V šedých tónech

od:


KoupitKoupit eknihu

Píše se rok 1941. Lině je patnáct let a těší se, že po prázdninách půjde na uměleckou školu. Jednoho večera k nim domů ale vrazí sovětská tajná policie a společně s její matkou a malým bráškou ji odvlečou pryč. Čeká je deportace do pracovních táborů na Sibiři. Lina se musí naučit bojovat o život, přijímat obtížná rozhodnutí, spolknout ponižování a bití a hlavně se nenechat zlomit, udržet si vlastní lidství. A to se jí daří díky rodině a také lásce k výtvarnému umění. I přes ohromné riziko si kreslí a zapisuje, co všechno ona a ostatní lidé okolo ní zažívají. Nejdříve kreslí, protože doufá, že se díky obrázkům a vzkazům jejímu otci podaří je najít a zachránit. Později proto, aby uchovala paměť národa a vzdala tak poctu tisícům nevinných lidí, kteří byli odsouzeni k smrti, ať už okamžité při popravách, nebo pomalejší v pracovních táborech. Linin pohnutý příběh je plný lidské krutosti a nenávisti, ale zároveň lásky a naděje. Otázkou zůstává, zda naděje a láska dokáží udržet člověka při životě a s hlavou vztyčenou dostatečně dlouho… První vydání....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/16_/164866/v-sedych-tonech-oFy-164866.jpg 4.71805
Orig. název:

Between Shades of Gray (2011)

Žánr:
Literatura světová, Romány, Válečné
Vydáno:, CooBoo
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (502)

Přidat komentář
Rup
předevčírem

Myslím, že autorka ani zdaleka nevystihla bídu a utrpení postižených. Nicméně je téma, jež musí být stále připomínáno, zpracováno skvěle, tudíž za 5* a doporučuji.

danazeskolky
12. listopadu

O různých koncentrácích a útrapách během války jsem četla již řadu knih, tato je však zase něčím úplně jiná... Vždy, když si na něco stěžujeme, nudíme se nebo nevíme, co si dát dobrého k jídlu... vzpomenu si na okamžiky z této knihy a je mi za nás všechny stydno. Kniha drsná, smutná, ale zároveň i plná lásky, odhodlání i naděje.

dee7
07. listopadu

Vše už bylo napsáno, vše už bylo řečeno.. ( viz. komentáře níže ).
Jen dodám: važme si života, který máme, buďme vděční za to, kde a v jaké době žijeme, mějme se rádi a držme při sobě! ( Nejen při MS v hokeji :) )

A knihu doporučuji jako povinnou četbu ve škole!!

Er.es
05. listopadu

Velké mínus za ten konec, jak píšou komentáře pode mnou. Příběh byl dobře zpracovaný, myslím, že čtenáři by uvítali klidně dalších 100 stránek, abychom mohli dál sledovat smýšlený příběh se střípky skutečné historie, a s úlevou si oddechnout, že to „dobře dopadlo“.
Velké díky autorce, mnoho knih je o hrůzách v koncentračních táborech a gulazích, doteď jsem netušila, čemu musely čelit tři maličké státy, které jedním skousnutím sežrala tupá moc z jedné strany a následně z druhé....

SweetCake
04. listopadu

Dechberoucí kniha! Smutný, ale nádherně sepsaný příběh.

JIVaJaH
01. listopadu

Takové knihy miluji....které rozšíří člověku rozhled, chytnou za srdce a vyvolávají po přečtení různé myšlenky a otázky! Velmi doporučuji.

HDKate
01. listopadu

Nesmírně smutný, silný příběh z období, které nesmí být zapomenuto. Jediné, co mě zamrzelo, byl strohý závěr, jakoby useknutý. Ještě nějakou dobu bych s hlavní hrdinkou na Sibiři vydržela..

Petruš999
27. října

Také druhá kniha této autorky mě strhla. Myslela jsem, že po přečtení knihy Zulejka otevírá oči mám představu,čeho byli Rusové schopni po revoluci. To, čeho se dopustili později na lidech Pobaltských států je hrůza ještě větší. Kniha je plná příkoří a nespravedlnosti, ale zároveň i naplněná nezměrnou láskou a přátelstvím. Několikrát mě dohnala k slzám. Doporučuji!

Leeonteena
15. října

Velmi krásná a zároveň stejně tak smutná kniha v níž mladičká Lina líčí hrůzy druhé světové války jenž zasáhla nemilosrdně její zemi a musí tak čelit společně se svou rodinou krutým podmínkám sibiřské tundry. Pro mě úplně nové skutečnosti o nichž jsem neměla ponětí, ačkoli knihy o druhé světové válce čtu. Kniha byla čtivá, napomáhaly tomu i kratičké kapitoly. Mohla být ale více podrobná a stejně tak bych ocenila i propracovanější postavy.

efka.saf
02. října

Krásná, silná a struhující knížka mapující jednu z černých etap v historii lidstva. Osobně mi tematika gulagu není úplně neznámá, něco jsem o tom již četla, něco si nastudovala a vím, že kolegové Hitler se Stalinem si ve své zrůdné vynalézavosti mohli podat ruce, ale co se týče obyvatel pobaltských států, které Stalin likvidoval po statisících v pracovních táborech, zde jsem měla drobné mezery (asi o velikosti Grand Canyonu).

Téma bylo zpracováno skvěle. Postavy byly plastické a neprvoplánově sympatické, atmosféra tísnivá, plná žalu, zoufalství a nepochopení nad tím, proč zrovna "já a moje rodina". Zároveň ale (především díky mamince Jeleně) se knihou prolínaly pocity sounáležitosti, hrdosti, lásky a víry v lidskost i v těchto nejděsivějších životních podmínkách. Jako čtenář jsem celou dobu přemýšlela nad tím, proč bylo nutno takových zvěrstev a jak to ti lidé vůbec byli schopní přežít tolik let (mnozí nebyli). O životě po "gulagu", s nálepkou vyděděnce a zločince, už ani nemluvím.

SPOILER!

Jedinou výtku bych měla k useknutému konci, jako někteří jiní čtenáři. Příběh navíc končí s nadějí v lepší zítřky, ale v doslovu se dozvídáme, že lepší zítřky se nedostavily, takže za sebe bych klidně ještě pár kapitolek vyprávěných Linou snesla. Ale i takto kniha mé čtenářské srdce uspokojila a na hodnocení to zase až tak moc nemění.

zlinissi
18. září

Přečteno jedním dechem. Přistihla jsem se, že popisované hrůzy mi přišly natolik děsivé, že jsem téměř nemohla uvěřit. Ruta přibližuje kus (pro mě) neznámých dějin. Jen bych uvítala delší kapitoly a propracovanější postavy.

Synysterka
18. září

Kniha, kterou čtete a nemůžete přestat a pak o ní ještě dlouho přemýšlíte.

Šerďa2012
15. září

Dechberoucí. Neuvěřitelné, co museli ti lidé zažít nejen na Sibiři, cestou do tábora, ale i po návratu, kdy by jeden řekl: " měli štěstí, přežili to". Stalinův režim si v ničem nezadal s nacisty.

knihovnička007
14. září

Nelze přestat číst, na druhou stranu je nutné dělat pauzy...
Hodně smutné a těžké čtení. Je mi líto lidí, kteří toto museli zažít. Ničím se neprovinili, jen se narodili v Litvě a dalších pobaltských státech.
Druhá kniha této autorky a obě mne dokázaly chytit a nepustit.

Proč se o tom nemluví? Všude se píše, jací byli Němci zločinci, ale proč o tom ani zmínka? Jaký Lina a další lidé pak prožívali život? Přes deset let v takovém ... a pak o tom celý život nesmět nikomu říct? Bez domova, bez rodiny. Dočkali se až po neuvěřitelných padesáti letech!! To už bylo Lině kolik? Přes 65let? Celý život v háji...
Lidé jsou neskuteční... :(

Andrius tvrdí, že zlo bude vládnout, dokud se dobří muži nebo ženy neodhodlají jednat. Věřím mu. Tenhle odkaz byl sepsán jako nezvratný důkaz, který promluví ve světě, který naše hlasy umlčel. Co se tu popisuje, vás možná šokuje nebo vyděsí, ale to není mým záměrem. Pevně doufá, že listy obsažené v téhle schránce ve vás rozdmýchají i ten nejhloub zasutý plamínek lidského soucitu. Doufám, že vás přimějí něco udělat, někomu o tom všem říct. Jen tak zajistíme, aby se takové zlo už nikdy nevrátilo.

Děkuji Lino, Andriusi, Jonasi, Jeleno...
Děkuji Ruto za krásnou knihu.

Lauralex
09. září

Přemýšleli jste někdy nad tím, jakou cenu má lidský život? Já ano. Po celou dobu čtení této knihy. A nějak mi asi došla slova. Zase. Vzali jim všechno, ale oni jim nesměli dát nic. Ani svůj strach. Asi už bylo řečeno vše, ale já to zopakuji. Ta kniha si to zaslouží.

Ano, četla jsem o tomto tématu hodně knih, ale stejně nikdy nebudu připravena a smířena s tím, co se stalo. A i když skoro o každé takové knize říkám, že je to jedna z nejlepších, musím to říct i o této. Ono se na to ani jinak nahlížet nedá. My o tom sice akorát čteme, ale byli lidé, pro které to bylo realitou. Hodně krutou realitou. A mně to zůstalo hluboko pod kůží. Pokaždé si myslím, že už mě nic nepřekvapí, ale opak je pravdou. Opět jsem cítila tolik bezmoci, bolesti, strachu, nenávisti a znechucení, ale na druhou stranu i síly, odvahy, oddanosti, naděje a snad až laskavosti. Místy jsem se přistihla, že bezděky držím ruku před pusou nebo na hrudi, abych uvěřila tomu, co čtu. Tolik emocí.

Každý příběh, každá myšlenka, každá skutečnost, každá postava jsou jedinečným a unikátním střípkem, který tvoří dějiny. Život nás učí mlčet a jsme svázáni právě tím jediným, co by nás mohlo osvobodit - ano, sami sebou. Je těžší umřít, nebo být ten, kdo přežil? Já prosím a doufám, že se o tomto mlčet nebude a stále se o tom bude psát. Nemá to jen šedé odstíny, je potřeba víc. Jsou to zvěrstva, naprosto nelidská, ale lidé by před tím neměli zavírat oči a nesmí se na to zapomenout. Jen tak můžeme alespoň uctít památku všech, pro které to bylo posledním nadechnutím.

Krasívaja, Ruto, Krasívaja.

TerkaBohacova
08. září

Ruta Sepetys je moje nejoblíbenější autorka a tuhle knížku miluju. Mohla bych o ní donekonečna psát, ale napíšu jen, že je prostě dokonalá a rozhodně si ji přečtěte. (Jediné, co mě maliličko naštvalo, byl trochu useknutý konec.)

JiříM
07. září

Jedním dechem...

Vercatko91
04. září

Strašně dobře se četla. Možná to bylo zapříčiněné krátkými kapitolkami, takže přečteno téměř jedním dechem. Sice trochu těžší téma (což je válečné vždy), ale rozhodně krásně napsané, klidně bych si přečetla znovu.

kasavubu
02. září

Nebylo to špatné, jen se mi na začátku do knihy hůř začítalo a konec mi přišel zbytečně useknutý. Autorka mohla příběh Liny dotáhnout do úplného konce, když v gulagu prožila celých 12 let. Jinak byla kniha nesmírně zajímavá, zároveň ale hrozně smutná. Představa, že se to opravdu stalo nebo že se něco tomu hodně podobného v gulazích dělo. Hrůza domyslet...

kap66
28. srpna

Pro mě dokonalá kniha.
Tématem: myslím, že z doby 2. světové války máme my Češi v první řadě povědomí o holokaustu, v druhé řadě o hrůzách v Polsku způsobených svorně Stalinem a Hitlerem - a až teprve v další řadě tušíme, že pobaltské země byly připojeny k SSSR násilně; jakým způsobem to ale proběhlo, si těžko dovedeme představit. Po četbě této knížky už lépe.
Kompozicí: perfektně jsou propojeny obě linie pomocí motivů v Linině vyprávění.
Postavami: všechny postavy jsou pro mě uvěřitelné. Linina maminka je nádherný člověk, dokazující, že i v těchto podmínkách je možné zachovat si důstojnost a víru v dobro v člověku.
Jazykem: přesně odpovídá inteligentní talentované dospívající dívce.
Dějem: zasáhl mé srdce i mozek.
Jedna z nejlepších knih, jaké jsem četla.

Glivuska
27. srpna

Knížka byla fantastická. Četla jsem ji jedním dechem od začátku do konce. Přiměla mě dokonce si načíst historii Litvy, zvláště pak ve 20. století, kterou jsem do té doby neznala. Doporučuji všem, co se zajímají o druhou světovou válku a tematiku koncentračních/pracovních táborů a jaké měly dopad na konkrétní jedince. Příběh je vyprávěn patnáctiletou dívkou Linou, která líčí osudy své a své rodiny při deportaci do pracovních táborů na Sibiř.

jeníček
25. srpna

Přečteno opravdu jedním dechem. Nejvíce mě upoutalo ne příliš známé téma Litvy, o kterém se nemluvilo a nemluví. Velmi jsem obdivovala Jelenu, její přístup s nadhledem v každé situaci. Rovněž oceňuji vhledy do minulosti zpočátku časté později nikoli, které čtenáři dávají opravdu ránu do nosu, protože všichni žijeme svoje životy a nedokážeme si představit STOP!

any333
23. srpna

Před přečtením jsem slyšela o autorčině knize s názvem Sůl moře, takže když jsem si všimla stejného jména, neváhala jsem. Dějiny mě zajímají a navíc, kolikrát se kdo může takovýmhle stylem dozvědět něco víc o historii Litvy, o které se toho většinou moc neví? Už jen tohle mě prostě nabádalo, abych knihu přečetla, ale nakonec žádných taháků ani nebylo potřeba, protože mě příběh na nějaký čas úplně rozložil. Přispívaly k tomu jak krátké kapitoly, tak i směřovaný děj.
Lina mi přišla jako silná holka, co ji ale dost zraní zrada, které to tam bylo na každém rohu plném. Vážně lituji ty, co museli v takových podmínkách žít a pak se vrátili domů. Museli tam žít v neustálých obavách, co přinese další den, a když už si konečně zvykli, zase je přemístili na jiné místo, kde začínali zase od znova a bylo to horší než předtím.
Oblíbila jsem si Andriuse, takže mě úplně zarazila jedna chvíle, kdy to nebylo zrovna růžové a pak posléze se po odkrytí všech souvislostí styděla stejně jako hlavní hrdinka. Tahle kniha mě vlastně celkově neustále něčím šokovala, většinou nepříjemně. Jako příklad uvedu přiznání stále naštvaného pána z vlaku. A ze všech nejvíc se mi do paměti zapsala scéna s Pickwickovým klubem, co mě vážně rozesmála, i když to bylo spíš takové hořkosladké.
Konec ve mě zanechal spoustu nevyřešených otázek, ale pro dobro mým oblíbenců musím říct, že jsem byla docela spokojená.

Jirinamac
22. srpna

Mám jen jediné slovo pro obsah této knížky, HRŮZA

MiliKry
14. srpna

Velmi silný a poutavý příběh z těžké doby. Knížka se moc dobře četla.

Kamaela
14. srpna

Silná kniha o rodině zavlečené na Sibiř.

Jitty82
03. srpna

Velmi silně napsaný příběh o hrůzách, které se děly. Bohužel o pracovních táborech po celém Rusku se tolik nemluví a nepíše jako o koncentrácích, které pro změnu měli na starosti Němci. Ať tak či onak doufám, že se tyto hrůzy už nikdy nebudou opakovat. Kniha ve mně zanechala silný dojem. Jsem ráda, že takové knihy existují a já si díky nim uvědomím jak jsou některé starosti malicherné a některé bolesti malé, oproti tomu co ještě nedávno zažívali jiní lidé. Je dobře, že příběh těchto lidí někdo šíří dál. Lidé by neměli zapomínat.

Hejkalka
02. srpna

Krásné. Krásně napsaný příběh o hrůzách, kterým se ani věřit nechce. Ale nemůžeme zavírat oči a tvrdit, že se nic takového stát nemohlo, protože je to přece příliš hrozné. Proto díky za každou knihu, kterou nejde nedočíst, která se čte tak snadno. Protože bez připomínání rychle zapomínáme...

IvoryP
02. srpna

Dobrá kniha, jsem moc ráda, že jsem ji četla. Jen 3 hvězdičky proto, že na to, jak je to vážné téma, je ta kniha taková jednohubka. Postavy nejsou popisovány nijak podrobně, takže si k nim moc nevytvoříte vztah, celý děj, na to, jaký pocit by v nás měl asi vzbuzovat, ubíhá až moc rychle na to, aby nějak extra zasáhl. Jak už tu někdo psal, ta kniha, to téma atd. vlastně jsou vážně dobré, ale mám přečteno už tolik lepších knih s touto tématikou, že v porovnání s nimi to na víc než 3 hvězdičky prostě není. Dala bych 3,5, kdyby to tu šlo, ale k té 3 je to blíž než 4...

Karimah
30. července

Tohle by se mělo probírat na hodinách dějepisu místo memorování jmen vládců a dat.