Děti Volhy
Guzel Jachina
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/459955/bmid_deti-volhy-XKK-459955.png
4
283
75
Rusko roku 1916. Na dolním toku Volhy, kde od 18. století nacházeli domov němečtí emigranti, plynou stereotypní dny Jakoba Ivanoviče Bacha. Dvaatřicetiletý učitel němčiny má natolik nezajímavý vzhled i život, že se o něm nedá říct vůbec nic. Dokud ho statkář Grimm z protějšího břehu nepožádá, aby jeho sedmnáctiletou dceru Kláru učil německy. Lekce se konají za zvláštních okolností – dívka má zakázáno dívat se na cizího muže, proto musí být ukryta za paravánem. Klářin tichý hlas brzy naplní Bachův život, jako vzduch vyplňuje prázdnou nádobu. I sama žákyně začne usilovat o sblížení a prostřednictvím knih, které si vyměňují, posílá Bachovi důvěrné dopisy. Tak ubíhají týdny a měsíce, a zcela odlišní, osamělí lidé se do sebe zamilují. Jejich láska však nemůže uniknout událostem, jež s sebou přinese nástup bolševiků k moci. Velká historie vstupuje do Bachova života, přiměje ho čelit hrozným zkouškám, aby dospěl v silnou osobnost, stejně mocnou jako řeka Volha, v jejíchž zákrutech prožije celý život. Ruská spisovatelka s tatarskými kořeny Guzel Jachina, autorka bestselleru Zulejka otevírá oči, se ve svém druhém románu Děti Volhy vrací k traumatům sovětských dějin, kdy revoluční idealismus chřadl uprostřed masového násilí stalinismu. Zatímco ve svém debutu nás zavedla na Sibiř a zároveň ukázala tatarštinu v sobě a v celém Rusku, v novém díle přibližuje podivuhodný folklór a životní styl povolžských Němců, který byl jejich deportací v roce 1941 zcela zničen. Román Děti Volhy získal několik literárních ocenění včetně ruské státní ceny Velká kniha a byl dosud přeložen do sedmnácti jazyků.... celý text
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 2020 , ProstorOriginální název:
Дети мои (Děti moji) , 2018
více info...
Přidat komentář
Tichý Don od Šolochova končí asi v roce cca 1923.Tahle kniha na toto období nepřímo navazuje(od roku 1916).Hlavně navazuje na to,co se v Rusku dělo.
z knihy "Bach si prohlížel kolemjdoucí na pokrovských ulicích-a bylo mu jasné,že jejich rybí mlčenlivost a myší uspěchanost není způsobena pracovním nadšením,nýbrž strachem:všichni se něčeho báli,všichni před něčím utíkali".
A Guzel Jachina to pohádkově popisuje.Nádherná hra se slovy,nespěchající dílo,taky o obdivuhodné síle člověka jít dál nebo muset,aby obstál sám před sebou.
Já bych dokázal Volhu a její okolí popsat dvěma větami,autorka to dělá celou knihu a je to neskutečně krásné.Po Zvuku slunečních hodin od Hany Andronikové ,který je pro mě zážitek života,tak tahle kniha je pro mě minimálně zážitek roku.Určitě jsem ji nečetl naposled.
O téhle autorce si myslím ještě uslyšíme.Šolochov za Tichý Don dostal nobelovku a Hamsun za Matku Zemi taky.
Krásná kniha. Nedá se zhltnout za odpoledne, musíte se zastavit a chvíli přemýšlet a nechat doznít.
Tahle kniha je krásná a pro mě překvapivá. Není psaná stejně realisticky jako Zulejka. Je psaná velmi poeticky a s fantazií. A i když ta poetika je krásná, někdy mi čtení dalo trochu víc zabrat. Příběh Bacha mě do sebe vtáhnul. Vyloženě jsem potřebovala číst dál, vědět, co se dál stane. Také prostředí povolžských Němců pro mě bylo úplně neznámé a tudíž zajímavé. Akorát Bach žil tak moc odtržený od ostatních lidí, že některé historické událostí jsem si musela spíše domýšlet nebo dohledávat. Doporučuji k přečtení, i když ten popis reality pomocí fantazie nebude pro každého.
Zajimavý příběh na pozadí historických události, které jsem moc neznala. Krásný vypravěčský jazyk, prostě radost číst. Jedna z nejlepších knih, co jsem tento rok četla.
Jak již bylo zmíněno - je to poezie v próze. Krásná kniha, která nikam nespěchá, nádherný jazyk. Může se zdát rozvlacna, ale kdo vydrží, vyhraje;-)
Magický realismus mi trochu dělá problém.
Krásný jazyk, popisy přírody, vůle žít.
Srovnat se s knihou mi pomohl až epilog.
Zulejka byla lepší.
Vynikající kniha. Stejně jako předcházející kniha, Zulejka otevírá oči, mě i tato nadchla. O povolžských Němcích jsem toho moc nevěděla. Díky této knize se to změnilo a já se dostala k dalším střípkům obrazů ze sovětské historie. Doporučuji.
majstrštyk světové úrovně, ano, tohle je román na Nobelovku
nechci opakovat tu i jinde mockrát napsané, takže ve zkratce: uchvátila mě jazyková vyspělost díla: vysoká magie slova, široké stylové rozpětí a přebohatá obraznost, nevyčerpatelná fantazie, a především formální dokonalost, promyšlená koncepce a do detailu vybroušená struktura románu, jehož interpretačním klíčem je MÝTUS (legenda, pohádka, obecněji folklor) a proces jeho utváření, se všemi symboly a atributy, alegoriemi a světci, stejně jako reflexe procesu psaní: jako tvoření/rození, lidská schopnost pojmenovat dokáže stvořit svět (např. Bach píše pohádky, a co napíše, to se pak ve skutečnosti stane)
Jachina velmi obratně propojuje protiklady (dichotomie jako základní princip mytického světa): vysoký-nízký, příroda-kultura/politika, prostý bezejmenný člověk - světovládce, světlo-temnota, život-smrt atd. atd., a prostřednictvím podobenství řeky Volhy odhaluje tok dějin = ten závěrečný obraz Bachova putování po volžském dně je dechberoucí (mimochodem německy Bach = potok, autorka to má fakt promyšlené do nejmenšího detailu)
Děti Volhy doporučuju všem, kdo rádi věnují čas a úsilí náročné literatuře, Zulejka zase uspokojí milovníky výpravných příběhů
Anotace je trochu zavádějící, i když dlouhá, týká se pouhého začátku knihy... Mě osobně oslnil magický realismus, jakým je tu popisována nezlomná síla žití i umírání. O povolžských Němcích jsem taky neměla potuchy, ani o tom, že carevna Kateřina Veliká byla etnická Němka. Proto díky autorům za tyhle knihy.
“…Měl by dětem přivézt opravdická jablka-ať s nimi zahrají divadlo a pak se dosyta najedí. Ať se najedí všichni: nejenom Anče s Vasjou, ale i hubený kluk v papírovém úboru i vytáhlý režisér…”
O povolžských Němcích , přiznám se, jsem toho moc nevěděla, díky této “pohádkové” knize se mi dostalo informací tak akorát. Příběh Bacha a jeho celoživotní svázanost s řekou, Kláry a dalších vesničanů netušících, co se děje ve velkém světě, je díky autorčině stylu a skoro nekonečné slovní zásobě velice čtivý. V celém příběhu i v závěrečném epilogu (škoda, že ne v samotném ději) sledujeme dopady revoluce a bolševizace.
Líbily se mi i čtyři vložené scény přerušující plynulý tok vyprávění, kdy autorka nechává nahlédnout do myšlenkových pochodů generálního tajemníka strany týkajících se osudu povolžských Němců. Tzv. vůdce v těchto scénách sice odsoudí k smrti všehovšudy jednoho kapra, kterého mu kuchař připraví k večeři, i bez líčení krvavých detailů se však autorce podaří vykreslit psychologii jednoho z nejhorších diktátorů lidských dějin i atmosféru všudypřítomného strachu, která za jeho vlády panovala. Výstižně zároveň zachycuje, jak mohly mít pouhé úvahy jednoho muže osudový dopad na celá národní společenství.
V neposlední řadě oceňuji i prvky magického realismu, který umocní (a vlastně i umožní) závěrečnou, možná až tragickou, scénu celého románu.
Ale Zulejka se mi líbila víc…
Nedočteno. Rozvláčné a zdlouhavé. Nemohla jsem se začíst. A bohužel přišly další a lepší knihy. Třeba někdy se vrátím.
První knihu jsem četla Zulejku a tu jsem zhltla na posezeni, byla to tězká a krásná kniha, tato vtáhne podobně, ale nevim proč v polovině jsem se zasekla tak, že nejsem schopna ji dočíst. Ale věřim, že své čtenáře najde a možná i já ji vezmu na milost.
Tak to byla zvláštní kniha, nečetla se lehce. Krásné popisy střídání ročních období a krajiny v oblasti, kam se určitě nedostanu. Život komunity Němců žijících na území bývalého Sovětského svazu, tak jak ho utvářely dějiny. Nechápala jsem vsuvky s vůdcem.
Zajímavě podaný život Němců žijících na počátku 20. století v povodí Volhy. Pěkně se čte a zároveň čtenáři odkrývá některé reálie kruté doby stalinismu. To poodkrývání je ale jen takové nesmělé, čekal jsem trochu víc. 75%, 23. 10. 2021.
Líčení často rozvláčné jako tok Volhy. Všechno to hrůzostrašné a tragické není popsáno akčně, “natvrdo”, ale takovým zvláštním lyrickým způsobem, takže se člověk nechvěje hrůzou při čtení, ale dojde mu to až za chvíli, když si třeba v pohodě pije svoje kafe.
Poeticky a dojemně vykreslená láska a starostlivá péče stárnoucího Bacha k malé Anči.
Je to taková poezie v próze, zvláštní, nevšední knížka. Zaslouží si pět hvězd, ale když na mě je to poetické až moc.
Přesídlení německých rolníků do Ruska na pozvání ruské carevny mě v dějepisu minulo (pokud to vůbec bylo v osnovách). Takže jsem poté, co jsem dočetla, klikala a klikala a dávala vše do souvislostí. Příběh převyprávěn přes učitele Jakoba Bacha je zaměřen spíše na něho samotného. Neobyčejně obyčejný muž, podivín s básnickou duši, obdařen tvořivou fantazii, s hlavou v oblacích nebo mimo. A kolem něho pluly dějiny. (Měla jsem výhrady k jeho roli vychovatele Anči, že na ni léta nemluvil, i když v té době se ještě o dramatických důsledcích zanedbání správného momentu pro vznik řeči nevědělo.) Ano, prožil velikou bolest, ztráta Kláry ho ochromila. Přesto, ten nelidský čas, kdy se závratně měnily poměry v zemi (nejenom na Volze), byl přímo nedýchatelně působivěji zobrazen v Tichém Donu, zde byl člověk zmítán a okrádán o život, štěstí a budoucnost.
A Povolžští ? Po vpádu Hitlera do SSSR je prohlásili za zrádce a kolaboranty a odveleli do pracovních táborů. Zde skončil i Jakob Bach, ale to autorka zmiňuje až v epilogu.
Komentář píšu bohužel s větším odstupem, už nejsem tak plný emocí. Kniha je krásná, jazyk je překrásný, úplně čtenáře omámí svou bohatostí a slohem. První část knihy, z té jsem měl pocit doslova pohádky a kdybych jí v tu chvíli měl hodnotit, dal bych jí snad 6 hvězd, jak moc mě brala za srdce a jak jsem hltal větu za větou. Druhá část, tam to bylo ještě stále za 5. Poté ale přišlo vystřízlivění a uvědomění si, že jde o vážné téma ze života povolžských Němců a ne snovou fantazii. Byl jsem vytržen z pohádky a vržen do Ruské politiky a tak se mi třetí část spíš nelíbila, než jsem uvykl skutečnému výrazu románu a opět začal oceňovat kvalit knihy. Rozhodně skvělá kniha, možná jedna z nejlepších a moc se těším na Zulejku.
Štítky knihy
dopisy stalinismus ruská literatura násilí carské Rusko Sovětský svaz magický realismus oběti komunismu historické romány zakázaná láska Povolží
No pane jo to byla ale nádhera.
První kniha nového roku a hned takový skvost.
Guzel si pohrává se slovy jako si řeka pohrává s kouskem dřeva a příbeh kolem vás plyne jako voda.
Na tak krásný a poetický jazyk jsem v knize už dlouho nenatrefila.
Teď tu přede mnou leží Zulejka a já tuším že ani u ní nebudu zklamaná.
A samozřejmě nemenší poděkování je pro pana Jakuba Šedivého za brilantní překlad.