bosorka komentáře u knih
Příběhy z Niemiho dětství, které prožil v Tornedalenu, což je oblast na hranicích Švédka a Finska, oblast, která vlastně nepatří ani do jedné z těchto zemí a zároveň do obou. Knížka je vtipná natolik, žejsem se smála v metru nahlas. Zároveň je tajemná, plná povídaček z Tornedalenu. Pro mě je zástupcem magického realismu severu a jedna z mých nejoblíbenějších knih vůbec.
Přesně typ knih, které mám ráda. Spletité rodinné vztahy, tajemství, kterému chce jak hlavní hrdina, tak čtenář přijít na kloub. Nelineární v čase, poutavé, skotsky lehce ponuré. Nechybí vztahy, lásky, smrt a hlavně britský humor - není to samozřejmě žádná řachanda, ale nadhled je všudypřítomen. I při komentování politických událostí (v té době rozpoutání války v Perském zálivu), případně hledání Boha. Doporučuji.
Úžasná interaktivní knížka s nádhernými ilustracemi Heleny Zmatlíkové. Jak jsem z ní byla nadšená já jako dítě, tak ji teď milují děti moje.
Jedním slovem. Krásné!
Už to není tak veselé jako předchozí dvě knihy z volné trilogie. Více hořké. Jak jinak, Helena Součková už dospěla a problémy jsou jiného rázu. Ale skvěle napsané, čtivé, pravdivé, v podstatě i humorné. Hlavní hrdinka, ač v nelehké životní situaci, stále umí popsat okolní svět s lehkostí a ironií jí vlastní. Doporučuji! Reálně dávám 4 a půl hvězdičky, míň než 5 jen proto, že "Oněgina" to nepřekonalo.
Nebýt konce, dala bych zcela určitě za pět. Ale ten konec mi tam prostě neseděl. Jako by autor nevěděl, jak tak skvěle rozehranou knihu ukončit, tak to pojal po svém. Škoda. Ale i tak je to nezapomenutelná kniha s úžasným nápadem.
Jako blog fungovalo bezesporu dobře. Fiksu pojka píše čtivě a vtipně. V knížce se to bohužel krapítek rozbředává a posléze začnou zápisky nudit.
Taková rychlovka, příběh sviští, psáno zkratkovitým rychlým stylem, takže nenudí, ale zase se po chvíli vypaří z hlavy.
Je to moje srdcovka, kterou jsem i obrečela. Prvních zhruba třičtvrtě knihy je náramných, pak sice maličko slábne, ale nesouhlasila bych s vyzněním konce do prázdna. Je to až mrazivě logické vyústění, z kterého je o to víc smutno.
Moje srdcovka z dětství, myslím, že úplně první kniha, kterou jsem přečetla sama. S nádhernými kresbami a dojemným příběhem (který ovšem dopadne dobře).
Už poněkolikáté z ní čteme synovi, který mašinky zbožňuje. Ale i pro mě parádní vzpomínka na dětství. Krásně napsané, krásně popsané lidské vlastnosti na mašinkách, nádherně ilustrováno Kamilem Lhotákem. I vzpomínka na Večerníček, kdy pohádky četl Vladimír Ráž.
Hodně zajímavý nápad, začátek dobrý, pak nastane vcelku očekávané, načež se to zvrátí dost podivně a nezajímavě. Možná by zasloužilo lepší rozpracování.
Jen díky útlosti knihy jsem dočetla do konce, protože mě moc nebavila. Přišlo mi to naivní, má to být drsné, ale na mě to působilo hrozně uměle, drsnost vecpaná tam jaksi násilně.
Podle mě nejlepší Irvingova knížka, kterou nikdy nepřekonal. Jedna z mých top knih.