Zulejka otevírá oči

od:


KoupitKoupit eknihu

Debut mladé tatarské spisovatelky je napsán ve stylu klasických ruských románů, ve kterých se podrobně zkoumá úděl člověka na pozadí velkých dějinných událostí. Děj se odehrává v Sovětském svazu v období let 1930–1946 a začíná v zimě roku 1930 v zapadlé tatarské vesničce, ve které žije obyčejným životem, tak jak žila její matka, babička i prababička, třicetiletá tatarská žena Zulejka. Její svět tvoří její hrubiánský muž a starost o hospodářství, jiný život nezná, a tak ho považuje za dobrý, zvykla si na něj. Proto když dochází k rozkulačení a její muž Murtaza je při potyčce s rudým komisařem zastřelen a ona s dalšími kulaky poslána na Sibiř, stýská se jí po minulém těžkém, ale srozumitelném životě. Při strastiplné cestě vlakem a říční lodí do sibiřské tajgy poznává Zulejka nové lidi a nový svět. V právě vybudovaném pracovním táboře a v krutých podmínkách se jí narodí syn Jusuf, jehož otcem je zastřelený Murtaza. Syn ji drží při životě a pomáhá přežít drsné podmínky gulagu. Pracovní tábor se každým rokem rozrůstá a jeho obyvatelé – rolníci, kulaci, deklasovaná inteligence, kriminálníci, muslimové i křesťané, Rusové, Tataři, Němci a Čuvaši – musí v drsné sibiřské přírodě každý den obhajovat své právo na život. Román končí v roce 1946, kdy se šestnáctiletý syn Zulejky z tábora pokouší utéct. Zulejka otevírá oči je vyprávění o přežití v kruté době, které plynule přechází ve vyprávění o probouzení hlavní hrdinky a poznávání sebe sama. Román se stal literární událostí v Rusku i v zahraničí a byl přeložen nebo se překládá do čtyřiadvaceti jazyků....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/35_/353628/zulejka-otevira-oci-JVI-353628.jpg 4.578

Orig. název:

Зулейха открывает глаза (2015)

Žánr:
Literatura světová, Romány, Historie
Vydáno:, Prostor
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (31)

Přidat komentář
petrarka72
28. září

Skvělé čtení! Už dlouho jsem se tak nebála u knihy, která je v podstatě věcná, jakoby vyprávěná člověkem, který celý život dře a nemá sílu zabývat se hloupostmi typu chce mě ten, koho chci já?, jsem šťastná? a co si myslí můj syn?, případně který ze sousedů zemřel hladem, koho zastřelili na útěku, komu zničili život... Slovo "gulag" se objeví pouze jednou, o to je to ošklivější. Přitom jako by se dramata neodehrávala, alespoň ne v přítomnosti a v táboře Semruk, velké dějiny Ruska mezi třicátým a třiačtyřicátým rokem jsou jaksi monumentálnější a důležitější... Člověk neznamená nic, lidskost vše - jinak nelze přežít... A velké osobní proměny se nekonají, protože na ně není čas. Osud prostě nastane, život se žije...

LDcb
22. září

Výborná kniha, ponuré téma a doba neobyčejně zpracovaná ve velmi působivém románu. Rozhodně stojí za přečtení.

fruitbueno
10. září

Hodnotím mimořádně přísně, protože jsem od knihy čekala opravdu hodně a dostalo se mi zklamání. Zulejka jako taková je pro mě prototypem naprosto pasivní hrdinky, která svůj život dá se říct ani nežije, je žit za ni, mimoděk, okolnostmi, rozhodnutími druhých. Nějaký přerod v pracovním táboře, náznak aktivity, náznak ČEHOKOLI, co by značilo žití života, jsem prostě nenašla. V románu byly mnohem zajímavější, životnější, reálnější postavy než "hadrový panák" Zulejka. Škoda, protože řemeslně je kniha zvládnuta velmi dobře.

MichelleS
23. srpna

Asi to zní divně, ale život v sibiřském pracovním táboře je pro Zulejku cestou ke svobodě. Patnáct let manželství v tatarské vesničce bylo krutějších. Nejvíc na mne zapůsobily okamžiky, kdy se Zulejka probouzí, konfrontuje jistotu pravidel, morálky a předsudků, ve kterých byla vychována, s novou zkušeností. Ocenila bych, kdyby autorka těmto momentům věnovala více prostoru.

Renatecka
15. srpna

Bohužel obrovské zklamání, nuda, nuda a nic než nuda. Vůbec mě to nechytlo, posledních 100 stran jsem vyloženě proletěla a dočetla pak jen konec. Nic převratného jsem v knize neobjevila.

PetK
08. srpna

Ten příběh - to je teda síla.
Můj žánr jsou detektivky severského střihu, ale čas od času mám potřebu proložit je něčím, co mi trochu víc otevře obzory jak co do stylu/žánru literatury, tak co do rozšíření si obzorů, reálií, historie... Na rovinu, před touto knihou jsem akorát tak mlhavě tušila, že existuje nějaký Tatarstán, ale co vše tam lidé prožili, o jejich způsobu života, mentalitě, zvycích... to ani co by se za nehet vešlo.
Na půdorysu neobyčejného příběhu Zulejky jsem se prošla dějinami Tatarstánu, zjistila, že komunisti/fašisti/další podobná cháska jsou stejné svině po celém světě. A že vůle žít je někdy nekonečná. Že člověk se přizpůsobí prakticky čemukoli a zažije to, co by jej do 30 let ani nenapadlo.
A ten krásný jazyk! Klobouk dolů je třeba dát i před překladatelem; i díky němu jsem se chvílemi v knize doslova vyžívala. Doporučuji velmi - sama jsem měla strach, zda mě to bude bavit, a nakonec jsem jen četla a četla. Nádhera.

invocation11
29. července

Zulejka - jak poetické jméno! Její příběh drsný, smutný - ano, ale pro mě byla daleko zajímavější vedlejší linie s Ignatovem (a dokonce i daleko silnější). Spíše než "Zulejka" si dovedu představit knihu "Ignatov otevírá oči" (prozření ohledně lidí, režimu, hodnot, života, citů...). Pro mě, ať už byl jakýkoli, byl hlavním hrdinou právě on. Nejlepší jsou závěrečné 2-3 strany a poslední odstavec, perfektní.

Jinak jsem spíše zklamaná, Zulejka si mě prostě nezískala. A to bohužel ani po formální stránce - měla jsem pocit, že jen ČTU, nic neprožívám, nijak to ke mně nedoléhá... Možná se Jachina snažila přiblížit stylu velkých ruských románů, ale popisovat dnes křupající sníh pod koňskými kopyty hned 3 dlouhými větami? Pro mě osobně z ženských, gulago-sibiřských příběhů stále bezkonkurenčně vedou Krvavé jahody, ty si zkrátka na nic nehrajou. Po nich pak V šedých tónech a Rankovovy Matky. 2,5*

sadlo
23. července

Kdo má rád knihu Petry Hůlové "Paměť mojí babičce", tak si přečtěte "Zulejku".
Klobouk dolů před dílem této mladé autorky.

clouds
28. června

Nádherná kniha, drsná a poetická, tvrdá a líbezná, kniha, v níž je něco ryzího...charakery odhalené na dřeň...líbila se mi podobnost osudů Leibeho a Zulejky - oba se v extrémních podmínkách tak nějak probudili ze sna - Zulejka procitla z tradiční výchovy a schémat, dr. Leibe - na poslední chvíli unikl svému bláznovství - uzavření před životem. Zajímavá je i postava Ignatova, také popis té nejhlubší mateřské lásky. To vše je podáno s takovou silou, že vás mrazí a jen těžko se s postavami v závěru loučíte. Svělé čtení, které doporučuji všem....

kní
17. května

"Byla to příšerná doba. Byly ti už tři roky, jíst jsi chtěl jako dospělý. Prsa jsi mi vysál beze zbytku - kolik jen tam bylo toho řídkého mléka! Pro tebe moc málo. A tak jsi je nepříčetně tiskl, trhal zuby, ještě chci, ještě. Ale už v nich nic nebylo. Dej mi chleba, prosil jsi. Kde byl vzala chleba? Ke konci léta jsme všechnu slámu ze střechy snědli, všechny kobylky v okolí pochytali, a lebeda? To byla pochoutka. jenže kde tehdy vzít lebedu?
Zůstala jsem s vámi čtyřmi sama. Ty jsi měl alespoň moje mléko, ale ti starší nic. Neopovaž se na to ani pomyslet. Slyšíš! Tisíckrát jsem ti to opakovala, a řeknu ti to po tisící prvé. Já jsem je nezabila. Sami zemřeli. Hladem. Mléko jsem jim nedávala, to je pravda. Všechno, co ve mně bylo, jsem do poslední kapky nechávala pro tebe. Oni zeslábli a tys nesílil. Pak umřeli. Slyšíš, synku! Ne, my je nesnědli. Pohřbili jsme je! A že nemají hroby...?
...
Zlí hosté, kteří se na kterémkoliv dvoře cítí jako doma, bez ptaní berou hospodářům poslední zásoby potravin i to nejcennější - pečlivě přebrané a obezřetně uchované osivo na příští jaro... V době velkého hladomoru v jedenadvacátém roce začali brát všechno, co bylo k jídlu."

a přece (jak píše ve své eseji v LN 4.11.2017 Petra Procházková):

Kniha se vzácně líbí všem. Obdivovatelům Vladimira Putina i jeho kritikům. Kremelským ideologům i nezávislým vědcům, kteří ostře kritizují zneužívání historie k propagandistickým cílům. Guzel tvrdí, že si politiky nevšímá. Že žije ve své vnitřní svobodě, tvoří a na politiku nebere ohledy.
Podle ní tkví tajemství úspěchu knihy v tom, že se jí podařilo zpřesnit pohled na ruskou společnost. Ta je charakteristická tím, že ji tvoří potomci katů i obětí. Všichni pocházejí z rodin, které byly v historii nějak krutě postiženy nebo samy jiné krutě postihovaly. "Příběh, který vyprávím, ale dokládá, že realita je ještě o něco složitější. Že Rusko není rozděleno jen na tyto dvě skupiny. Ono totiž někdy není jasné, kdo je oběť a kdo kat. Ta hranice je rozmazaná. Mnohokrát se stali obětí systému lidé, kteří mu dlouho horlivě sloužili. Jako můj hrdina Danilo. A z obětí se zase někdy stávali kati."

Čičolina
20. dubna

Dobře udělaný román. Začátek jsem hltala, pozdější život v tajze mě nějak uklimbal. Vždycky mě baví vidět věci pro mě již známé ( bolševický teror, gulagy ), z jiné strany, tentokrát očima mladé utýrané Tatarky. Za mě nejsilnější moment je Zulejčin pláč v náručí nenáviděné Čarodějky. Některé věci člověk nepochopí nikdy, jindy společná bolest rozpustí nenávist a otevře dveře soucitné lásce.

zuzad
19. dubna

Jen málo knih mám chuť číst opakovaně, Zulejka je jednou z nich. Klobouk dolů před autorkou, skvělá prvotina.

ladyingreen
17. dubna

Úžasná kniha, skvělý čtenářský zážitek

harena
26. března

Napsaná je opravdu skvěle - strhující a velice emotivní příběh, ale pro mě tak velice depresivní, že jsem knihu nedočetla. Třeba se k ní vrátím?

Jjana14
15. března

Velmi dobře napsaná kniha, čte se jedním dechem.

Felidae
28. února

Naprosto skvělá kniha - úžasný příběh, skvostný jazyk, emoce, které jsou skutečné a pravdivé.

mirektrubak
26. února

Kvalitně odvedené řemeslo. Všechno, co dělá velký román velkým románem zde bylo, všechno v těch správných poměrech. Přesto na mě Zulejka dojem neudělala – a já pořád nedokážu přijít na to, proč vlastně.

Začátek byl zajímavý, exotické prostředí tatarské vesnice s neskrývanou krutostí a prvky tajemna v podobě tchyně-vědmy. To byl perfektní rozjezd a už jsem se těšil na strhující literární zážitek. Ale při přesunu do pracovního tábora a popisu života v něm jsem už trochu ztrácel pozornost. Možná tam na mě bylo příliš epiky a málo popisů vnitřního prožívání, možná jsem očekával trochu méně konvenční přístup k jazyku i narativu. Nevím. Každopádně to není nic proti Zulejce, je to dobře napsaná kniha, to poznám i já – jen mi nezahrála na tu správnou strunu.

vlcka
19. února

Román je přímo nabitý lidskostí v nejrůznějších podobách. Ukáže, že i v těch nejhorších možných podmínkách se najde místo pro něco dobrého. Nečekejte žádné úžasné prozření hlavní hrdinky, spíš jen okolnostmi vnucenou novou sílu. V průběhu převezmou podstatnou část příběhu další postavy. K vykreslení dějových zvratů i obrovských citových hnutí stačí mnohdy jen několik málo slov. Nechci srovnávat s ruskými klasiky. Ani hodnotit historickou a věcnou hodnověrnost (neb tomu stejně pořádně nerozumím), ale bez jakékoli pochyby tuhle knihu doporučím dál. Je krásně napsaná, plná hrůzy i lásky. Jakési naděje.

Pett
17. února

Zulejka otevírá oči. Zulejka otevírá svojí duši. Zulejka objímá mojí srdeční komoru.
Tohle zelenooké stvoření se mi dostalo pod záložku... její narůstající vnitřní síla se stala mým hnacím motorem... sledujete ty ztracené sibiřské osudy bez dechu... jste spolu s nimi pekelně unavení... hladoví a vyčerpaní... den za dnem se snažíte přežít... přežít pustinu... přežít zlo ukrývající se v nás samotných... ano, přesně tohle se s vámi děje... kdykoliv necháte malou Zulejku otevřít stránky jejího života... красота́!

Koka
30. ledna

Přečetla jsem už příliš mnoho knih na podobné téma, než aby tato mnou nějak "zacloumala". Autorce nelze upřít literární talent a schopnost výstavby příběhu, v její mysli již zřejmě předurčeného ke zfilmování - nejlépe 12-dílného seriálu. Přesto však mě místy překvapila malá originalita zpracování: v knize jsem našla statě jak vystřižené z Platonovova Čevenguru, postava Volfa Karloviče mi připadala jako pokračování osudů proslulého lékaře z Bulgakovova Psího srdce; život v osadě vyhnanců je inspirován Solženicynovými díly, mocenský boj mezi rudými násilníky soupeřícími o míru násilí vůči "rozkulačeným" rolníkům a odhalování vnějších i vnitřních nepřátel je námětem - a mnohem hlouběji zpracovaným - tolika ruských knih, že to ani nespočítám.
O jistých slabinách knihy svědčí některé zdejší komentáře, předcházející ten můj, které zřetelně svědčí o tom, že mnohé čtenářky ten příběh ani nepochopily. (Ale to už by bylo spíše téma do rubriky Diskuze.) Tentokrát to kromě zřejmé absence znalostí historického pozadí na straně komentujících opravdu přičítám na vrub autorky, která zvládla mnohé nástrahy příběhu, ale jen velmi málo zvládla Zubejčin přerod, to čtenáři očekávané "otevírání očí". Na mě totiž Zubejka dělala dojem, jen jakoby po dobu cesty vlakem - a pod vlivem těhotenství - vyměnila jařmo muslimské ženy za jařmo vyhnance, politického vězně, nepřátele vlasti, aniž by vůbec přemýšlela o těch pojmech, aniž by se jí "rozsvítilo".
Ten téměř happy end mi připadal velice převelice hollywoodský, v dané době a situaci naprosto nepravděpodobný, sladký, podbízivý, jakoby se nechal inspirovat vlnou současných knižních prefabrikovaných nešťastných příběhů s nadějným završením. Ale autorka přece musí vědět, že to, co po čtyřicátém šestém následovalo, bylo jen pokračováním lágerního života, jeho rozšiřování i do dalších zón.
Cením si, že Jachina napsala příbeh, který "poberou" i mladší generace, no současně právě její snaha o podání toho strašlivého tématu sovětských gulagů v "populárním tónu", přístupnějším pro neznalé, mě jaksi irituje.

miseb
28. ledna

Krásná kniha, v dnešní době by měla být povinnou četbou.

SanFrancisco2
28. ledna

Krásná kniha, těžko uvěřit, že jde o prvotinu. Ráda bych věděla, jak se Zulejčin osud vyvíjel dál. Nebo raději ne...

Elisa220
27. ledna

Dotýkáte se cizího osudu jen zlehka - jakoby konečky prstů skrz slova a přesto vás to fyzicky bolí. Díváte se na minulý svět těma velkýma, zelenýma očima spolu s ní. Zulejkou. A nechce se vám věřit, že je to trápení na jeden život. Poslední kapitola je napsána tak přesnými slovy, že jsem musela usilovně mrkat, abych potlačila slzy. V duchu jsem za ni pozvedala ruku k rozloučení a rychle četla další slova, abych věděla.... Takhle vypadá něco, co je strhující. Dočtete poslední stránku a jen tiše zíráte do písmen, neschopni odpoutat se od příběhu. Jen tak na ni nezapomenu. Pokora, láska, naděje.
Nádherně vystavěný román. Za mě víc jak pět hvězd.

ave55
06. ledna

Co k tomuto příběhu ještě mimo již napsaného dodat? Snad jen to, že primitivní bolševický Rus jím navždy zůstane.

Ronny
02. ledna

Velmi kvalitní čtení, po delší době kniha, jejíž koupi nelituji. Téma, které pro mne nebylo nic nového, neboť jsem přečetla více kvalitních knih s touto tematikou, ale způsob zpracování byl odlišný. Kniha se mi moc líbila.

lencin
20.12.2017

Výborné a zajímavé. Osudy jedné ženy v soukolí dějin, i když zrovna jí vlastně teror a násilné přesídlení pomohli k lepšímu životu....

zuzana4291
13.12.2017

Tato kniha mě velmi moc zklamala. Vybrala jsem si ji na základě doporučení. Ale zajímavý příběh Zulejky se odehrává cca na 80 stránkách knihy. Jinak se kniha je hodně popisná a ať jsou osudy vedlejších postav důležité, tak bych raději více věděla o Zulejce.

petaSk
04.12.2017

Strohý, emocemi nabitý, intenzivní a poetický román. Už dlouho se mi nestalo, že by mě pasáže v knize citově dostaly, ale Zulejce se to povedlo, a to bez rozvleklých citových výlevů nebo melodramatu. Putovat přes celé Rusko, číst o těžkém životě v tatarské rodině, o krutých transportech, hladu, zimě a smrti, ale i lásce a sebeobjevování byl zážitek. Teď se bojím, že bude dlouho trvat, než na mě bude mít jiná knížka podobný dopad.

pajaroh
21.11.2017

Malá Zulejka získala velké místo v mém literárním srdci. Výstižné (nikoliv sáhodlouhé) popisy, různorodá dějová linie, vývoj postav, mrazivé okamžiky prodchnuté mystikou a především nevtíravá lidskost navzdory krutým podmínkám, kterou dokážou zachytit jen ruští - a tatarští - spisovatelé. Nádhera.

hs777
07.11.2017

Za optimistickým názvem tohoto románu se skrývá mimořádný příběh o obrovské lidské síle a mateřské lásce. Zulejka, po předchozím drsném životě s manželem kulakem a jeho matkou, po vysídlení do pracovního tábora v sibiřské pustině porodí a vychová syna, a přestože je ve vyhnanství, žije paradoxně svůj vlastní život spokojeněji - "Ne že by byla šťastná, to ne. Ale je jí – dobře...". Věcný a citově málo zabarvený jazyk autorky přesto neskrývá zvěrstva, která se v této době v Sovětském svazu odehrávala. Román končí lehkým náznakem naděje alespoň pro syna Zulejky, ale my bohužel víme, že po kolektivizaci a válečných letech přišla léta padesátá a potom další a další.