Sběratel sněhu
Jan Štifter
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/386106/bmid_sberatel-snehu-SxY-386106.jpg
4
807
807
Dominik opatrně sbírá sníh do sáčku, aby v mrazáku uchoval jeho přítomnost. Jenže ta je stejně prchavá jako život špinavého kluka, kterého Dominik vídá jako zjevení každou noc u postele, majitelky starého deníku i všech, kteří kdysi obývali budějovický lágr. Tři časové linie, tři generace a tři různé osudy se prolínají v jeden strhující příběh, v němž se vrací lidé z dávných dob, protože minulost zůstala nedořešená. Budějovický novinář Jan Štifter zaujal již dvěma novelami: Kathy a Café Groll, v nichž se na pozadí místních událostí dotýká obecně lidských témat. V románu Sběratel sněhu do jisté míry navazuje na svou prvotinu Kathy, v níž pátral po osudech své „ztracené“ babičky Kateřiny. Sběratel sněhu líčí v několika prolínajících se časových rovinách a na základě archivních dokumentů i českobudějovické architektury události odsunu a poválečných let, které se nám jako drobné střípky skládají do plastického obrazu toho, jak to možná bylo, možná nebylo, ale určitě nemělo a nejspíš nemuselo být. Do děje nás Jan Štifter svým stylem psaní vtahuje od prvních stránek – živým, místy až surovým líčením osudů dvou (nebo vlastně tří) chlapců, v němž jako by si předsevzal, že znovu postaví dávno zbořené budovy.... celý text
Přidat komentář
Ani jsem si nestihla dělat poznámky ze čtení, jako obvykle dělám. Tak mě tento budějovický příběh pohltil. Za mě pecka. Skvělý příběh. Miluji tyhle letité provázanosti, které se koncem spojují a gradují. Sledujeme tak časové roviny 30.let, 50.let a současnosti. A v té se příběh spojí a končí. Za mě super. Schválně kolik budějčáků zná tuto historii města...
„Ale vzpomínky jsou jako tažní ptáci, pravidelně se vracejí, a když jim člověk rozšlape hnízdo, začnou hned stavět nové.“
Za největší plus knihy považuji tři různé stylizace textu, každá odpovídající jednotlivému časovému období. Velmi čtivě napsané příběhy se krásně prolnuly, barvitý jazyk dokáže čtenáře snadno přenést do děje. Duchařská linka ozvláštnila děj, líbila se mi. Menší mínus dávám za promíchání postav, někdy jsem se ztratila v rodinných vazbách a musela se při čtení vracet.
Zajímavá kniha a zajímavý příběh (nebo spíš příběhy). Prolínání různých časových období a životy jednotlivých postav v nich.
Jak spolu tyto období a postavy souvisí si jistě rádi přečtěte. Já sice asi nebudu patřit mezi nadšence tohoto díla, ale rozhodně to nebyla ztráta času.
"Až na ten konec dobrý"...knihy od Jana Štiftera se čtou jedním dechem. Příběh vás pohltí a od první stránky se až do konce nemůžete odtrhnout. Nejinak to pro mě bylo u Sběratele sněhu. Ovšem až do chvíle, kdy 17letá dívka přirozeně rozváží svačiny, uprostřed sídliště si za jeden večer vyhloubíte jámu do starých sklepů, které jsou natolik bezpečné, že se tam můžete v poklidu pohybovat, o čtení z map bez jakékoliv přípravy nemluvě. A to vše navíc narychlo poskládané do cca 20ti posledních stran knihy. Jako by už nebyl prostor o závěru trochu popřemýšlet. Za mysteriózní jsem při výběru knihy považovala ducha chlapce, ale ne konec příběhu.
Nádherně napsaná kniha, všechny tři časové roviny mě bavily a nutily mě číst stále dál. Autorův styl mi sedl, tak to bylo i s knihou Paví hody.
Českou literaturu nečtu příliš často, ale po této knize mám pocit, že bych to měl změnit. Je nádherně napsaná, s velmi silnými tématy, a při čtení jsem cítil nostalgii, tajuplnost i určitou melancholii. Autor si s textem opravdu vyhrál – každá doba měla svůj odpovídající jazykový i vypravěčský styl, který skvěle ladil s celkovou atmosférou. Vyprávění “jedním dechem k příběhu perfektně sedlo. Kapitoly byly krátké a doslova lákaly k tomu přečíst “ještě jednu. Příběh mi pravděpodobně zůstane v hlavě ještě nějakou dobu, k autorovi se rád vrátím.
(SPOILER)
Tři generace, tři dějové linky, které jsou vzájemně propletené a vytváří tak silný a bolavý příběh, který si vás získá. Celý je zasazen do jižních Čech, které autor tolik miluje. Jeho styl psaní je natolik skvělý, že se do příběhu přímo ponoříte. Ve všech linkách prožívají postavy dramatické události nejen ve společnosti, ale i ve svých soukromých životech. Mladý začínající podnikatel, který je na svůj věk velice vyspělý se stane úspěšným majitelem pohřební služby. Jenže čím úspěšnější je, tím víc se mu sype osobní život. Navíc miluje ženy...a ženy milují jeho. V další lince poznáváme tři chlapce. Vlastně dva. Ten jeden žije a přesto nežije. Je však spojnicí mezi příběhy. Kluci, kteří prožívají každodenní dobrodružství v ulicích a občas jsou jejich akce opravdu nebezpečné. Třetí linka vypráví příběh Dominika, mladého muže, který je prostě svůj. Hulič, maká na stavbě, miluje prohlížení inzerátů s auty a pak je tu Renata. Žena, kterou v jednu chvíli miluje, pak nesnáší, protože mu dělá naschvály, ale je mu s ní dobře hlavně v posteli.
Všechny postavy v knize jsem si oblíbila. Autor je dokázal bravurně vykreslit. Jediní s kterými jsem měla problém byli Dominik a Renata. On pro mě nebyl chlap, ale chudák, který si na chlapa hrál a ona zastydlá puberťačka.
Sběratel sněhu je melancholickým příběhem, který vás rozesmutní, ale i pohladí na duši. Je to i trochu duchařský příběh, ale nebojte, není strašidelný. Příběh, který je psaný úžasnou češtinou a vy se přistihnete, že se v některých momentech vracíte a chcete si znova přečíst ty krásné věty, které autor použil.
Kniha je to zajímavá a účast ducha je velmi neotřelý nápad. Bavilo mě prolínání všech tří časových os. Při čtení jsem se vždy těšil, kam se pohnou osudy v jiných letech. Opět jsem si připomenul něco málo z historie, mnohdy život nebyl jednoduchý a docházelo ke spoustě problémových rozhodnutí a činů. Závěr zajímavý a vysvětlující vše podstatné. Takže se asi časem podívám, co bych si od autora dále přečetl.
Pekna kniha,pekne psana,pekne ctiva..tri dejove linie,tri jazykove mutace,klobouk dolu,nic lehkeho..
Přečteno jako audiokniha, jejíž zpracování musím velice pochválit, už dlouho jsem neposlouchala takhle výborně načtenou knihu.
Moje první kniha od autora a za tento objev jsem moc ráda. Nechce se mi říct, že se mi kniha líbila, protože na mě působila místy docela depresivně, ale to je to co na knihách oceňuji asi nejvíc, když ve vás dokáže vzbudit silné emoce.
Závěr, kdy se všechny tři dějové linky propletly a vše do sebe zapadlo, byl skvělý. Některé příběhy po vás jen tak sklouznou, ale jiné, ty vám zůstanou v hlavě dlouho. Sběratel sněhu patří k jednomu z nich, až je mi líto, že už mám dočteno.
Ano, příběh zajímavý a neotřelý, jen jsem litovala, že jsem si hned zpočátku neudělala nějaký tahák na postavy - kdo ke komu patří atd. Ztrácela jsem se v ději i čase. Až od druhé půlky jsem si to začala víc užívat. Na konci jsem měla chuť si to přečíst znovu, ale jen jsem to tak zběžně prolistovala. Některé příběhy mi připadaly, že byly zbytečně podrobně líčeny, aniž by se tam potom člověk dozvěděl nějaké vyústění. Možná bylo, ale v té spleti jsem to zapomněla :-) A jak už psal někdo dříve, název Sběratel sněhu mi asi do budoucna moc nenapoví, budu lovit v paměti, o co v té knize šlo, protože sice tam jeden kluk sbíral sníh, ale nějak už ho neumím ani zařadit, který to vlastně byl. Nicméně mám chuť si od autora přečíst něco dalšího.
Jedním slovem ....aaach. Je to napsané tak krásným jazykem. Autor má nezaměnitelný rukopis, je radost číst knihy pana Štiftera.
Pěkné propojení minulosti a současnosti, reálna a nadpřirozena, paměť míst. A zajímavé pojetí osudových okamžiků v životě, kterým člověk neuteče. Jen v tom množství postav jsem se chvílemi ztrácela.
Tenhle román je nádherný. Tři příběhy se propojí a vyústí v napínavý konec. Při čtení večer jsem se bála vystrčit nohu z pod peřiny, přitom to s hororem nemá nic společného. Je to klasický román, ale chvílemi tajemný, děsivý, napínavý. Určitě mi tahle knížka uvízne v hlavě. Dám si od pana Štiftera chvíli oddych a pak se vrhnu na Kathy, už se těším.
Od Jana Štiftera jsem přečetla již Café Groll a cestopis o Novohradských horách. Hned mi bylo jasné, že chci číst vše, co od autora vyjde. Píše tak nádherným poetickým jazykem, jeho knihy jsou s nádechem mystiky a melancholie, odehrávají se převážně v Českých Budějovicích a jako třešnička na dortu, vydává je nakladatelství Vyšehrad, jejich grafické zpracování je zkrátka úžasné. Jak Štifter se řadí mezi nejoblíbenější autory.
Audiokniha.
Je to príbeh o dvoch kamarátoch. Ktorí boli vlastne traja.
O štvrti, ktorá bola, a potom už nebola. O ľuďoch, ktorí v nej žili, a potom už nežili.
Skutočne silný príbeh odohrávajúci sa v Českých Budejoviciach. O súžití českého a nemeckého obyvateľstva.
Príbeh odohrávajúci sa v troch časových líniách, ktoré sa postupne prepletú a my pochopíme, ako sa kedysi žilo. A potom už nežilo.
Páčilo sa mi to, odporúčam.
A v hlave mi stále znie ako verklík nápev: "Častokrát jsem se tázala, když jsem kytici vázala..."
"Nejdřív kamarádili jen spolu, ale Karlos dostával nařezáno, že mluví sám se sebou. Nedokázal nikomu vysvětlit, že není sám. Táta ho jednou zmlátil tak, že mu zlomil tři žebra, a tak Josef přibral do party ještě Adolfa.
Jsou teď dva. Vlastně tři. Ale všichni si myslí, že jsou dva. A Karlose už nikdo nebije proto, že mele, když je sám.
Protože jsou vždycky dva. Tedy vlastně tři."
(SPOILER)
Jsou 50.léta a oni jsou dva, tedy vlastně tři. Adolf, napůl Němec, který žije sám s mámou a nesnáší své jméno. Karlos, nejstarší syn z rozvětvené cikánské rodiny. Oba bydlí jen pár kroků od sebe, na Šmídovně, útulku, kam se po válce začaly stahovat ty nejzvláštnější existence, česko-německé rodiny, ponížené válkou nebo ti, se kterými si národní výbor nevěděl moc rady. Třetím z party je Josef. Dožil se dvou let, než ho k sobě máma přivázala provazem a skočila s ním v květnu 45 do rozvodněné Vltavy, protože je chtěli vyhodit ze statku. Zatímco máma Josefovi odešla, on z nějakého důvodu zůstal a našel si dva kamarády, s nimiž chodí ven a podniká všechno, co třináctiletí kluci z periferie dělají: prolézají vybydlené budějovické baráky, tajně kouří a špehují holky, když se převlékají. Takže jsou tři, i když si všichni myslí, že jsou jen dva.
Jana Štiftera k tomuto úžasnemu románu údajně vážou i autobiografické vazby. „V Budějovicích neexistoval dům s horší pověstí. Po válce tam přišla i moje babička – právě na Šmídovně končí její příběh, který jsem napsal a vydal v novele Kathy. Vyrůstal tam můj táta. Vždycky mě zajímaly příběhy ze Šmídovny, sbíral jsem staré rodinné fotky, kde jsou příbuzní na Šmídovně, zapisoval si jejich historky. A tak jsem objevil řadu vedlejších postav – lidí, kteří bývali součástí Šmídovny, toho lidského mraveniště, kde nikdo nebyl šťastný.“ Právě scény z tohoto útulku a okolí považuji za vrcholy celého románu.
Když jsem dočetla tuto knihu, řekla jsem si zda všichni máme svého Josefa.
Nevím, jestli bych ho chtěla vidět, nebo ne.Asi je to fuk.Stejně nebudeme vědět, pomáhá mi někdo?Jsem na to sám?
V každém případě to byla zvláštní knížka.
Prostě taková jiná.
Bavilo mě to a prubnu další knihu od autora. Jak to říct pár slovy.......
Štítky knihy
duchovno přátelství, kamarádství partnerské vztahy česká literatura rodina rodinné vztahy Sudety odsun, vysídlení Němců ságy České BudějoviceAutorovy další knížky
| 2018 |  Sběratel sněhu |
| 2022 | Paví hody |
| 2016 | Café Groll |
| 2020 | Světlo z Pauliny |
| 2014 |  Kathy |
No… jak bych to řekla. Ta kniha mi přišla zvláštní. Divná. Nekomfortní. Ale vlastně zajímavá svým způsobem. Je to taková ta kniha, kterou člověk přečte, vlastně se mu moc nelíbí, ale pořád se k ní v myšlenkách vrací. Asi proto, že je prostě tak divná? Já sama nevím. Asi bych ji nekupovala, ale jestli je ve vaší knihovně, přečtete si ji a dejte vědět, jak se líbila.