Děti Volhy
Guzel Jachina
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/459955/bmid_deti-volhy-XKK-459955.png
4
282
75
Rusko roku 1916. Na dolním toku Volhy, kde od 18. století nacházeli domov němečtí emigranti, plynou stereotypní dny Jakoba Ivanoviče Bacha. Dvaatřicetiletý učitel němčiny má natolik nezajímavý vzhled i život, že se o něm nedá říct vůbec nic. Dokud ho statkář Grimm z protějšího břehu nepožádá, aby jeho sedmnáctiletou dceru Kláru učil německy. Lekce se konají za zvláštních okolností – dívka má zakázáno dívat se na cizího muže, proto musí být ukryta za paravánem. Klářin tichý hlas brzy naplní Bachův život, jako vzduch vyplňuje prázdnou nádobu. I sama žákyně začne usilovat o sblížení a prostřednictvím knih, které si vyměňují, posílá Bachovi důvěrné dopisy. Tak ubíhají týdny a měsíce, a zcela odlišní, osamělí lidé se do sebe zamilují. Jejich láska však nemůže uniknout událostem, jež s sebou přinese nástup bolševiků k moci. Velká historie vstupuje do Bachova života, přiměje ho čelit hrozným zkouškám, aby dospěl v silnou osobnost, stejně mocnou jako řeka Volha, v jejíchž zákrutech prožije celý život. Ruská spisovatelka s tatarskými kořeny Guzel Jachina, autorka bestselleru Zulejka otevírá oči, se ve svém druhém románu Děti Volhy vrací k traumatům sovětských dějin, kdy revoluční idealismus chřadl uprostřed masového násilí stalinismu. Zatímco ve svém debutu nás zavedla na Sibiř a zároveň ukázala tatarštinu v sobě a v celém Rusku, v novém díle přibližuje podivuhodný folklór a životní styl povolžských Němců, který byl jejich deportací v roce 1941 zcela zničen. Román Děti Volhy získal několik literárních ocenění včetně ruské státní ceny Velká kniha a byl dosud přeložen do sedmnácti jazyků.... celý text
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 2020 , ProstorOriginální název:
Дети мои (Děti moji) , 2018
více info...
Přidat komentář
(SPOILER) Vynikající kniha, po dlouhé době úplné zjevení co se týče práce s jazykem. Překlad je naprosto vynikající. Kniha je jako barevný obraz. Byť jsem Volhu spatřila maximálně v televizi, autorka mě přenesla na místo samé, cítila jsem vůni a chuť všudypřítomných jablek, cítila jsem vítr v sadu, slyšela jsem šumění vody, praskání ledu, viděla jsem Grimmův statek jako na dlani. Postava Bacha je geniální, němý Němec je tichým účastníkem dějinných zvratů, aniž si sám uvědomuje jejich závažnost a význam. Přesto je jejich součástí, přesto zasahují i do jeho života. Postava děvčátka dává příběhu energii, přidává hluboký citový rozměr, byť vztah Bacha a Anče není úplně jednoduchý-jako nic v životě člověka. Paralelní příběh Lenina a masového vraha Stalina zase vnáší pocit reálného strachu a zla, třeba v příběhu s kapry a hladovými psy. Těším se na další knihy!
Katastrofa tisíců lidí ukázaná na životním osudu jedince. Přesně tak by se dal shrnout příběh románu.
Guzel Jachina patří k mým nejoblíbenějším autorkám, používá neskutečně nádherný jazyk a především se nebojí otvírat témata a osudy často zapomenutých skupin obyvatel.
Knížka, která mě občas nudila a občas bavila. Dlouho jsem zvažovala, jak budu hodnotit. Za autorčin osobitý styl vyprávění nakonec dávám 4*.
Krásný jazyk, silný příběh, nádherné obrazy, jednou snové, jindy krutě realistické. Čtenářský zážitek roku.
Pro mě zajímavé i proto, že jsem před lety navštívila Sareptu na Volze (tato kolonie sice byla založena moravskými bratry, nikoli Němci, ale způsob života v ní byl pravděpodobně dost podobný jako v Dětech Volhy).
Veľmi pekná kniha!
Tak ako aj autorkin jazyk a príbeh. Je to krutá realistka, ale to ako popisovala dej mi veľmi sadlo.
Jediné čo by som vytkla je, že autorka mohla trochu viac nasmerovať v historickom kontexte, čo sa ale dá samozrejme ospravedlniť aj mojou totálnou nevedomosťou o danej skutočnosti. Vôbec som nevedala, až kým som knihu neprečítala, že nejakí Nemci v Rusku boli.
Väčšia výčitka však smeruje k zbytočným odbočkám od príbehu ku Stalinovi a asi aj Leninovi. Naozaj ma nezaujímalo ako hral biliard.
Okrem týchto v podstate maličkostí môžem povedať, že som mala do činenia s jednou z najzaujímavejších autoriek súčasnosti.
4,5 z 5!
Výborná kniha o osudu jednoho malého člověka v soukolí dějin. Autorka píše krásným jazykem poetický příběh o domově, osudu, lásce, do které zasahují dějiny velkého světa. To vše v životním cyklu Volhy, která všechny hrdiny drží ve svém područí.
Děti Volhy jsem nedočetla, nešlo mi to. Bych mi k srdci nepřirostl a styl vyprávění bohužel také ne. Třeba se k ní někdy vrátím.
Pro mě čtenářský zážitek, barvitě vylíčený život v Povolží, osud německých osadníků v soukolí historie, barvy, vůně, chutě, pohádky i bolesti... autorka míchá reálnou historii se snovostí, historický román s magickým realismem... tak nějak nelze nemyslet na paralelu se současností...
(SPOILER)
Myslím, že téma povolžských Němců je skvělé, ale zpracování zvláštní. Bohužel se jim kniha v podstatě věnuje jen občas, protože podivínský, až bláznivý, a pedantský učitel Bach se po krátkém intermezzu s vyučováním Kláry za paravanem s ní přesune na druhý břeh - nejvíc je tak na začátku a v době, kdy mění své spisovatelské výtvory za naturálie. Jinak si žije většinou svým životem, nejdřív s Klárou a poté s dcerkou, nakonec do děje zasáhne Vasja a obě děti objevují nový svět. Bach je na konci knihy vlastně osvobozen, protože se celou dobu bál, nejdřív o Kláru a pak o Ančí.
Děj mi přišel nevyvážený, časté popisy, z nichž některé mi přišly zbytečné, snění, kdy jsem se občas ztrácela. Kapitoly o politicích mne nezaujaly, třeba o nemocném Leninovi očima ošetřovatelky, kdy ho někdo jezdí v noci pozorovat?
Naopak některé popisy a nálady se mi líbily, život těchto lidí... Vlastně je má Bach reprezentovat svými zveřejňovanými texty, bohužel sám do této komunity nezapadá.
Epilog s osudy hrdinů je zajímavý, ale mrzí mne, že vysvětlující poznámky jsou až na konci knihy.
Přečtení nelituji, ale asi už se ke knize vracet nebudu.
Čekala jsem love story, což je moje chyba, protože jsem četla Zulejku a mělo mě to napadnout. Každopádně jsem nakonec dostala mnohem více. Neustále jsem potřebovala vědět, co bude dále. Hvězdičku odebírám za pro mě rušivé kapitoly s Leninem a Stalinem, které mě rušily, ač jejich význam chápu a za pro mě těžce uchopitelný Bachův konec, kde už jsem se trochu ztrácela.
Tak úderný čtenářský zážitek přichází vzácně. Symfonie slov, neuvěřitelné obrazy života Němců v meziválečných letech. Nečekané situace, lidské figurky, kypící život kolem Volhy, pohádkové zázraky stojící proti lidským krutostem. A postava nešťastného Bacha, který přijímá vše, co mu život postaví do cesty - s láskou a bez odsudků. Kniha je náročná a rozhodně bych ji nedoporučila těm, co hledají akční četbu s jasnou linkou. Ti, co uznávají magický realismus se vším, co k němu náleží, si Děti Volhy vychutnají do posledního písmenka.
Kniha nám přibližuje část ruské historie, o které se toho moc neví - osudy potomků německých obyvatel, kteří přišli do Povolží na pozvání carevny Kateřiny II., osídlili toto území, dodržovali zde své zvyky, používali svůj jazyk...
Překrásné. Ať už se jedná o popisy přírody, řeky Volhy nebo samotný příběh Bacha, Kláry a Anče... Nemám slov. Už dlouho jsem nečetla něco tak krásného.
Mnozí spisovatelé píší tak, že úspěšně použitý koncept a styl knihy převádějí na svá další a další díla, a tak často můžeme předem odhadnout, co nás čeká. Ne tak Guzel Jachina! Po Zulejce a Vlaku do Samarkandu jsem se dostala k Dětem Volhy a je to zase úplně jiné...
Příběh povolžských Němců plyne jak lidová balada, zdá se, že pádící kruté dějiny sledujeme jen z dálky přes mlhu nad Volhou schovaní v lese na samotě Grimmů očima bývalého šulmajstra Jakoba Bacha. Chvíli zasněná pohádka, chvíli peklo.
Jen jedno je společné, a to se týká i dalších rusky píšících autorů, rozdíl mezi dobrem a zlem se občas podivně stírá, dobro může vypadat jako zlo a naopak. Postavy přijímají svůj těžký úděl bez reptání, bez divení, je nutno se s životem prát, ne si stěžovat.
A řeka Volha přebírá v tomto příběhu jednu z hlavních rolí, ať už je nebezpečná, ledová a zasněžená, jarní a bouřlivá, nebo letně pokojná. Závěrem nám dokonce bude s hlavním hrdinou krátkým připomenutím dějů minulých...
Výborný překlad. Čtyři plus.
*
"Je možné, že celá ta léta žil, aniž to věděl? Že lidé nahoře, na obou březích řeky také žijí a nevědí? Pijí tuhle vodu, koupou se v ní a křtí jí své děti, máchají v ní prádlo a nevědí?
Nevědí o čem? O tom, že tahle řeka je plná smrti? Že její dno je pokryto nebožtíky, voda se skládá z krve a předsmrtných kleteb? Nebo je naopak plná života? Natolik, že dokonce ti, kdo v ní ukončili svou cestu, nepodléhají rozkladu?
O tom, že tahle řeka je samá krutost? Hřbitov zbraní a posledních svědectví? Nebo naopak skutečné milosrdenství? Trpělivé milosrdenství, zakrývající vlnami a odnášející proudem všechno divoké, kruté a barbarské?
O tom, že tahle řeka je samý klam? Domnělá krása ukrývající neobyčejnou zrůdnost? Nebo naopak je to jediná pravda? Ryzí, pečlivě uchovávaná pravda po staletí očekávající toho, kdo se beze strachu projde s otevřenýma očima po jejím dně?"
Prvních sto stran bylo super, pak mi to přišlo trochu rozvláčné a moc popisné, ale přesto hodnotím jako velmi dobrou knihu.
Chvíli čtivé a chvílemi jsem se ztrácela o čem je příběh. Každopádně zajímavé z pohledu historie o povolžských emigrantů z Německa.
Když já mám mnohem raději epiku než lyriku... Příběh, který je ukrytý za všemi těmi popisy, je krásný a drsný. Ale mě prostě ta kniha nevyhovovala.
No užili si to tam ti Němci. Krásná kniha, takový ten rozvláčný až zasněný “irvingovský” styl. Mám to moc rád a užil jsem si to. Ovšem jinak než ti Němci!
Snové, zasněné, hodně nezvyklý styl psaní a vyprávění příběhu. Ne úplně mi to sedělo.
Za nádherné, dlouhé, vyčerpávající popisy dávám 4*.
Oceňuji také informace o Povolžských Němcích a jejich osudech. Tuto část historie neznám.
Štítky knihy
dopisy stalinismus ruská literatura násilí carské Rusko Sovětský svaz magický realismus oběti komunismu historické romány zakázaná láska Povolží
Kniha Děti Volhy je v
| Právě čtených | 10x |
| Přečtených | 372x |
| Čtenářské výzvě | 98x |
| Doporučených | 29x |
| Knihotéce | 170x |
| Chystám se číst | 353x |
| Chci si koupit | 65x |
| dalších seznamech | 5x |
Po Zulejce další krásná kniha autorky. Dokonalý jazyk, za což samozřejmě dík i překladateli, který si s tím určitě musel dát velkou práci. Už dlouho jsem si v nějaké knize tak neužívala každé slovo. Ne vždy mě delší popisy přírody apod. baví, ale tady to člověka úplně přeneslo do děje. A samozřejmě nelze ani opomenout zvolené téma, které trošku i zabrušovalo až do etnografie, každopádně osudy a kultura povolžských Němců byly hodně zajímavé a čtenář se dozví něco nového.