bosorka komentáře u knih

Velmi slušná krimi, zvlášť co se reálií týká. Příběhu velmi napomáhá také to, že se odehrává ve dvou vypravěčckých rovinách, ich-formě Mikově a er-formě, kde se sleduje práce policistů. Občas by to ještě chtělo malinko učesat (a bacha na hrubky), ale obecně poměrně čtivé. Od Goffy určitě ještě někdy něco zkusím. 3 a půl.

3 04.10.2022

Lars si umí zavařit, to zase jo. Ale nebyl by to on, kdyby se nesnažil se z průseru (do kterého se strčil tak trochu vlastně sám) vyhrabat a vše poslat do správných kolejí. A dělá to s lehkostí i vtipem jako ostatně i v předchozích dílech. Jo, tohle se čte vážně skvěle. 4 a půl.

4 19.09.2022

Předchozí autorčiny knihy (Slavík a Velká samota) se mi s drobnými výtkami dost líbily a na Děvčata z Firefly Lane jsem se těšila. Zvlášť po dvou trošku tíživějších knihách. I proto, že přestože se Kristin Hannah nebrání dramatům, pořád píše čtivě a poměrně "jednoduše". Čtivost zůstala i v tomto románu, ale jinak jsem tedy spíše zklamaná. Možná za to může přehnaná délka knihy, přičemž téma by sneslo rozhodně kratší rozsah. Příběh mě poměrně pohltil a zvlášť pak dětství obou dívek a komplikace s Tullyinou matkou dávaly naději, že to bude silné čtení. Jenže to záhy skončilo a opravdu dlouho jsem se prodírala jejich životy s důrazem na jejich přátelství a na jejich různé náhledy na život. Zatímco jedna žije kariérou, ale ve skutečnosti je docela osamělá, druhá se upíchne do rodinného života a někdy ji napadá, že přeci jen mohla se svým životem naložit jinak.
A já stále čekala na nějaký větší konflikt a drama (které předchozí knihy obsahovaly) a pořád se nestalo nic, co by mě chytlo. A když už se drama dostavilo, vlastně mě to skoro naštvalo, protože to prostě postrádalo sílu. Vlastně bych brala více vztahu Tully s Duhou, a taky byl pěkně vykreslený vztah matky s dcerou v pubertě. Ale prostě něco tomu stále chybělo. A naopak stránek přebývalo.

2 15.09.2022

Skvělá kniha, co se příběhu i zpracování týče. Příběh samotný je tedy tíživý a bolestný, ale neskutečně zajímavý. Vztah matek a dcer, který se celou knížkou prolíná, chytá za srdce, člověk chvílemi neví, koho má litovat, a jestli smí být vůbec naštvaný na některé z postav. Vždyť přece...
Styl psaní, k němuž se David Grossman uchýlil, mě naprosto nadchl. Forma odkazující na dokumentární filmy, samotá kniha dokumentární stylem, že jsem místy zapomínala, že čtu ryzí román, ač s reálnou inspirací. To, že mi autor představil další nepěknou část evropské historie, za to děkuji, zase jsem hledala dál. Nicméně nutno přečíst si po těch dvou posledních - silných, těžkých a bolavých - knihách něco lehčího.

6 09.09.2022

Smutný a tíživý příběh, zase jedna kapitola z dějin, která mi nebyla moc známá. I když jsem si nikdy nedělala iluze o poválečných dobách, nikdy jsem asi nedokázala do důsledků a do hloubky pochopit, kam až mohlo lidské konání zajít.
Alvydas Šlepikas se chopil tématu německých dětí vyhnaných okolnostmi z Pruska, které se jako vlčí děti toulají Litvou, kde ale z politických důvodů pochopitelně také nemají na růžích ustláno. Renata a její rodina mi přirostly k srdci, sedl mi i styl autorova psaní. Co bych knížce asi vytkla, že byla moc krátká, ráda bych si o jejich osudech četla víc. A ke všemu v druhé části zmizely ostatní děti, když se pozornost upřela jen k Renatě. Kde asi skončila Monika, Heinz, Helmut?

5 24.08.2022

Spíš tak 3 a půl, ale hodnotím pouze třemi hvězdičkami ve srovnání se Žulovým městem, které mě chytlo víc. Logan je pořád sympaťák, celou knihou se vznáší všudypřítomný britský trefný humor, jen tak zlehka jako závan svěžího vzduchu, který proráží hutnou aberdeenskou atmosféru, plnou násilí a vražd. Logan toho má zase na triku dost, včetně protivné nové nadřízené Steelové, ke které byl přeřazen. Ale to je možná malinko kámen úrazu, jak MacBride rozjíždí těch případů moc, tak příběh zalidňuje natolik, že člověk musí občas přemýšlet, kdo je kdo. Jinak stále velmi slušná detektivka.

2 22.08.2022

Sandmana si chci přečíst už léta a neustále jsem to odkládala, až seriál mě přiměl konečně se do něj pustit. Takže jsem četla víceméně souběžně. Černobílé vydání, které máme v knihovně už léta. Skvělé, postupně pojedu dál. Gaiman je prostě... Gaiman. Ta jeho fantazie je vtahující, báječná, neskutečná.

5 19.08.2022

Valerie Perrin je pro mě velký objev - Vyměnit vodu květinám byla jedna z mých top knih loňského roku, Naprosto mi sedl autorčin styl. I román Tři se četl krásně (až na občasné obraty překladatelky, jak už zde bylo zmíněno - mám tolik roků apod.), a ač byl místy velmi překvapivý a příběh tří kamarádů z dětství mě bavil, přeci jen pro mě nedosahoval té košatosti, dojemnosti a vůbec emocioánální jízdy předchozí knihy. Ale i tak, opět výborné čtení.

8 19.08.2022

Stančík opět nezklamal. Tentokrát jsem tedy poslouchala jako audioknihu a musím říct, že zvlášť Pavel Batěk dodává příběhu šťávu, protože deníkové zápisky Pravomila Raichla (z pera Petra Stančíka) načetl intenzivně, vložil do toho stejnou touhu po životě, kterou v sobě musel mít Pravomil. Příběh, který je vystavěný na skutečných příbězích, ale pojatý Stančíkovým stylem (i když vcelku umírněně proti jiným jeho knihám, řekla bych) plyne velmi rychle a téměř nezadrhává, je napínavý a zajímavý, pudí člověka dál si zjišťovat a kolikrát zírat, co opravdu bylo reálné. Pravomil mi vysloveně přirostl k srdci. 4 a půl.

6 19.08.2022

Oslava knih, knihoven a čtenářů. Tomu v knize Město v oblacích vzdává Anthony Doerr hold. A činí tak napříč časem, od daleké minulosti po nedalekou budoucnost. Styl Doerrova psaní se mi vždy líbil a bylo tomu tak i teď. Členění knihy a krátké kapitoly dodávají příběhu spád a nevadilo mi tak skákání v čase, k jednotlivým hrdinům jsem si našla rychle nějaký vztah. Zpětně nejvíc mě asi bavila časová rovina odehrávající se v dobách obléhání Konstantinopole, příběh Anny a Omeira mě dokázal vtáhnout, až jsem měla dojem, že putuji s nimi. Zajímavá byla však i linka budoucí, Konstance, která putuje vesmírem. Celkově pak bylo výborné to, jak autor jednotlivé události propojil.

7 25.07.2022

Lapilo mě velmi silně a táhlo od prvních minuty až do konce (posloucháno jako audio). Zajímavé reportážní zpracování plus dopisová forma, kdy ovšem čteme jen dopisy z jedné strany. Pokaždé, když jsem slyšela dopis rodičů, kteří zachránili své dítě a nejspíš i tušili, kam povede cesta jich samotných a i přesto se stále snažili na dálku syna podporovat, bylo mi až do pláče. Ta představa, že vyšlete své dítě někam, netušíte pořádně, jak se mu tam povede a hlavně netušíte, zda ho ještě někdy uvidíte, je velmi drásavá. Ač téměř každý rodič by to nejspíš udělal.
K tomu reálie, vývoj situace pro Židy v Rakousku a tehdejší švédské smýšlení. Velmi dobrá kniha.

4 29.06.2022

Mám ráda rodinné ságy a i Dědictví Miguela Bonnefoye mě bavilo. I to, že jsem se podívala zase do jiné oblasti a dozvěděla se něco o francouzské komunitě v Chile. Miguel Bonnefoy píše vcelku úsporně, na nemnoho stran vměstnal sto let. Jeho jazyk není tak barvitý a košatý, ale příběhy, které předkládal, zaujmou. Velké plus má pak za jednotlivé osoby, kterým vtiskl jedinečné vlastnosti a hlavně osudy.

6 29.06.2022

Příjemné překvapení. Román, který plyne bez velkých škobrtnutí a přináší leccos, co by v románech mělo být - lásku, hledání sama sebe, ale i někoho, s kým bych mohla sama sebe sdílet, starosti z dob minulých, které se s dotyčnými vlečou životem a se kterými je nutno se nějak srovnat (když už ne vypořádat), ztrácení, ale i nacházení. Místa, kde se příběh odehrává, mají velmi plasticky znázorněnou atmosféru. Zaujalo jak rakouské církevní gymnázium, tak Syrakusy, ale i místa v Českých Budějovicích, nebo chata kdesi v Pošumaví. Fajn čtení takhle na sklonku jara.

5 15.06.2022

Tohle je přesně můj šálek jakéhokoli nápoje, na který mám zrovna chuť. Tohle je můj typ knih, které se mi zaryjí a u kterých moje srdce plesá. Tohle je styl, kterým bych chtěla umět vyprávět příběhy. Poetické, nádherné, plné různých emocí, které jsou zpracované fakt dokonale. Ať už jde o lásku, trápení, rodinu, sourozeneckou lásku, umírání, smrt. Annette Bjergfeldt je umí plasticky zpodobnit naprosto nádherným jazykem. Měla jsem chuť dělat si výpisky a pak si je nahlas předčítat, možná je občas i hulákat z okna, abych z toho neměla potěchu jen já. Samotný děj nemá nějaký zcela pevný ucelený příběh, jde ale o příběhů mnoho, přesně tak, jak se udály v čase jedné rodině. Obyčejně, ale i neobyčejně. Brečela jsem i se usmívala. A chtěla bych si jednou zase přečíst.

10 13.06.2022

První knížka z této série se mi líbila o trochu víc, měla větší spád. Ale ani Právo nálezce nenudilo, přineslo zase něco trochu jiného. A napětí jako obvykle nescházelo. Posloucháno jako audio.

6 06.06.2022

Je to jako naskočit do lodi plné lidí, lodi, která vpluje rovnou do bouře a ve vlnách se zmítá tak, že se člověku přinejmenším motá hlava. Hází ho to tam a sem a musí se naučit orientovat se. Zařadit si i další pasažéry. Ale když tohle rozklíčuje, bouře se náhle zklidní a ta plavba je pak skvělá, svižná, vtipná, i tématem zásadní.
Dům polámaných andělů je docela jízda, je tu velká rozvětvená rodina, na kterou by možná pomohlo nakreslit si rodokmen, abychom si je rychleji zařadili. Ale jak člověk nastoupí na styl Urreaova psaní, jde to nakonec jako po másle. Skáče časem i místem, ale vlastně se hlavně drží uprostřed té veliké rodiny, se všemi jejich trably i radostmi. Je to jedna velká oslava života, i když konaná se smrtí za zády. Základní kámen knihy je vlastně neveselý, ale je opředený jemnými nitkami přesného humoru. A loučení se tak nepůsobí nijak ponuře, ba naopak. Skvělé, živočišné, emocionální. Nakouknout do jiné kultury mě dost bavilo.

2 01.06.2022

Těžký průměr. Knížka sice poměrně rychle vtáhne do děje, ale pak se místy zoufale pachtí až k finálnímu vyústění, které tedy těžce zklamalo. Z hlediska detektivek je DNA plná klišé. Autorka se snaží zaujmout netradičnímí (ideálně hodně brutálními) zločiny, přihodí pár dětí, ty přeci zabírají vždy. K tomu vztah-nevztah-možný budoucí vztah dvou hrdinů, který by třeba mohl přitáhnout k dalším dílům série. Ale ono to prostě vůbec nefunguje. Žádná z postav mě nezaujala, všechny byly nevýrazné s žádným zajímavým zákulisím. Huldar byl občas na proplesk a Freya taková nijaká a unylá. Detektivka nemá ani žádnou pořádně vystavěnou atmosféru, prostě jen tak líně plyne a je zbytečně natahovaná.

3 17.05.2022

S komentářem k Oponě mám trochu problém, vlastně i se samotným hodnocením. Četlo se to velmi svižně, ale čím víc jsem se blížila ke konci, tím víc jsem o hodnocení přemýšlela a říkala si, že zas taková strašlivá bomba, jak jsem někde četla, to není. Samozřejmě je to nadsazené a nereálné, ale pořád ve mně hlodal červík, že jsem čekala něco víc, možná že i trochu drastičtější průběh, občas mě rozptylovala některá odhalení, protože vlastně nebylo zcela jasné, jak k nim ten onen dospěl. Cením si samotného nápadu. Ale mám výtky k logičnosti a jisté zkratkovitosti jednání. K hodnocení také přispívá vyšší očekávání. 65 %.

7 11.05.2022

Začnu jednou z vět, kterou jsem napsala před devíti lety (to už je devět let???) do komentáře ke Klubu nenapravitelných optimistů. "Ač docela mám ráda nedořečené příběhy i s otevřenými konci, tak tady bych třeba ráda věděla, co se stalo s hlavním hrdinou, jak dál pokračoval jeho život a setkal se s lidmi, které ztratil?"
A je to tu, absolutně jsem netušila, že bude pokračování (věděl to tehdy Jean-Michel Guenassia?) a tak to bylo velké překvápko. A zároveň obava, jestli zvládne autor pokračovat slušně dál - kvůli laťce posazené velice vysoko. A zvládl. Michel a další hrdinové ze Zaslíbených zemí mě chytli za srdce a já hltala a hltala. A podívala se na různá místa světa a mohla se jen domýšlet, kam asi jednotlivé postavy osud zavane. A že to u některých byly slušné veletoče. Nečetla jsem jen osudy jednotlivých osob, ale i osudy některých zemí. A zase mě to vedlo k tomu, o některých z popsaného načítat si trošku víc a zjišťovat.
Když jsem tu psala o té laťce, ve skutečnosti je to tak, že ji autor úplně nepřeskočil, byla přece jen příliš vysoko, ale rozhodně mu k tomu chyběl jen kousínek. Klub je prostě pro mě přeci jen nepřekonatelný. A mám chuť se k němu zase vrátit. Ale Zaslíbené země jsou také skvělé a dík za ně.

9 11.05.2022

Dcera, prostřední sestra, jakože holka žije v Severním Irsku v 70. letech. Má několik bratrů a hodně sester, má máti, nějaké švagry a nejstarší kámošku. Má jakože kluka a taky má stalkera. Kterého nechce mít, jenže zároveň má kolem sebe tunu klepů, v nichž vyhlíží dost jinak, než je tomu ve skutečnosti.
Prostřední sestra mi byla okamžitě sympatická, i pro to, že se vymykala a chtěla se vymykat. A nechtěla podléhat místním tradicím a nechat se zaplést do vztahů, do kterých byla vtahována společností.
Mlíkař autorky Anny Burnsové mě uchvátil, stačilo se naladit na její vlnu a pak už to jelo jak dobře promazaná kola. Její styl je nezapomenutelný, tok psaní připomíná tok řeči. Odklání se od původního a uskakuje stranou, načež se zase vrací a posouvá se vpřed. Někdy zase vzad a do stran, když seznamuje s vedlejšími postavami, přibližuje a vzdaluje se. Ale stále se umí vrátit tam, odkud poodešla. Její jazyk je bohatý a živý a průzračný (klobouk dolů i před překladatelkou), vysloveně mě těšilo se jím proplétat.
PS: Krásná obálka.

10 21.04.2022