Spisovatel jako povolání

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Haruki Murakami nedává rozhovory, nerad se fotí, a taky připouští, že poměrně nerad rozebírá to, co napsal. Přesto napsal knihu, v níž se vyjadřuje k tématu spisovatelství. Nejsou to eseje v pravém slova smyslu, autor volí takovou formu, jako by šlo o rukopisy připravovaných přednášek – jako by přede mnou v malé přednáškové síni sedělo třicet až čtyřicet lidí a já k nim promlouval co možná nejpřátelštějším tónem… Několik kapitol z této knihy vyšlo původně v japonském literárním časopise Monkey. Nejsou to však texty na objednávku, jak autor upozorňuje, ale texty, které vznikaly spontánně a které spisovatel psal pro sebe samotného. Můžeme je tedy vnímat jako kompilaci názorů na to, jak se píše literatura....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/328783/spisovatel-jako-povolani-vX5-328783.jpg 3.8219
Žánr
Literatura světová, Fejetony, eseje, O literatuře
Vydáno, Odeon
Orig. název

Šokugjó tošite no šósecuka, 2015

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (57)

Kniha Spisovatel jako povolání

Přidat komentář
Elevant
09. listopadu

V době, kdy jsem četl knihu Spisovatel z povolání, jsem měl od jejího autora přečteného pouze Kafku na pobřeží a několik povídek, takže jsem ještě nebyl plně obeznámen s Murakamiho postupy a tématy. Což mi však nedělalo nejmenší problémy, protože Murakami se v této knize o spisovatelství zdaleka nepouští do rozborů svých děl. Namísto toho hovoří obecněji o svých pracovních návicích, motivacích a opakovaně naráží na své počátky v kariéře spisovatele. A dokud se drží podobných témat, zůstává kniha na úrovni zajímavých tematických esejů, s jejichž závěry můžete i nemusíte souhlasit. Jakmile však Murakami začíná hovořit o svém vztahu k odborné literární veřejnosti, pouští se na tenký led a čtenář se začíná ošívat. Tento japonský autor byl vždy spíše miláčkem čtenářů než kritiků, a navíc západních čtenářů. Není proto divu, že se s tímto faktem snaží vypořádat. Stručně řečeno zde píše, že si jej kritika nrvšímá a jemu na tom nezáleží, protože má své čtenáře, svůj klid a své místečko za psacím stolem v pracovně. Podobně když rozebírá svůj vztah k literárním cenám, tvrdí, protože jich zatím moc nedostal, že pro něj vlastně vůbec nic neznamenají. A čtenář by mu to snad i mohl věřit, kdyby ho o tom autor tak vytrvale nepřesvědčoval.
Nyní bych měl poukázat i na své výhrady k formální stránce knihy. Je možné, že na vině je překlad, nicméně Tomáš Jurkovič na mne působí dojmem slušného překladatele, už jenom tím, jak si poradil s Kafkou na pobřeží. Navíc, ve svém doslovu sám Murakami píše, že tyto texty nekoncipoval tak jako jiné své eseje nebo romány, nýbrž se je snažil psát jako přednášky, tedy značně odlišně od své dosavadní tvorby. To mi připadá jako chybný přístup, neboť běžně Murakami píše se zručností řemeslného mistra, jenže zde se neustále uchyluje k jednotvárným větným skladbám a odstavce zakončuje naprosto zbytečnými větami typu "Takový je můj názor." Navíc z takových prohlášení získávám pocit, že autor tomu, co napsal, příliš nedůvěřuje. Musím však podotknout, že pro správnou interpretaci této knihy je třeba si uvědomit, že Murakami své myšlenky nijak nezobecňuje, nýbrž za všech okolností mluví výhradně o své osobě a svých vlastních přístupech k tvůrčímu psaní. Což ostatně také často zdůrazňuje.
Velké překvapení mne čakalo na samotném konci knihy, a byl jím doslov od jistého Michala Jareše. To byl naprosto neuvěřitelný bizár. Suverénně nejzapamatovatelnější a nejdivnější ze všech doslovů, co jsem kdy četl. Nemohu se rozhodnout, jestli jej považuji za zdařilý doslov, ale spíše ne. To však nic nemění na tom, že mi jeho poslední věta polechtala bránici jako motorovka. A omlouvám se za tento stupidní příměr.

Malarkey
03. listopadu

Po názorech některých čtenářů jsem měl trošku strach tuto knihu otevřít. Haruki Murakami je pro mě mistr slova a synchronicity, což je pojem, který bych bez něj a jeho příběhů vlastně nepoznal. Dokáže z všedních věcí udělat nevšední zážitek a ještě to ozvláštnit tak, že při každé knize máte pocit, že jste v tu chvíli svědky něčeho opravdu jedinečného. A že se v jeho knihách nevšední věci opravdu dějí! Nicméně bál jsem se hlavně toho, že na pana spisovatele změním názor vlivem jeho esejí sesumírovaných v této knize. To se ale naštěstí nestalo. Haruki Murakami má jistě mnoho vlastností, ale arogance mezi ně jednoznačně nepatří. Naopak jsem v něm cítil obrovskou skromnost, omluvu, při jakémkoliv náznaku povýšení. Na druhou stranu, nerozumím tomu, proč by se člověk, který si něco odžil, eseje píše po šedesátce a zároveň ve spisovatelském světě něco dokázal, za něco nepochválil. Já pro to mám absolutní pochopení a musím říct, že pro mě byla čest vstoupit do jeho myšlenek a chvíli se jimi ovívat. Už jsem totiž pochopil, kam chodí na ty, na jednu stranu všední, ale na druhou stranu nevšedně podané, příběhy. Má pro to cit. Má cit pro to být součástí synchronicity tohoto světa a to si zaslouží absolutní respekt. Pro čtenáře knih Haruki Murakamiho nesmírně zajímavá kniha, pro nečtenáře zbytečné.


Dunkelhell
27. října

Knihu jsem prvně četl v době, kdy vyšla. Teď na mě vypadla z knihovny, a tak jsem ji znovu prolistoval. Největší bizár egoismu a sebeonanie ale je, podle mého skromného názoru, doslov od jakéhosi Michala Jareše. (Nevím, kdo to je, asi zneuznaný autor nula.) Každopádně, nechápu, kde se v jeho mysli, a v myslích některých mých zdejších kolegů recenzentů, bere ta vize, že Murakami je nafoukaný egomaniak atd. Možná, že je, ale z toho textu to není patrno. Jak jsem napsal výše, četl jsem knihu dvakrát, a nic takového jsem tam nenašel. Možná, že ti, kdo si to myslí, četli jinou knihu :-) Pravděpodobně je v tom ale prachobyčejná česká malost oceňující falešnou skromnost a pokrytectví. Tak prostě pochopte, že to napsal jeden ze, v současnosti největších (alespoň co do komerčního úspěchu) světových spisovatelů, který píše skoro čtyřicet let, má na kontě desítky úspěšných románů a mnoho miliónů prodaných kopií. Tak, co byste chtěli, aby koktal za omluvy? Jako, že si toho není vědom? Já naopak oceňuju jeho upřímnost s jakou nechává nahlédnout do svého "zákulisí" a nic neskrývá. Nezapomeňte taky, že japonská mentalita bude asi úplně jiná, než naše. A Jarešovo jízlivé přirovnání k "čiperovi Coelhovi", také pokulhává. Coelho je úplně jiný případ. Takže tak :-)

oblakaknih
17. října

Tato knížka mi v knihovně ležela několik let, ale jsem ráda, že jsem se k jejímu přečtení dostala až teď. Kdysi bych ji nedokázala ocenit, ale ani pochopit.
Ze začátku jsem z knihy byla nadšená. Dávala mi přesně to, co jsem očekávala, ale také v ní bylo plno informací navíc.
Kniha je rozdělena na několik kapitol, každá se zaměřuje na něco jiného ohledně psaní, takže si každý najde to svoje, co ho zajímá.
Na začátku každé kapitoly jsem se znova začetla, ale v průběhu čtení upadal jak můj zájem o knihu, tak i mé soustředění. Autor neustále odbíhal od tématu. Přestože některé věci se daného tématu týkaly, byly příliš rozvinuté a nudné. Některé věci autor omílal pořád dokola a opakovaly se v několika kapitolách.
Kapitoly byly na můj vkus příliš dlouhé, takže se mi kniha docela špatně četla.
Pokud vás zajímají knihy o spisovatelství, rozhodně bych sáhla po jiné. Kniha mi sice něco dala, ale taky mě okradla o spoustu času. Znovu po ní určitě nesáhnu a nemohu ji ani doporučit.

AdamMez
03. říjnaodpad!

Tři roky jsem odkládal napsání této recenze na moment, ve kterém si budu moci v klidu sednout a objektivně a strukturovaně popsat, jak moc, a hlavně proč, je tato knížka neuvěřitelně špatná. Vzdávám se naděje na takový počin a než můj mozek milosrdně zapomene všechno, co se nachází v útrobách téhle knihy, neuspořádaně a bez ambic nestranné akademické analýzy zkusím pod sebe sepsat alespoň výkřiky, které museli poslouchat všichni mí blízcí, než jsem se tímhle zvěrstvem prokousal.

Tahle kniha není roztomile arogantní zpovědí velkého spisovatele hemingwayovského ražení, jak se nás autor a slepá kritika pucující nepokrytě jeho boty snaží přesvědčit, tahle kniha je sebeukájející demonstrací sebechvály, sebezbožňování, zveličování a hlavně čištění vlastního morálního obrazu ve snaze zakrýt křivdy předchozích neúspěchů a negativních kritik. Místo arogantního uvědomělého Hemingwaye opíjejícího se v Andalusii dostává čtenář do ruky z mrtvých téměř-vstanuvšího Viewegha vytahujícího se se svým dálkovým ovládáním zahradního zavlažování.

Opravdu to nefunguje tak, že když autor dvaasedmdesátkrát za minutu zopakuje, že mu nezáleží na úspěchu, a že píše hlavně pro sebe, stane se omílaná floskule pravdou. Opravdu to nejde, půl knihy opakovat, jak někomu nikdy nezáleželo na cenách a druhou půlku knihy vypočítávat všechny ceny, které autorovi nebyly neprávem přiděleny a předpokládat, že čtenář je dostatečný pitomec na to, aby přehlédl hořkost, s jakou autorovi na těch cenách nezáleží. Autor, který musí napsat knihu, ve které popisuje, jaký je, vyplakává se z nepochopení okolním světem, ale vysvětluje, proč zachování jeho vlastních vysokých hodnot stálo za takové břímě, je pateticky smutná figurka literární scény vhodná nanejvýš k podložení kývajícího se stolu.

Nemohl si to po sobě alespoň přečíst, než to poslal do světa vydělávat peníze? Kdybychom z knihy vynechali všechna místa, která si navzájem odporují, byl by z ní celkem příjemný sloupek...
Str. 38: Upřímně řečeno jsem ani jedinkrát nezažil, že by psaní bylo něco nepříjemného.
Str. 36: ...vědomí, že jeho psaní nebylo příjemné skoro vůbec. Takový text se mi prostě nepsal dobře...

Stylistika obecně je jednoduše příšerná. Tady je ale třeba obrátit se zejména k překladateli, coby druhé bestiální stvůře živící se na pláči naivních čtenářů. Umí ten člověk vůbec česky? Slyšel někdy pojem vyšinutí z větné vazby? Opravdu si myslí, že pojmy jako "jsem za to rád" (str. 207) jsou vrcholem překladatelské práce? A tou všudypřítomnou spojkou "a" (nebo v tomhle případě částicí?) spojuje jednotlivé věty sám autor nebo jde opět o perverzní oblibu překladatele? Já vím, zase Hemingway...

Osobně si myslím, že edice světové i klasické literatury Odeonu jsou z velkých v současnosti vycházejících edic těmi nejlepšími. Nemohli ale v tomto případě zaplatit dvě hodiny korekturní práce, aby někdo doplnil alespoň všechny chybějící čárky?

A v neposlední řadě, uvozovky, kurzíva, závorky a pomlčky na jedné stránce, na které není jediná přímá řeč? Chápu, že je nutné rovnoměrně opotřebovávat i ta méně používaná razítka v tiskařském stroji, ale i takový ekologický a bohulibý účel má podle mého své hranice.

1Q84 byl zásadní red flag v mém dříve velmi positivním vztahu k tomuto autorovi. Tahle věc byla definitivním rozchodem.

Greenfingers
06. září

U Murakamiho ( mého oblíbence) mě zajímá spíše "co" napsal než "jak" to napsal.
O tom, že psát umí, nemám žádné pochyby.

hystericwidow
26. dubna

Murakami umí psát. Hm. Ale to je asi tak všechno.

kofina
13. dubna

Není to náhled do zákulisí spisovatelského povolání, ale pouze pohled do zákulisí Murakamiho. To z toho bohužel dělá nebetyčnou nudu pro všechny, kdo jeho knihy vyloženě nevyhledávají..

1