bosorka komentáře u knih

Billy O’Callaghan mi v knížce Doživotí dokázal, že nebylo marné ho po minulé knížce sledovat. Z knihy Náš Coney Island byli někteří rozpačití, že všechno už tu bylo, že příběh je takový chudý. Ale i kdyby, napsané to bylo skvostně. A Billy O’Callaghan znovu ukazuje, že píše bravurně, že umí slova skládat do libozvučných vět, až člověk doslova jásá, že je může číst. A příběh tří postav, svázaných jednou krví (navíc krví společnou se samotným autorem), který čtenáře provází bezmála stovkou let a předkládá mu tak na osudech obyčejných lidí nelehký život v Irsku, je vynikající. K jeho postavám lze jednoduše přilnout, prožívat s nimi, přát jim to nejlepší. A některé mít zase chuť nakopat do oněch míst. Život provázaný rodinnými vztahy, láskou k dětem, matkám, otcům i babičkám, to je autorova pocta svým předkům, kteří ho méně i více a třeba i nepřímo tvarovali.

6 08.12.2021

Skvělé zpracování. Příběh Draculy je pořád zajímavý, i když člověk zná původní knihu, i když viděl mnohé zpracování filmové a odkazy na Draculu jsou leckde. Georgesi Bessovi se komiksové zracování vážně povedlo. Jeho kresby jsou přímo prodchnuty strachem a hrůzou. Atmosféra jak víno.

5 08.12.2021

Nelze jinak než za 5*. I když mě občas Winterberg těmi svými historickými záchvaty mírně štval (být Krausem, asi by mi z něj praskla hlava doslova), i když mě štval Kraus tou svojí smutnou letorou (jasně, asi na to měl i nárok, ale nebyl s to zkusit ukročit stranou, takže být Winterbergem, asi bych měla chuť ho neustále nějak provokovat), i tak to byla jedna velká historická jízda. Zas další z knih, co by mohla v určitém směru doplnit výuku dějepisu. Zas jsem se tu toho tolik dozvěděla. Zas jsem měla chuť listovat dál, pročíst si o událostech, které Winterberg předkládal. Sednout na vlak a jet, jet prostě někam. Semtam na nádraží vystoupit a koukat, zvlášť teda, když tam bude nádražka, kterých bohužel ubývá (smutné), dát si tam pivo a utopence a nasávat. Nejen to pivo, ale i historii, atmosféru a třeba zase pivo. A zase jet dál. Až tam, kam to půjde. Kam dá můj život a život těch okolo. Tohle byl train trip jako jeden vychlazený půllitr za druhým. A train trip through the history. Mám ráda knížky, co popouzejí k dalším činům, byť by to bylo jen listování další knihou, nebo hledání souvislostí.

10 29.11.2021

Nádhera. Drobnička, kraťoučký, ale o to silnější příběh. nedalo mi nevzpomenout na Oscara Wildea a jeho pohádky. Jsou podobně silné a dojemné. Ale Timothée de Fombelle je jedinečný, prostě umí, je to nadaný spisovatel, který vládne náramně krásným jazykem, až srdce plesá.

2 26.11.2021

Tím, že je to psáno velmi jednoduchým jazykem, tedy slovy jedenáctileté holky, se to čte velmi rychle. I když přiznám, že některé pasáže, zvlášť popisy divadelních představení, jsem prolétla velmi zběžně. Téma silné jak noha od kulečníku. Manipulace s dětmi, které fakt ještě většinou netuší, která bije. Kterým nedochází, že tohle už je víc než přes čáru, které slepě důvěřují autoritě. Myslí to s nimi přece nejlíp, věří jim víc než rodiče, může je někam vytáhnout, jako to udělal s některými předchůdci. A vedle toho okolí, které někdy tuší, někdy i musí vědět, ale zavírá oči. Proč? Protože přeci nepůjdou proti někomu, kdo na malém městě vede tak skvělý divadelní soubor. Protože prostě takovému nařčení nechtějí věřit, však je to sympaťák, to by nikdy nemohl, dělá všechno jen pro dobro souboru a dětí.
Pro mě, která se s podobným manipulátorem setkala (naštěstí tedy jen psychickým), je to velmi citlivé téma a je velmi dobře, že se dostává mezi lidi i takto literárně zpracované. Velmi fandím autorce, že dokázala téma s autobiografickými prvky takto předložit čtenářům.
Trochu mi chybělo, že nebylo více popsané Františčino zázemí, rodina, tam to klouzalo dost po povrchu, matka byla nejspíš studená i kvůli blbé rodinné situaci, ale i tam mi chyběl větší vhled, byla bohužel dost ploše napsaná. 3,75

6 22.11.2021

Miluju jeho knížky. Fakt miluju! Jsou to pohádky, pohádky i pro dospělé. Pohádky, co se s ničím nemazlí. Ale které jsou zároveň naprosto nádherné. Díky slovům, jež Timothée de Fombelle píše, jež skládá do vět a příběhů, které jsou tak skvělé. A jsou zase takové melancholické, člověku je při čtení trochu smutno, někdy i slza ukápne, ale zároveň se musí semtam usmát a plesat na tou živoucí knihou. Která je plná neskutečných postav, jimž fandíme a milujeme je a chceme o nich číst pořád. K tomu pro mě milované lodě a moře. A pro nás pro všechny neskutečné obchodování s lidmi, sbírání otroků v Africe, jako by to byly houby po dešti. Boj o ně mezi několika velmocemi horší pomalu než boje o drahé kovy. Intriky a lži a zároveň přátelství nebo láska, která překoná leccos. Příběhy, které jsou vyzpívané světu. Josefe Marsi a Almo, těším se na další díl jak malá holka.

6 19.11.2021

Bylo i pár slabších záseků, ale ty nebyly nikterak rušivé oproti zbytku povídkové knihy, proto dávám za 5*. Jan Štifter, který mě oslovil naprostou náhodou v jednom povídkovém výběru, mi Sběratelem sněhu posléze potvrdil, že mě bude bavit. A se Světlem z Pauliny tomu není jinak. Autor se se slovy laská, píše poeticky a čtivě, vnáší do vět impresi a náladu. A krásně navodí atmosféru té které doby. Povídky byly z různých dob, ale drobně propojené takovými malými náznaky a záchvěvy. Záchvěvy jsou pro mě to, co mi knížku charakterizuje. Takové mírné, jako když zašustí listí na stromě, jako když pták mávne křídlem, květina se pohne ve větru, kočka nahrbí hřbet... dojmy jsou to, co vnímám ze Štifterových počinů. Ten zlomek vteřiny, kdy zmáčknete spoušť vlastní duše.
Nejvíc utkvěly povídky Kluk za plotem, Toho dnes šel městem Ježíš, Rodinná sešlost, Andrlíkovec. Nejmíň pak Dvakákáčko a Zpráva o nás třech.

7 19.11.2021

Dost mi sedla. Proplétat se osudy lidí různě (velmi blízce až vzdáleně) spřízněných s Violette Dušičkovou, správkyní jednoho francouzského hřbitova, byla docela emocionální jízda. Autorka našoupala nálož smrti, lásky, zrady, naděje do jednoho kotle a jen vytahovala a předkládala na talíř jednotlivé ingredience. Občas se člověku sevřelo hrdlo, občas byl dychtívý, jak toto dopadne, přál některým krásné vyústění, jiné by občas za jejich jednání alespoň poslal do kouta. Ale postavy Valerie Perrinové nejsou černobílé, ti mají odstínů. Ten, který se může celou dobu zdát jako suchar, může předvést parádní jízdu, ten, který by mohl být jasným padouchem, se nakonec může zjevit v naprosto jiném světle. Tuhle knihu provází slzy i úsměvy, napětí i zklidnění.
Projít se po tichém hřbitově, číst si tabulky pozůstalých, nechat si o nohy otírat kočky a pak zajít k Violette Dušičkové na něco ostřejšího a nechat si vyprávět příběh jejího života, který je tak jímavý. A pak ji zkusit obejmout a pevně ji držet, i když by možná měla tendence se vzpouzet. Mám ji ráda, Violette...

9 12.11.2021

Nevčítala jsem se tak snadno jako u předchozích Vrbových knížek, ale posléze příběh nabral spád a přinesl vlastně čtenáři spoustu otázek. Jak nahlížet na člověka, co se v nějakém období choval jako svině a který je vlastně momentálně zlomený? Dá se mu odpustit? Moc dobrá atmosféra. Magično mě v knížce nijak nerozptylovalo. Co mi nesedělo, bylo to náboženské společenství. Pro mě moc neposouvalo děj a hlavně nemělo žádné vyvrcholení. Měla jsem dojem, že příběhem zatočí nějak víc, což se nestalo. Trošku problém jsem měla s Františkem v různých časech, nějak jsem si pořád musela připomínat, že je to jedna a ta samá osoba (ale je vlastně možné, že to mohl být autorův záměr) a tomu současnému jsem toho moc zlého nepřála, naopak mi ho bylo občas líto, ač jsem se tomu bránila. Taky jsem asi čekala údernější příběh, odehrávající se kolem jeho působení v STB. Když o tom tak přemýšlím, prostě bych někde přidala a někde trochu ubrala, ale jinak stále slušné. 3,8.
PS: Opět naprosto skvělá obálka.

6 03.11.2021

Kdo by to byl řekl, že budu někdy nadšeně hltat telefonní seznam. Já tu ženskou fakt miluju!
Jak skvěle spojila paměti Kateřiny, díky níž nahlížíme na venkovský život na Slovácku (s odskoky do Vídně) v cca první půlce 20. století, s pohledem současnice Anežky, která zasazuje vše do kontextů a hluboce se noří pod povrch. Četla jsem vlastně svým způsobem dějepisnou knihu, ale tak skvělou. V době, kdy jsem se doma rozčilovala nad tím, jaké příšerné učebnice dějepisu mají naše děti a že fakt těžko se z toho učit a že dějiny je nutno vyprávět, jsem četla Srdce Evropy. Je to jen malý výsek - středoevropský, ale skvěle napsaný, plný věcí, o nichž jsem vůbec netušila a za které autorce fakt děkuju.
Rozšířila mi zase o něco obzory. A nějak podobně bych si představovala i učebnice. Vážně. Teď tedy mluvím hlavně o té části, kterou nám v knížce předává Anežka. Pak je tu ještě Kateřina a její pohled na běžné venkovské žití. Kateřina je všímavá a chytrá ženská, které osud nedopřál dělat to, co by sama chtěla. Ale její zápisy jsou čtivé a zajímavé, dávají nahlédnout zase do jiných oblastí lidských životů. Vlastně mě překvapilo hodně věcí, jak to na počátku minulého století fungovalo.
Pavla Horáková je výborná pozorovatelka, rozhlíží se a pátrá, zkoumá, vrtá se do hloubky. Kouká tu vzhůru, tu pod nohy. Přináší neotřelé pohledy na na první pohled obyčejná fakta. Všímá si... Z její knihy si nesu plnou hlavu věcí, o nichž budu ještě dlouho přemýšlet. A dozajista tou knihou budu ještě mnohokrát listovat. A mám chuť jet do míst, o kterých jsem tu četla. A taky se rozhlídnout.
PS: Dost nehezká obálka tedy.

9 15.10.2021

Krátké, ale velice silné. Jen pomocí dopisů mezi dvěma přáteli dokázala autorka vykreslit vztah měnící se zásahem zvenčí. Kdy předválečné napětí v Evropě zasáhlo až do USA. Silně a fatálně. Příběh měnící se společenské situace pomocí jednotlivých osudů. Působivé, zvlášť pak s přihlédnutím k době, kdy kníha vznikla. Někdy není potřeba mnoho slov a stran... 4 a půl. Posloucháno jako audio.

8 15.10.2021

Nečte se úplně sama, ale stojí za to. Cesta kašubskou krajinou rozpřáhnutá napříč staletími vede především kolem vznikajícího kláštěra. Tou cestou nás provází mniši i jeptišky, ale prostor dostanou i "čarodějnice", kati či astronomové. Nad tím vším pak dozorují kočky. Všemožné kočky, nejen ty modré. Cesta je semtam trnitá, člověk se musí proklestit množstvím postav, poskoky v čase (ač lineárně probíhajícím příběhu), ale průřez náboženským versus světským myšlením je většinou moc hezky vystavěn. Příběhy jednotlivých postav jsou zajímavé, lze k nim přilnout i je nemít rád. To vše proloženo správnou dávkou magična. Zazděná jeptiška opouštějící svoje tělo, neviditelný mnich a pak mnoho obrazů, které se mi z hlavy jen tak nevysypou. Třeba jak místní obyvatelé chtěli jednou pro vždy zatočit s kočkami, těmi ďáblovými přisluhovači. Inu, zatočili...

3 11.10.2021

Jodi Picoult si záměrně vybírá kontroverzní témata a nejinak je tomu u Vypravěčky. Autorce nelze upřít, že umí vtáhnout do děje a její příběhy kloužou velmi čtivě. Ale po této, od ní čtvrté knize, kterou jsem četla, musím říct, že je z ní velmi cítit styl autorů, co mají za sebou kurzy tvůrčího psaní. (Nutno říct, že tak na mě působí vícero amerických autorů.)
Vypravěčka byla poměrně zklamání, četla jsem už dost literatury na téma holokaustu a ve Vypravěčce mě vlastně nic moc nepřekvapilo. Jak kdyby autorka vzala několik knih s tímto tématem a udělala z nich výcuc. Neříkám, že jsem občas neuronila slzu, ale to přisuzuju autorčině umění trefovat se cíleně přesně tam, kam má. Z mého hlediska vydřenému umění, nutno podotknout.
Vlastně se mi moc nelíbilo ani uspořádání románu, jednotlivé kapitoly, náležející různým postavám, byly docela nevyvážené. Celkově to bylo dosti předvídatelné (včetně závěrečného "zvratu"). A musím říct, že Sage mi fakt lezla na nervy.
PS: Co ovšem autorka zvládla na jedničku a tím zaokrouhluji moji známku 2,75 na 3, byl popis pekařského umění některých hrdinů. Nijak extra nemusím sladké, ale tady jsem měla vážně pořád chuť a připadalo mi, jako bych se do jednotlivých rolek přímo zakusovala.

7 15.09.2021

Voda plyne, řeči se vedou... Stejně tak i u Temže, i tam voda plyne časem, stále podobným tempem a mlčky sleduje životy lidí kolem ní v průběhu času. Povídá se a mluví v okolí řeky, v restauraci U labutě například, tam se toho navykládá. Příběhy, které se staly, ale i ty smyšlené, nebo ty, co se údaly, ale které časem dostaly ještě blyštivější háv. Byla jednou jedna řeka je příběh o příbězích, příběh o vyprávění, příběh o lidském bytí. Moc pěkně napsaná, tak nějak poctivě, staromilsky. Když jsem ji četla, jako bych se procházela antkvariátem a očichávala listy starých knih. Nebo prodejnou starožitností, kde spoustu věcí s jejich vlastní historií vzala do ruky a prohmatala, prohlédla. A dýchla na mě někdejší doba. Ne ta která psala dějiny, ale ta obyčejná žitá kdekým. Knížka Diane Settfried je přesně taková. Nostalgická, moc pěkná.

9 13.09.2021

Velmi hutné čtení. Nebyla jsem s to dát to naráz. Kdykoli čtu něco o Severní Koreji, vůbec mi nedotéká, jak je pořád ještě něco takového možné. Byla bych raději, kdybych v tomto případě četla beletrii, ne literaturu faktu. Nicméně výborný počin a autorce tleskám. Podařilo se jí skvěle vybalancovat jedenotlivé rozhovory, přistupovat ke všem zpovídaným nezaujatě, pouze novinářsky, a jejich svědectví jen předat dál, čtenáři. Skvělá je vyváženost jednotlivých aktérů, různé zázemí, různý věk, různá doba, kdy v Koreji žili...

16 13.09.2021

Ty bláho, tady se do všeobjímajícího hustého bláta zaboříte pomalu v první větě knihy. Jenomže vás nepustí a táhne stránkami, které jsou napnuté k prasknutí. Chybí jen málo a v očekávání něčeho nepříjemného, zapichujícího se pod nehty, zavrtávajícího se pod kůži, je málem roztrhnete. Autorka skvěle vládne jazykem, je obratná v nakládání se slovy a větami, přináší něco trochu jiného, než co jsem od knihy očekávala. Ovšem něco velice neotřelého. Červená Karkulka nikdy nebyla žádná oddychová pohádka, ale tahle je teda fest zahuštěná.

6 11.08.2021

Připadá mi, že skoro každá kniha italských autorů je přímo prošpikována atmosférou místa, umí dokonale vystihnout vůně, chutě, barvy, člověk jako by na místě sám byl. I Donatella di Pietratonio umí přenést do samotného dění, mezi rybáře do horkého přístavního města nebo třeba i do švýcarských hor. Pak se kniha čte jedna báseň, neboť zaujme všechny smysly.
Volné pokračování Navrátilky, která mě vcelku sebrala, se zdá být klidnější, ač i v dospělosti obě sestry musí řešit složité vztahy. Ta divoká mladší má vše divoké, nedokáže zústat v klidu. Ale i tu starší klidnou a rozumnou pochroumané vztahy doběhnou. 4 a půl, přeci jen předchozí kniha se mě dotkla ještě o krapet více. Každopádně autorku zařazuji mezi oblíbence.

2 11.08.2021

Skvěle vystavené figury. K postavám si čtenář nutně musí vybudovat nějaký vztah, když se pak přistihuje, že některým z nich fandí, je jim jich líto, jiné ho nadmíru znechucují. Detektivně-thrillerový žánr Kingovi dost sedí, bavilo mě to a určitě tuto sérii chci číst dál.

8 11.08.2021

Jiří Šulc fakt umí. Podat historii čtivě a napínavě a to je kniha Zrádci postavena především na dialozích. Četla jsem bez dechu a bylo mi chvílemi úzko. A byla jsem strašně naštvaná, jakým směrem se tehdy dějiny nakonec hnuly. V knize je sice hodně postav, ale jejich jednotlivé činy a akce jsou nakonec poměrně pěkně a srozumitelně dávkované. Stačí se jen trochu přeorientovat, jestli jsme zrovna v sídle zpravodajských služeb, nebo u financů v Sudetech. Jestli v Čechách, nebo v Německu. Pohled do zákulisí mě vážně bavil. 4 a půl.

8 27.07.2021

Nelze jinak, opět za 5. Jeff Lemire si mě vážně získal. Jednotlivými tahy, které se zdají být vlastně strohé, dokáže vykreslit každé hnutí mysli, každý jednotlivý záchvěv. Jeho příběhy jsou vždy silné, Lemire jim dokáže vdechnout napětí a hloubku. I tentokrát bojuje hlavní hrdina s přízraky a nedořečeným z minulosti. Potřeba se s tím vyrovnat je silnější než snaha o snad pohodový současný život. Autor ho vede zákrutami bytí naléhavě, až by jeden popadal dech za něj. A doufá, že při ponoru mu zbyde dost sil i na vynoření se a pořádný nádech.

4 27.07.2021