Dlouhá trať

Když jsem si přečetla první dvě povídky Běžkyně na dlouho trať a Vrátíš se, tak jsem moc nechápala, co to čtu a chtěla jsem přestat. No, ještě že jsem to vydržela a pokračovala. Další tři povídky se mi ale líbily hodně Zbytečný člověk, Manažerka a Pozůstalost. Rezonují mnou a přemýšlím nad nimi. A další dvě Díra a Brácho, mi přišly takové podivné.
Přiznám se, že první a poslední povídku jsem nepochopila.

Jak už obálka napovídá, jsou to povídky, které chytnou za srdce.
Nejvíc mě zasáhla Vrátíš se?
Autorku mám moc ráda, vždy mě hned vtáhne do děje a prožívám s postavami jejich emoce, nalády i situace, které nejsou U těchto povídek tomu nebylo jinak. Nicméně to není jednoduché a oddechové čtení.

Já ty český depky prostě můžu.. nevím proč, člověka to prostě láká, ačkoliv se sám v depresích téměř topí, prostě se asi jen ráda utápim i v těch "cizích", i když jsou to jen smyšlené příběhy (ale kdo ví.. dít se to může..)

Obvykle nemám povídky moc ráda, nesedí mi prostě to, že jsou krátké a člověk si nestihne vytvořit "vztah" k té postavě.. ale tohle mi bohatě stačilo.
Mrzí mě ale, že bylo několik povídek jakoby nedokončených.. jakože "domyslete si sami", to nemám ráda ani u filmů.

Ale celkově to bylo moc dobré, některé zasáhly víc.. některé míň.

Čte se to opravdu samo, ale krátký formát takto těžkým tématům nesvědčí (minimálně v tomto případě). Spousta z příběhů pak působí plytce, bez hlubšího porozumění postavě, často zabaleno do nějaké blíže neurčené psychické poruchy, jak kdyby diagnóza bylo to jediné, co člověka definuje. I tak to ale za přečtení stojí, velmi poutavé a zajímavě pojaté. Z povídek jednoznačně dominuje Zbytečný člověk.

Na povídkovou sbírku Viktorie Hanišové jsem byla jednoduše zvědavá. S její tvorbou už určité zkušenosti mám - co jsem od ní dosud četla, se mi zatím líbilo. Tak jsem byla zvědavá, jak si poradí s kratším povídkovým útvarem.
Co určitě paní autorka umí, je vytvořit kompaktní příběhy, které mají hlavu a patu a které vám přinesou nějaký nelehký lidský osud. Postavy jsou celistvé, od sebe velice dobře odlišitelné, takže vám to nesplývá. Myslím, že i ten krátký útvar paní autorce velice sedí - od začátku každé povídky vás vtáhne do děje, nepotřebuje nějaký zdlouhavý úvod, aby vás uvedla do situace.
Důvod, proč hodnotím průměrně, je prostý - některé příběhy mne zasáhly víc, některé míň. Některé mi tím obsahem byly prostě bližší a promlouvaly ke mně více. Ale určitě stojí za přečtení celá kniha a doporučit určitě mohu. Jako celek to funguje a pozornost si to zaslouží.

Už ani nevím, zda jsem si tuto knihu vybrala podle anotace nebo na něčí doporučení. Přiznám se, že než jsem se k ní dostala, tak jsem vlastně zapomněla o čem měla být a trošku jsem zaváhala, když jsem zjistila, že jde o povídky.

V mém případě, je to s povídkami jako sázka do loterie, buď to vyjde nebo ne. Zde byly povídky delší i kratší. Musím říct, že u těch delších povídek se mi mnohem lépe dařilo do příběhu ponořit, pochopit postavy a prožít s nimi jejich úzkost. U těch kratších jsem se občas cítila trochu ošizená. Co mi ale nejvíc nesedí jsou otevřené konce a ty se párkrát objevily. Já vím, že to k tomu žánru patří a má to donutit člověka přemýšlet, ale mě prostě štve, že se nedozvím, jak to s nimi dopadlo. Chci mít jasno

Přesto je to napsané skvěle a čtivě.

Dlouhá trať je soubor povídek, ve kterých se objevují temné a těžké témata, jako sebevražda, osamělost, neschopnost komunikace, pocit izolace, pocit viny, deprese. Autorka se v povídkách soustředí na to, co k tomu vede, jak vypadá život "poté" pro ty, co zůstali, nebo jaké to je, když se o to někdo pokusí a nevyjde to. Jaký je život v takových stavech, jaké to je žít vedle lidí, kteří to nechápou. Každá postava si nese svůj balvan a my jen sledujeme, kdy už pro ně bude moc těžký.

Z povídek jsem cítila, jak málo o sobě navzájem víme. Že i člověk, který vypadá "normálně", může uvnitř svádět nepředstavitelný boj. Že se nedokážeme vcítit do jiného člověka, když nezkusíme jít v jeho botách a tím pádem nedokážeme pochopit jeho pocity a jeho činy jsou potom pro nás mimo chápání.

Možná bychom měli být vnímavější ke svému okolí a uvědomit si, že mlčení a tabuizace deprese je to nejhorší, co můžeme dělat.

Vždy po přečtení knihy přemýšlím nad tím, proč byl zvolen zrovna tento název a zde mi to přijde jako použití metafory: "dlouhá trať" – život je běh na dlouhou trať a ne každý má dost sil doběhnout až do cíle, pokud na té trati zůstane úplně sám.

Viktorie Hanišová je jednou z nejvýraznějších současných českých spisovatelek. Je známá tím, že si vybírá patologická témata v rodinných vztazích (třeba v knize Anežka nebo Houbařka).

Zajímavost: Hanišová v jednom rozhovoru zmínila, že téma sebevraždy si vybrala i proto, aby ho zbavila společenského stigmatu. Chtěla ukázat, že to není projev sobectví, ale hlubokého zoufalství, které si zaslouží pochopení, ne odsouzení.

Kniha na mě působila jako pořádná psychologická jízda do hloubi lidské duše.

Autorka píše krásně, používá krásnou češtinu, skvělé jazykové obraty. Je to moje čtvrtá kniha, kterou jsem od ní četla. A abych řekla pravdu, to že to je kniha povídek jsem zjistila až při čtení. Nějak jsem nepotřebovala číst anotaci. Ale bylo to fajn, příběhy krátké, jednoduché, ale zároveň propracované. Většina povídek měla tak nosné téma, že by se daly rozpracovat a vydaly by na celou knihu.

Sedmero povídek. Běžkyně na dlouhou trať je krátká, úderná a sugestivní. Díra naznačuje, že by Hanišové mohl sednout i psychohorror à la "Rosemary má děťátko". Brácho působí tak nějak nejupřímněji. Jenže je tu i zbylá čtveřice povídek, která sice není špatná, ale zpracovávají se v nich nemlich ty samé motivy, které Hanišová ve své tvorbě již zpracovala (speciálně Vrátíš se? a Manažerka jsou jak předobrazy Anežky). A lépe.

Zároveň nejedna z povídek působí spíše jako syžet delší látky než že by tomu formát povídky "sedl jak prdel na hrnec". Až na Zbytečného člověka (dlouhá, repetitivní a především v úvodu až nechtěně směšná) není žádná z povídek špatná. To ne. Jen jich je nadpoloviční většina tak nějak navíc.

(SPOILER) Nesnáším povídkové knihy. Tuhle jsem začala číst omylem a hned druhý text o dívce, co se kvůli nefunkčním rodičům stará o mladší nemocnou sestru, mě dostal, bylo mi líto, že nepokračuje. A pak tam byly další, o kterých stále přemýšlím - příběh o muži, který začal šťastně žít, až zjistil, že zemře, byl vynikající! Z několika textů bych toužila, aby vznikl román a já zjistila víc. Krása.

(SPOILER) Kniha se mi moc líbila. Hanišová je skvělá autorka. Top povídka, která mě způsobila mrazení u srdce i smutek, jednozačně ..Vrátíš se. Velmi dobrá Zbytečný člověk, I Pozůstalost byla dobrá. Manažerka neutrál, to samé Brácha. Neoslovila mě vůbec Díra..na rozdíl od Vrátíš se, kde bylo vysvětleno postupné umírání hrdinky, tak hrdinka z Díry mi lezla na nervy..nebylo vysvětleno důvod působení díry, proč na hrdinku. Běžkyni jsem nepochopila. Ale určitě doporučuji

Téma sebevraždy se dá pojmout různě. Většina příběhů je vyprávěna v první osobě a ať už se téma sebevraždy dotýká přímo vypravěče nebo ho to ovlivňuje prostřednictvím někoho blízkého, nemám u čtení pocit beznaděje. V příbězích jsou nastíněny pocity a zkušenosti, které dotyčnou osobu vedli k rozhodnutí ukončit svůj život. Někdy za to mohlo těžké dětství a následné výčitky, jindy psychická nemoc, která vyeskalovala až k fatálnímu rozhodnutí. Někdy člověk chápal, proč si dotyčný přeje zemřít, někdy to zůstalo nejasné a ve dvou příbězích se přímo sebevražda nevyskytovala, ale schylovalo se k ní velmi zřetelně. Moje první kniha od paní Hanišovové a jistě ne poslední.

Opět mistrovsky podané dílo. Některé povídky jsou velmi smutné, ale kniha je jasným důkazem, že Viktorie Hanišová je jedna z našich nejlepších spisovatelek. Její příběhy vás pohltí a nemůžete přestat číst.

Viktorie je moje oblíbená autorka. Jak se její knihy drapnu, nejsem schopná se od ní odtrhnout. S tímto tématem nemám žádnou zkušenost a možná proto mě to tak rozsekalo. Silný vhled do lidské duše.

Téma sebevraždy se mě osobně dotýká, proto jsem se čtením dlouho váhala.
A musím říct, že to pro mě nebylo tak drásavý, jak bych očekávala (možná jsem prostě otrlá), ale rozhodně to byly skvělý povídky!
Líbí se mi, že autorka na téma nahlížela z různých úhlů, nejen z hlediska těch, kteří se k tomuto řešení rozhodnou, ale také těch, kteří potom zůstanou.
Nejvíc bych asi vyzdvihla Manažerku a Díru.

Čtivé povidky. Za mě ani ne depresivní, jako spíš hodně smutne. Hlavně tedy Vrátíš se? a Zbytečný člověk. Kolik takových nešťastných životů se děje kolem nás, za zavřenými dveřmi okolních bytů a domů.
Povídka Dlouhá trať se mi nelíbila a málem jsem knihu po precteni odlozila.

Viktorii považuju za naši současnou nejlepší spisovatelku. Tato povídková knížka je toho dalším důkazem.

Proti povídkám nic nemám, někdy dokážou vzít za srdce a usadit se v paměti. Nemyslím si, že u této povídkové knihy se to povede. Až na výjimky mi připadají příliš přitažené za vlasy, zdá se, že autorka hodně tlačí na pilu. Příběhy jsou vesměs o duševně nevyrovnaných jedincích, kteří se neumí či nechtějí postavit čelem problémům, vyrovnat se s minulostí – prostě chybí jim životaschopnost. Zmiňovanou výjimkou dle mého názoru je Zbytečný člověk, jenž řeší zásadní etickou otázku a následky volby a dále Pozůstalost, která na mě dýchla tíživou patologickou láskou. Nápad sejít se po 20 letech mi připadá ne příliš šťastný.

Obvykle příliš nevyhledávám povídkové sbírky, na kterých se nepodíleli různí autoři, ale na Dlouhou trať od Viktorie Hanišové jsem se moc těšila. Autorka napsala sedm povídek, které spojuje téma sebevraždy. A za sebe můžu říct, že až na jednu povídku byla tahle sbírka naprosto perfektní.

Bohužel mě zklamal hned první příběh Běžkyně na dlouhou trať. Ta byla na mě příliš obrazná a metaforická, přiznám se, že jsem jí úplně nepochopila. Ostatní povídky byly zkrátka skvělé. Mezi ty top patří Vrátíš se?, Manažerka a Zbytečný člověk. Každá zpracovává téma sebevraždy z trošku jiného úhlu pohledu, což je prvek, který se mi na povídkových sbírkách líbí - když se na jedno téma pohlíží z více úhlů. A Viktorii Hanišové se tohle povedlo na jedničku.

Dlouhá trať obsahuje niekoľko poviedok, ktoré sú tematicky prepojené a skúmajú rôzne aspekty ľudského života, ako sú láska, strata, smrť, hľadanie identity a zmysel života.
Kniha je napísaná pútavým a poetickým štýlom, kde autorka sofistikovane vykresľuje vnútorný svet svojich postáv, ich pocity a emócie. Poviedky sú krátke a úderné, ale dokážu v nás zanechať hlboký dojem.
Kniha Dlouhá trať je skvelou voľbou pre čitateľov, ktorí majú radi realistické a dojemné príbehy o ľudskom živote, lebo ponúka zamyslenie nad dôležitými témami a núti nás premýšľať o vlastnom živote a jeho hodnotách.