Vlak do Samarkandu

Četla jsem Zulejku i Děti Volhy, tak jsem věděla, že i tohle bude hodně dobré. A bylo, autorka je vynikající vypravěčka. Hrozné téma, ale úžasný čtenářský zážitek.

Nechápu, že mi tahle autorka tak dlouho unikala. Přitom současných neexilových ruských autorů překládaných do češtiny je jen pomálu. Doufám, že komentáře nelžou a Zulejka bude ještě lepší.

Vlak do Samarkandu mě hluboce zasáhl. Autorka realisticky vykreslila situaci i myšlení lidí. Příběh působil, jako by ho psal někdo, kdo to sám zažil — přitom jde o současnou autorku. Silný, historicky přesný román, který stojí za přečtení.

Po Zulejce a Dětech Volhy jsem čekala bohužel víc...

Pro mě nově objevená autorka, ze současného Ruska v podstatě nic neznám. Vybrala jsem si ji mezi novinkami v knihovně.
Autorka mě rozhodně zaujala zajímavým stylem, uměním jazyka a také schopností vystavět příběh z různých pohledů.
Opravdu drsné téma, moc dobře jsem po dobu čtení knihy nespala.
Na jinou knihu od stejné autorky se zatím necítím. Dávka deprese na únor už byla překročena:-(
Ale vidím u ní takovou tu pokračující linii slavných ruských autorů 19. i 20. století, smutek, morální hodnoty, ale naděje, překvapivé emoce.
Obžaloba centrálně plánovaného hospodářství, budování socialismu za cenu milionů lidských životů...

Když narazím na mně neznámého současného autora historické beletrie, mám trochu obavy po takovém autorovi sáhnout, aby nezklamal má očekávání. Ale Vlak do Samarkandu zcela vyvrátil mé obavy, že se mi výběr nezdaří.

Souhlasím s předchozími komentáři: autorka používá moc hezký jazyk i styl psaní, dále má schopnost velmi dobře navodit atmosféru a rozvíjet dynamiku postav. Líbí se mi, že se děj neodehrává v černobílém režimu, naopak jsou charaktery postav pestré, často plné kontrastů. Dále velmi oceňuju u autorky to, jak dokáže prolínat syrové scény nejen s poetickým jazykem, ale i s humanitou a vírou v člověka.

Námět knihy je rozhodně neveselý a tragický. Guzel Jachina však z něj vykřesala něco pozoruhodně krásného a lidského. Za mě rozhodně jeden z nejlepších objevů posledních let.

Po Detech Volhy ma druha autorcina kniha. Deti Volhy nastavily vysokou latku, mela jsem tedy vysoka ocekavani, ktera byla naplnena.
Dilo ma zvlastni kouzlo, tezke tema, popisy realii, srdceryvne sceny a vyjevy na hranici mozneho a nemozneho kontrastuji se silne poetickymi motivy.
Velmi zajimave a neobvykle tema si vyzadalo poctive reserse, pro me urcite jeden z nejlepsich ctenarskych zazitku tohoto roku.

Je zvláštní říct, že toto byla nádherná kniha, když vypráví o katastrofálním hladomoru, který vypukl v Rusku v roce 1921. Nepokoji zmítaný Sovětský svaz, miliony mrtvý a desítky milionů hladovějících. V tomto období, kdy všem již dochází naděje, je vypraven vlak, který má zachránit 500 sirotků a dovézt je tam, kde je jídla dostatek. Do Samarkandu. Strastiplná cesta trvající šest týdnů, skoro tři tisíce kilometrů a jídlo na cestu téměř žádné. Celou dobu jsem při čtení skoro nedýchala. Jak toto dopadne ?
Vlak do Samarkandu vychvalovala v podcastu Zazie v metru a já budu pokračovat. protože toto byla jedna z nejlepších knih v mém životě.

Přesně díky takovýmto dílům jsem hrdá knihomolka.

Nečekal jsem radostný příběh, ale tohle teda bylo brutální! Popis hladomoru na konci občanské války v Sovětském svazu, byl jedním slovem hrozný. Co všechno lidé zakoušeli, když se prostě pokoušeli zachránit sebe a své rodiny, to si ani náznakem nedovedeme představit. Na kolejích stály hlídané vlaky s jídlem, ale neměl je kdo rozvést, protože buď nebyly k dispozici lokomotivy, nebo strojvůdci. A hladovějícím místním lidem se to jídlo nevydá! DEVĚT MILIONŮ hladovějících dětí a pět set z nich má malou šanci, když je speciální vlak má odvézt do vzdáleného Samarkandu. Pro mě nejsilnější scéna byla z rekvírovací stanice, když velitel vlaku Dějev s felčarem Bukem pro děti získali "přebytek". Víc nepovím, přečtete si to sami. A doufejme, že nic podobného se už nikdy nebude opakovat, zejména spojování proletářů všech zemí!

Autorka čerpala z mnoha zajímavých zdrojů. Dostalo se jí pomoci od lidí z celého světa (poradci, historici...) a v době pandemie sepsala takovou pecku.
Bohužel je smutné, že se zakládá na skutečnosti.
Bohudík je skvělé, že se o tom píše.

Miluju ruskou klasickou literaturu, takovou tu co se požaduje mít načtenou k maturitě. Ale k současným ruským autorům jsem si ještě cestu nenašla.
Guzel Jachina má ale svojí reputací kterou začíná mít (nejen) na české literární scéně skvěle nakročeno to změnit.

První kniha, která se mi do rukou od této autorky dostala je Vlak do Samarkandu.
Je to srdcervoucí čtení, které vás velmi rychle vtáhne do děje a nepustí až do samotného konce.
Celý příběh se točí kolem dlouhé cesty vlakem a problémů, které na pasažéry z vlaku během této jízdy čekají.
Rozhodně je to jízda dost emocionální, a věřím, že slabší povahy si budou muset dělat přestávky a knížku aspoň na chvíli odložit. Bída, hlad, nemoci, boj o zachování zbytků lidskosti. A tím, že téměř všichni cestující jsou malé děti,  tomu dává ještě o to větší grády.

Jazyk autorky je v kontextu s hrůzou, kterou popisuje dost poetický, což třeba já v literatuře úplně nevyhledávám.
Chvílemi jsem se v některých pasážích i nudila, protože mi přišlo, že vyprávění na úkor toho ztrácí náboj. Kdyby byla kniha o 100 stránek kratší, nezlobila bych se.

Nicméně ani to nemění nic na tom, že ta kniha je opravdu silná, a ukazuje sílu jednotlivce. A za největší přínos celé knihy považuju to, že tenhle příběh pomáhá přiblížit zapomenuté nebo potlačené hrůzy historie Sovětského svazu. Díky za to!

Gusel Jachina je mistryně vyprávění. Nečtete, to žijete. Je vám zima, nemáte obuv, nemáte oblečení. O jídle se vám jen zdá, jedete nekonečnou pouští... Nekonečný je Sovětský svaz, světová válka skončila, ale zuří v této zemi válka občanská, všichni jsou proti všem, všeho je nedostatek. Bože, ty nebohé děti - co to je za vstup do života? Taková beznaděj. Při četbě vás napadne, zda něco takového se může vůbec srovnat. Nešťastná země, nešťastní lidé.

Netušila jsem, jakým strastiplným hladomorem si dospělí, děti a hlavně sirotci, procházeli v bývalém Sovětském svazu v roce 1923. Autorčin způsob psaní mi silně nevyhovuje, do četby se musím nutit, ale dozvěděla jsem se historické skutečnosti, o kterých jsem neměla tušení. Pro mě byla nejdrastičtější zpráva o masakru žen. Dějev byl neuvěřitelně schopný, co se týká zajištění obživy pro děti ve vlaku...

Když já nevím co vlastně napsat. Kniha mě obohatila po stránce nových historických znalostí, velmi mě zaujal doslov za knihou, kde člověk zděšeně zjistí, že autorka pečlivě čerpala z hist. pramenů. Dalším obohacením pro mě bylo googlit si města na trase vlaku...ta rozlehlost Ruska je neuvěřitelná...všechen ten Babylon lidských kmenů, náboženství a ras.... Na druhé straně jsem čtení dost těžko snášela, do čtení jsem se nutila, ty osudy ubohých děti se mě neskutečně dotýkaly. Malý Kukačka nebo ten Dějevův stín Zegrejka...to člověk čte s bolavým srdcem. Co si z knihy odnáším je otázka jak bych se v obdobné situaci chovala já..rodiče odkládali děti, opouštěli děti ve vesnicích jako slabší články...co bychom dělali my, já? Je to prostě šílené, celá ta doba byla šílená, zrůdná.

Chtěla jsem mít ráda Dějeva, ale vlastně to nešlo, mým oblíbencem se stal Bug. Všechny postavy mají silné a složité osudy. Tohle autorka fakt umí. Děti, hlad, cesta vlakem a boj o ztráty a přežití. Jsem ráda, že jsem se tak dozvěděla víc o tohle hladomoru, ale pořád u mě vede Zulejka.

Hladomor v Povolží vyšle na cestu nesourodou posádku vlaku, která má za úkol zachraňovat - sebe, děti, zbytky lidskosti. Zvrácená doba v porevolučním Rusku dostane ze všech členů výpravy to nejlepší i to nejhorší zároveň. Guzel Jachina další knihou potvrzuje, že umí popsat tyto děsivé události zvláštním druhem poetiky, do které patří vše - život, smrt, láska, nenávist, víra i naděje.
"Všichni máme své slabé chvilky. Za to se nemusíme stydět".

už po pár stránkách jsem si řekla - holka, nečti to, budeš na to pořád myslet - ale už se to nedalo zastavit. Přečetla jsem velmi velmi rychle a se zatajeným dechem.
Doporučuju

Príbeh sa odohráva v októbri a novembri 1923. O čom kniha je, si môže každý kto chce prečítať v anotácii. Drsný príbeh, svedectvo o šialenej dobe, v ktorej vzniku má prsty šialený súdruh Lenin a jeho taktiež šialení fanatickí komplici, aktéri tohto obludného experimentu menom Sovietsky zväz. Za totality by takáto kniha zaručene nevyšla, ak áno, autorka skončí v pracovnom tábore na Sibíri.

Moje první kniha od této autorky. Líbila se mi a zaujalo mě, že hlavní hrdina vůbec nepochyboval o zvrácenosti doby, ve které žil - okrádání kulaků, příčiny hladomoru, absolutní neschopnost centrálního plánování Z mého pobytu v Rusku (měsíc na Sibiři) mi přijde, že Rusové o své historii nepochybují nikdy a v ničem, že vše berou jako nutnou oběť k tomu, aby bylo lépe, ať je či není lépe. Možná i proto autorka volí vlastně nekonfliktní narativ pro svého případného domácího čtenáře. Hrdinu zajímá jen záchrana dětí, vše ostatní je jen situací, kterou hlouběji úplně nehodnotí. Určitě by mě zajímal názor jiných.