bosorka

Příspěvky

DNADNAYrsa Sigurðardóttir

Těžký průměr. Knížka sice poměrně rychle vtáhne do děje, ale pak se místy zoufale pachtí až k finálnímu vyústění, které tedy těžce zklamalo. Z hlediska detektivek je DNA plná klišé. Autorka se snaží zaujmout netradičnímí (ideálně hodně brutálními) zločiny, přihodí pár dětí, ty přeci zabírají vždy. K tomu vztah-nevztah-možný budoucí vztah dvou hrdinů, který by třeba mohl přitáhnout k dalším dílům série. Ale ono to prostě vůbec nefunguje. Žádná z postav mě nezaujala, všechny byly nevýrazné s žádným zajímavým zákulisím. Huldar byl občas na proplesk a Freya taková nijaká a unylá. Detektivka nemá ani žádnou pořádně vystavěnou atmosféru, prostě jen tak líně plyne a je zbytečně natahovaná.

předevčírem


OponaOponaOndřej Hübl

S komentářem k Oponě mám trochu problém, vlastně i se samotným hodnocením. Četlo se to velmi svižně, ale čím víc jsem se blížila ke konci, tím víc jsem o hodnocení přemýšlela a říkala si, že zas taková strašlivá bomba, jak jsem někde četla, to není. Samozřejmě je to nadsazené a nereálné, ale pořád ve mně hlodal červík, že jsem čekala něco víc, možná že i trochu drastičtější průběh, občas mě rozptylovala některá odhalení, protože vlastně nebylo zcela jasné, jak k nim ten onen dospěl. Ale nakonec vlastně docela dobré, cením si velmi samotného nápadu, zpracování taky velmi slušné. Jen sem tam nějaká výtka k logičnosti a jisté zkratkovitosti jednání. Možná v tomto případě jen byla trochu vyšší očekávání. Dala bych 70 %.

11. května


Zaslíbené zeměZaslíbené zeměJean-Michel Guenassia

Začnu jednou z vět, kterou jsem napsala před devíti lety (to už je devět let???) do komentáře ke Klubu nenapravitelných optimistů. "Ač docela mám ráda nedořečené příběhy i s otevřenými konci, tak tady bych třeba ráda věděla, co se stalo s hlavním hrdinou, jak dál pokračoval jeho život a setkal se s lidmi, které ztratil?"
A je to tu, absolutně jsem netušila, že bude pokračování (věděl to tehdy Jean-Michel Guenassia?) a tak to bylo velké překvápko. A zároveň obava, jestli zvládne autor pokračovat slušně dál - kvůli laťce posazené velice vysoko. A zvládl. Michel a další hrdinové ze Zaslíbených zemí mě chytli za srdce a já hltala a hltala. A podívala se na různá místa světa a mohla se jen domýšlet, kam asi jednotlivé postavy osud zavane. A že to u některých byly slušné veletoče. Nečetla jsem jen osudy jednotlivých osob, ale i osudy některých zemí. A zase mě to vedlo k tomu, o některých z popsaného načítat si trošku víc a zjišťovat.
Když jsem tu psala o té laťce, ve skutečnosti je to tak, že ji autor úplně nepřeskočil, byla přece jen příliš vysoko, ale rozhodně mu k tomu chyběl jen kousínek. Klub je prostě pro mě přeci jen nepřekonatelný. A mám chuť se k němu zase vrátit. Ale Zaslíbené země jsou také skvělé a dík za ně.

11. května


MlíkařMlíkařAnna Burns

Dcera, prostřední sestra, jakože holka žije v Severním Irsku v 70. letech. Má několik bratrů a hodně sester, má máti, nějaké švagry a nejstarší kámošku. Má jakože kluka a taky má stalkera. Kterého nechce mít, jenže zároveň má kolem sebe tunu klepů, v nichž vyhlíží dost jinak, než je tomu ve skutečnosti.
Prostřední sestra mi byla okamžitě sympatická, i pro to, že se vymykala a chtěla se vymykat. A nechtěla podléhat místním tradicím a nechat se zaplést do vztahů, do kterých byla vtahována společností.
Mlíkař autorky Anny Burnsové mě uchvátil, stačilo se naladit na její vlnu a pak už to jelo jak dobře promazaná kola. Její styl je nezapomenutelný, tok psaní připomíná tok řeči. Odklání se od původního a uskakuje stranou, načež se zase vrací a posouvá se vpřed. Někdy zase vzad a do stran, když seznamuje s vedlejšími postavami, přibližuje a vzdaluje se. Ale stále se umí vrátit tam, odkud poodešla. Její jazyk je bohatý a živý a průzračný (klobouk dolů i před překladatelkou), vysloveně mě těšilo se jím proplétat.
PS: Krásná obálka.

21. dubna


101 minut101 minutŠtěpán Kopřiva

Jak už tady zaznělo, kniha Štěpána Kopřivy 101 minut není klasickou literaturou, románem či novelou v pravém slova smyslu. Spíše připomíná psanou reportáž (dokument) sledující zásah záchranných sborů. Příběh samozřejmě sviští, však na záchranné akce moc času není, ale i tak se přiznám, že některé úseky jsem trošku přeskakovala, možná mě zas až tak nebavilo číst si úplně do detailu o práci hasičů s popisem jejich technického vybavení (listování ke slovníčku pojmů tomu také příliš nepomáhalo). Pak jsem se ale zase dostala do míst, kde jsem hltala jak divá a bavilo mě velmi. A když o tom tak přemýšlím, tak to bylo spíše v druhé polovině knihy, rozjezd byl přeci jen opatrnější. A ač je kniha krátká, možná by začátek mohl být ještě trochu okleštěnější, aby se to metro rozjelo ještě trochu rychleji.
PS: Kde jinde číst tuto knížku než při cestách do práce metrem. Když se při jedné takto zastavilo v tunelu a ozvalo se: "Z provozních důvodů nemůžeme dál pokračovat, zůstaňte, prosím, v klidu. O dalších skutečnostech vás budeme informovat.", tak mi velmi zatrnulo. Kupodivu se ihned po tomto hlášení rozjelo, ale pravdou je, že po přečtení 101 minut se mi teď chvilku metrem nebude jezdit tak lehkomyslně :) 3,75*

08. dubna


Žulové městoŽulové městoStuart MacBride

Atmosféru má MacBridova detektivka perfektní, trochu z ní mrazí a ideální číst ji pod dekou s hrnkem horké tekutiny po ruce. Protože neustále padající déšť (či sníh), co splachuje detektivům veškeré stopy, to, jak se za zločinci neustále klouzají po blátě či umydleném mokrém sněhu - to vše dodává knize tu správně ponurou a studenou náladu. K tomu několik ohavných zločinů (to, že se jich tam prolíná víc, drží čtenářovu pozornost a tudíž nenudí ani trochu), které jsou uspokojivě vyřešené, policajti sympaťáci, advokát slizoun a ne zcela černobílý novinář. Prostě krimi, jak se patří a ještě okořeněno takovým tím drobounce pichlavým anglickým humorem. V rámci žánru dobré počtení.

04. dubna


Příležitostné nápadyPříležitostné nápadyElena Ferrante

Elena Ferrante píše příjemně i v žánru novinových sloupků. Někdy mě její nápady, z kterých texty tvořila, zajímaly více, někdy méně, což je naprosto normální. V takovém případě bylo možná i znát, kdy si autorka zrovna drbala hlavu, protože ji v týdenní uzávěrce zrovna nenapadlo nic na první dobrou. A pak holt vycucla něco, aby o tom šlo aspoň trochu napsat. Jiné pak byly skvělé v tom, že se nejpíš i samy psaly. To zná možná kdekdo i tady, některé komentáře vyplynou samy hned, nad jinými si koušeme nehty a kde nic tu nic.
Ale na pročítání sem tam, když člověku vybyla chvilka, byly Příležitostné nápady vlastně ideální čtení. 3,5*
PS: Ilustrace moc pěkné.

04. dubna


SoběstačnýSoběstačnýZuzana Dostálová

Jak jsem si u minulé přečtené knihy (Neviditelný život Addie LaRue) libovala, že mi přesně sedla jako něco nenáročného a odpočinkového, což v současnosti asi trochu potřebuju, tak Soběstačný byla zase ťafka pěkně na druhou stranu. Není to nenáročná kniha ani krapítek - vlastně tedy je v tom, jak rychle plynou její stránky. Stylem psaní příběh sviští, čtenář se nezadrhává a jen s jazykem na vestě hltá jednu sodu za druhou. Až je člověku líto knižních postav za to, co jim autorka naložila na bedra. Zvlášť pak Štěpánovi, který je kvůli okolnostem nucen předčasně dospět. Autorka tedy občas některé věci trochu přepálí, například tatínek hipster mi přišel tak nějak moc přitaženej za bradku (btw vymetaj hipsteři takhle ve velkém IKEA?). Pěkný vhled do života pokladní v supermarketu, nedělám si iluze, že to tam funguje jinak. Ale byla to teda hustá knižní cesta, až jsem se semtam zalykala lítostí a lapala po dechu v tom kalném rybníku, co jsem v něm snažila doplavat na protější břeh.

28. března


Neviditelný život Addie LaRueNeviditelný život Addie LaRueVictoria Schwab

Nějak mi zrovna v tuto dobu sedla jako absolutně padnoucí ďábel, eeh tedy oblek. Je to taková ta doba, kdy má člověk chuť přečíst si něco nenáročného, vlastně i romantického. Něco, nad čím se může tak trochu zasnít, ale moc nad tím nepřemýšlet. A to přesně mi teď předložil Neviditelný život Addie LaRue. Victoria Schwab umí psát a co umí fakt dobře, jsou, z mého hlediska, postavy. Vždy mě zajímají a chci o nich vědět co nejvíce. Dokonce jsem si i říkala, že Addie bylo málo, klidně bych si o jejím životě napříč staletími četla déle. Bavila mě ona i Luc. I Henry. Dokonce i postavy, které se příběhem jen míhaly jako nikdy nekončící déjà vu. Temnější tvář magie mě asi chytla ještě o kousek víc, ale Addie taky dobrá. Bavila jsem se a to je základ.

22. března


Na světě žijeme každý jinakNa světě žijeme každý jinakJean-Paul Dubois

Život po francouzsku se mi asi líbil o špetku víc, ale i tato knížka Jeana-Paula Duboise mě dost bavila. Četla se jedna báseň, autor umí pracovat s jazykem, pěkně mu pod perem plyne. Umně střídá dvě časové roviny, tu současnou, kterou si hrdina odbývá ve vězení, a tu druhou, kde se od svých kořenů proplétá životem až k místu, kde jsme se s ním setkali na začátku. Je to vlastně obyčejný život poměrně obyčejného člověka, kterému prostě jednou přetekl pohár. Ale je sepsaný tak, jak bychom si možná přáli každý umět shrnout svůj vcelku běžný životaběh - tedy čtivě, místy vtipně, místy i jímavě, prostě pěkně.

15. března


1984: grafický román1984: grafický románMatyáš Namai

Skvěle zpracované. Černobílé pojetí s občasnou červenou se trefuje přesně, kam má. Je mrazivé a bezvýchodné stejně jako románový předobraz. Zase mi nebylo dobře po těle, když jsem se do 1984 pustila, tentokrát v komiksové podobě. A zase mě fascinovalo, jak nadčasový uměl George Orwell být.

09. března


Šepot včelŠepot včelSofía Segovia

Vynikající a doporučeníhodné. Přesně kniha pro mě. Jak já miluju magický realismus. Jak já miluju rozmáchlé příběhy napříč delší dobou. Které jsou plné působivých situací a zajímavých lidí. Jak já miluju Šepot včel! Fakt mě sebral, tento román člověk velmi prožívá, neboť je plný emocí, ale i dojmů a vjemů.
Spolu s hrdiny mi občas byla zima, občas jsem si užívala sluníčka, vše prostoupila vůně pomerančů a bzukot včel. Usmívala jsem se, ale i ronila slzy. Bylo mi těžko a smutno a pak zase veselo. Užívala si klukovin s Franciskem juniorem, fandila jeho tátovi, který byl smělý, chytrý a spravedlivý, měla chuť obejmout jeho skvělou maminku. A jako všichni jsem milovala Simonopia, toho nádherného věrného kluka. Jak ráda bych si sedla vedle něj a chůvy Rejy a koukala na hory.
Většinou nestíhám číst knihy i podruhé, ale doufám, že s Šepotem včel to jednou udělám a vrátím se to světa, který Sofía Segovia vystavěla na reálných základech a obalila je magičnem sladkým jako med.

08. března


Víc než ženaVíc než ženaCaitlin Moran

Já tu ženskou miluju. Její psaní mi sedí, je v mnohém trefná, navíc aktuálně jsme se ocitly ve stejném věku a komentuje tedy mně mnohdy velmi blízká témata. Jak jsem při knížce"Jak stvořit dívku" zavzpomínala na svoje dospívání a do hrdinky se přímo vcítila, jak jsem si při čtení "Jak být ženou" tolikrát říkala: "Ta ženská vážně trefuje kladivo do hřebíku naprosto přesně." Tak i u Víc než žena s Caitlin Moran souzním. Zase jsem neudržela smích, zase jsem měla chuť číst úryvky nahlas lidem na potkání, klidně i v mhd (takhle si toho pár vyslechl aspoň manžel).
Zároveň ale Moran šlápla i do několika velmi citlivých témat - už dlouho mi nebylo tolik úzko jako u kapitoly Hodina běsu. Jak si umí sama ze sebe i ze svého okolí dělat legraci, nebojí se vzít si pod pero cokoliv, nic jí není "svaté", tak jak se jedná o děti, jde i u ní ten humor na dřeň trochu stranou. Ale zase se ukazuje, že umí psát i o závažných tématech stylem, že se vás dotknou v takové hloubi, o níž skoro ani nemáte tušení, že tam ještě někde je. Mám aktuálně dospívající děti a dceru třináctiletou, takže kapitoly o poruše příjmu potravin, depresích, sebepoškozování a pokusech o sebevraždu dětí mi přímo ždímou srdce, načež ho obrací několikrát naruby. Je to silné a bolavé, něco, co si rodič v životě nepřeje zažít.
Caitlin Moran stárne (a není sama), ale umí to výborně, stále přesně ví, kam píchnout a kde polechtat. A stále platí, že bych s ní někdy zašla na gin s tonikem. Nebo třeba jen na čaj. Končím stejnou větou, jako u knížky Jak být ženou. Svěží závan do ponurého února.

18. února


JizvaJizvaDanuta Chlupová

Mám ráda knihy, které mě upozorní na pro mě neznámou historickou událost, což splnila i Jizva Danuty Chlupové. Útlá knížka se silným příběhem, jak už takové příběhy obvykle bývají, ale ničemu nevadí přečíst si další. Zprvu mi trošku vadila současná linka, přišla mi tam uměle naroubovaná, jako by potřebovala autorka zdůvodnit, proč zrovna o této události píše. Přitom zdůvodnění vlastně netřeba. Pak jsem si zvykla a zajímavá byla linka vztahu Katarzyny ke své tchyni, která se dosti proměňovala vzhledem k okolnostem. Vlastně by mohla být rozepsána podrobněji, trošku to jelo jen po povrchu. Každopádně historický příběh mě oslovil přeci jen víc.

10. února


Plavec ve tměPlavec ve tměTomasz Jedrowski

Tíživá kniha, ta bezvýchodnost je všudypřítomná. Ve světě, kde nic nefunguje bez konexí. A v tomto světě se snaží žít pokud možno smysluplný život Ludwik. Což vzhledem k okolnostem opravdu není snadné. Pokud člověk zmiňované období v některém ze socialistických států alespoň částečně prožil, poměrně silně se ho to dotýká. Kniha se čte svižně, je psaná silným jazykem, který přesně vykresluje náladu postav, ale i společnosti obecně.

04. února


Z popelaZ popelaAlex Schulman

Forma románu se mi líbila, dvě časové roviny, jedna z nich odehrávající se pozpátku. Příběh tří bratrů, které okolnosti přimějí vrátit se na místo, kde trávili v dětství dost času a především ohlédnout se za událostmi, které rozklížily jejich rodinu. Zprvu mi v takové té letní náladě jiskřící budoucím dramatem připomněl Pána přílivu a byla jsem napjatá, jakým směrem se vydá.
Ale závěrečná pointa, jak již někteří zmínili, byla zbytečně šokující a vlastně mi přišla nadbytečná, kniha mohla dost dobře obstát i bez ní. Důležitější mi přišly vztahy jednotlivých členů domácnosti, které ale nakonec nebyly zcela dořečené a dovyvinuté. Chybělo mi pozadí, které by nastínilo, proč se rodiče (zvlášť pak matka) chovají oním způsobem. Nejlépe vykreslený mi přišel Benjamin se svým složitým psychickým rozpoložením. Zbylé postavy byly nakonec bohužel poměrně ploché, což je škoda. Ale četlo se to vlastně dobře, autor píše vcelku chytlavě. 3,5

04. února


ŠeptuchyŠeptuchyAlena Sabuchová

Tak nevím, ono to nebylo úplně zlé, jednotlivé střípky zaujaly, rozhodně zaujalo prostředí Podlasí a místní zvyky, které přetrvávají i v současné době v téměř nezměněné podobě. A naopak to, co lidem občas nesedí, ty věci z doby, kterou už známe i my poměrně blízce (Bravíčko, Esmeralda, první mobily, dospívání někdy na přelomu 90. let), to mě vlastně vůbec nerušilo. Vždyť co, magický realismus se může psát i v současnosti. A k ní dobové věci prostě patří.
Co mě ale rozptylovalo, byl styl, jakým autorka knihu pojala. Jak kdyby nasbírala jednotlivé příběhy, všechny hodila do kotle, řádně zamíchala a pak je halabala tahala, kam zrovna naběračkou hrábla. Nenavazovaly tak na sebe přirozeně, byly na sebe občas násilně naroubované. Chyběla nějaká jednotící linka, příběh, který bude plynout odněkud někam, pak nevadí ani střídání časů. Ale tady nic takového bohužel nebylo, což je škoda.
V knížce bylo na malém prostoru dost postav a tím, že probleskovaly náhodně v různých výtryscích, člověku se občas míchaly. Nevěděl, kdo je zrovna tento a tamten, protože si k nim nedokázal udělat pořádný vztah. Krom hlavních dvou kamarádek tedy. Jinak název knihy je dosti zavádějící, protože šeptuchy jsou jen okrajovými postavami,což je druhá škoda, zasloužily by daleko víc prostoru. Z mého hlediska, nikterak špatné, ale zároveň možná promarněná šance na něco úplně skvělého.

25. ledna


Utopia AvenueUtopia AvenueDavid Mitchell

Trochu jsem váhala mezi 5 a 4 hvězdami, ale nakonec se přikláním k mírně nižšímu hodnocení (v reálu bych dala tak 4,35) i z důvodu, že některé Mitchellovy knihy mě sebraly ještě o kousek víc. A to je to můj velmi oblíbený autor, pro kterého mám velkou slabost. Kdo ví, možná v nižším hodnocení hraje trochu roli i překlad - jak již někteří zmiňovali, přeložení názvů písniček, alb či i interpretů do češiny je poněkud zvláštní a musela jsem si na to dost dlouho zvykat. A vlastně spíš nezvykla.
Jinak ale skvělé, sonda do šedesátých naprosto výborná. Takový dokument o vzniku a dalším působení kapely, jak to určitě mohlo vypadat u některé reálné. Zároveň prošpikováno realitou, čtenář se potká s nejednou ikonou hudební scény (teda Elfino, žes to nakonec přece jen neroztočila s Lennym...) a skoro by až zatoužil být na místě "Cesty do Tramtárie".
Ač by to člověk v tomto typu knihy úplně nečekal, prokmitne i klasický Mitchell a odkazy na jeho další knihy. Provázanost všech děl je pro něj prostě příznačná. Stejně tak jeho "nadpřirozené" vsuvky. A tak to má být, bez toho by Mitchell nebyl Mitchellem .
PS: Jak nejsem úplně kovaný čtenář v angličtině, tady mám chuť pořídit si originál a prokousat se jím, jak jen mi to půjde.

25. ledna


Děti nade všeDěti nade všeDelphine de Vigan

Delphinu velmi oblibuju a i tady se trefila. Zejména opět v tom, že člověku zasadí do hlavy otázky, nad kterými velmi dumá a které ho popudí nahlížet na věci i jinou optikou než dosud. Její knížka rozhodně nevypadne z hlavy pár dní po přečtení. Člověk si při čtení Dětí nade vše musí občas klepat na hlavu nad nesmysností toho, co tam někteří provozují. Ale ono je to reálné až hanba. A hrůzné vlastně, když to člověk promyslí do detailu.
PS: První kniha letošního roku, oblíbená autorka a za plný počet.

10. ledna


DraculDraculDacre Stoker

Tak to byla svižná jízda. Dracul mě chytl od prvních stran a nepustil do té poslední včetně poděkování autorů. To, jak se mísí reálný předobraz hlavních hrdinů, sourozenců Stokerových, s fiktivním příběhem plným nemrtvých a krvesajících bestií, je vážně povedeně napsané. A je ten příběh opravdu fiktivní? Zapracováno je to do románu tak, že by jeden až pochyboval... A může se drbat na bradě při přemýšlení, co teda ještě byla realita a co už je autorská fantazie. Každopádně skvělé čtení. Plastické natolik, až jsem si ho velmi živě představovala převedené na filmové plátno. 4 a půl.

29.12.2021


Temná svatá nocTemná svatá nocMichael Connelly

Harry Bosch nám stárne a je možné, že na jeho místo za čas nastoupí Renée Ballard. Nakročeno má k tomu slušně. Podobně zabejčená, podobně svéhlavá, ale hlavně se stejně silným smyslem pro spravevedlnost. Ti dva se navíc poměrně dobře doplňují. V Temné svaté noci řeší hned několik případů, Renée ty běžné na základě svých nočních směn, kde ukazuje, že to má v hlavě fakt srovnané. pak je tu pár starších již vystydlých případů, což je zase Harryho parketa. Četlo se jako vždy jako po másle.

28.12.2021


NevěděníNevěděníMilan Kundera

Téma odloučení a návratů, neukotvenosti. Téma času, stesku, loučení i shledávání. Smutek, místy až beznaděj. Krátká novela, z které na mě ovšem kapala tuna mazlavé beznaděje. Kundera s celou svojí odtažitostí a přitom zásahy přímo na solar.

14.12.2021


DoživotíDoživotíBilly O’Callaghan

Billy O’Callaghan mi v knížce Doživotí dokázal, že nebylo marné ho po minulé knížce sledovat. Z knihy Náš Coney Island byli někteří rozpačití, že všechno už tu bylo, že příběh je takový chudý. Ale i kdyby, napsané to bylo skvostně. A Billy O’Callaghan znovu ukazuje, že píše bravurně, že umí slova skládat do libozvučných vět, až člověk doslova jásá, že je může číst. A příběh tří postav, svázaných jednou krví (navíc krví společnou se samotným autorem), který čtenáře provází bezmála stovkou let a předkládá mu tak na osudech obyčejných lidí nelehký život v Irsku, je vynikající. K jeho postavám lze jednoduše přilnout, prožívat s nimi, přát jim to nejlepší. A některé mít zase chuť nakopat do oněch míst. Život provázaný rodinnými vztahy, láskou k dětem, matkám, otcům i babičkám, to je autorova pocta svým předkům, kteří ho méně i více a třeba i nepřímo tvarovali.

08.12.2021


Dracula (komiks)Dracula (komiks)Bram Stoker

Skvělé zpracování. Příběh Draculy je pořád zajímavý, i když člověk zná původní knihu, i když viděl mnohé zpracování filmové a odkazy na Draculu jsou leckde. Georgesi Bessovi se komiksové zracování vážně povedlo. Jeho kresby jsou přímo prodchnuty strachem a hrůzou. Atmosféra jak víno.

08.12.2021


Winterbergova poslední cestaWinterbergova poslední cestaJaroslav Rudiš

Nelze jinak než za 5*. I když mě občas Winterberg těmi svými historickými záchvaty mírně štval (být Krausem, asi by mi z něj praskla hlava doslova), i když mě štval Kraus tou svojí smutnou letorou (jasně, asi na to měl i nárok, ale nebyl s to zkusit ukročit stranou, takže být Winterbergem, asi bych měla chuť ho neustále nějak provokovat), i tak to byla jedna velká historická jízda. Zas další z knih, co by mohla v určitém směru doplnit výuku dějepisu. Zas jsem se tu toho tolik dozvěděla. Zas jsem měla chuť listovat dál, pročíst si o událostech, které Winterberg předkládal. Sednout na vlak a jet, jet prostě někam. Semtam na nádraží vystoupit a koukat, zvlášť teda, když tam bude nádražka, kterých bohužel ubývá (smutné), dát si tam pivo a utopence a nasávat. Nejen to pivo, ale i historii, atmosféru a třeba zase pivo. A zase jet dál. Až tam, kam to půjde. Kam dá můj život a život těch okolo. Tohle byl train trip jako jeden vychlazený půllitr za druhým. A train trip through the history. Mám ráda knížky, co popouzejí k dalším činům, byť by to bylo jen listování další knihou, nebo hledání souvislostí.

29.11.2021


GloriaGloriaTimothée de Fombelle

Nádhera. Drobnička, kraťoučký, ale o to silnější příběh. nedalo mi nevzpomenout na Oscara Wildea a jeho pohádky. Jsou podobně silné a dojemné. Ale Timothée de Fombelle je jedinečný, prostě umí, je to nadaný spisovatel, který vládne náramně krásným jazykem, až srdce plesá.

26.11.2021


PoupátkaPoupátkaHana Lehečková

Tím, že je to psáno velmi jednoduchým jazykem, tedy slovy jedenáctileté holky, se to čte velmi rychle. I když přiznám, že některé pasáže, zvlášť popisy divadelních představení, jsem prolétla velmi zběžně. Téma silné jak noha od kulečníku. Manipulace s dětmi, které fakt ještě většinou netuší, která bije. Kterým nedochází, že tohle už je víc než přes čáru, které slepě důvěřují autoritě. Myslí to s nimi přece nejlíp, věří jim víc než rodiče, může je někam vytáhnout, jako to udělal s některými předchůdci. A vedle toho okolí, které někdy tuší, někdy i musí vědět, ale zavírá oči. Proč? Protože přeci nepůjdou proti někomu, kdo na malém městě vede tak skvělý divadelní soubor. Protože prostě takovému nařčení nechtějí věřit, však je to sympaťák, to by nikdy nemohl, dělá všechno jen pro dobro souboru a dětí.
Pro mě, která se s podobným manipulátorem setkala (naštěstí tedy jen psychickým), je to velmi citlivé téma a je velmi dobře, že se dostává mezi lidi i takto literárně zpracované. Velmi fandím autorce, že dokázala téma s autobiografickými prvky takto předložit čtenářům.
Trochu mi chybělo, že nebylo více popsané Františčino zázemí, rodina, tam to klouzalo dost po povrchu, matka byla nejspíš studená i kvůli blbé rodinné situaci, ale i tam mi chyběl větší vhled, byla bohužel dost ploše napsaná. 3,75

22.11.2021


Vítr se zvedáVítr se zvedáTimothée de Fombelle

Miluju jeho knížky. Fakt miluju! Jsou to pohádky, pohádky i pro dospělé. Pohádky, co se s ničím nemazlí. Ale které jsou zároveň naprosto nádherné. Díky slovům, jež Timothée de Fombelle píše, jež skládá do vět a příběhů, které jsou tak skvělé. A jsou zase takové melancholické, člověku je při čtení trochu smutno, někdy i slza ukápne, ale zároveň se musí semtam usmát a plesat na tou živoucí knihou. Která je plná neskutečných postav, jimž fandíme a milujeme je a chceme o nich číst pořád. K tomu pro mě milované lodě a moře. A pro nás pro všechny neskutečné obchodování s lidmi, sbírání otroků v Africe, jako by to byly houby po dešti. Boj o ně mezi několika velmocemi horší pomalu než boje o drahé kovy. Intriky a lži a zároveň přátelství nebo láska, která překoná leccos. Příběhy, které jsou vyzpívané světu. Josefe Marsi a Almo, těším se na další díl jak malá holka.

19.11.2021


Světlo z PaulinySvětlo z PaulinyJan Štifter

Bylo i pár slabších záseků, ale ty nebyly nikterak rušivé oproti zbytku povídkové knihy, proto dávám za 5*. Jan Štifter, který mě oslovil naprostou náhodou v jednom povídkovém výběru, mi Sběratelem sněhu pposléze potvrdil, že mě bude bavit, . A se Světlem z Pauliny tomu není jinak. Autor se se slovy laská, píše poeticky a čtivě, vnáší do vět impresi a náladu. A krásně navodí atmosféru té které doby. Povídky byly z různých dob, ale drobně propojené takovými malými náznaky a záchvěvy. Záchvěvy jsou pro mě to, co mi knížku charakterizuje. Takové mírné, jako když zašustí listí na stromě, jako když pták mávne křídlem, květina se poohne ve větru, kočka nahrbí hřbet... dojmy jsou to, co vnímám ze Štifterových počinů. Ten zlomek vteřiny, kdy zmáčknete spoušť vlastní duše.
Nejvíc utkvěly povídky Kluk za plotem, Toho dnes šel městem Ježíš, Rodinná sešlost, Andrlíkovec. Nejmíň pak Dvakákáčko a Zpráva o nás třech.

19.11.2021


Vyměnit vodu květinámVyměnit vodu květinámValerie Perrin

Dost mi sedla. Proplétat se osudy lidí různě (velmi blízce až vzdáleně) spřízněných s Violette Dušičkovou, správkyní jednoho francouzského hřbitova, byla docela emocionální jízda. Autorka našoupala nálož smrti, lásky, zrady, naděje do jednoho kotle a jen vytahovala a předkládala na talíř jednotlivé ingredience. Občas se člověku sevřelo hrdlo, občas byl dychtívý, jak toto dopadne, přál některým krásné vyústění, jiné by občas za jejich jednání alespoň poslal do kouta. Ale postavy Valerie Perrinové nejsou černobílé, ti mají odstínů. Ten, který se může celou dobu zdát jako suchar, může předvést parádní jízdu, ten, který by mohl být jasným padouchem, se nakonec může zjevit v naprosto jiném světle. Tuhle knihu provází slzy i úsměvy, napětí i zklidnění.
Projít se po tichém hřbitově, číst si tabulky pozůstalých, nechat si o nohy otírat kočky a pak zajít k Violette Dušičkové na něco ostřejšího a nechat si vyprávět příběh jejího života, který je tak jímavý. A pak ji zkusit obejmout a pevně ji držet, i když by možná měla tendence se vzpouzet. Mám ji ráda, Violette...

12.11.2021


1 ...