bosorka
komentáře u knih
Výstraha
Michael Connelly
Na novou knihu s Jackem McEvoyem jsem se docela těšila. Už proto, že Básník byla první knížka od Connellyho, kterou jsem četla. A která mě nadchla.
Výstraha nemá takový drive jako právě třeba Básník, ale pořád je to velmi slušně vystavěná detektivka, nebo vlastně možná spíš thriller. Connelly píše čtivě a jako jeho hrdinové vykonávají poctivě svou práci (detektivní, právnickou či novinářskou), tak i on je poctivý spisovatel. V této sérii mě baví věčné půtky novinářů s policií, kdy v současné době novinařina vážně dostává trochu za uši a musí se vydávat trochu jinou cestou, než na jakou byla zvyklá předchozích mnoho desítek let. Ale investigativní novinařina i teď dokáže leccos, jak ukazuje Jack McEvoy. Možná bych trochu přidala na pointě, ale ta holt necinkne vždy. 3,8*
Sběratel sněhu
Jan Štifter
Silná kniha, všechny tři příběhy ze tří časů vyvážené, všechny přinášejí atmosféru té doby. Jan Štifter píše krásně, vládne nesmírně příjemným jazykem. Své příběhy opepřuje lehkým magičnem, řádně pak koření nostalgickým a melancholickým aromatem. Kniha chvílemi až rozesmutňuje, ale takovým nějakým hezkým smutkem.
Štifter narozdíl od Mornštajnové, ke které ho mnozí přirovnávají, měl pro mě ve Sběrateli sněhu něco navíc. To, že přilnu k jeho postavám a rozhodně mi nejsou jedno. To, že jeho slova mi až plasticky běhají před očima a doslova hladí.
S pokorou a nadějí
Becky Chambers (p)
S pokorou a nadějí jsem si přečetla útlou novinku Becky Chambers. A stejně jako její předešlé knihy, i tato novela je pomalá a velmi komorní, ale velmi čtivá. Navíc na mě působila velice reálně, autorka vážně umí jednoho přesvědčit, že to, co píše, nepochází z její fantazie. A tak jsem se přenesla o několik desítek let do budoucnosti a představovala si, že se ke mně vážně dostala zpráva Ariadne, která zaznamenala jejich misi. A toužila jsem odpovědět na její otázky.
Kde zpívají raci
Delia Owens
Čistý a průzračný příběh, tedy odmyslíme-li si detektivní linku. Životní pouť osamocené holky z bažiny, která na všechno zůstala sama, je vystavěna velmi poeticky, ale vlastně i dobrodružně. Sepětí s přírodou je nádherně popsáno a vlastně bych ani neřekl, že se budou tak dobře číst popisy. Zaujetí bažinou a jejími obyvateli číší z autorky v každém jejím slově. A protože kniha potřebovala i zápletku, detektivní linka sem nakonec prostě patří a nedráždila mě, i když možná byla trochu naivnější, než na co jsme v současné době plné geniálních a propracovaných literárních zločinů zvyklí. Nevadilo to, protože tu šlo o trochu něco jiného a poetika celého příběhu byla pro mě to nejdůležitější. 4 a čtvrt.
Wannsee
Fabrice Le Hénanff
Statický příběh je velmi slušně zpracovaný. Kresba ponurá a vystihující. A celé velmi velmi mrazivé.
Nasterea
Petra Stehlíková
Zbytečně dlouhé, zbytečně natahované. A přitom nakonec téměř nic neřečené. Vše jen v náznacích a hádankách. Jako by autorka sama nevěděla, kam chce příběh dovést a tak se zmateně motá v několika kruzích dokola. (Velmi doufám, že ví!) Prvních cca 3/4 knihy zoufale nudných, kdy jsem měla pocit, že se fakt vůbec, ale vůbec nic neděje a kolikrát měla chuť čtení vzdát. Pak mírný rozjezd a chvíli jsem si říkala, sláva, zas to jede. A pak konec - zmatek nad zmatek. Stejně jako muži z pětadvacítky byli naštvaní na Ilan, jak mlží a nic jim nechce říct, tak i já byla naštvaná na autorku. Ilan slíbila, že vysvětlí, tak snad i Petra Stehlíková tak někdy udělá. I když teda představa čekání na další díl několik let, po kterých stoprocentně zapomenu, co se tu dělo, protože se toho nedělo moc. A to, co se událo, bylo zamžené a rozpité. Jak k některým poznáním Ilan dospěla, nebylo ani trochu jasné. V tuhle chvíli mám z knížky spíš pocit promarněného času, ač pár momentů bylo i silných. 2 a půl.
Lars pod palbou
Daniel Gris
Zábavné jako vždy, Lars hláškuje jako vždy, bavilo jako vždy. Ideální čtení, když člověk potřebuje vypnout a jen konzumovat. Mrzely zbytečné překlepy. Možná rychlé vydání čtvrtého dílu bylo poněkud překotné a redakce nestíhala. Zvlášť bota ve jméně Jamese Hetfielda zaráží, když už je Lars takový fanoušek Metallicy. Příště prosím nespěchat a vydat raději o kousíček později. 3,8
Vlast
Fernando Aramburu
Skvělý román, v němž sledujeme dvě rodiny, které různými způsoby poznamenala činnost ozbrojené organizace ETA. Jsou tu oběti i viníci, pozůstalí po obětech i blízcí viníkům. Velký příběh o vlastenectví, fanatismu, o vině a možná o odpuštění, o společenské situaci, která rozdělovala přátele i rodiny. Parádní příběh i forma. Autor nenechá čtenáře odpočinout, drží ho ve střehu, nechává promlouvat několik lidí, přesouvá se časem tam i zpět, využívá erformu i ichformu, oslovuje tu čtenáře, tu samotné postavy, co jim každé z nich naložil různě těžké osudy, různé názory a přesvědčení, ale každá z nich je uvěřitelná po posledního písmenka.
Rváč
Jeff Lemire
Přímočařejší a komornější než Essex County, ale podobně silná kniha. Kresby jsou syrové, ale všeříkající. Lemire umí parádně vykreslit jednotlivé nálady. Vtáhne do příběhu, až máte pocit, jako byste křupali sněhem po boku jednotlivých postav. Skvěle využita barva.
Dlouhá trať
Viktorie Hanišová
Velmi pochmurné čtení. Viktorie Hanišová vážně umí mistrně podat pocit zmaru, zoufalství, úzkosti, strachy. Člověk má pocit, jako by se brodil těžkým bahnem, co ho stahuje nemilosrdně dolů. Zároveň se ale nedokáže odpoutat a prostě jde až na druhý břeh. Některé postavy z této povídkové knihy doslova. Nejvíc zaujaly (nevím, jestli v tomto případě možno použít slovo líbit se) povídky Vrátíš se?, Díra a Pozůstalost.
Zvon
Neal Shusterman
Možná mohl být poslední díl malinko kratší a možná by mu tahle malinká vada na kráse mohla ubrat pár pomyslných bodů, ale bodování teď beru za celou trilogii, která se mi líbila se vším všudy. Vůbec mi nevadilo víc postav (ani zdánlivé upozadění Citry s Rowanem), nabobtnání v tomto směru bylo spíše plusem, protože člověk se seznámil s dalšími jinakostmi budoucího světa, stvořeného Nealem Shustermanem. Nebýt toho, nepoznám Jeri, což by byla vážně škoda. Nerozjel by se příběh Greysona, který se vším všudy stojí za to. To, jak autor popisuje, kam až se může dostat víra, jak se z něčeho poměrně normálního dokáže vysunout sektoidní skupina magorů. Jak jsou lidé oblbnutelní a co všechno zmůže dobrý marketing. K tomu politikaření, zákulisní čachry, smrtky, které si nárokují vše. Trochu mi to občas připomínalo současnou situaci v našem státu.
Skvěle vymyšlený literární svět. O tom, jak v dokonalém světě nemůžou tak nedokonalé bytosti, jakými jsou lidé, obstát. I když mají za zády dokonalou umělou inteligenci. Za mě plus i za ukončení série. Myslím, že k Smrtkám se ještě někdy vrátím.
Děti Volhy
Guzel Jachina
Příběh zasazený do míst, která omývají proudy Volhy, která Volha formuje, jako formuje své koryto. Život v době, již popisuje autorka, plyne podle rozmarů přírody, podle toku vody a času v jednotlivých ročních obdobích. Guzel Jachina píše krásným poetickým, lyrickým jazykem. Slova jí probublávají na stránky naléhavě jako šumí titulní řeka. Příběh je občas ledový jako zamrzlá Volha a těžký jako kry, které se lámou s příchodem jara. Občas je líně pozvolný a potřeboval by popohnat. Místy bych vody trochu ubrala.
Ale za tuto knihu jsem ráda, za to, že jsem se opět dozvěděla něco nového, tedy o přesídlení Němců k Volze a o jejich životě tam.
Malé ženy
Louisa May Alcott
Mám hrozně ráda film z roku 1994, taková moje srdcovka. A přitom jsem Malé ženy dosud nečetla. Tak jsem neudělala ani teď, nechala jsem si je předčítat do uší Andreou Elsnerovou. A bylo to příjemné poslouchání. Malé ženy jsou takové krásně milé a naivní (fascinovala mě ta moudrá chápající maminka, která měla na vše vždy řešení a nic ji nerozhodilo, taková až skorem pohádková bytost), místy úsměvné, místy roním slzy. A baví mě pořád, i když asi první část o trochu více, je ztřeštěnější, Malé ženy jsou skvělejší, když jsou ještě malé, s malými starostmi. A Jo prostě miluju.
Prostě klasika.
Zaklínání světla
Victoria Schwab
Možná to bylo místy malinko natahované a zasloužilo by si prokrátit, ale fakt jen mírně. Sérii Zaklínání světla pěkně doplnilo a ukončilo. I když musím říct, že po některých postavách se mi bude vážně stýskat. Victoria Schwab píše čtivě a i když u ní lze vykoukat nějakou inspiraci, vůbec to nevadí. to čtivé, napínavé, zábavné. Velmi mě bavil úsek odehrávající se na tajném tržišti (a postava Maris). 4 a půl.
Lustr pro papeže
Jan Tománek
Depresivní čtení, z kterého mi ani trochu nebylo dobře. Ale přesně kvůli tomu, jak je hrůzné, bych ho doporučila každému. Aby se ohlédl zpátky, aby si uvědomil, že to žádná selanka v 70. a 80. letech rozhodně nebyla. Zvlášť pro některé. O Minkovicích díky této knize slyší mnohý poprvé v životě. I já mezi ty, kteří o tajném lágru vůbec netušili, patřím. A je mi z toho velmi nedobře po těle, že se tu taková zvěrstva děla v tak nedávné době. A že by se vlastně mohla dít kdykoli. Protože páky na to udržet lidi mlčet, může mít kdekdo. I když si můžeme myslet pravý opak, nikdo nikdy nevíme. A to je děsivé. Kniha je psána úsporným jazykem, stroze, bez nějakých literárních kudrlinek, ale to vlastně ještě více zdůrazňuje syrovost (a surovost) celého příběhu.
Všechny kočky milují Valerianu
Andrew Cartmel
Ono je to zábavné čtení, všechny hlavní postavy jsou sympatické a vtipné. Navíc mají rády kočky. Původně jsem chtěla dát 4 hvězdy, ale ty jsem přeci jen dala minulému dílu a ten mi přišel ještě více svěží a navíc pro mě zajímavý tím, že se zde pátralo i po deskách. A asi tam bylo i víc překvápek Přeci jen "Všechny kočky" už vcelku první díl kopírují. A hodil by se mi u nich půlkový bod, protože s přihlédnutím k minulému hodnocení je to 3,5, jako když vyšije. Každopádně jako odpočinkovou literaturu vážně doporučuji.
URaNovA
Lenka Elbe
Velmi zábavná a příjemně čtivá knížka. Příběh zaplňují roztodivné postavy, z nichž vlastně "nejnormálnější" je Henryho obyčejná žena, jež funguje spíš jen jako takový startovač, který roztočí obrátky Henryho odhodlání a nepřímo nasměruje tohoto na první pohled suchého učitele, obávajícího se chleba a navštěvujícího s železnou pravidelností prázdný hrob, udělat razantní krok. Který mu nejspíš změní nebo alespoň ovlivní dosud střídmě plynoucí život. A tak se dva Angličané vydávají do Krušných hor, do nechvalně známého města lágrů, uranu, lázní a stříbra. Krom jiného ale také města poddolovaného, kde šachty ukrývají leccos.
Nedalo mi nevzpomenout na nedávno čteného Senzibila a v něčem mi ho i mírně připomenout. Minimálně v tom, že pro oba příběhy je určující genius loci oblastí, v nichž se odehrávají. Nebo v tom, že v obou se v nelítostném souboji střetne dobro a zlo. Nebo že se leckdy pohybují na hranici fantazie a paranormality.
Lenka Elbe píše lehce, mnohdy jsem se musela zasmát, vkládá do knihy vtip a nadhled. Zároveň ale i jisté napětí. Pro mě moc příjemný objev a budu sledovat i nadále.
PS: Mák mi nechutná, ale už několik dní mám na něj chuť.
Brzy
Morris Gleitzman
Válka skončila, válka o přežití ale pokračuje dál. Felix dospívá, bylo mu už třináct, prožité válečné časy přidaly jeho myšlení roky. Stále je to ale on, spravedlivý a úžasný Felix, jehož posláním je ochraňovat a zachraňovat. Alespoň když to jde. Rád by, aby to šlo bez potíží, ale těm se nelze jen tak jednoduše vyhnout. Doba není vyrovnaná, na světě zbylo spousta dětí bez rodičů, které si teď musejí poradit. Zároveň ale zbylo dost dospělých, kterým sice jde o dobro, ale leckdy jen to vlastní, někdy možná i o to společenské - jenže ve společnosti pořád z jejich pohledu zůstávají tací, co tam nemají co dělat.
A mezi tím kličkuje Felix a potkává ve všech těch vedlejších uličkách další postavy, zlé i dobré. Ty, které vypadají, že moc dobré nejsou, ale v jádru třeba ano. A naopak, ty hodné, co v jádru... kdo ví. Brzy se to ukáže. Brzy by mohla být pohádka, ale není, běžný život nekončí vždy dobrým koncem. Ale i běžný život v těžkých dobách může mít naději.
Poslední léto ve městě
Gianfranco Calligarich
Knížka mě zaujala obálkou a protože trochu doháním resty v italské literatuře, neodolala jsem. Pak se dočetla, že je to vlastně kultovní kniha. Snad i proto, že byla léta nesehnatelná a to, co nelze sehnat, po tom holt velmi bažíme. Toto je překlad třetího vydání, což ovšem za těch skoro 50 let není mnoho. S Gianfrancem Calligarichem se český čtenář navíc setkává poprvé. Takže knížka má velký potenciál zaujmout.
Sledujeme krátké životní období hrdiny či spíše antihrdiny Lea, který se tak nějak plácá životem. Odešel z rodného Milána za hlasem srdce, protože potřeboval žít u moře. Zakotvil ve městě měst, v Římě. U moře opravdu zakotvil, ale spíše než u toho slaného, pak u toho alkoholického. Potácí se od ničeho k ničemu, občas trochu pracuje, ale spíš se poflakuje, paří, pije. Vypadá to, že by ho z bahna mohla vytáhnout zvláštní Arianna, která mu jednoho dne zkříží cestu. Calligarich ovšem svou hlavní postavu a vypravěče v jedné osobě nenechá vplout do stereotypního pohodlného a třeba šťastného života. Dál ho vláčí ulicemi horkého Říma a Leo nenechází nic, co by ho hnalo výš. Možná se o to ani nesnaží.
Atmosféra města je tu skvělá, marný boj se životem, který není takový, jak bychom si ho představovali, je vykreslený taky velmi dobře. Člověk si celou dobu čtení říká, jestli Leovi fandí, aby se z toho vybabral, nebo má toho nabubřelého floutka chuť do toho bláta ještě víc zašlápnout. Vlastně veškeré postavy v knížce jsou zralé na proplesk, není moc nikdo, ke komu bychom mohli cítit náklonnost. I tak je knížka velmi čtivá a vypovídá o době i o životním období samotného autora.
Šikmý kostel 2
Karin Lednická
Skvělé, skvělé, skvělé. Vážně tleskám ve stoje. Karin Lednická mě opět dostala. Jak mám ráda románové ságy, tak tohle je prostě čtení pro mě jako dělané. Navíc z poměrně známého prostředí. Poměrně, jelikož žiju úplně jinde a narodila jsem se úplně jinde a o prostředí, o němž autorka vypráví, mám spíše matné povědomí. Takže díky jí za to, že mi ukázala něco mně ne tak známého. Něco, co mě popouzí k tomu, si zjišťovat dál.
Autorka se dokázala vyhnout klišé při zpodobňování dob, o nichž už bylo popsáno desítky tisíce stran. Dostáváme se tak na místa, která jsou všem známá, ale dostáváme se tam přeci jen trochu jinak. A naopak se dozvídáme o místech, o nichž jsme možná ani netušili, že existovali.
Všechny postavy jsou uvěřitelné a živoucí, jsou to prostí lidé, kteří se snaží žít, jak to jde, jak jim jejich mysl káže a kteří jsou taženi dějinnými událostmi, jež je možná někdy směrují trochu jinam, než kudy by šli v jiných situacích. Život jednotlivce a historie je pevně provázaný. Některé z postav nás mohou štvát, některým držíme palce. Někdo nám je sympatičtější a jiný méně, ale stále jsou to lidé, k nimž si během čtení prostě vytvoříme nějaký vztah. Knížka prostě vtahuje, vpíjí se do mysli a nenechá na pokoji ani na dočtení. Knihy, které se vás dotknou, jsou těmi nejlepšími.