Spisovatel jako povolání
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/328783/bmid_spisovatel-jako-povolani-vX5-328783.jpg
4
337
78
Haruki Murakami nedává rozhovory, nerad se fotí, a taky připouští, že poměrně nerad rozebírá to, co napsal. Přesto napsal knihu, v níž se vyjadřuje k tématu spisovatelství. Nejsou to eseje v pravém slova smyslu, autor volí takovou formu, jako by šlo o rukopisy připravovaných přednášek – jako by přede mnou v malé přednáškové síni sedělo třicet až čtyřicet lidí a já k nim promlouval co možná nejpřátelštějším tónem… Několik kapitol z této knihy vyšlo původně v japonském literárním časopise Monkey. Nejsou to však texty na objednávku, jak autor upozorňuje, ale texty, které vznikaly spontánně a které spisovatel psal pro sebe samotného. Můžeme je tedy vnímat jako kompilaci názorů na to, jak se píše literatura.... celý text
Literatura světová Fejetony, eseje O literatuře
Vydáno: 2017 , OdeonOriginální název:
Šokugjó tošite no šósecuka , 2015
více info...
Přidat komentář
Četla jsem jako spisovatelka zvědavá na to, jak to dělá někdo jiný. Pár zajímavých názorů a tipů tam zaznělo, ale jde spíš o memoáry a eseje.
Na druhou stranu se mi líbí, jak je Murakami prostě svůj a nebojí se si to přiznat.
Murakamiho velmi rád čtu, tak jsem se pustil i dočtení této zajímavé knihy, kde nám autor odkrývá svůj přístup ke psaní. Kniha mě bavila a všem jeho čtenářům mohu knihu doporučit.
(SPOILER)
Tvůrčí psaní ovládá i umělá inteligence, umí novelu, reportáž atd., ale nahradit skvělého autora, který probudí synapse a taktovkou promění chaos v radost z nezapomenutelné hrdé seberealizaci každé buňky při společné chvále celku. Talent má schopnost obdarovávat, dokáže spojovat, přenášet informace k vytváření postupných, harmonických změn ve prospěch všech... Boj se vědomě odehrává uvnitř každého a pak sladěný orchestr vnímá každá buňka ...
Tiše se necháváme unášet na vlně autorova talentu...
Ochutnávka: 57 viz citáty.
Chápu, že nelze odkrýt jednoduše všechna tajemství dirigenta.
Kuchařka a kulinářský div..., a proč si nepřečíst recept?
Začínající spisovatelé si možná pokusí vzít něco z jeho rad, ale je to příslušník národnosti tak odlišné od naší, že víc jak polovina z toho u nás nemusí fungovat. Možná si chtěl psaním jen urovnat myšlenky a nepřímo odpovědět svým kritikům :).
Kniha rozhodně zaujala. Chvílemi to sice vypadalo, jako by Murakami měl jakési nutkání psát své ospravedlnění, proč se odchýlil od japonské literatury a některá díla napsal v Evropě, ale to nijak nezkazilo celkový dojem a naopak ho posílilo.
Sbírka esejů na téma spisovatelství. Trocha memoárů, trocha bohorovných názorů na literární ceny, trocha hraběcích rad, jak dobře psát a uživit se tím.
Jen pro nejvěrnější fandy.
Tohle je první kniha od Murakamiho, kterou jsem kdy četla. Předtím jsem ani nevěděla, co přesně píše. Tuhle knihu jsem si vybrala jen ze dvou důvodů. Jednak kvůli Čtenářské výzvě a jednak kvůli jeho názvu. Říkala jsem si, že jakožto spisovatelce se mi tato kniha může hodit.
Některé kapitoly se mi líbily víc, jiné méně. V knize je i pár zajímavých a užitečných informací. Zaujalo mě, že Murakami píše vždycky jen jednu věc současně. Ne jak já rozepsaných deset knih a několik povídek k tomu... :D
Doteď jsem znala Murakamiho jen jménem a vůbec nic o něm nevěděla. Ale díky této knize jsem se s ním myslím seznámila dostatečně :) Dokonce se tam občas zmiňuje i o svých dřívějších knihách, takže teď jsou mi trochu známy také ony. Nicméně Murakami nikdy nebyl autor, který by mě lákal číst, a tahle kniha mě příliš nepřesvědčila, abych si od něj přečetla ještě něco jiného, přestože jiné jeho knihy jsou určitě záživnější a čtivější :) Nečetlo se to zrovna snadno, ale docela mě pobavil druhý doslov.
Murakamiho knihy mám velmi ráda. A jak sám píše v této sbírce esejí, není příliš společensky aktivní a nelze o jeho způsobu práce získat příliš mnoho informací. Proto jsem s radostí sáhla po této sbírce, ve které se otevírá čtenářům a dává nahlédnout do svého života i metodám, které využívá při své tvorbě. Kniha byla velmi příjemná, žádný jeho pohled na různá témata mi nebyl cizí. Což je asi i důvod, proč mám jeho knihy tak ráda, i když nedokážu definovat pravý důvod.
Murakami nás nechává nahlédnout pod pokličku svého spisovatelského umění. V knize píše o tom, proč je pro spisovatele důležité číst, jak je pro něj osobně nezbytná fyzická kondice a denní rutina. Že mnohokrát přepisuje to, co napsal. Uvádí, jak rozepisuje postavy, děj a zápletku. Co si myslí o literárních cenách a o školní docházce. Proč odjel z Japonska do Ameriky a jaké spisovatele on sám čte. Pro mě určitě zajímavá knížka - už jen to, kolik desetiletí se udržuje v literárním světě je prostě obdivuhodné :-) Na této knize mě zklamal doslov literárního kritika, který v podstatě Murakamiho shazuje - ten bych vystřihla úplně.
Já vlastně ani nevím, nejsem Murakamiho čtenář, chtěla jsem si přečíst něco o spisovatelství a výsledkem je zklamání.
Já nemám velký zájem o dojmy a zážitky z autorova života, jeho subjektivní názory na konkrétní japonské spisovatelské ceny mě příliš nezaujaly. Oceňuji naopak dojem, že knihu muže napsat každý, jen je třeba ji “vysedět”.
Tady nemohu dát jinak než pět hvězdiček. Vzhledem k tomu, že Murakamiho naprosto zbožňuji a sám se snažím psát, beru tohle jako jakousi Bibli.
Titul je zároveň jedním z mála zdrojů, kde se autor sám vyjadřuje o svém životě, myšlenkách a samozřejmě jeho práci. Tohle je prostě zlato, které nikde jinde neseženete.
Kdo čeká návod od světově uznávaného autora ve stylu Jak se stát spisovatelem, bude velmi velmi zklamán.
Tato kniha tak ani není myšlena. Haruki Murakami zde prostě jenom předkládá střípky ze svého života, které se týkají spisovatelství.
Nicméně, kniha i tak může splnit účel. Z celé knihy jsem nabyla dojmu, že její hlavní myšlenkou je, že spisovatelem se může stát opravdu opravdu každý. Že to není jenom nějaký elitní klub, nebo sport, kde když jste nezačali v raném dětství, tak už máte smůlu.
Mám rád knihy. Tahle věta je sice prostá, ale je naprosto všeříkající. Jelikož mám rád knihy, tak je i velká pravděpodobnost, že bud rád číst. Čtení knih mě baví, přesto se styl, jakým čtu knihy, se za ty roky změnil. Dříve jsem čtení knih bral jako sprint – co nejrychleji jí přečíst a jít k další. Dnes je beru jako běh na dlouho trať, nebo jako maraton – nespěchám dopředu, užívám si samotnou četbu a mám radost z přečtené knihy. Taky jsem zjistil, že je opravdu dobré střídat žánry, zkoušet nové autory, nebo dát na doporučení od přátel nebo blízkého okolí. Tímhle stylem jsem se dostal ke spoustě luxusních knížek a poznal výborné autory. Jednou z těch knih bylo Norské dřevo od Haruki Murakamiho a narovinu Vám říkám, že to byla láska na první přečtení. Kniha se mi opravdu hodně moc líbila, sedl mi autorův styl psaní a popisovaní. A proto jsem se rozhodl, že si od něho přečtu co nejvíce knížek. O čem je konkrétně tahle kniha?? Název knihy přesně vystihuje, o čem kniha je. Kniha je o tom, jak se Murakami stal spisovatel, jakým způsobem tvoří knihy, kde bere inspiraci, jak vnímá literární ceny a taky o spoustě dalších věcí spojených s povoláním spisovatele. Není to první kniha, ve které se Murakami zamýšlí nad konkrétními otázky, již dříve jsme dostali knihu se jménem O čem mluvím, když mluvím o běhání – zde Murakami popisuje, co pro něho znamená běh, jak běhá a taky o tom, jak se to projevuje při jeho tvorbě. Samotná kniha nefunguje jako manuál na to, aby se z člověka stal úspěšný spisovatel. Nicméně Murakami zde zmíní dost praktických rad a návrhů, které lze pak aplikovat v běžném životě a v různých povoláních. Spisovatel několikrát vzpomene, že jde čistě jen o jeho osobní názor odvozený z jeho zkušeností a poznatků. A v neposlední řadě nezapomene poděkovat štěstěně za to, že měl štěstí a podařilo se mu prorazit a mít přes čtyřicet let dlouho kariéru jako spisovatel. Číst tuhle knihu bez znalosti Murakamiho tvorby by bylo trochu zvláštní. Určité věci by Vám nedávali takový smysl, když neznáte kontext. Tohle je kniha pro fanoušky Murakamiho tvorby, ve které nám autor dává nahlédnout do složitého procesu vzniku jeho knih i jeho vnímaní života, úspěchů a povolání spisovatele. Murakami se zde snaží být upřímný, otevřený a říká věci, které mají hlavu a patu. Po přečtení pochopíte, proč lidé mají tak moc rádi jeho knihy. Spisovatel jako povolání není kniha pro všechny, ale já jako fanoušek jsem dost spokojený a spoustu myšlenek si chci zapamatovat a následně je aplikovat ve svém životě a přístupu.
"Víte, pro spisovatele je nejdůležitější, aby to dokázal - promiňte mi ten výraz - šlehnout čtenářům vždycky rovnou do žíly." (s. 194, řečeno Johnem Irvingem)
Mým snem bylo vždycky stát se spisovatelkou. Ovšem po přečtení téhle knihy mě mé nadšení částečně opouští. :-)
Každopádně musím říci, že od knihy jsem čekala více méně návod na to, jak se spisovatelem stát. Ovšem dostalo se mi spíše autobiografické zpovědi o Murakamiho životě. Nejsem ale vůbec zklamaná. Čtení mi trvalo déle. Není to román ani detektivka, aby se člověk bál, že když si dá pauzu, zapomene napětí z předchozích kapitol. Tady na sebe kapitoly nenavazují a tak je jedno, jestli knihu přečtěte na jeden zátah nebo si ji nadávkujete podle nálady.
Za mě tedy originální počin, který ale právě kvůli tomu, jak je napsán, nemusí mnoha lidem sednout.
Velice laskavé a pokorné vyprávění zralého člověka. Z textu je cítit jak pana Murakamiho jeho práce po celou dobu naplňuje a jak tento fakt činí jeho životní pouť nesmírně šťastnou. Jako by člověk při čtení cítil autorův skromný ale neutuchající vnitřní úsměv:-)
Asi bych se bez přečtení této knížky obešla, ale i tak to bylo vlastně zajímavé čtení o tom, že být spisovatelem je docela dřina, rutina a zároveň čistá radost a naplnění. O tom, že spisovatelé jsou vesměs podivíni s egoistickými sklony (Murakamiho nevyjímaje). O tom, jak snáší kritiku, co si myslí o čtenářích, jak vznikají postavy a jaká jsou úskalí psaní v ich formě. Co se mu nelíbí v současném Japonsku a jaký má obecně vztah ke škole. Překvapil mě poměrně nespravedlivý a odmítavý doslov pana Jareše. Murakami nepatří mezi jeho oblíbené spisovatele, což se dá pochopit. Ale bez dávky egoismu a narcisismu by se asi žádný spisovatel neobešel. A pokud někdo 30 let denně běhá nemusí být nutně autista :-)
Snad jenom Murakami dokáže vydat knihu skládající se z 11 esejů o psaní a čtenář to čte jako napínavý román.
„Chceš-li poznat bambus, staň se bambusem.“
/Bašó in Líman, A. Chrám plný květů/
Tahle knížka vám ukáže, kdo je Haruki Murakami … „Necítím se jako umělec. Jsem jen chlápek, který umí psát.“
Introvertní jedináček z funkční rodiny, který nikdy neprožil žádné trauma, tudíž psaní pro něj není terapeutickou záležitostí, obyčejný kluk, s jinak obyčejnými zájmy a bez zvláštního nadání, který bere život pragmaticky, tudíž, nechá plynout věci tak, jak jdou …
„Jsem jako lidé, kteří čtou mé knihy. Míval jsem jazzový klub, připravoval koktejly a dělal sandwiche. Nechtěl jsem být spisovatelem, prostě se to stalo. Je to určitý druh daru, víte, z nebes. Takže bych měl být velmi pokorný.“
Navíc, je náruživý čtenář, a to už od dětství, který právě díky knihám ve své fantazii prožíval tisíce příběhů, až sám zjistil, jak příběhy vyprávět …
„a proto se teď dávám do psaní. Jsem už totiž takový, že nic pořádně nepochopím, dokud se to nepokusím bez překrucování vypsat“.
A jeho vyprávění je tak živé, že čtenář má skoro pocit, jako by ho skutečně fyzicky poslouchal. Svůj příběh obvykle neplánuje, prostě „skládá obrazy k sobě“, a tím způsobem jednoduše „vysvětluje“ příběh čtenáři … „Čtenář musí vědět, že to, co se vypráví, je imaginární příběh …“.
„Pokud si myslíte, že je všechno zřejmé, přemýšlíte arogantně. Jednoduchá slova a přiléhavé metafory, alegorie. To je to, co dělám. Vysvětluji velmi opatrně a jasně“.
Murakamimu se pak s jejich pomocí daří vytvářet „nové“ světy, které jsou navzájem (skrz jednotlivé příběhy) velmi (anebo jen zdánlivě, to ať si vybere každý sám) provázané a ačkoliv, jak sám říká „neměl jsem předem do detailu vše ujasněné“, všechny jednotlivé události na sebe nakonec ve své asociativní logice velmi přesně, až precizně, navazují. Zprostředkovávají tak jedinečnou (a subjektivní) atmosféru, vycházející z jeho vlastní potřeby sdělovat a sdílet … ukázat svůj způsob vnímání textu.
„Zkouším psát o Japoncích, o tom, co jsme, kam směřujeme, proč jsme tady. Tohle je myslím moje téma.“
Někdy je mu vytýkáno právě, že je málo japonský, že je hodně prozápadní, možná … v některých detailech, v leitmotivech procházejících skrz jeho příběhy, ale určitě ne v jeho postavách a příbězích, jako takových (v jádru postav a příběhů), protože to, jak mluví, jak reagují, jak myslí, jak se chovají … to všechno je našemu /dejme tomu západnímu/ způsobu chování dost odlišné, to všechno totiž opravdu … je japonské.
Protože se řadím mezi Murakamiho fanoušky, jsem ráda, že se mi tahle knížka dostala do rukou. Po, pro mě trochu méně výrazném úvodu, kde se třeba rozebírají /samozřejmě opět svým jedinečným a lehce identifikovatelným způsobem, jakým píše prostě vše/ způsoby udělování japonských literárních cen, přišel ten očekávaný Murakami, který vysvětluje, jak nalezl své know-how, tedy, svůj originální způsob využití téměř neomezených možnosti, které mu poskytuje jeho vlastní fantazie, jejíž síla mu umožňuje jedinečným a možná dost provokativním způsobem kombinovat možné i zdánlivě nemožné, až pedantsky lpět na detailech a precizně si hrát s jejich popisy, aby vzápětí v širokých a volných črtách vzlétl po stránkách a nechal za sebou otázky bez odpovědí, aby zamotal, co zamotat jde, sem tam něco naznačil a nakonec nechal čtenáře bez vysvětlení, lapajícího po dechu a spolu s hlavním hrdinou hledajícího „tu pravou realitu“ :-).
Jenže, co to je, ta pravá realita? … ústřední motiv Murakamiho tvorby, který najdete někde uprostřed množiny všech možných světů … hledat už musíte sami, každý sám za sebe! Drobnými indiciemi vám mohou být podivné náhody, provokativní rozuzlení, vábící občas do slepých uliček a sem tam pevně dané detaily – motivy provázející vás všemi příběhy, jako např. když se po stránkách jeho knížek vznešeně procházejí pyšné kočky, které ovšem dost často nepozorovaně mizí, protože jako jediné znají průchod mezi světy, aby se tak najednou objevily v úplně jiném příběhu, anebo všudypřítomná hudba, nemělo by tak pro vás, kdo čtete jeho příběhy pravidelně, být žádným překvapením, když najednou téměř fyzicky uslyšíte hrát jazz, nebo třeba Chopinův klavír :-).
Stejným způsobem se tak v téhle knížce, jakoby skoro mimochodem, setkáte s vysvětlením (možná i trochu obhajobou) jeho originálních kompozičních postupů, které z Murakamiho učinily celosvětově známého, ale hlavně, celosvětově čteného, autora :-).
Štítky knihy
eseje japonská literatura spisovatelé tvůrčí psaní
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Kniha Spisovatel jako povolání je v
| Právě čtených | 11x |
| Přečtených | 440x |
| Čtenářské výzvě | 101x |
| Doporučených | 10x |
| Knihotéce | 280x |
| Chystám se číst | 193x |
| Chci si koupit | 45x |
| dalších seznamech | 8x |
“Je to samotářská práce. Což je odpudivě klišovitý výraz, jenomže psaní- a zvláště psaní románů- je skutečně činnost velice samotářská. Občas mám pocit, jako bych seděl úplně sám na dně hlubokánské studně. Nikdo mi nepomůže, nikdo mě nepoplácá po rameni, že jsem dnes dobře pracoval. Stává se /pochopitelně v optimálním případě, / že někdo pochválí dílo, které je výsledkem té práce. Samotný proces psaní ovšem lidé z zvlášť neocení. To už je břímě, které spisovatel musí osaměle a mlčky nést “s.121