V šedých tónech

Hluboká kniha plná zoufalství, zimy ale i lásky a naděje. Lásku a dobro musíme hledat i v té největší tmě. Jinak bychom se zbláznili... Děkuji za tuto knihu.

Nádherný příběh plný velkých emocí. Ruta prostě umí čtenáře vtáhnout do děje tak moc, že je těžké knihu vůbec odložit.
Je až nechutné, co se tehdy dělo a člověk si uvědomí, že má opravdu štěstí, že žije v této době. A hlavně se o tom nemluví, neučí...
Je to opravdu moc krásný, avšak velmi smutný příběh.

Byl to zajímavý příběh. Jen ten konec mě zklamal, byl uspěchaný a vlastně mi neodpověděl spoustu otázek. Ale čtení odsypalo, příběh dokázal vtáhnout.

Jednou za čas si dávám náročnější literaturu, jako je tahle, abych vykompenzovala ty nereálné víly, válečníky a draky, na kterých ujíždím. A musím říct, že tohle byla vážně síla. Ruta Sepetys umí do povědomí lidí dostávat historické události, o kterých se zase tak moc nemluví a o to víc na člověka dolehne těžkost příběhu. Nechcete tomu zkrátka věřit. Knížky jako tahle by si měl každý sem tam přečíst, aby se nezapomnělo na hrůzy, které jsou lidé jiným lidem schopni napáchat.

24.06.2026

“Musíš kreslit dál! Matka tvrdí, že svět netuší co s námi Sověti dělají. Nikdo neví, co naši otcové obětovali. Kdyby to ostatní státy věděly, mohly by nám pomoct.”

Další z knih popisujících válečné hrůzy, které totalitní režimy páchaly na nevinných lidech většinou patřící k Sověty nenáviděné inteligenci.
Tentokrát se jedná o vyprávění patnáctileté litevské dívky, která se svoji matkou a bratrem líčí transport na Sibiř, útrapy v nelidských podmínkách pracovního tábora v ústí řeky Leny u arktického Moře Laptěvů.
Smutné čtení, závěrečná slova autorky o osudu tří pobaltských republik dojem z knihy ještě prohlubují.

Přečetla jsem v krátkém úseku mnoho krásných, ale strašlivě smutných příběhů, tento patřil mezi ně. Děkuji

Velice smutné čtení a velice silný příběh. Člověk si pak uvědomí jaké má štěstí, že nemusí jet týdny v dobytčáku na Sibiř.

Jediné bohatství člověka je on sám, jeho vnitřní svět, hodnoty, svědomí.... Všechno materiální kolem je a v mžiku být nemusí.. Hitler, NKVD - nacisti nebo bolševici, kdo je horší?

".... Chtěl jsem jen říct, že tu proti sobě stojí dva ďáblové a oba chtějí vládnout peklu. ..."

Malé národy a jejich suverenita a důstojnost. Ve světle současných událostí. Kdo je horší a kdy to přestane? Až lidi dostanou rozum ? Kdy?
Do dnešního dne mnoho Rusů popírá, že by byl kdy deportován byť jediný člověk.
Lidé v pobaltských republikách ale necítí zášť, neradi slyší ruštinu ve svých řadách, ale jsou vděční těm sovětům, kteří projevili soucit. Lidé od Baltu bojovali vírou a jsou si vědomi, čím je vykoupena jejich svoboda.

Lidé i v těch nejhorších peklech najdou způsob lidství ale i pekla. Každý podle svého a svému.

Trofimovsk. Moře Laptěvů. Samý střed polární oblasti, blízko severního pólu.

R. 1941. Stalin. Deportace lidí z pobaltských republik k likvidaci na Sibiř. Ti, co přežili a po letech se vrátili, nesměli o tom mluvit pod hrozbou návratu do vyhnanství. Své vzpomínky ukrývali do umění nebo zakopávali do země v podobě obrázků a deníků. Na těchto základech a na vyprávění pamětníků napsala autorka tuto knihu.

Je to pár let, co jsem od autorky četla Mlčící fontány, ze kterých jsem byla úplně paf a hned jsem si musela sehnat další knihu, kterou napsala. Los padl na V šedých tónech, ale čas přečíst úplně nebyl a tak čekala přes dva roky.
A vlastně jsem docela zklamaná. Chvilku jsem si říkala, že to bude možná tím, že jsem letos četla i jiné válečné romány a tak jsem otupělá, ale zhruba v půlce knihy mi došlo, že tím to není.
I když kniha vypráví o hrozných věcech, které se musely dlouho tajit, nejsem tak naivní, abych nevěřila, že válka trestá všechny, převážně obyčejné lidi, a je úplně jedno s kterou stranou sympatizují. Vítěz je jen politická nálepka, ale obyvatelé trpí úplně stejně, jako u poražených.
V knize mi chyběly nějaké výraznější pocity a emoce. Ty byly dobře uchopeny tak v prvních 30 stranách, než se hlavní hrdinka se svou rodinou dostala do transportu a pak na úplném konci. Nepotřebuji detailní popisy omrzlin, ale třeba popis života s nimi, jak komplikují práci a podobně. Ve výsledku jsem pak místo tíživé atmosféry pociťovala jen velkou nudu během čekání na konec války.
Dále mi asi chyběl pohled i od jiné osoby, abych měla širší kontext a ne lehce tunelové vidění jedné holky.
Konec bych upřímně také uvítala trošku víc rozepsaný, jelikož na mě působil dost useknutý vzhledem k roku poslední kapitoly a epilogem o desítky let později.

Právě jsem dočetla a jsem plná dojmů. Ruta Sepetys pro mě Paní Autorka! Poukazuje na historické události, o kterých se až tolik nemluví, jako třeba její kniha Sůl moře. Zlo, které páchal Hitler, je všeobecně známé, ale o tom, co ve stejnou dobu (a ještě mnohem déle) dělal Stalin, už se tolik nemluví. Přečteno jedním dechem, opravdu to stálo za to.

Jsem opravdu velmi ráda, že jsem si tuto knihu mohla přečíst! A nebylo to vůbec lehké čtení!
Jsem opravdu ráda, že jsem ji vůbec dokázala dočíst! Tolik lidského neštěstí, bolesti, smrti... kvůli jednomu šílenci.

Ruta Sepetys je ve výběru témat a jejich zpracování naprosto geniální a nepřekonatelná. Takovou depresi jsem ovšem neměla u žádné z jejích knih. A stejně musím říci, že ji doporučuji, stejně jako všechny její knihy.

Silné příběhy, krátké kapitoly, které vás nutí číst, číst, číst, stránku za stránkou, to je Ruta Sepetys!

Konečně hlas, který připomíná jak Sovětský Svaz ,, zacházel ,,se svými pobaltskými bratry. Knihu Ruty Sepetys jsem dlouho měla mezi těmi,,na poličce,,a těšila se na ni. I když těšit se na něco tak drsného a pravdivě brutálního je asi zavádějící pojem. Číst o hrůzách, které museli snášet deportovaní Litevci, ale i jiní politicky nevyhovující občané SSSR bolí i po tolika letech a jediné co mě napadá,,jak se to dalo vydržet...,,

Naprosto šílená kniha, budu ji mít v hlavě dlouho... Tolik hrůzy a bolesti,ach jo...

Nenápadný a úderný styl autorky dává vyniknout hrůze událostí bez zbytečného vysvětlování. O to silněji příběh působí - čtenář si emoce skládá sám. Od knihy jsem se nedokázala odtrhnout, krátké kapitoly nutí číst dál, i když z popisovaných událostí mrazí. Líbila se mi hlavní hrdinka, soudržnost celé rodiny i drobné příběhy ostatních postav vyprávěné skrze dialogy. Z příběhu si odnáším především tíživý pocit bezmoci nad osudy lidí, kteří byli odvlečeni neznámo kam a neměli žádnou možnost svůj osud ovlivnit, ani ochránit své blízké. O této části historie Litvy, Lotyšska a Estonska jsem dříve neměla povědomí, a právě proto si vážím toho, že ji autorka citlivě připomíná a uctívá památku obětí.

Téměř povinná četba pro SŠ a tak jsem to zkusil a byl jsem velmi mile překvapen, jak se dá hezky psát o strašných věcech.

První kniha autorky, zachycuje nelidské jednáni s lidmi v ruských pracovních táborech za Stalinova režimu, s obyvateli pobaltských menšin. Kruté pracovní podmínky překonávali s nesmírným úsilím a statečností. Jak těžká to byla doba, ale i v ní se rodila krásná přátelství a Lína, nadaná umělecky, zachycovala tajně postavy a situace svým výtrarným uměním. Citát z knihy: - Láska je ta nejmocnější armáda: ať už je to láska k příteli, ke své zemi, k Bohu, nebo k nepříteli; láska nám odhaluje zázračnou povahu lidského ducha.
Jana"512 - 11. 1. 2020

Konečně jsem tu s recenzí na tuhle boží knížku, která by vás podle mě neměla minout. Ruta píše velice čtivě a díky opravdu krátkým kapitolám kniha ubíhá neskutečným způsobem. Nic tu není zbytečně okecáváno a jste vložení rovnou do děje. Nějak netuším, jak to autorka udělala, ale z jednotlivých písmen, slov a vět na mě šly ty neskutečné emoce těch lidí, kteří byli vrženi do tohohle neštěstí. Právě tohle způsobilo, že jsem velkou část knihy měla slzy v očích a ani pláči jsem se nevyhnula. Téma gulagů v Rusku je neskutečně zajímavé a hrozně málo se o něm mluví, což by se mělo určitě napravit a nejen stále psát o tom, co dělali Němci. Jsou tu taky hodně zajímavé postřehy ohledně osobností Hitlera a Stalina. Co rozhodně ještě stojí za zmínku, je to, že jsou tu skvěle vykreslené přístupy jednotlivých lidí k situaci, ve které se ocitli. Postavám jsem fandila, líbily se mi a fandila jsem jim. Konec mi zasadil obrovskou ránu a šok, tohle jsem vážně nečekala a něco podobného jsem nečetla. Poznámka autorky byla luxusní a tahle knížka vám toho zkrátka hrozně moc předá. Tohle snad musí mít dopad na úplně každého a mnou naprosto stále víc otřásá to, že se něco takového dělo a tak dlouho se to drželo v tajnosti. Ti lidé byli neskuteční, že to přežili, pro mě je to nepředstavitelné.

Osudy litevských rodin po anexi Pobaltí k Sovětskému svazu.
Po pár měsících na Altaji byla Lina a její rodina deportována až za polární kruh, kde byli vězněni dvanáct let.
Kreslení a psaní Lině pomáhá přežít tenhle zmar, šeď a věčnou zimu.
Příběh je proložený občasnými vzpomínkami hrdinky na svůj tehdejší život.
Smutný, ale moc smutný kino.

Skvěle napsaná kniha o těžkém životě litevské rodiny a jejím odsunu na Sibiř. Velmi dobře se čte, má krátké kapitoly, a téma ani styl psaní vás nepustí...