bosorka komentáře u knih

Miluju knížky, které mě přimějí hledat o tématu dál. A to ty od Ruty Sepetys umějí. Stejně tak i Musím tě zradit. Autorka umí chytnout od prvních stran, vypráví rychle a čtivě, její příběhy jsou napínavé. Romány zasazuje do historických reálií a nelze než smeknout před ní, jak perfetně pracuje se zdroji. Dozvídáme se tak leccos pro nás určitě kolikrát i nového. I tak já, ač jsem samozřejmě něco o rumunské historii věděla, ne zdaleka tolik. Postavy byly výborné, příběh dechberoucí, moment dojetí u mě velmi vysoký, neubránila jsem se slzám. I když částečně to byly slzy vzteku nad tím, jak se mohlo něco takového dít, ta nespravedlnost ve mně tak šíleně rezonovala. Ten život-neživot, kterým Rumuni museli kráčet, ta neustálá obava (a oprávněná), že mě někdo sleduje, ta naprostá neúcta vyšších míst v lidství, to omezování, to je prostě tak moc uff. Částečně jsme to někteří z nás zažili i na vlastní kůži, i když ne tak drasticky jak v jiných zemích (a někde to je dodnes). A možná i proto se to třeba zrovna mě tolik dotklo. Zkrátka u mě Ruta Sepetys tnula do živého a vlastně díky za to.

15 02.03.2023

Příběh zasazený do míst, která omývají proudy Volhy, která Volha formuje, jako formuje své koryto. Život v době, již popisuje autorka, plyne podle rozmarů přírody, podle toku vody a času v jednotlivých ročních obdobích. Guzel Jachina píše krásným poetickým, lyrickým jazykem. Slova jí probublávají na stránky naléhavě jako šumí titulní řeka. Příběh je občas ledový jako zamrzlá Volha a těžký jako kry, které se lámou s příchodem jara. Občas je líně pozvolný a potřeboval by popohnat. Místy bych vody trochu ubrala.
Ale za tuto knihu jsem ráda, za to, že jsem se opět dozvěděla něco nového, tedy o přesídlení Němců k Volze a o jejich životě tam.

15 08.04.2021

Zprvu jsem se trochu bála, jak se dokáže Backman vrátit do Medvědína, aniž by opakoval stejný model, ale vidím, že moje obavy byly neoprávněné. Fredrik Backman sice některé modely opakoval, ale ono to ani trochu nevadilo, do příběhu se prokousával hodně pozvolna, ale to taky vůbec nebylo na škodu. Protože on píše o životě a ten sám občas opakuje podobné modely, i když je pokaždé zcela jiný. Nepřestává mě překvapovat, jak moc výstižně Backman píše, jak umí trefit charaktery, jemné nuance a zákruty žití. A je úplně jedno, jestli se jeho příběhy odehrávají ve fiktivním Medvědíně ve Švédsku, stejné můžou probíhat ve vesnici na Vysočině, v Brazílii, v některé z londýnských čtvrtí. Všude to bude podobné a je jedno, jestli autor zasadí příběh do hokejového, fotbalového či šachového prostředí.
Protože všechno je složité a zároveň strašně jednoduché.
Backman nepíše černobíle, na všech postavách si najdete něco z obou stran barevné škály. Ti, co působí prostě jako sígři, nakonec svými činy kolikrát překvapí, ti v oblecích a kravatách za příjemnými obličeji skrývají kde co. Backman tentokrát přidal víc politiky, která leccos převrátí naruby. I tak je My proti vám pořád knížka o obyčejných životech, běžných každodenních příbězích, které v sobě nesou radost i zlost, lásku i bolest, závist i nenávist. Vlastně si umím představit nekonečnou sérii knížek o Medvědíně, protože vždycky se najde další osud, který stojí za to vypíchnout. Je to tak složité, ale zároveň strašně jednoduché.
PS: Zacki je prostě výborná postava.

15 17.09.2018

Parádní. Známým událostem 2. světové války dodalo románové zpracování opravdový šmrnc. Strhující, napínavé, dechberoucí, hrdlo stahující. Čtenáři rozšiřuje obzory ještě více, postavy jsou skvěle vykreslené, z hlavy se kniha jen tak nevykouří. Prostě za plný počet.

15 22.06.2018

Tak tohle nebyl můj šálek kávy. Uznávám, že to je semtam vtipné, ale prostě mě to vůbec nechytlo. Možná zprvu, ale pak je to pořád kafemlejnek dokola a ve chvíli, kdy se člověk seznámí s osazenstvem, vlastně už ho nemá co překvapit. Sice jsem se během celé knihy semtam i pousmála, ba i uchechtla, ale nic to nemění na tom, že mě to vlastně moc nebavilo a na to, jak je kniha krátká, jsem se s ní párala hodně dlouho. A ani nevím, jestli chci číst pokračování.

15 08.11.2014

Zbytečně dlouhé, zbytečně natahované. A přitom nakonec téměř nic neřečené. Vše jen v náznacích a hádankách. Jako by autorka sama nevěděla, kam chce příběh dovést a tak se zmateně motá v několika kruzích dokola. (Velmi doufám, že ví!) Prvních cca 3/4 knihy zoufale nudných, kdy jsem měla pocit, že se fakt vůbec, ale vůbec nic neděje a kolikrát měla chuť čtení vzdát. Pak mírný rozjezd a chvíli jsem si říkala, sláva, zas to jede. A pak konec - zmatek nad zmatek. Stejně jako muži z pětadvacítky byli naštvaní na Ilan, jak mlží a nic jim nechce říct, tak i já byla naštvaná na autorku. Ilan slíbila, že vysvětlí, tak snad i Petra Stehlíková tak někdy udělá. I když teda představa čekání na další díl několik let, po kterých stoprocentně zapomenu, co se tu dělo, protože se toho nedělo moc. A to, co se událo, bylo zamžené a rozpité. Jak k některým poznáním Ilan dospěla, nebylo ani trochu jasné. V tuhle chvíli mám z knížky spíš pocit promarněného času, ač pár momentů bylo i silných. 2 a půl.

14 28.05.2021

Velkou samotu jsem stejně jako Slavíka dočítala až do kuropění. A zatímco zemi pokrývala rosa, já neměla oči jen zarosené, já bulela jak želva. Tahle ženská fakt umí psát dojáky. A to nemyslím nijak pejorativně. On je doják a doják. Velká samota je dost silná na to, aby unesla i označení doják. Hodně jí přidává prostředí, v kterém se odehrává. Aljašku a strasti spojené s životem v ní popsala autorka skvěle. Hodně se mi líbila i ta první třetina, kde se rodina Albrightových teprve sžívá s novým domovem a zjišťuje, že to nebude nic jednoduchého a jak moc nepřipraveni na to byli. Zároveň ale potkávají místní, kteří jsou vždy připraveni podat pomocnou ruku. Nebýt psychicky vyšinutého otce, mohla by to být až moc idylka i přes drsnost zdejšího života. Možná jsme podobných knih o agresivním otci a matce, která je na něm nezdravě závislá, už také četli hodně, ale příběh Kristin Hannah je dosti zdařilý a čte se jak po másle.
Člověkem cloumají emoce, toho poťouchlého a ujetého otce, který by nejradši svoje okolí obehnal ostnatým drátem a svázal do kozelce, by každý velmi rád propleskl každé ráno, jak by vypustil z úst jednu ze svých báječných myšlenek. Aby ho přešla chuť na to mstít se všem a zvlášť těm nejbližším. Člověk by plakal nad tou obří láskou maminky, kterou ubližuje nejen sama sobě. A Leni by chtěl obejmout a umačkat a předat jí co nejvíc podpory za to, jak neuvěřitelně silná uměla být. Minus bod bych knížce sebrala asi za konec, který byl na mě možná až moc "americký", moc růžový. Asi by mi tam daleko víc seděl nějaký logičtejší, i kdyby měl být drsnější. 4 a půl.

14 24.04.2020

Lehká a přece tak těžká kniha. Lehce psaná, občas jsem se až musela smát díky té chytré a tolik prostořeké Janě. Která se ne zcela jednoduchým životem proplétá, jak může. A vůbec se jí tedy nedivím, že byla roztrpčená tou věčnou nespravedlivostí, že skoro nikomu nedokázala věřit. Mladá holka s dost velkým nákladem na hřbetu, proč by se občas nechtěla zachovat i dětinsky. Chápala jsem ji a je mi za ni smutno. Knížka nakonec dost těžká, leží mi na hrudi a tíží. I kvůli tomu, v jaké době se odehrává, v letech padesátých, prodchnutých neustálými obavami a strachem. V době, kdy na statečnost nezbývalo moc místa. Tahle knížka mi z hlavy jen tak nevymizí.

14 19.11.2019

Moje první setkání s Jodi Picoult a jsem unešená. Je lepší toho o knize vědět co nejméně, protože pak přichystá mnoho překvapení. Četla jsem si předtím jen krátkou anotaci a hned záhy zjistila, že čtu něco úplně jiného, než jsem si představovala. Knížka začíná pozvolna a časem hutní, až se atmosférou skoro nedá prokrojit. Autorka k sobě staví tři postavy, u nichž máme pocit, že to mezi nimi nikdy nemůže fungovat. Třináctiletá chytrá holka, co hledá svou matku, zkrachovalá vědma a bývalý policajt, co potřebuje mít vše fakticky podloženo (a co to občas i podlije nemalým množstvím alkoholu). A tihle tři, co se dají dohromady díky té neskutečné holce, spolu hledají její deset let ztracenou mámu. Mámu, která milovala slony a studovala jejich zármutek. A sloni jsou tady paralelou k lidem, lidské lásce i zármutku. Příběhy slonů jsou neskutečné, ale hledání těch tří také. Střídají se ve vyprávění ze svého pohledu a to celé doplňují prostřihy do minulosti přímo ústy ztracené Alice.
Poslední zhruba třetina knihy mi už nedala spát, svírala, dojímala, překvapovala, protože autorka neustále překlápěla styly, nechávala na pochybách, nabízela řešení a zase ho uklidila jinam. Konec? V první chvíli jsem si říkala - co prosím? Že by to bylo jen, aby autorka šokovala, překvapila za každou cenu? Nakonec si to nemyslím, ono to tam sedí krásně a zpětně zakončení ani jinak nevidím. Tak to mělo být, i když si to možná vůbec nepřejeme, i když takovému vysvětlení věřit moc nechceme. Nechci prozrazovat dál, protože lépe o ději opravdu vědět co nejméně. (Budu muset někoho donutit si přečíst, abych si o knížce mohla popovídat, jen tak nevyprchá.)

14 08.10.2015

Styl jazyka mi přišel akorát tak naléhavý, psaní v 2. osobě dodávalo příběhu větší důraz a uvěřitelnost. Měla jsem dojem, jako by mi autorka někde své zážitky vyprávěla, a podobně jako by ji hnal dopředu tok řeči a potřebovala se ze všeho vypovídat, tak i mě hnala dopředu chuť rychle číst a rychle vstřebat. Vzbuzovalo to u mě navíc touhu ptát se, nabídnout i rameno k poplakání, poklepat tu holku po zádech a chvíli ji pevně držet (i když bych se asi bála, abych ji nepřelomila). Zákulisí baletní školy bylo popsáno autenticky, ač člověk něco tuší, nedochází mu celý rozměr toho, jaká je to dřina, fyzická, ale i psychická. Fakt jsem za ten vhled byla ráda. Navíc se to odehrávalo v podobné době, jako jsem já dospívala a leckterá místa mi tak byla velmi známá a to člověka jako ještě víc k vyprávění přimkne, připadá si pak hlavní postavě ještě blíž.

13 30.01.2023

Silná kniha, všechny tři příběhy ze tří časů vyvážené, všechny přinášejí atmosféru té doby. Jan Štifter píše krásně, vládne nesmírně příjemným jazykem. Své příběhy opepřuje lehkým magičnem, řádně pak koření nostalgickým a melancholickým aromatem. Kniha chvílemi až rozesmutňuje, ale takovým nějakým hezkým smutkem.
Štifter narozdíl od Mornštajnové, ke které ho mnozí přirovnávají, měl pro mě ve Sběrateli sněhu něco navíc. To, že přilnu k jeho postavám a rozhodně mi nejsou jedno. To, že jeho slova mi až plasticky běhají před očima a doslova hladí.

13 23.06.2021

Po přečtení Smrtící bílé mám dojem, že JK Rowling chybí nějaký rázný redaktor, někdo, kdo by její grafomanii trochu krotil. Protože těch 700 stran už je vážně úlet a nepomůže tomu ani to, že je zdatná spisovatelka. Za mě mají mít detektivky hlavně švih a běžet s větrem o závod, ne supět jako stoletá klisna. Mají mě držet pevně a způsobit i probdělé noci, ne abych se s nimi téměř trápila. Řádnou zápletku bych očekávala od prvních stránek, ne někde od třetiny knihy. A kdyby to alespoň pak nabralo grády. Kostru to má dost podobnou jako předchozí knížky série a pro mě navíc bohužel ještě hodně nezajímavé prostředí, kde se tentokrát odehrává. Jak mi třeba v HP nevadily dlouhé pasáže, které třeba připravovaly na nějaké zvraty a v kterých se zas tak moc nedělo, tady je to bohužel nuda k uzoufání. Nejspíš i proto, že HP hodně zachraňovaly charaktery, které se v průběhu měnily vlivem času i proběhlých událostí. Tady se postavy nikam neposouvají, jsou furt stejné jako na začátku, už jsem na ně natolik zvyklá, že nepřekvapí. Naopak řekla bych, že jsou spíš plošší, od JKR bych čekala vybroušenější charaktery s vtipnějším jazykem. Za mě zklamání, nejslabší Galbraith - 2,5*

13 09.09.2019

Celeste Ng je pro mě svým způsobem zjevení. Její knížky se čtou zlehka, až by člověk propadal dojmu, že jsou jen lehkou odpočinkovou literaturou. Jenže ony se zaryjí tak hluboko, kam jen to lze a v člověku přetrvají. Vyvolají totiž spoustu otázek. Po obou jejích knihách jsem nebyla schopná hned napsat komentář, musela jsem je nechat uzrát, převalit je několikrát ze stran, prozkoumat je, nechat klíčit. A i když byly Ohníčky možná o trochu lehčí než Vše, co jsme si nikdy neřekli, zůstanou tam taky. Téma mateřství je blízké téměř všem matkám a Celeste Ng je probírá ze všech možných stran. Kdo má právo na dítě, biologická matka, nebo ta, která mu je schopná zajistit pořádné zázemí? Je možné si několikrát rozmýšlet, jestli dítě chci, nebo nechci, jestli ho dokážu, nebo nedokážu vychovat, jestli mu bude stačit to, co mu nabídnu, i když se třeba zrovna nacházím v nejisté situaci? Mnoho otázek, které autorka čtenáři zasadí do hlavy. A nechá je tam růst, sama nehodnotí, nechává na vás, jestli rostliny necháte bujné, nebo je budete zastřihovat. Rozkrývá témata, která by dostala do sporu rodiny, přátele, blízké.
Do toho situace lidí, kteří žijí podle tabulek, podle řádu, plánů, tak jak by to "správně mělo být". A do toho jim najednou přijdou takoví, kteří řád nectí, bouří se, nesnesou nalinkované. A ti jim obrátí život trochu naruby. Co s nimi? Vyobcovat je? Ale když ten někdo je vaše vlastní dítě? Vždy bych byla v té druhé skupině, jsem náturou chaot a volnomyšlenkář a narýsovaný život se mi příčí, i proto jsem strašně moc fandila Izzy a Mie a docela by mě zajímalo, kam pak vedly jejich cesty. 4 a půl.

13 06.05.2019

Čekala jsem jen odpočinkovou kratochvilnou letní četbu, takže mě Spolek přátek krásné literatury a koláčů z bramborových slupek mile překvapil. Hlavně tím, že jsem dostala i něco navíc, dozvěděla se o okupaci Normanských ostrovů, o čemž jsem popravdě neměla potuchy. Navíc čtení to bylo i úsměvné, Juliet má grády a je vtipná, bylo osvěžující, protože psané v dopisech. V rámci žánru moc dobré. Navíc mám další místa, kam bych se jednou ráda podívala.
PS: Nevím proč, ale fascinují mě knížky (i filmy) s víceslovnými "podivnými názvy", takže Spolek jsem si našla především na základě názvu. Podobně jako třeba film Boj sněžného pluhu s mafií.

13 02.07.2018

Taková jednoduchá a přitom složitá knížka. Jednoduchá literárně, složitá vyzněním. Claudel umí nádherně psát v náznacích, nechá čtenáře si domýšlet. Předkládá silný příběh na zlatém tácu, který zdálky vypadá jen měděný, ale když se pořádně vycídí, teprve se zaleskne. Zprvu jsem si nebyla jistá, jestli je to ten pravý příběh pro mě, ale ono to zacvakne tak hlasitě, že ten zvuk v hlavě bude rezonovat ještě hodně dlouho.

13 05.02.2016

Krásně se čte, autor vládne nesmírně nádherným jazykem, na knize je znát ta touha vybrousit ji k dokonalosti. Podobně jako tatínek Marie-Laure cizeluje modely míst, kde žijí, aby jeho slepá dcera mohla v této plastické mapě dotyky brouzdat a naučila se pak sama chodit do reálných ulic. Člověka při čtení úplně popadá chuť ohmatat si její svět, snaží se cítit, myslet, vnímat jak ona. Příběh útočí opravdu na všechny smysly, skorem jsem slyšela šumění a skřípání, když německý sirotek Werner ladí rádia.
Vytkla bych jednu věc a to konec, utnula bych ho dřív a nechala smysly v napětí, byla bych ráda za nedořečené, do tohoho příběhu by mi to krásně pasovalo. Ten doslovný závěr mě trochu rmoutil, ne pro jeho obsah, ale pro jeho nadbytečnost. Čekala jsem emocionální bouři a ta se nedostavila, zavál jen lehoulinký vánek, jak kdyby autorovi na závěr došla energie. Skoro dokonalý model, akorát ty domky na konci ulice jsou trochu pochroumané.

13 20.10.2015

Byla jsem zvědavá, jestli mě Kvítek pohltí a nadchne tak jako spoustu ostatních a zase tolik jsem v to nevěřila, protože dvě předchozí knihy, které jsem od Fabera četla, mě extra nenadchnuly. Pohltil, ač to činil pozvolna. A nadchl převelice. Ten pozvolný rozjezd, kdy neznalého čtenáře do nového světa doprovází vševědoucí vypravěčka, je vymyšlený úžasně. Jako by následoval oko kamery a pomalu se nořil do tehdejší doby, do usopleného, zapařeného a zapáchajícího Londýna. A odtud pak dál, do toho již trochu ovoněného a umytého, ale odtažitého světa. Chvílemi mi Kvítek připomínal o tolik cudnější Věk nevinnosti, ale v určitých momentech tak podobný v popisu tehdejších móresů. Kvítek byl jak běh na dlouhou trať, nechal nás dlouho se rozhlížet na startu, prohlédnout si terén i soupeře, pak si trať pomalu projít a teprve pak se zvolna rozběhnout. Však před námi byla dlouhá cesta. Která nás však postupně nutila trochu přidávat a do cílové rovinky se nakonec vřítit s jazykem na vestě. A v cíli možná přišlo malé roztrpčení, asi jako když vám autobus zavře dveře před nosem. Ale ve chvíli, kdy jsme se s tím smířili a měli čas přemýšlet při čekání na ten následující, měli spoustu času vzpomínat na postavy, s nimiž jsme strávili kousek času, vlastně nám spadl kámen ze srdce. Autor zařídil, že se nám jen tak z hlavy nevykouří, Sugar, William, Agnes, Sofie...

13 15.02.2015

Knížku rozhodně doporučuji, i proto, že zůstane v hlavě a vyvolá mnohé otázky. Líbil se mi autorčin zvláštně strohý syrový styl. Perfektně zasadila příběhy vcelku obyčejných lidí s jejich “obyčejnými” životními příběhy do historických reálií, kdy se jich válka atd. zprvu dotýká tak nějak letmo, a přesto zásadně. Líbilo se mi zarámování příběhu, kdy v současnosti vypravěčka začíná pátrat po pravé rodině zrovna zemřelého tatínka. Četlo se to jedním dechem, nejen kvůli zajímavým a poutavě vyprávěným životním osudům všech „Němců“, ale díky zručnosti autorky.

13 08.03.2013

Pro mě ohromně rozporuplná kniha. Literárně bych ji hodnotila na jedničku, samotný příběh mnohdy až za hranicí, pro mě až moc nereálný, naprosto z jiného světa. Po přečtení Malého života by měl jeden pocit, že v USA na každém kroku zakopne o pány, kteří potřebují souložit s malými a mladými kluky. Většina lidí je tu homo- nebo bisexuálních, ženský prvek je téměř totálně potlačen. Celou dobu čtení mi běželo hlavou, z jakého prostředí asi vzešla autorka, byla taky týraná a potřebovala se z toho vypsat? Nebo naopak žila v přepychu a tohle pro ni byl tak trochu sadistický kousek? Možná to byl ale jen kalkul, aby přitáhla pozornost, nakupit tolik šílených věcí na jednu hromadu? V tom pro mě tkví kámen úrazu. Už jsem četla hodně knih, kde postavy byly týrané, znásilňované, psychicky deptané nejrůznějšími způsoby, ale dokázala jsem tomu věřit. Tady se Judovi stalo tolik věcí, že už jsem nakonec natolik otupěla, že mě to skoro nerozrušovalo. Kdyby autorka trochu ubrala, sundala nohu z plynu, přibrzdila, prokrátila, možná by mě přesvědčila.
Na druhé straně nemůžu knížku úplně smést ze stolu, Jude jako těžce porušená osobnost byl vlastně zajímavá literární postava. I když mě občas štval. Vím, že takto těžce zkoušení lidé si s sebou kámen na krku táhnou často celý život, ale u něj mi připadalo, že se tím občas až lehce opájel, že prostě nechtěl, aby mu kdokoli pomohl (Harolda mi bylo fakt líto). Malý život určitě vzbuzuje emoce, ale možná je jich až přespříliš, někdy ubrat neznamená zkazit. Fakt ale je, že se asi jen tak z hlavy nevykouří. Hodnotila bych tak 70 %.

12 25.03.2019

Uvědomila jsem si, že italských knih (nebo vůbec knih z italského prostředí) jsem četla pramálo. A i proto mě Geniální přítelkyně vtáhla. Bavilo mě poznávat Neapol 50. let. Sledovat sousedské vztahy, boj místních o jakés takés místo, ať už to byli ti "movitější", co měli na to (z různých důvodů) rozjet podnikání, nebo ti, kteří se prostě snažili žít, jak nejlépe to šlo. Líbilo se mi procházet místními ulicemi a občas se podívat i k moři, poznávat okolí i lidi. Koukat na to, který kluk je zrovna v kurzu a s kterým se zasnoubit je prostě výhodné. Prožívat přátelství, které ale většinou bylo i soubojem o to být ta lepší (ať ve škole, nebo v prostém životě). Přemítat spolu s vypravěčkou, zda určité životní kroky, které udělala ona nebo její přítelkyně (nebo co za ně zrovna rozhodli rodiče), byly správné. Jestli ano, snad zjistím v dalších dílech. A už se na ně docela těším. 4 a půl.

12 19.06.2017