bosorka komentáře u knih

Kdo čeká hororovou Surmanovou, bude nejspíš zklamaný. Zjevení není horor, i když tedy jak se to vezme. Není to horor v obvyklém slova smyslu, nenarazíme na duchy, strašidla a bububu. Horor to ovšem vlastně je a to reálný, až to bolí.
Kateřina Surmanová se ponořila do velmi bolavé historie, té sudetské, od dob předválečných a dále. Autorka nesoudí ani jednu ze stran, jen vypráví. Příběh, z kterého mrazí. Příběh o kolektivní vině, o tom, co nadělá válka, ale i poválečná doba. O zaniklých místech, pro které se chce brečet někdy stejně tak jako pro mrtvé z těch dob. O statečnosti, ale i zbabělosti, o podlosti, ale i o srdcích na dlani. O nesmírné krutosti. A k tomu přidává povídačky, mysteriózní nádech i pohádky, které mohly a nemusely být pravdivé.
A to, co pravdivé je, jak člověk brzy zjistí, když se ponoří do historických pramenů, to bolí nejvíc a ježí se z toho kůže. Kolik zůstalo nepotrestaných a naopak kolik bylo potrestaných nespravedlivě. Stojí velmi za přečtení i za následující studium reality té doby.

Je to na jednu stranu takové naléhavé, kdy člověku běží hlavou, kam se může něčí život občas obrátit a že nikdy nevíme dne, ani hodiny. Na straně druhé mi to místy přišlo takové až moc, co se naivity Ester týkalo. Někdy jsem měla uplně chuť jí jednu plesknout, ať se trochu zamyslí. Tím se obratem vracím ke své první větě: Vím já, kam se může jakýkoli život jednou obrátit. Však nevíme dny, ani hodiny.
Některé ze situací, které Ester zažívala, byly zvláštním způsobem zajímavé, ač jsem z nich měla i osypky. Někdy jsem si zas a znovu říkala, jak může být taková trubka. Občas ve mně tyhle dva pocity sváděly boj - mám ji litovat, nebo poslat do háje? Rozporuplné pocity. Knížka mírně nadprůměrná, ale ne úplně odzbrojující.

Chytlo mě od prvních stránek, možná i proto, že příběhy, které začínají v dětství hlavních hrdinů a posouvají se dopředu v čase mě obecně skoro vždy baví. Tady trochu opepřeno mysterioznem, posoleno tajemstvím a cukrováno romantikou. Zní to možná moc přeslazeně, ale opak je pravdou, je to docela svižná jízda, mrtvých nepočítaně. Ano, některé věci člověka napadly dřív, než se k nim autor propracoval, ale to neovlivnilo skutečnost, že mě prostě knížka celou dobu bavila. Vlastně by z ní mohl být i doela fajn seriál.

Našla jsem v ní dost zajímavých tipů. Na druhé straně mi vadila jistá nevyváženost mezi rozhovory, zvlášť, co se délky týče. Někdy to skoro nestálo za zmínku a na základě tří odpovědí bych zpovídaného ani do knihy nezařazovala.

Petra Klabouchová zase vystavěla atmosféru tak hutnou, že by se dala přirovnat k ledově zamrzlým závějím sněhu, které na Šumavě v půlce 19. století odřízly některé vesnice na dlouhé měsíce od civilizace. A právě z této reálné události vychází jedna z rovin románu Vona. Druhá je na ni navázána nepřímo, i když z událostí, respektive zla, které se kolem ní urojilo, vychází takovým dosti nechtěným dědictvím.
Místy mi kniha něčím připomínala Anglickou zahradu, možná tou bezmocí. Možná tím uzavřeným prostorem, z něhož nelze utéct, což je vlastně častým tématem autorčiných knih.
Zase to bylo svíravé, člověku se chvilkama ani nechtělo číst, protože ta přehlídka zla byla až odporná. A pak Cimruky a nádherná Bréta, jíž člověk tak moc fandil. A to, co z lidí udělá bezmoc a hlad. A taky pověry, co někdy úplně převáží nad logickým uvažováním. Uf, velmi silné a velmi hrůzné.

Člověk mohl mít semtam dojem, že čte o vlastní babičce a dědkovi, tak důvěrně pojal Pavel Novotný novelu Babička. Jako bych se ocitla přímo u nich v obýváku a žila mezi nimi. Je to takové obyčejně pěkné čtení. Je poznat, že autor je básník, se slovy to umí velmi poeticky.

Je Bůh?
Bůh? Jak to myslíš?
Něco nad námi.
Všechno je nad námi. A my nade vším. Kruh...

Všechno je kruh, jde dopředu a vrací se zase zpátky. Nevrací se zpátky v čase, jen zatočil. Tam, kde to začalo, se to zase uzavírá.
Tohle bylo nádherné čtení. Tedy místy trochu krvavé, trochu víc střev na svodidlech, urvaných končetin, vyjedlých mozků, ale i tak parádní. Jak to bylo depresivní, tak to bylo i nadějné. Tahle kniha se čte s prstem na mapě, hledá se cesta, kterou se vydává kapitán Miller, Michal i Osvald. Přemýšlí se, jak asi vypadá zóna zvenku, jak zevnitř. Jak vypadá tygr a pastýř. A neviditelný. Je to neskutečná postapo jízda krásnou sudetskou krajinou. Petr Wolf píše fakt skvěle, umí navodit atmosféru, hraje si s popisy naprosto neskutečně. Konec možná trochu zamotá hlavu, ale ono to všechno tak nějak sedí. V kruhu. V Jizerkách, v okolí Slonovinové věže, ve Frýdlantu i v Krušných.

Poslouchala jsem jako audio na ČRo. Docela otevřená výpověď matky. To, co si možná leckterá raději jen myslí, ale nahlas neřekne. Dorota Ambrožová umí psát moc dobře. Ale byla to vlastně jen taková jednohubka, která se mi nejspíš víc nezaryje. Poslední léto se mi líbilo o kus víc.

Křehký příběh jednoho skoro obyčejného kluka. Čte se velmi rychle, zvlášť pak oceňuji autorovu fantazii. Nelehký život v jedné rodině, která zvenčí možná mohla vypadat úplně v pořádku. Co se ale skrývalo za zavřenými dveřmi? Čtenář tuší, ale úplnou realitu se dozví až ústy patnáctiletého July. Působí to reálně, jako by se autor potřeboval vyrovnat s běsy dětství a dospívání a možná to tak částečně i bude. Škoda, že prostor jednotlivému věkovému období nebyl vyváženější, nejvíc tak dostal prostor ten nejmenší, šestiletý, za mě by si víc zasloužilo i to dospívání.

Na tuto knihu jsem měla zálusk už docela dlouho, zaujal obal a následně i anotace. Po přečtení jsem ale mírně zklamaná. Nečte se to špatně, ale chybí tomu přesně ta síla, kterou zmiňuje jak anotace, tak mnozí čtenáři. Žádná síla mě nezasáhla. Byl to spíš takový několikrát louhovaný pytlík čaje. Děj byl velmi předvídatelný, pořád jsem čekala na nějaký zásadní zvrat. A ono nic. Přitom téma ohromně nosné. Nejen AIDS, který v 80. letech v USA musel opravdu zmítat lidmi (se všemi předsudky a neznalostmi kolem), ale i další vztahy - z nichž bych nejvíc vypíchla ten sourozenecký, který mě na celé knize zaujal nejvíce. Ale potenciál bohužel zůstal nevyužitý. Chybělo napětí, gradace, celé to jen tak nějak šlo jedním směrem bez zákrut nebo odboček. A došlo přesně do místa, které bylo jasné od začátku. Postavy byly zvláštní, dospělí se chovali dětinsky a děti působily dospělejším dojmem.
Mám ráda knihy, kde hlavními hrdiny jsou dospívající, ale tady mi to nesedlo, June mi úplně k srdci nepřirostla, raději bych měla více rozebranou Gretu. Rodiče byli matní, uklizení k daňovým povinnostem. A Toby s Finnem vlastně nevím, taky bych chtěla mít lépe rozepsaný jejich vztah, boj s AIDS a předsudky okolí. Ale nic z toho jsem nedostala. A to, že já jsem obyčejně plačka a teď mi neukápla ani slza, taky o něčem mluví. Škoda, že něco, co působilo velmi slibně, bylo zahozené do průměru.

Nakonec to musí být pětka, nechala jsem si po přečtení chvilinku uzrát a při vzpomínce na Palác šupinatých koček se musím vždycky pousmát a to je prostě plus nejplusovatější. Autorka perfektně pracuje s jazykem, s tím, kterým známe, ale i tím vlastním, vytvořeným pro nablýskanou palácovou řeč. Svět, který vytvořila, vtahuje pomalu, ale pak už nepustí. Není to knížka přečtená na rychlý zátah, ale to neznamená, že by se vlekla, ona je snad i záměrně pomalá. Ukotvila mě a v některých chvílích zpomalila i svět kolem mě, čehož si nadmíru cením při tom, jak pořád někam spěchám a mám pocit, že mě někdo neustále někam žene.
Knížka má silné poselství, které jako by reflektovalo současnou dobu bažící po tom mít teď a tady a co nejvíc, být obklopen věcmi a luxusem a přitom netušit, že mi chybí to nejdůležitější, to neuchopitelné - vzdělání, znalosti. Že nemám žít jen přítomností, ale i pro budoucnost svou i dalších generací.
Při čtení jsem měla tendence zapomenout na okolí a přejíždět v mhd, byla jsem prostě plně pohlcená. A pak byl konec, který mě překvapil, protože ve čtečce zbývala ještě 4 % (slovníček pojmů) . Asi bych si z tohoto světa uměla představit i další příběhy, ale i mě zajímá, jak to šlo dál s Bekh, Ulitou, Mimůrtou a dalšími.

Velmi povedené.

Vzhledem k celé sérii nelze nedat než plný počet. I když si budu muset jednou přečíst (nebo možná poslechnout) komplet všechny tři díly. Oceňuji mapu i krásný list s postavami, člověk si po té pauze přeci jen musel trochu připomenout. Oceňuji zasazení do reálných kulis, zase jsem si po dočtení připomínala historii podrobněji. Timothée de Fombelle je můj autor, jeho způsob vyprávění mi velmi sedí. A už se těším na něco nového od něj.
A samozřejmě musím pochválit i výtvarníka. Krásně vypravená trilogie celkově.

Další kniha Gretiny rodiny neztrácí dech, znovu mi přinesla spoustu nového poznání. Počátky umělého oplodňování, pohled na Němce za války i po válce (většinou čte člověk o nich jen jako agresorech, tady se ukazuje i běžný život zasažených válkou). Obecně vždy, když čtu podobné knihy, říkám si, že války jsou strašné, ale i ty poválečné doby jsou nesmírně kruté pro všechny strany. Tam téměř nikdo nevychází jako vítěz.
Kniha Co jsem nikdy neřekla velmi naplňuje svůj název. Je o tom, co se stane, když se některé věci zamlčují, když se někdo ze zúčastněných z různých důvodů nemůže přimět k mluvení a raději se uchýlí do ticha. Vztahy jsou pak velmi pochroumané, někdy nevratně.

Celá tato série je velmi znepokojivá a není z ní nikdy moc dobře po těle. Vypráví hodně o tom, jak se dobré nápady mohou mávnutím proutku otočit a neprospěch velké většiny a mít z ní prospěch je ti vybraní. Ukazuje, jak lze manipulovat davem (místy mi to až nepříjemně připomínalo současné, takzéž velmi znepokojivé světové dění), jak lze zamést pod koberec, resp vymazat z digitálního povrchu kohokoli si ti shora usmyslí. Předvádí, jak to může vypadat, když se vám začne vzpírat někdo, o němž máte pocit. že ho máte v kapse. Je to o existenci, o právu na ní i o právu bojovat proti tomu, aby vám byla jakýmkoli způsobem upírána. A nese v sobě pořád jakousi naději, že lidstvo není jen jeden velký dav, že po malých kapkách umí vytvořit proud, co se dokáže vzepřít, co se dokáže otočit v korytu a vydat se proti proudu.

Zlá babička je velmi čtivá. Autorka nám předkládá rodinnou ságu, začínající koncem 18. století, seznamuje nás s členy jedné rozvětvené rodiny, která rozhodně nemá na růžích ustláno. Není od věci nakouknout pod pokličku lidem z přelomu století, jak žili, jak tvrdě pracovali, celá léta na cizím, jak se snažili získat aspoň trochu toho svého, když to zrovna vyšlo.
Zlá babička nebyla zlá, ale vcelku tvrdá a ostrá ano. Chápala jsem kdejaké její rozhodnutí, jiné zase trochu míň. To odpuštění tam trochu chybělo, té tvrdohlavosti naopak možná trochu přebývalo. Však ale byla tvrdohlavá od mlada. Byla také spravedlivá, její "boj" za jednu z dcer, která mohla zůstat úplně bez věna, byl tvrdý jako ta beraní hlava, jako hlava babičky Marie. (Ač tedy zrovna tuto dceru zase svým zabejčením posunula v životě dost jinam, než si asi dcera představovala.) Každopádně takové odsouzení od některých blízkých si prostě nezasloužila, jenže to čteme až my, jak to bylo v reálu, babka se moc nehájila, ve své tvrdohlavosti necítila asi potřebu se tolik hájit, což jí nebylo nakonec moc k užitku. Zvláštní povaha.
Nicméně hezky se s ní autorka popasovala a úvod knihy hází celý příběh ještě do jiné roviny.

Knížka, která letí jak splašená, vtáhne od prvních chvil a nepustí a žene vás spolu s Pipou k závěrečnému rozuzlení přímo mílovými kroky. Pipa je mimochodem naprosto skvělá (i když občas teda trochu nezodpovědná), bavila mě velmi. Chytrá, nápomocná, s obrovským smyslem pro spravedlnost.

Pěkně zpracované autorovy postřehy, ale už mě tolik nenadchla jako Lisabon a Barcelona. Možná i prot, že tentokrát tam bylo moc hřišť a zábav pro malého. Takto se mi víc líbily pasáže o místech, které obcházel autor sám. A možná mě to bavilo i o trochu méně proto, že pro mě USA zase není tolik lákavé jako evropská města a jejich architektura. Což je samozřejmě hlavně mými osobními preferencemi, ale i to umí ovlivnit pohled na knihy.

Ani nevím proč, ale nesedlo mi. Nemohla jsem se dlouho do příběhu dostat, začínala jsem číst na několikrát a začal mě bavit až za druhou půlkou.

Čirý magický realismus, tak blízký mému srdci. A opět obrovsky svůdné psaní Markéty Pilátové, které mi téměř vždy zamotá hlavu. Je bujné stejně jako prales, který pojme vše, stejně tak se úponky této knížky ovinuly mým vnímáním. Vše jako bych cítila a byla tomu přítomna, všechny ty květiny, rostliny i sny. Celé Hansovo bytí si mě získalo a tančilo se mnou svůdně opojné tango na obou stranách té velké kaluže. Ač je příběh zasazený do určitého časového rámce, do reálných lokalit, působil až bezčasý, víc magický než reálný. Vpil se do všech mých smyslů a v hlavě zůstane pevně zasazený, jako by se mi tam vlila sama Vovozona.

Průměr, který asi velmi záhy zapomenu. Zprvu knížka vtáhne, to ano, ale jak již psali mnozí, obdobím střední školy, kdy je rozvíjející se vztah Connella a Marianne zajímavý, to končí. Pak už se příběh tak nějak pachtí nikam, občas tam autorka vrhne nějaký ten psychoteror i vcelku zbytečné násilí, ale přišlo mi to dějově dost plytké. Nehledě k tomu, že snad krom Connellovy mámy mi tam byli všichni dost nesympatičtí. Hlavní postavy mě dokonce až iritovaly.