Sběratel sněhu přehled

13.07.2024

Audiokniha.
Je to príbeh o dvoch kamarátoch. Ktorí boli vlastne traja.
O štvrti, ktorá bola, a potom už nebola. O ľuďoch, ktorí v nej žili, a potom už nežili.
Skutočne silný príbeh odohrávajúci sa v Českých Budejoviciach. O súžití českého a nemeckého obyvateľstva.
Príbeh odohrávajúci sa v troch časových líniách, ktoré sa postupne prepletú a my pochopíme, ako sa kedysi žilo. A potom už nežilo.
Páčilo sa mi to, odporúčam.
A v hlave mi stále znie ako verklík nápev: "Častokrát jsem se tázala, když jsem kytici vázala..."

"Nejdřív kamarádili jen spolu, ale Karlos dostával nařezáno, že mluví sám se sebou. Nedokázal nikomu vysvětlit, že není sám. Táta ho jednou zmlátil tak, že mu zlomil tři žebra, a tak Josef přibral do party ještě Adolfa.
Jsou teď dva. Vlastně tři. Ale všichni si myslí, že jsou dva. A Karlose už nikdo nebije proto, že mele, když je sám.
Protože jsou vždycky dva. Tedy vlastně tři."

12.07.2024

(SPOILER) Jsou 50.léta a oni jsou dva, tedy vlastně tři. Adolf, napůl Němec, který žije sám s mámou a nesnáší své jméno. Karlos, nejstarší syn z rozvětvené cikánské rodiny. Oba bydlí jen pár kroků od sebe, na Šmídovně, útulku, kam se po válce začaly stahovat ty nejzvláštnější existence, česko-německé rodiny, ponížené válkou nebo ti, se kterými si národní výbor nevěděl moc rady. Třetím z party je Josef. Dožil se dvou let, než ho k sobě máma přivázala provazem a skočila s ním v květnu 45 do rozvodněné Vltavy, protože je chtěli vyhodit ze statku. Zatímco máma Josefovi odešla, on z nějakého důvodu zůstal a našel si dva kamarády, s nimiž chodí ven a podniká všechno, co třináctiletí kluci z periferie dělají: prolézají vybydlené budějovické baráky, tajně kouří a špehují holky, když se převlékají. Takže jsou tři, i když si všichni myslí, že jsou jen dva.

Jana Štiftera k tomuto úžasnemu románu údajně vážou i autobiografické vazby. „V Budějovicích neexistoval dům s horší pověstí. Po válce tam přišla i moje babička – právě na Šmídovně končí její příběh, který jsem napsal a vydal v novele Kathy. Vyrůstal tam můj táta. Vždycky mě zajímaly příběhy ze Šmídovny, sbíral jsem staré rodinné fotky, kde jsou příbuzní na Šmídovně, zapisoval si jejich historky. A tak jsem objevil řadu vedlejších postav – lidí, kteří bývali součástí Šmídovny, toho lidského mraveniště, kde nikdo nebyl šťastný.“ Právě scény z tohoto útulku a okolí považuji za vrcholy celého románu.