Mlíkař
Anna Burns
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/421943/bmid_mlikar-eOq-421943.jpg
4
129
129
Mlíkař je intimní příběh z dramatického období konfliktu v Severním Irsku. Osmnáctiletá hrdinka žije stejně jako všichni ostatní bez přestání pod drobnohledem okolí – všichni sledují, s kým mluvíte, kam chodíte, co čtete, protože každé sebemenší gesto má svůj význam a napovídá, jestli jste „náš“, nebo patříte „k nim“, nebo jste „zrádce“. Když se o ni začne zajímat o hodně starší ženatý muž, „mlíkař“, známý účastí v odboji, nemá úniku v doslovném ani přeneseném slova smyslu. Není kam odejít a nemůže už hledat útěchu ani v četbě za chůze, ani v běhu po místních parcích – mlíkař je všude a zlé jazyky se nezastaví.... celý text
Přidat komentář
Také jste pro své okolí za podivína, že si čtete za chůze? Své o tom ví osmnáctiletá hrdinka tohoto románu, která navíc nemá ráda vymoženosti své doby a čte zásadně jen romány z 19. století. Litovala jsem, že bych nebyla schopna číst tento román v originále, protože rozdíl mezi jazykem "naším" a "jejich", který spolu s vhodnými a nevhodnými křestními jmény autorka vysvětluje hned na začátku, musí být v angličtině velmi zajímavý. Nevíte někdo, jak vypadá v originále třeba průpovídka "nebože cože"?
Hlavní hrdinka, jejíž jméno se za celou dobu nedozvíme, je prostřední ze sedmi sester a má tři-čtyři bratry. Otec trpěl depresemi a před časem zemřel, nejstarší sestra se provdala za muže, kterého vlastně vůbec nemilovala, a který měl na hlavní hrdinku nevhodné narážky už když jí bylo 12 (a jemu 35, což je stejný věkový rozdíl, který má dívka mít i se svým údajným milencem Mlíkařem), další sestra odešla "k nim", takže je pro zdejší společnost mrtvá. Třetí sestra je sprostá a správně švihlá, zatímco její manžel je fanatický sportovec, který projevuje až přehnaně zbožnou úctu k ženám.
Na autorčino slovní chrlení si člověk sice musí trochu zvyknout, ale potom to vůbec není špatné, právě naopak. Sice se s ní neztotožňuji ve většině názorů na život nebo postavení žen a mužů, ale ve spoustě věcí se jí podařilo vystihnout mnoho obecně lidských a společenských rysů. Myslím, že je velká škoda vnímat knihu pouze prizmatem severoirského konfliktu 70. let, protože na sžíravý kolotoč pomluv a zdánlivou vševědoucnost veřejného mínění narážíme přece dnes a denně. Ano, je jedno, co komu říkáte (nebo neříkáte), jak se u toho tváříte (nebo netváříte), okolí si stejně udělá svůj názor a vy s tím nemůžete vůbec nic dělat. V tomto příběhu je vše dovedeno do groteskní krajnosti tím, že zatímco hrdince je připisován milenec v podobě Mlíkaře, její matka nakonec usiluje o mlíkaře skutečného a kupodivu, což jsem od knihy tohoto ražení vůbec nečekala, se dočkáme i jakéhosi happyendu, kdy se politické problémy začínají vytrácet či alespoň ustupovat do pozadí, zatímco na výsluní se objevují témata soukromá a vztahová. Nebo je to tím, že hlavní hrdinka vystoupila ze své čtecí teenagerovské mánie, rozhlédla se kolem sebe a uvědomila si, že všechno není jen my a oni, a že politický boj často ustupuje bojům citovým (jak ukazují například povstalci, co nedokážou postihnout ženy, které se houfně derou za skutečným mlíkařem do nemocnice, protože se jedná o jejich vlastní matky)? A tak je na konci Mlíkař mrtvý, hlavní hrdinka se dál může věnovat oblíbenému běhání a řešit své drobné patálie s matkou, kterou posedla druhá míza a s malými, přemoudřelými sestrami, které mi celou dobu připomínaly personifikované triadické výnosy irské, případně, řečeno slovy tamvodtamtaď za vodou, Shakespearovské čarodějnice z Macbetha.
Velmi symptomatické je třeba chování hlavní hrdinky a její matky ve chvíli otravy. Dívka se musí sice opět potýkat s matčinou nedůvěrou, obviňováním a podezíráním z kdečeho, ale nakonec jsou obě rády, že jedna druhou mají, v závěru knihy se navíc propast mezi matkou a dcerou přemosťuje (dcera se stává dospělejší a matku polidští nová láska, vidí jedna druhou shovívavjším a laskavějším pohledem, například díky společnému přehrabování se v šatníku). Oproti tomu nejstarší kámoška, která pro hlavní hrdinku představovala záchytný bod a maják z dob dětsví, se projeví jako někdo, kdo jí vůbec nerozumí a představuje tak jakousi personifikaci ztracených dětských iluzí o pevném přátelství navěky.
203 ...některý lidi si pravdu prostě nezaslouží. Nejsou pro pravdu dost dobrý. Člověk si jich neváží tak, že by jim pravdu svěřil. Lhát nebo neuvádět informace bylo tím pádem v pohodě.
292 Takže Bůh byl podle máti sice báječný a vůbec, ale jen si to představte, vzdát se kvůli Němu mlíkaře!
326 Co se svěřování týče, došla jsem k názoru, že svěřování není k ničemu dobrý, protože jen se na to podívejte, začnu se otvírat, a co udělá on, hned se začne hádat.
360 A tak v naší čtvrti mohlo od tý chvíle dojít k úplnýmu znásilnění, tříčtvrtečnímu znásilnění, polovičnímu znásilnění i čtvrtinovýmu znásilnění
388 ...tohle napětí mezi námi velize záhy povede k fyzickýmu násilí, anebo ještě hůř k násilí verbálnímu...
Prostě to nedávám... Tu knížku jsem začínala číst asi 3 krát a vždy jsem se zasekla na něčem jiném... Příběh je určitě zajímavý, ale zpracování je děsné. Nebudu ani hodnotit. Bohužel, nepřišlo mi to do noty.
Nebudu se tvářit, že jsem to přečetla na jeden nádech, na jeden zátah či za jeden víkend. Knihu jsem si koupila do čtečky, skoro rok mi tam zrála. Začala jsem ji číst snad třikrát, pokaždé jsem ztroskotala a nedostala se dál než za běh se třetím švagrem kolem parku s nádržemi. Prostě mi to přišlo divné a nějak bez děje. Pak jsem si ale řekla, že když už jsem si to koupila a k tomu ta Man Bookerova cena atp. tak se musím překonat. podařilo se mi zdolat ono kritické místo a nakonec, k mému překvapení, jsem postupně autorčinu neobvyklému stylu naprosto podlehla. Začalo mě to opravdu bavit, zajímat a vyloženě jsem se kochala tím koncertem slov a mazlením se s jejich jemnými či velejemnými významy. Bylo extrémně zajímavé proniknout do toho světa odpůrců, kdy všechno něco znamenalo, kdy člověka určovalo i jaký čaj si vybere a kde ho koupí. Kde jít se zraněním do nemocnice znamenalo přijít o dobrou pověst atp. Každopádně kniha je to spíše pro fajnšmekry a myslím, že i ti budou možná mít co dělat, než se napojí na ty veletoky, řeky, potoky a strouhy slov a úvah, které se prostřední ségře linou z hlavy :D Pro mě osobně to ale byla asi nejlepší přečtená kniha letošního roku. Sice jsem se s ní z počátku docela natrápila, ale po překonání počátečních potíží to pro mě byl zážitek. Překladatelka Ester Žantovská je prostě PŘEKLADATELKA s velkým P. Přeložit takovýto text je umělecké dílo samo o sobě.Opravdu klobouk dolů. Ještě malá ukázka toho mazlení se se slovy: ..........přičemž ho ještě stihla upozornit "já tě asi nenávidím", což znamenalo, že to není pravda, jelikož "já tě asi nenávidím" je to samý jako "je možný, že tě nenávidím", což je to samý jako "nevím, jestli tě nenávidím", což je to samý jako "to není pravda že tě nenávidím, ach Bože má lásko, miluju tě, pořád tě miluju, vždycky, vždycky jsem tě milovala a nikdy jsem tě milovat nepřestala"
cituju vypravěčku: "celý to bylo dost alenkovský a za zrcadlem"
v originále bych Milkmana nedal ani náhodou, proto velký zádoplác Ester Žantovské, že dokázala převést tak komplikovanou a vícevrstevnou jazykovou materii románu, která je jeho fundamentálním principem i prostředkem, do přirozeně a uvěřitelně znějící češtiny
vyprávění náctileté Irky, "dcery a prostřední sestry", je neuvěřitelně ukecané, každý nový proud řeči se větví a nabobtnává v dalších a dalších odbočkách, takže čtenář musí neustále udržovat pozornost, pokud nechce, aby mu utekly drobné indicie, které postupně odhalují závažnost dění v rigidním společenském a politickém řádu maloměsta sedmdesátých let, z něhož se dívka pronásledovaná nejen stalkerem, ale především "sousedským a rodinným dohledem" pokouší vymanit a poznat sebe sama
úžasná a velmi přesvědčivá je v tomto smyslu "přechodová" pasáž, kdy se vypravěčka na hodině francouzštiny popasovává s představou, že "obloha není modrá" - myslím, že právě od tohoto okamžiku se dokáže na sebe a na okolí dívat s kritickým odstupem; doporučuju
Nádhera, nádhera, nádhera, skvělé zpracování, styl vyprávění, jazyk... překlad musel být neuvěřitelně těžký - velká poklona za něj. Příběh s pomalou dějovou linkou, kde se toho děje méně, ale přesto strašně moc, žádná cesta z domu není stejná a vy jste stále napjatí co hrdinku znovu potká, s kým se seká a jak to ovlivní její život. Severní Irsko, IRA, dospívání....drsné podmínky pro utvářením sebe sama a hledání místa na světě v prostředí neustálého strachu a tlaku z okolí, ale i od nejbližších. Velmi dobře napsaná kniha, ke které se chystám brzy vrátit.
Děj mě láká, ale zpracování vůbec nedávám. Chybí mi tu jména hlavních postav, přímá řeč a odstavce. Vzdávám to.
No,rozhodně se nejedná o odpočinkové čtení,ale jsem ráda že jsem si ji přečetla.
Z prvních 100 stránek jsem byla nadšená, zvolený jazyk a rytmus vyprávění mne uchvátili. Nicméně kolem 150 stránky to celé začalo být lehce únavné, přeskočila jsem zbytek a dočetla posledních cca 50 stránek a nic mne nenavnadilo k tomu přečíst si to mezi tím. Stále si myslím, že je to skvělá knížka, výborně vylíčené prostředí dané doby a místa, vypravěčka je velmi sympatická. Člověk víc pochopí proč se teprve teď bude vyhlašovat v Irsku referendum na téma zda je možné z ústavy odstranit větu, která říká, že "místo ženy je v domácnosti". Místo toho aby to dávno rovnou zrušili. Nicméně mi to nesedlo na 100 procent.
Bylo pro mě poměrně náročné se dostat do tempa knihy a způsobu vyprávění - mnoho odkládání knihy na dlouhá období. Možná i proto, že z popisu knihy jsem čekal něco trochu jiného. Nevšední, jiné, zajímavé, nový obzor. V rámci myšlenkových pochodů se člověk skutečně “dostane do hlavy hrdinky” a není útěku/úkrytu. Literární kritici ten zážitek určitě popíší lépe. Edit: smekám před výkonem překladatelky! Edit 2: ta kniha ve mně stále zraje. Vlastně to byl velmi neobvyklý čtenářský zážitek - takové malé tajemství, které mám s dalšími čtenáři.
Knihu jsem už delší dobu plánovala číst a těšila jsem se na ni. Hodně se mi líbil jazyk a styl vyprávění - humor, nadsázka, velmi osobitý styl vyprávění.
Se samotným příběhem a vcítěním se do něj jsem ale měla trochu problém a celou knihu jsem se do toho vlastně musela trochu tlačit.
Určitě je to dobrá kniha a téma je rozhodně zajímavé, mě osobně ale nesedla.
Tak s touhle knížkou jsem se hodně prala, párkrát jsem myslela, že to nedám, ale je to Man Booker prize laureát, takže to chce zabojovat a dočíst. Jak jinak na komplexní problém severního Irska než s mnohovrstevnatou knížkou, která Vám to nedá zadarmo. Mim. výborný překlad.
Ne...tohle mi nesedlo. Ačkoli jsem tomu dala šanci i po prvním odložení, tak fakt ne. Možná špatný čas a rozpoložení, ale furt je to ne.
V konotácii k románu a v predchádzajúcich komentároch je vyčerpávajúco ozrejmené, o čom román je, preto to ani nejdem zmieňovať. Pekne a zaujímavo napísané, pútavé, človeku občas až rozum zastane, čo sa v tom čudnom období dialo v Severnom Írsku. Bigotnosť, obmedzenosť a zaslepenosť, z toho sú len samé problémy.
Dcera, prostřední sestra, jakože holka žije v Severním Irsku v 70. letech. Má několik bratrů a hodně sester, má máti, nějaké švagry a nejstarší kámošku. Má jakože kluka a taky má stalkera. Kterého nechce mít, jenže zároveň má kolem sebe tunu klepů, v nichž vyhlíží dost jinak, než je tomu ve skutečnosti.
Prostřední sestra mi byla okamžitě sympatická, i pro to, že se vymykala a chtěla se vymykat. A nechtěla podléhat místním tradicím a nechat se zaplést do vztahů, do kterých byla vtahována společností.
Mlíkař autorky Anny Burnsové mě uchvátil, stačilo se naladit na její vlnu a pak už to jelo jak dobře promazaná kola. Její styl je nezapomenutelný, tok psaní připomíná tok řeči. Odklání se od původního a uskakuje stranou, načež se zase vrací a posouvá se vpřed. Někdy zase vzad a do stran, když seznamuje s vedlejšími postavami, přibližuje a vzdaluje se. Ale stále se umí vrátit tam, odkud poodešla. Její jazyk je bohatý a živý a průzračný (klobouk dolů i před překladatelkou), vysloveně mě těšilo se jím proplétat.
PS: Krásná obálka.
Excelentní! Osobitý styl, nevím, k čemu bych ho přirovnala.
Sledujeme tok myšlenek, vzpomínek mladé dívky, jejich hlavní linií je pronásledování starším mužem. Když se k tomu přidá absurdní prostředí tehdejší doby v Severním Irsku, vznikne příběh plný neobvyklých situací.
Úžasný jazyk, úžasné popisy těch nejbanálnějších situací jakoby se snažily skrýt všudypřítomné temno. Prostředí, v němž se vše odehrává, není pojmenované, stejně jako nejsou pojmenovaná místa, organizace ani osoby. O to víc působí vypravěččino vyprávění místy humorně.
Hlavní hrdinka mi byla tak blízká jejími úniky z reality, touhou po klidu od drbů a oblibou literatury 19. století! Nesmírně mě nadchla i myšlenka s čtením za chůze, úvahy o smyslu bytí, rozhovory s matkou.
Pokud by se někomu zdálo vyprávění zpočátku monotónní, vydržte, stojí to za to. Zdánlivě nevýznamné nitky se postupně proplétají a ke konci děj doslova graduje.
Dramatický příběh mladé dívky se odehrává v době konfliktu v Severním Irsku . Dusná atmosféra, sousedé vás sledují na každém kroku. Nesmíte vybočit, musíte se vždy chovat jako správný vlastenec. Nemůžete vlastnit ani anglické auto, musíte si dát pozor na každé slovíčko. Jinak je z vás hned zrádce a váš majetek či život jsou v ohrožení...Co teprve když mladá dívka zaujme všemocného, hrůzu vzbuzujícího člena odboje, který ji svou touhou pronásleduje na každém kroku..Lidé nepomohou, jenom pomlouvají. Bála jsem se o ni.
Je pravda, že kniha je napsaná trochu neobvyklým způsobem. Neustále plynoucí proud zdánlivě monotónního vyprávění s mnohačetnými odbočkami, které obsahují příběhy dalších a dalších členů komunity, asi kažému nevyhovuje. Naštěstí jsem v mládí hodně četla Hrabala, takže mi tento způsob vyprávění nebyl cizí.
Život, který ti Irové vedli, mi hodně připomínal naši totalitu. Oni se sice mohli sbalit a jít za štěstím bez přelézání ostnatých drátů, ale asi to také vždy nešlo . Kniha každého nepotěší, ale za mě mohu doporučit. Určitě na ni nezapomenu.
Ona vypráví, jako když chci já něco vyprávět!! :-D
Ne, vážně... Tento styl vyprávění (ne)příběhu jsem nečekala, nejdřív mi to lezlo na nervy, ale pak mě to začalo bavit. Dejte té knížce šanci.
Paní překladatelka, jak už tu bylo níže mnohokrát zmíněno, má můj upřímný a obrovský obdiv.
Tak dlouho jsem na knihu v naší knihovně čekala a těšila se na ni,ale nedá se to číst!!!
Fakt zklamání.
Mlíkař
Přečteno znovu, po 4 letech (a určitě ne naposledy). Knížka to má v malé městské knihovně těžké, když už se někdo dá nalákat názvem a obrázkem na deskách, vrací ji (zděšený/zděšená) nedočtenou... a já se nedivím, není to obvyklé čtivo. Mně se líbila i podruhé, mám ji pro jistotu svoji doma a ještě jednu, jako případný dárek (až najdu někoho vhodného k obdarování :). Je to parádní kniha, ačkoli přiznávám, že malá krize byla, ohledně rozebírání politiky, ale všechno tam má svoje místo, pocity a pochyby čerstvě dospělé dívky, rodinné a jiné vztahy, skvělý humor, už jen pro něj zkuste vytrvat. Tak zase někdy, prostřední ségro, jakože kluku, třetí švagře, matko, mlíkaři a ostatní.