Spisovatel jako povolání

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Haruki Murakami nedává rozhovory, nerad se fotí, a taky připouští, že poměrně nerad rozebírá to, co napsal. Přesto napsal knihu, v níž se vyjadřuje k tématu spisovatelství. Nejsou to eseje v pravém slova smyslu, autor volí takovou formu, jako by šlo o rukopisy připravovaných přednášek – jako by přede mnou v malé přednáškové síni sedělo třicet až čtyřicet lidí a já k nim promlouval co možná nejpřátelštějším tónem… Několik kapitol z této knihy vyšlo původně v japonském literárním časopise Monkey. Nejsou to však texty na objednávku, jak autor upozorňuje, ale texty, které vznikaly spontánně a které spisovatel psal pro sebe samotného. Můžeme je tedy vnímat jako kompilaci názorů na to, jak se píše literatura....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/328783/big_spisovatel-jako-povolani-vX5-328783.jpg 3.8258
Žánr:
Literatura světová, Fejetony, eseje, O literatuře

Vydáno: , Odeon
Originální název:

Šokugjó tošite no šósecuka, 2015


více info...
Nahrávám...

Komentáře (66)

Kniha Spisovatel jako povolání

roso.mak
20. října

Kdo čeká návod od světově uznávaného autora ve stylu Jak se stát spisovatelem, bude velmi velmi zklamán.

Tato kniha tak ani není myšlena. Haruki Murakami zde prostě jenom předkládá střípky ze svého života, které se týkají spisovatelství.

Nicméně, kniha i tak může splnit účel. Z celé knihy jsem nabyla dojmu, že její hlavní myšlenkou je, že spisovatelem se může stát opravdu opravdu každý. Že to není jenom nějaký elitní klub, nebo sport, kde když jste nezačali v raném dětství, tak už máte smůlu.

hroubek
04. září

Mám rád knihy. Tahle věta je sice prostá, ale je naprosto všeříkající. Jelikož mám rád knihy, tak je i velká pravděpodobnost, že bud rád číst. Čtení knih mě baví, přesto se styl, jakým čtu knihy, se za ty roky změnil. Dříve jsem čtení knih bral jako sprint – co nejrychleji jí přečíst a jít k další. Dnes je beru jako běh na dlouho trať, nebo jako maraton – nespěchám dopředu, užívám si samotnou četbu a mám radost z přečtené knihy. Taky jsem zjistil, že je opravdu dobré střídat žánry, zkoušet nové autory, nebo dát na doporučení od přátel nebo blízkého okolí. Tímhle stylem jsem se dostal ke spoustě luxusních knížek a poznal výborné autory. Jednou z těch knih bylo Norské dřevo od Haruki Murakamiho a narovinu Vám říkám, že to byla láska na první přečtení. Kniha se mi opravdu hodně moc líbila, sedl mi autorův styl psaní a popisovaní. A proto jsem se rozhodl, že si od něho přečtu co nejvíce knížek. O čem je konkrétně tahle kniha?? Název knihy přesně vystihuje, o čem kniha je. Kniha je o tom, jak se Murakami stal spisovatel, jakým způsobem tvoří knihy, kde bere inspiraci, jak vnímá literární ceny a taky o spoustě dalších věcí spojených s povoláním spisovatele. Není to první kniha, ve které se Murakami zamýšlí nad konkrétními otázky, již dříve jsme dostali knihu se jménem O čem mluvím, když mluvím o běhání – zde Murakami popisuje, co pro něho znamená běh, jak běhá a taky o tom, jak se to projevuje při jeho tvorbě. Samotná kniha nefunguje jako manuál na to, aby se z člověka stal úspěšný spisovatel. Nicméně Murakami zde zmíní dost praktických rad a návrhů, které lze pak aplikovat v běžném životě a v různých povoláních. Spisovatel několikrát vzpomene, že jde čistě jen o jeho osobní názor odvozený z jeho zkušeností a poznatků. A v neposlední řadě nezapomene poděkovat štěstěně za to, že měl štěstí a podařilo se mu prorazit a mít přes čtyřicet let dlouho kariéru jako spisovatel. Číst tuhle knihu bez znalosti Murakamiho tvorby by bylo trochu zvláštní. Určité věci by Vám nedávali takový smysl, když neznáte kontext. Tohle je kniha pro fanoušky Murakamiho tvorby, ve které nám autor dává nahlédnout do složitého procesu vzniku jeho knih i jeho vnímaní života, úspěchů a povolání spisovatele. Murakami se zde snaží být upřímný, otevřený a říká věci, které mají hlavu a patu. Po přečtení pochopíte, proč lidé mají tak moc rádi jeho knihy. Spisovatel jako povolání není kniha pro všechny, ale já jako fanoušek jsem dost spokojený a spoustu myšlenek si chci zapamatovat a následně je aplikovat ve svém životě a přístupu.


Gweny
20. května

"Víte, pro spisovatele je nejdůležitější, aby to dokázal - promiňte mi ten výraz - šlehnout čtenářům vždycky rovnou do žíly." (s. 194, řečeno Johnem Irvingem)

Mým snem bylo vždycky stát se spisovatelkou. Ovšem po přečtení téhle knihy mě mé nadšení částečně opouští. :-)
Každopádně musím říci, že od knihy jsem čekala více méně návod na to, jak se spisovatelem stát. Ovšem dostalo se mi spíše autobiografické zpovědi o Murakamiho životě. Nejsem ale vůbec zklamaná. Čtení mi trvalo déle. Není to román ani detektivka, aby se člověk bál, že když si dá pauzu, zapomene napětí z předchozích kapitol. Tady na sebe kapitoly nenavazují a tak je jedno, jestli knihu přečtěte na jeden zátah nebo si ji nadávkujete podle nálady.
Za mě tedy originální počin, který ale právě kvůli tomu, jak je napsán, nemusí mnoha lidem sednout.

Laky28
13. května

Velice laskavé a pokorné vyprávění zralého člověka. Z textu je cítit jak pana Murakamiho jeho práce po celou dobu naplňuje a jak tento fakt činí jeho životní pouť nesmírně šťastnou. Jako by člověk při čtení cítil autorův skromný ale neutuchající vnitřní úsměv:-)

kramver
03. května

Asi bych se bez přečtení této knížky obešla, ale i tak to bylo vlastně zajímavé čtení o tom, že být spisovatelem je docela dřina, rutina a zároveň čistá radost a naplnění. O tom, že spisovatelé jsou vesměs podivíni s egoistickými sklony (Murakamiho nevyjímaje). O tom, jak snáší kritiku, co si myslí o čtenářích, jak vznikají postavy a jaká jsou úskalí psaní v ich formě. Co se mu nelíbí v současném Japonsku a jaký má obecně vztah ke škole. Překvapil mě poměrně nespravedlivý a odmítavý doslov pana Jareše. Murakami nepatří mezi jeho oblíbené spisovatele, což se dá pochopit. Ale bez dávky egoismu a narcisismu by se asi žádný spisovatel neobešel. A pokud někdo 30 let denně běhá nemusí být nutně autista :-)

jithushka
01. dubna

Snad jenom Murakami dokáže vydat knihu skládající se z 11 esejů o psaní a čtenář to čte jako napínavý román.

alef
18. února

„Chceš-li poznat bambus, staň se bambusem.“
/Bašó in Líman, A. Chrám plný květů/

Tahle knížka vám ukáže, kdo je Haruki Murakami … „Necítím se jako umělec. Jsem jen chlápek, který umí psát.“
Introvertní jedináček z funkční rodiny, který nikdy neprožil žádné trauma, tudíž psaní pro něj není terapeutickou záležitostí, obyčejný kluk, s jinak obyčejnými zájmy a bez zvláštního nadání, který bere život pragmaticky, tudíž, nechá plynout věci tak, jak jdou …
„Jsem jako lidé, kteří čtou mé knihy. Míval jsem jazzový klub, připravoval koktejly a dělal sandwiche. Nechtěl jsem být spisovatelem, prostě se to stalo. Je to určitý druh daru, víte, z nebes. Takže bych měl být velmi pokorný.“
Navíc, je náruživý čtenář, a to už od dětství, který právě díky knihám ve své fantazii prožíval tisíce příběhů, až sám zjistil, jak příběhy vyprávět …
„a proto se teď dávám do psaní. Jsem už totiž takový, že nic pořádně nepochopím, dokud se to nepokusím bez překrucování vypsat“.

A jeho vyprávění je tak živé, že čtenář má skoro pocit, jako by ho skutečně fyzicky poslouchal. Svůj příběh obvykle neplánuje, prostě „skládá obrazy k sobě“, a tím způsobem jednoduše „vysvětluje“ příběh čtenáři … „Čtenář musí vědět, že to, co se vypráví, je imaginární příběh …“.

„Pokud si myslíte, že je všechno zřejmé, přemýšlíte arogantně. Jednoduchá slova a přiléhavé metafory, alegorie. To je to, co dělám. Vysvětluji velmi opatrně a jasně“.

Murakamimu se pak s jejich pomocí daří vytvářet „nové“ světy, které jsou navzájem (skrz jednotlivé příběhy) velmi (anebo jen zdánlivě, to ať si vybere každý sám) provázané a ačkoliv, jak sám říká „neměl jsem předem do detailu vše ujasněné“, všechny jednotlivé události na sebe nakonec ve své asociativní logice velmi přesně, až precizně, navazují. Zprostředkovávají tak jedinečnou (a subjektivní) atmosféru, vycházející z jeho vlastní potřeby sdělovat a sdílet … ukázat svůj způsob vnímání textu.

„Zkouším psát o Japoncích, o tom, co jsme, kam směřujeme, proč jsme tady. Tohle je myslím moje téma.“
Někdy je mu vytýkáno právě, že je málo japonský, že je hodně prozápadní, možná … v některých detailech, v leitmotivech procházejících skrz jeho příběhy, ale určitě ne v jeho postavách a příbězích, jako takových (v jádru postav a příběhů), protože to, jak mluví, jak reagují, jak myslí, jak se chovají … to všechno je našemu /dejme tomu západnímu/ způsobu chování dost odlišné, to všechno totiž opravdu … je japonské.

Protože se řadím mezi Murakamiho fanoušky, jsem ráda, že se mi tahle knížka dostala do rukou. Po, pro mě trochu méně výrazném úvodu, kde se třeba rozebírají /samozřejmě opět svým jedinečným a lehce identifikovatelným způsobem, jakým píše prostě vše/ způsoby udělování japonských literárních cen, přišel ten očekávaný Murakami, který vysvětluje, jak nalezl své know-how, tedy, svůj originální způsob využití téměř neomezených možnosti, které mu poskytuje jeho vlastní fantazie, jejíž síla mu umožňuje jedinečným a možná dost provokativním způsobem kombinovat možné i zdánlivě nemožné, až pedantsky lpět na detailech a precizně si hrát s jejich popisy, aby vzápětí v širokých a volných črtách vzlétl po stránkách a nechal za sebou otázky bez odpovědí, aby zamotal, co zamotat jde, sem tam něco naznačil a nakonec nechal čtenáře bez vysvětlení, lapajícího po dechu a spolu s hlavním hrdinou hledajícího „tu pravou realitu“ :-).
Jenže, co to je, ta pravá realita? … ústřední motiv Murakamiho tvorby, který najdete někde uprostřed množiny všech možných světů … hledat už musíte sami, každý sám za sebe! Drobnými indiciemi vám mohou být podivné náhody, provokativní rozuzlení, vábící občas do slepých uliček a sem tam pevně dané detaily – motivy provázející vás všemi příběhy, jako např. když se po stránkách jeho knížek vznešeně procházejí pyšné kočky, které ovšem dost často nepozorovaně mizí, protože jako jediné znají průchod mezi světy, aby se tak najednou objevily v úplně jiném příběhu, anebo všudypřítomná hudba, nemělo by tak pro vás, kdo čtete jeho příběhy pravidelně, být žádným překvapením, když najednou téměř fyzicky uslyšíte hrát jazz, nebo třeba Chopinův klavír :-).
Stejným způsobem se tak v téhle knížce, jakoby skoro mimochodem, setkáte s vysvětlením (možná i trochu obhajobou) jeho originálních kompozičních postupů, které z Murakamiho učinily celosvětově známého, ale hlavně, celosvětově čteného, autora :-).

sharik
01. února

Murakamiho spisovatelský zápisník. Naštěstí žádná příručka, jak psát. Tyhle knihy totiž nečtu proto, aby se ze mě stal spisovatel, ale čtu je, když mám náladu na nějakou non fiction, která mi bude něčím blízká. A jako velký čtenář ocením právě pohled do kuchyně úspěšného autora.
A co přináší zrovna Spisovatel jako povolání? Krom toho autorského zákulisí taky zajímavý pohled do japonské kulturní scény, která je možná v mnohém podobná naší, ač největší rozdíl vychází z japonského tlaku být pořád ve všem nejlepší. No, a pak nemají být ti spisovatelé tak nesnesitelní a arogantní lidé. Alespoň podle Murakamiho zkušeností.
Každopádně oceňuji autorův čtivý styl a často nesmírně zajímavé postřehy. Kdybych to měl srovnávat s Kingovým O psaní, vychází Murakami lépe v tom, že se opravdu nesnaží naučit čtenáře psát. Na druhou stranu je méně osobní než King, u něhož právě "biografická" část byla lepší než "příručková". V tom je Haruki Murakami o poznání rezervovanější.

1