají ze stránek. Kdyby tvůrci seriálu byli chytří, tak si přečtou knihy a nevytvoří, takový paskvil, který udělali (mluvím hlavně o druhé řadě). Z mé stranu super kniha, a pokud bude možnost, tak si seženu další knihy.
Pýcha a předsudek
Jane Austen
Poprvé jsem tuto knihu četl na základní škole, podruhé na střední a teď jsem si to po několika letech znovu zopakoval. S každým přečtením této knihy si uvědomuji jistý fakt, a ten fakt je, že tu knihu mám moc rád. Jane Austenová umí skvěle vyprávět a popisovat, má neuvěřitelný talent na vykreslování charakterů a taky umí překvapovat. Osobně se mi moc líbí jakým způsobem je vykreslená doba, ve které se příběh odehrává, líbí se mi jak daná doba fungovala a jak to autorka dokáže prodat se všemi klady a negativy. Zamiloval jsem si postavu Elizabeth, a stejně jako hlavní hrdinka jsem si našel cestu k panu Darcymu, který se projeví jako opravdoví kavalír. Je to nádherný milostný příběh, který umí dojmout, zahřát na srdci a je radost ho číst. I napotřetí se stalo, že mě některé momenty tolik nebavily a byly zbytečně zdlouhavé, ale i tak mě to zážitek z knihy nezkazilo. Už teď se těším až si to za pár let přečtu znova.
Zatmívačka
Ed Brubaker
Vážně mě mrzí, že nemůžu dát plný počet hvězd, protože by si je komiks zasloužil, ale já to tam prostě necítím. Zatmívačka skoro výborný komiks, se kterým má jeden zásadní problém. A ten problém se týká příběhu. Díky ohlasům, hodnocením a hypeu, jsem očekával pecku, která mě semele a rozžvýká. A to se nestalo. Ten příběh je zajímavý a má suprovou atmosféru, zápletku a všechno, co k detektivkám patří. Jen mi to přišlo "trochu málo". Pořád jsem čekal na ten okamžik, kdy by mě příběh posadil na zadek a já bych jen nevěřícně koukal na to, co jsem zrovna přečetl. A to se nestalo. Dost mě to mrzí, jelikož miluji filmy, a ta zápletka mi přišla dost zajímavá a nosná a určitě by zde fungoval nějaký šokující zvrat, který by ten konec nakopnul úplně jiný směrem. Brubaker odvedl výbornou práci a totéž platí pro Phillipse a Breitweiserovou, protože jejich kresba a barvy dodávají příběhu tu správnou a hutnou atmosféru. Zatmívačka je velmi kvalitní komiks, a určitě mu dejte šanci, bohužel mě k dokonalosti něco málo chybělo.
Maus – Souborné vydání
Art Spiegelman
Nejsem fanoušek příběhů o holokaustu. Prakticky tyhle příběhy moc nevyhledávám. Nicméně si myslím, že je důležité, aby tyhle příběhy vznikaly, protože lidé mají tendenci zapomínat nebo zavírat oči před věcmi, které nejsou příjemné. A na holokaust, koncentrační tábory a druhou světovou válku se nesmí zapomenout. Scénárista a kreslíř Art Spiegelman se rozhodl vyprávět zajímavý a bohužel taky tragický příběh svého otce, jenž si prošel tím nejhorším, co druhá světová válka nabídla. Ale druhou světovou se nekončí, protože některé rány se nikdy nezahojí a člověk si je nese celý život. Spiegelman pokračuje dál a vypraví, jak se jeho otec vyrovnává s tím, že přežil a jak moc ho to změnilo. Zde se z velké části zapojí do vyprávění i samotný autor a nabídne nám zas jiný úhel pohledu. A není to pěkný pohled. Spiegelman se rozhodl být hodně upřímný a dost to bolí. Ale taková je občas pravda. Nejvíce se mi na tomto grafickém románu líbí to, že po příběhové stránce to není černobílé. Spielgeman svého otce respektuje a určitě ho svým vlastním způsobem miloval, ale nestaví ho na nějaký piedestal morálních hodnot a dokáže se na něj koukat velmi střízlivě. Tahle střízlivost se projevuje v průběhu vyprávění, ve kterém zjistíme, že Vladek je dobrý chlap, ale je vychcaný, chová se k lidem hnusně, občas je využívá - hlavně ve stáří. Díky své chytrosti a obrovské dávce štěstí přežil, ale navždy ho to poznamenalo. Poznamenalo ho to natolik, že některé věci přenášel na svého syna (autor komiksu) a lidi kolem sebe. Art Spielgeman nádherně ukazuje, že některé věci válkou nekončí a předávají se i na další generace. Spielgeman odvedl výbornou práci, autenticky popsal hrůzy holokaustu, pocity bídy, strachu a toho nejhoršího, co je člověk schopen druhému člověku udělat. Čte se to dobře, kresba je velmi dobře udělaná a pro příběh se hodí. Maus je výborný komiks, který mohu jen a jen doporučit.
Mlčící fontány
Ruta Sepetys
Krásná knížka. Třetí kniha od autorky a třetí trefa do černého. Už teď se moc těším na další knihy, jenž si určitě přečtu. Autorka Ruta Sepetys má dar vyprávění. Dokáže nás velmi lehce vtáhnout do děje a prodat nám hezky odvyprávěny příběh a propracované postavy. Mlčící fontány jsou zatím její nejambicióznější kniha a Sepetys jí napsala skvěle. Oprostila se od druhé světové války a vypraví příběhy o diktatuře ve Španělsku - osobně jsem o tom vůbec nic nevěděl, takže to pro mě bylo hodně zajímavé čtení, ze kterého mi nebylo místy úplně nejlépe. Velmi mi sedlo, jak je kniha pojatá a po příběhové stránce vystavěná. Sepetys k tématu přistupuje s velkou pokorou a lidskostí. Nabízelo se, aby zacházela více do detailů, popisovala útrapy Španělů, nebo se zaměřila na samotnou diktaturu, ale o tom Sepetys psát nechtěla. Chtěla psát o lásce, naději, vykoupení a dalších věcech, na které lidé v bídě myslí a modlí se k nim. Chtěla nám připomenout, že nesmíme zapomínat na špatné věci, ale taky být vděčný za to, že máme dobré lidi kolem sebe, milující rodinu a nezapomenout na své kořeny a svou zem. A tohle se Sepetys povedlo parádně. Osobně jsem si oblíbil skoro všechny postavy, líbila se mi romantická část, bál jsem se o hrdiny a ocenil jsem pointu. Jediné, co mi výrazně nesedlo byla druhá část příběhu, která byla z mého pohledu až moc přeslazená a místy nereálná. Mlčící fontány jsou moc pěkná kniha, jenž se mi hodně líbila.
Malý princ
Antoine de Saint-Exupéry
Co říci o knize, kterou všichni znají, ale ne všichni jí chápou?? Je to krásná kniha?? Jednoznačně ano. Má poutavý děj?? Znovu ano. Dokáže nás dojmout a má nějaký přesah, díky kterému lze knihu číst vícekrát a najít v ní skryté pravdy a moudra?? Ano, ano a ještě jednou ano. Využije kniha svůj potenciál?? Ne. Je to kniha pro všechny?? Ne. Pro koho kniha je?? Pro všechny, kteří neztratili fantasii a nebojí se zavzpomínat jaké to bylo, když byli dětmi.
Komturova smrt
Haruki Murakami
Mám hodně rád knihy od Murakamiho. Je to autor, od kterého si vždy rád přečtu nějakou knížku nebo povídky. Už jsem od něho přečetl dost, takže vím co od něho mohu čekat, a taky v jakém stylu se to ponese. A o to větší mě Murakami udělá radost, když mě dokáže něčím překvapit. U Komturovi smrti těch momentů překvapení tolik nebylo, přesto byl příběh a postavy dostatečně zajímavé, abych se nenudil a byl zvědavý jak to celé dopadne. Trošku mě vadí, že Murakami každou hlavní postavu vytváří podle toho samého mustru(neambiciózní, poslouchá jazz nebo operu, pije kvalitní whiskey, neznáme jeho jméno, komplikované vztahy s ženami, smrt příbuzného nebo kamaráda atd.). Na druhou stranu, Murakami moc dobře ví co dělá, a jeho postavy fungují na sto procent, i přestože se časem dostaví pocit opakovanosti. Oproti jiným knihám od autora mě dost překvapilo, jak moc často opakuje věci, které se v knize staly. Jakoby nám(sobě) neustále připomínal, konkrétní události, abychom na ně nezapomněly. Místy to může být trochu otravné, ale pokud čtete knihu delší čas, tak to občas osvěží paměť. Kniha má dobré tempo, a velmi příjemně se četla, zvláště když vezmu v potaz, jak málo se v ní vlastně stane. Murakami opravdu nikam nespěchá a dává si s některými věcmi na čas. Opět jsou zde linky a momenty, které autor nakousne a už je nedokončí, ale to by nebyl Murakami. Hodně se mi líbila postava pana Menšikiho a mladé Marie. Sedlo mě jakým způsobem postavy řeší své problémy a jak k nim přistupují. Nadpřirozená rovina se povedla a nebyl to vůbec rušivý element. Naopak mě zklamal konec, který mě přišel uspěchaný a takový nijaký, ale přesně sedl k pointě příběhu. Komturova smrt je hodně povedená knížka, kterou mnohem více ocení čtenáři, kteří znají autorův styl, nicméně i pro "nováčky" se bude jednat o kvalitní četbu, protože Murakami je dobrý spisovatel a parádní vypravěč příběhů.
Kvítek karmínový a bílý
Michel Faber
Tahle knížka mě v první řadě zaujala svým názvem. Pak když, jsem si přečetl o čem to je, tak moje zvědavost stoupla. Po několika letech jsem se konečně dostal, abych si knihu přečetl, a teď už to mám za sebou. Michel Faber napsal velmi zajímavý román, který pro mě byl v jistých ohledech celkem výzvou. Není to jednoduché čtení, ani oddechové a místy je to dost nepříjemné a zdlouhavé. Je mi jasné, že tohle byl účel, a Faber to tak psal. Jen se pak nelze zbavit dojmu, že některé věci jsou tam navíc, a to co nás zajímá více, je nám odepřeno. Faber svůj román neidealizuje a neidealizuje ani postavy a dobu, kde se děj odehrává. Nevyžívá se v tom, ale rozhodně nad některými věcmi nepřivírá oči, ba naopak, nás vždy upozorní na nějaký detail. Co se týče postav, tak ty jsou napsané parádně a já si jejich příběh užil. Bavil mě Williamův rozkvět, obdivoval jsem Sugar, bylo mi líto paní Foxové a Henryho, a Agnes jsem považoval za jednu z nejvíce nesympatických postav. Chvilku mi trvalo, než jsem se začetl, ale pak to šlo skoro jedna báseň. Škoda nudnějších pasáží, a jisté neuzavřenosti, kterou jsem jako čtenář očekával. Kvítek karmínový a bíly je velmi krásný román, jenž mě bavil a rozhodně nelituji, že jsem ho četl.
Sedm smrtí Evelyn Hardcastlové
Stuart Turton
Už dlouho jsem nečetl knihu, která by mě takhle zaujala. Mám rád zápletky s časovou smyčkou. Zde ta časová smyčka byla využitá do detektivky ve stylu Agathy Christie. Největší síla knihy je v její originalitě a v momentu překvapení. Spisovatel Stuart Turton odvedl výbornou práci. Je to parádní vypravěč, který skvěle pracuje s napětím a umí několikrát překvapit. Kolikrát jsem si při čtení říkal, že začínám tušit co se děje. A pak přišlo pár stránek a já byl skoro zas na začátku vyšetřování. S každým „dalším hostitelem a dnem“ Turton přidává nový pohled na věc, seznamuje nás s postavy a hlavním místem dění – sídlem Blackheath. A pokaždé je to jiné. A to je na knize nádherné. Ten pocit nevědomosti, puzzle kde nám chybí dílky abychom viděli obraz v celku nebo přehlídka různých charakterů, kdy každý z hostitelů je jiný.
Turton to skvěle rozehraje a nikdy nenudí. Je to dost složité na pozornost a detaily. Přesto je to napsané hodně hravě, poutavě a zábavně. Nutí to ke čtení a přemýšlení, co bude dál a jaké tahy musí naše postavy zvolit, aby zjistili, co se skutečně stalo. Turton nám nedá nic zadarmo a pokaždé přijde s dalším logickým zvratem, který děj posune dál. A to se mi hodně moc líbilo. Je to krásná ukázka toho, jak lze originálně pojmout něco, co už tu několikrát bylo.
Netvrdím, že je to dokonalá a bezchybná kniha. Ale popravdě už hodně dlouho jsem nečetl knihu, která by mě takhle moc sedla a bavila mě tím, že mě nechává na pochybách. Musím přiznat, že jsem se bál nějaké šílené pointy a k mému velkému štěstí nakonec nepřišla. Ta gradace, co přijde ke konci, je výborná. Jediný, co asi nebude všem po chuti, je ten sci-fi prvek a vysvětlení časové smyčky, i přestože mě to přijde jako skvělé a originální řešení. Tak jako tak, Sedm smrtí Evelyn Hardcastlové doporučuji a snad tímto komentářem někoho přesvědčím, aby si knihu přečetl.
Smrt na Nilu
Agatha Christie
Herculea Poirota znám, taky vím, že příběhy o něm napsala Agatha Christie, přesto jsem nečetl ani jednu její knihu s tímto slavným detektivem. Nakonec se mi do rukou dostala kniha Smrt na Nilu, a já si řekl, že je čas zkusit nějaký příběh se slavným detektivem Herculem Poirotem. Smrt na Nilu se rozjíždí velmi pomalu. Spisovatelka nás nejdříve seznámí se všemi aktéry příběhu, a taky důvodem jejich cesty do Egypta. Jakmile se dostaneme na cestu po řece, tak začíná ta pravá show. Christie dokáže vyprávět velmi napínavě, a krásně budovat a hlavně stupňovat atmosféru. A co více, dokáže jí udržet po celou dobu knihy. Dost jsem ocenil, že i části jenž se netýkaly vyšetřování fungovaly velmi dobře. Sedlo mě gradování příběhu a samotný konec. Vraha jsem neodhalil a celková pointa, mě překvapila, protože jsem jí nečekal. Smrt na Nilu je povedená detektivka, která mě přesvědčila, že bych měl někdy v budoucnu zkusit další příběhy o slavném detektivovi.
Musím tě zradit
Ruta Sepetys
Má čtvrtá přečtená kniha od autorky (už mi zbývají jen Potrhaná křídla). Mám dost rád styl jakým Sepetys píše. Krátké a úderné kapitoly, žádné extra složité věty a dynamický děj, který čtenáře nutí číst další a další kapitoly. Autorka se tento styl naučila k dokonalosti a umí ho mistrovsky používat. A zrovna u této knihy je nejvíce na škodu. Vysvětlím Vám proč. V šedých tónech tento styl funguje dost dobře, jelikož nám pomáhá se vžít do situace a celkové nevědomosti, ztrácíme pojetí jak plyne čas pro postavy, a výborně to u nás vyvolává pocity, že každou chvilkou můžou postavy zemřít. Navíc formát jednoho vypravěč plus flashbacky fungují parádně. Sůl moře má velkou východu v několika vypravěčích, a díky tomu je výhodné mít kratší a úderné kapitoly a rychlé změny perspektivy a tempa. Totéž platí i pro Mlčící fontány, jenž jsou zatím nejsložitější a taky nejambicióznější knihou jakou jsem od autorky četl. A teď tu máme knihu Musím Tě zradit, která se vrací k formátu jednoho vypravěče. Zde se nabízelo, aby kniha měla více vypravěčů, různé pohledy a tím by samozřejmě po příběhové stránce více gradovala. Osobně se mi příběh hodně líbil a četlo se mi to dost dobře, jen jsem měl místy pocit, že to klouže po povrchu. Celé mě to přišlo, jakoby se autorka bála jít více do hloubky, zpomalit, více využit zápletku nebo zkusit něčím překvapit. Sepetys si nastudovala stovky detailů, absolvovala desítky rozhovorů, plus x dalších věcí a bohužel to nevyužije na plno. Tohle neberte jako zápory knihy, spíše jako zamyšlení nad tím, jakým způsobem autorka mohla příběh obohatit a dát mu větší rozměr - zvláště, když s touto metodou umí pracovat. Samozřejmě, že chápu, proč se autorka rozhodla jít cestou jednoho vypravěče stejně jako V šedých tónech - pohled na situaci očima mladého člověka, plného ideálů, lásky a jisté nezkaženosti a zlomenosti. Tematicky a po příběhové stránce se mi to hodně moc líbilo. Zas jsem se dozvěděl spoustu nových informacích a od teď budu koukat na Rumunsko a jeho občany jinak, než jsem na ně koukal do teď. Sepetys nás velmi snadno seznámí s ústřední zápletkou a tématem a pracuje s ním velmi dobře. Krásně funguje vykreslení doby a práce s hlavním hrdinou. Škoda, že vedlejší postavy nedostanou více prostoru, a mnohdy působí jako karikatura. Je to velká škoda, protože jeden dva konkrétní zvraty pak nemají, takovou sílu. Musím Tě zradit se mi dost líbilo a knihu jsem si velmi užil. Doporučuji.
Emma
Jane Austen
Mám rád knihy od Jane Austenové. Mám rád toto období. Viděl jsem jedno filmové zpracování Emmy, které se mi dost líbilo a moc jsem se těšil až si knihu přečtu. Co se tedy mohlo pokazit?? V první řadě je kniha zbytečně dlouhá a taky se tam skoro nic neděje. Jasně, tohle by se dalo napsat i o jiných knihách, které autorka napsala, jenže oni oproti Emmě měly jednu obrovskou východu. Tou výhodou jsou zajímavější postavy. V této knize je těžké si nějaké postavy oblíbit. Je to dáno tím, že skoro nic nedělají, neřeší nic důležitého, nečekají je žádné výzvy a překážky atd. Problém je i v samotné hlavní hrdince, jelikož Emma se občas chová dost nesympaticky. Oproti předchozím knihám autorky mi to přišlo hodně ukecané, nudnější a samotné dialogy nebyly vůbec svižné. Nemůžu říci, že by se jednalo o špatnou knihu, přesto Pýcha a předsudek, Rozum a cit či Daleko od hlučícího davu od Thomase Hardyho jsou lepší a zajímavější knihy z tohoto období a prostředí.
Lady Fuckingham
neznámý - neuveden
Má rád knížky z období kolem 17., 18., a 19. století z Anglie. Zamiloval jsem si Jane Austen a její Pýchu a předsudek, Thomas Hardy mi ukázal že i muž dokáže napsat skvělou romantickou knihu - Daleko od hlučícího davu. V knihách se mi líbilo klasické namlouvání a gentlemanské chování pánů a jistá ladnost dam. Proto jsem byl dost překvapen jak to Oscar Wilde vzal od podlahy. Od Wildea jsem četl Obraz Doriana Greye a ten mi hodně sedl. Poznal jsem, že Wilde má vybroušené dialogy a je velmi inteligentní, jeho cynismus a ironii jsem si dost užil a bavila mě i lehká romantická linka. O Lady Fuckingham si myslím, že je to jeho zdvižený prostředník pro všechny puritány a pokrytce (ať už to napsal nebo převyprávěl), kvůli kterým musel opustit Anglii - byl v nemilosti za svou homosexualitu. Wilde se zde utrhne ze řetězu a přináší spoustu sprostého textu, nadsázky s ironii, vzrušení a otevřené erotiky, za kterou by nestydělo, kdejaké porno. Osobně si myslím, že Wilde místy zbytečně tlačí na pilu a toho sexu a souloží je tam až moc. A to nemluvím o tom, jak moc místy je to detailní. Prakticky to nemá žádný příběh, jen hlavní hrdinka má sex s většinou postav z knihy a objevuje nové praktiky. Na jednu stranu je to zábavná kniha, u které si lze užít tu nadsázku a jistý ironický nadhled. Z té druhé strany, je to jen o tom jednom, a to po několika desítkách stránek přestane bavit. Tak jako tak, rozhodně doporučuji knihu zkusit.
Spisovatel jako povolání
Haruki Murakami
Mám rád knihy. Tahle věta je sice prostá, ale je naprosto všeříkající. Jelikož mám rád knihy, tak je i velká pravděpodobnost, že bud rád číst. Čtení knih mě baví, přesto se styl, jakým čtu knihy, se za ty roky změnil. Dříve jsem čtení knih bral jako sprint – co nejrychleji jí přečíst a jít k další. Dnes je beru jako běh na dlouho trať, nebo jako maraton – nespěchám dopředu, užívám si samotnou četbu a mám radost z přečtené knihy. Taky jsem zjistil, že je opravdu dobré střídat žánry, zkoušet nové autory, nebo dát na doporučení od přátel nebo blízkého okolí. Tímhle stylem jsem se dostal ke spoustě luxusních knížek a poznal výborné autory. Jednou z těch knih bylo Norské dřevo od Haruki Murakamiho a narovinu Vám říkám, že to byla láska na první přečtení. Kniha se mi opravdu hodně moc líbila, sedl mi autorův styl psaní a popisovaní. A proto jsem se rozhodl, že si od něho přečtu co nejvíce knížek. O čem je konkrétně tahle kniha?? Název knihy přesně vystihuje, o čem kniha je. Kniha je o tom, jak se Murakami stal spisovatel, jakým způsobem tvoří knihy, kde bere inspiraci, jak vnímá literární ceny a taky o spoustě dalších věcí spojených s povoláním spisovatele. Není to první kniha, ve které se Murakami zamýšlí nad konkrétními otázky, již dříve jsme dostali knihu se jménem O čem mluvím, když mluvím o běhání – zde Murakami popisuje, co pro něho znamená běh, jak běhá a taky o tom, jak se to projevuje při jeho tvorbě. Samotná kniha nefunguje jako manuál na to, aby se z člověka stal úspěšný spisovatel. Nicméně Murakami zde zmíní dost praktických rad a návrhů, které lze pak aplikovat v běžném životě a v různých povoláních. Spisovatel několikrát vzpomene, že jde čistě jen o jeho osobní názor odvozený z jeho zkušeností a poznatků. A v neposlední řadě nezapomene poděkovat štěstěně za to, že měl štěstí a podařilo se mu prorazit a mít přes čtyřicet let dlouho kariéru jako spisovatel. Číst tuhle knihu bez znalosti Murakamiho tvorby by bylo trochu zvláštní. Určité věci by Vám nedávali takový smysl, když neznáte kontext. Tohle je kniha pro fanoušky Murakamiho tvorby, ve které nám autor dává nahlédnout do složitého procesu vzniku jeho knih i jeho vnímaní života, úspěchů a povolání spisovatele. Murakami se zde snaží být upřímný, otevřený a říká věci, které mají hlavu a patu. Po přečtení pochopíte, proč lidé mají tak moc rádi jeho knihy. Spisovatel jako povolání není kniha pro všechny, ale já jako fanoušek jsem dost spokojený a spoustu myšlenek si chci zapamatovat a následně je aplikovat ve svém životě a přístupu.