Zulejka otevírá oči

Moc hezky napsaná kniha. Děkuji autorce

Velice silná kniha, která probouzí emoce i sílu, kterou v sobě každý neseme.

Nádherná kniha o příšerném životě. Zulejka je vyrvána ze svého života, a skončí v nesourodé komunitě vyhnanců na Sibiři. Kniha plná utrpení, ale taky citu, kniha o osobní svobodě, odvaze a vykoupení. Výborně napsané postavy, vývoj jejich vztahů, a v neposlední řadě prostředí kdesi na konci světa.

Stěží uvěřit, že jde o autorčinu prvotinu, neb po stránce jazykové i obsahové je to excelentní věcička. „Začtení se“ pravda chvíli trvalo. Všední dny provdané muslimské ženy, ženy nevzdělané (nevzdělané v našem, západním, smyslu slova), pokorně se lopotící kdesi na venkově v sovětském Tatarstánu, na mne dýchaly cizotou. Navíc mne popisované prostředí i mírně odpuzovalo. Jinak řečeno při prvním setkání v jejím domovském prostředí mi Zulejka příliš blízká nebyla. S postupujícím dějem jsem jí uvykla, a ačkoli se nestala mou postavou nejoblíbenější, moji úctu a obdiv si nejednou získala. Události po pozvolném rozjezdu nabraly na obrátkách (pro čtenáře pozitivum, pro osoby, obrátkám vystaveným přesně naopak). Do nepříliš idylického vesnického světa vtrhl v podobě „rudé hordy“ svět vnější (ještě méně idyličtější, o to však ideovější) a vyslal „kulačku“ Zulejku na nedobrovolnou cestu za převýchovou v sovětského člověka. (Přerod se u Zulejky uskuteční, zda však půjde o přerod dle standardů sovětského režimu toť otázka ... ) Zulejčina pouť za zmíněným přerodem nebude snadná ani krátká, geograficky ani časově. Svůj počátek bude mít ve skutečné cestě, která ji přivede do sibiřských lesů, k vodám Jeniseje, Angary. Během ní se Zulejka postupně seznámí s lidmi, se kterými jí bude osídlit onu člověkem dosud nedotčenou divočinu, vybudovat si takřka holýma rukama svúj lágr. Někteří z nich se pro ni posléze stanou jakousi širší „rodinou“. A jsou to zajímavé „postavičky“ - radost je poznat: jeden „mírně“ podivínský avšak geniální lékař z Kazaně (pro sověty podezřelý hned na-dvakráte: svým třídním i národnostním původem), leningradská inteligence (mezi ní má oblíbenkyně, paní Isabela, dáma, která si za všech okolností dokáže uchovat svoji úroveň a hrdost). Společnost budou Zulejce, cestou i v jejím novém domově, dělat i lidé méně sympatičtí - lidé spojení se sovětskou mocí: idealisté, kariéristé a živly kriminální (pakáž sovětskou mocí hýčkaná).
Není třeba rozepisovat, že podmínky pro život, ve kterých přesídlenci cestovali, ve kterých začínali život v liduprázdné sibiřské krajině, byly kruté, podkopávaly zdraví, braly životy. Hádám, že kdo sáhne po této knize, stěží očekává něco jiného. V románu se nicméně projeví, a to v míře nemalé, i lidská houževnatost, šikovnost, přátelství. A kdo by to čekal, objeví se i humor, byť bezděčný a spíše černý, ale přeci jen humor. Pobavil mne problém, před který přesídlení „kulaci“ své věznitele postaví – dejte rozkulačenému kulakovi motyčku a kousíček půdy a máte tu zase kulaka; co si jen, soudruzi, s těmi pracovitými šmejdy počít? Pobavila mne noční „vernisáž“ dvojice společensky unavených sovětských důstojníků. Oceňuji, jak autorka dokáže postihnout nejen sváry uvnitř rudých hord, ale též naznačit, že svár (svár pochyb) může zachvátit i nitro původně bezvýhradně oddaného veterána bolševické revoluce (žijte roky s konkrétními lidmi, poznejte je a zachovejte si svoji třídní nenávist – ne každý je toho schopen). Ne, paní Jachina rozhodně netrpí černobílým viděním světa. Nabízí kvalitní počtení tahle autorka, počtení, které poučilo, dojalo, pobavilo; na některé osobnosti z jejího románu si uchovávám příjemnou vzpomínku, jako na lidi, se kterými bych ráda pobyla, popovídala (ale ne na Sibiři, ne v Sovětském svazu).

(SPOILER) Proč je tak málo knih zabývajících se tímto tématem? Nebo je to možná jen moje omezenost, že jsem se o toto téma do teď nezajímala... Každopádně knih s tématikou druhé světové války je nekonečné množství, ale o vysídlování kulaků na dalekou Sibiř zoufale málo.
Kniha se mi četla velice dobře, představovala jsem si reálie ať už se jednalo o hospodářství, ve kterém žila Zulejka s Murtazou a Čarodějnicí nebo potom osidlování nehostinného břehu Angary, nedotčenou tajgu zprvu plnou zvířat, stavění zemljanky...
Moc se mi líbil popis navazování vztahů v tak nesourodé skupince lidí, kdy někteří byli rolníci a někteří "bývalí Leningradští" neboli ruská inteligence.
A nad nimi postava velitele Ignatova, který je krutý, ale zároveň lidský a ke svým "ovečkám" si nakonec nalezne vztah, který sice není otevřený, přesto je z jeho činů cítit, že mu osudy přesídlených lidí není lhostejný.
Nevím, jak přesně to popsat, z mého pohledu se jedná o velice smutný příběh, ale zároveň v něm čtenář spatří, že i v nejvíc nehostinných a těžkých podmínkách, může člověk najít klid a nebo něco jako štěstí, lásku...
Knihu mohu rozhodně doporučit.

Nádherné. Já teda ruské autory číst neumím. Přijdou mi zdlouhaví. Ale tohle jsem četla zase jedním dechem a ráda si to přečtu znovu.

Nádherný příběh člověka, kterého osud někam smýkne a on tam překvapivě nalezne, když ne štěstí, tak aspoň klid. Příběh, ktery by měl být drsný (a je), ale také je vlastně nesmírně laskavý.

Svět je stále nasycen násilím, krutosti a bezmocí. Historické události nás nepoučily a velká část lidí nad nimi zavírá oči. Kniha odkrývá čtenáři další pohled na vznik, provoz a život v ruských nápravně pracovních táborech. Jen mám pocit, že množství těchto knih se začíná ztrácet v záplavě vydávaných knih o Wermachtu, Hitlerovi, Heydrichovi a dalších fašistických prominentech. S odpovědí, že je taková doba není něco v pořádku.

14.07.2025

Zvláštní spojení jazyka a obsahu. Obsah je krutý, byť někdy to tak úplně nevyznívá. Nečpí z toho prostě na každém řádku krutost a zmar. Ale je to tam, schované v poetickém jazyku, který byl ještě podtržen pěkným přednesem Lukáše Hlavici. Na příběh se díváme očima různých osob. Nejdříve Zulejky, které je sice třicet, ale přinejmenším intelektuálně tak deset, je skoro negramotná, naivní a věří nejen v Alláha, ale i v různé duchy. Pak je tu Volf Karlovič a jeho vejce. Právě pokud si člověk spojí tu naivitu s realitou, mrazí z toho (takže bez aspoň základní znalosti té doby se to asi číst nedá). Pobavilo mě i mnoho historicko - ironických poznámek. Samozřejmě i nějaká výtka by se našla, ale za mě ne v rozsáhlých popisech, které naopak podle mě dávaly knížce na hodnotě.

Drsná kniha, nicméně zajímavá. Autorka popisuje krutý osud lidí v Rusku. Ráda doporučuji.

Tentokrát jsem sáhla po knize z úplně jiného šálku než jsem běžně zvyklá číst. Zulejčin život je každodenním bojem o přežití. Paradoxně přesun do drsné Sibiře ji nabídne alespoň střípky něčeho dobrého. Hvězdičku jsem ubrala za některé příliš rozvláčné pasáže.

Už dlouho jsem nečetla knihu, která by mě tak vzala za srdce. Nádherně popsaný krutý příběh ze Sovětského svazu, kde je všechno - láska, bolest, štěstí, smutek, přátelství a děsivá pravda o komunistických zrůdnostech. Můžu jen doporučit!

Kniha vypráví o přežití v kruté době, které plynule přechází ve vyprávění o probouzení hlavní hrdinky a poznávání sebe sama. Díky svému synovi nachází smysl života a v podstatě se jí v gulagu žije lépe než doma. Mně se moc líbila.

Krásná kniha,trochu jinak popisovaný život vyhnanců na Sibiři. Na rozdíl od jiných knih s touto tématikou,kde je většinou jasně dané kdo je vězeň a kdo věznitel,tady jde hlavně o to přežít. Jednu hvězdičku jsem ubrala,jak už psali jiní,kvůli rozvláčnému popisování,tolik vlastnímu ruským románům.

Mladou ženu Zulejku od jejích patnácti let týral manžel a tchýně. Když jedno utrpení smrtí manžela skončilo, začalo druhé. Společně s dalšími rolníky byla odsunuta a doslova vysazena na Sibiři, kde jsou nuceni prožít život v pracovním táboře, který si ale nejdřív musejí postavit. Skupina lidí, kteří se pouze s primitivním nářadím pokoušejí přežít v sibiřské tajze a vybudovat si od základů aspoň obstojné podmínky k životu. Zulejka tu však nachází překvapivě novou vůli žít. Další silná kniha, která ve mně posiluje vděčnost za vše, co mám a v jaké době mohu žít.
Doporučuju.

To byla naprosto skvělá, vynikající, nádherná, výjimečná kniha. Je to už druhá od Guzel Jachiny (ještě Děti Volhy) a já jsem znovu nadšená. Kdyby bylo udělování Nobelovy ceny na mně, tak už ji má. Byly v ní tradice, emoce, historie i humor. Sice zvláštní,skrytý, ale byl tam. Víc takových knih.

(SPOILER) Děj začíná v roce 1930. Autorka nás zavádí do malé tatarské vesnice, kde žije Zulejka se svým manželem a jeho matkou. Oba jsou na ni dost zlí a Zulejka je prakticky jejich otrokem.

Doba je pro všechny zlá, není co jíst a všichni se bojí o svůj život. Manžel Zulejky je zastřelen a ona se dostává do vězení, resp. s dalšími kulaky je deportována na Sibiř. Už cesta tam je sama osobě děsná. A tam na ně nic nečeká a pracovní tábor si musí od základu svými silami vybudovat.

Postupně se tábor rozrůstá a všichni se naučí v těch příšerných podmínkách žít. Ale nakonec si zvyknou - vždyť co jiného jim zbývá.

Tento román byl pro mě silný kafe. Celý život Zulejky byl z mého pohledu náročný, ať už podmínky, ve kterých žila nebo i z pohledu vztahů mezi lidmi. Přesto ji vlastně pracovní tábor otevřel oči a naučil ji žít a poznat i něco nového. Dokonce tam porodila a vychovala syna, se kterým měla velmi silný vztah.

Moc legrace v knize nezažijeme, ale i tak stojí za přečtení. Poznáme jinou krajinu, ale můžeme pozorovat, jak se člověk dokáže změnit. Některé recenze vytýkají autorce zdlouhavé vyprávění, ale mě to tam sedlo.

Chcete-li se tedy přenést do drsných podmínek Sibiře, zkuste tuhle knihu.

Tuhle knížku jsem měla ve čtečce dlouho a nevím, proč jsem kolem ní chodila jako kolem horké kaše. Asi jsem se bála depresivního tématu gulagů a stalinismu. Ale knížka byla přitom psána krásně poetickým jazykem, nevyzněla tak ponuře, naopak. Popisy krajiny mě nadchly, postavy a jejich motivace a různorodost. Příběh i jeho konec se mi opravdu líbil, takže můžu jen doporučit.

Moc se mi líbila Zulejčina postupná proměna v silnou a soběstačnou ženu. Také historický kontext je velmi zajímavý. Jednu hvězdu ale musím odebrat za velkou zdlouhavost vyprávění.

Jo, to se může klidně opakovat, když se jedni budou povyšovat nad druhé. Tak jednoduché to je.