Winterbergova poslední cesta

Člověk má nejprve trochu problém se začíst, ale pak se něco zlomí a prostě si Winterberga zamiluje. Krásné, velmi melancholické, o historii, cestování, lásce, nesmyslnosti lidské existence a životě.

Poslouchal jsem jako audioknihu, která byla výborně namluvena p. Kaiserem a p. Javorským. Ale jako knihu bych to nedočetl.

Chvíli mi trvalo, než jsem se začetla, ale pak už to šlo rychle. Nejsem vůbec milovníkem historie. Jsem trochu milovníkem vlaků. Bitva 1866 měla svou epizodu i u nás, vykládali nám o ní od malička až mi to lezlo krkem, teď jsem se o ní dozvěděla víc.
Obdivuju lidi, kteří dokážou napsat knížku úplně jiným stylem než ostatní. Tahle knížka je hodně jiná. A hodně zajímavá. Přemýšlím jestli si pustit audio nebo si jí přečíst podruhé.

Četl jsem a neslyšel audio versi, jako vždy. Kniha je skvostná už jen tím, že přebal tvoří rozložitelná mapa rakousko-uherské železniční sítě. Chvilku mi to trvalo, než jsem se zabral do četby, poněkud mě zprvu iritovalo stařecké blábolení Winterbergovo. Když jsem se napojil na způsob vyprávění, bylo vyhráno. Všechny souvislosti se náramně propojily jako koleje. Bezpočet reálií a historických odkazů se složil do perfektního celku. Pochyby jsem měl jen u množství vypitých piv... Zcela mimořádná knížka pro specifický, ale o to vděčnější, segment čtenářstva. Pro mně jako obyvatele Sudet a člověka, který železnicí procestoval značnou část Winterbergovy poslední cesty, zcela mimořádný čtenářský zážitek.

Tak si tu tak přemýšlím, jak nejlépe popsat Winterbergův způsob existence, tedy, existence někoho, komu je už bezmála 100 let a pustil se do putování, nejenom toho železničního, ale hlavně toho, co vede krajinou paměti "do níž se historie hluboko vryla".
Vracející se minulost je bitevním polem, a ty ho máš jako na dlani, s veškerou jeho tragičností, až srdce bolí.
Jsou totiž bitvy, co procházejí srdcem, a rvou ho na kusy.
A přece toužíš, umět se dívat, skrz historii, a pak, ... smířit se s historií.

A tak jsem se pohybovala, spolu s Winterbergem, mezi stanicemi, bitvami, vzpomínkami a nevěřícně si prohlížela všechny ty jizvy, co zanechaly.
Skrze bojiště, katastrofy a ztracená impéria jsem se přesouvala od toho, co už bylo, co už se stalo a nemůže se odestát, k tomu co si člověk nese s sebou dál, co nepustí, a co se dědí ... "bitvy jako rány".
A taky jsem cítila ty pokusy o smíření, tu neschopnost zapomenout, dokud všechno nepojmenuješ ... jako by tím šlo bolest zkrotit...

" ... za každým bitevním polem i za každým snem se táhne mlha ..."
A v ní se zjevuje ... "celá pravda o nás ... o naší tragédii... všechno je to šílené... jo, jo, máš recht!"

Rudišův jazyk je přesný, až posedlý, jako by věřil, že pojmenováním bolest zkrotíš.
A je to vůbec možné? ... "smířit se s historií".
A nebo se tyhle jizvy nikdy nezahojí?

Příběh, co jsem právě dočetla
... je především příběhem o paměti, která ti je břemenem i nutností; a o jizvách, co se nikdy nezahojí,
... je příběhem o pravdě, co bolí, ale bez které bychom byli ztraceni.

Audiokniha s Kaiserem a Javorským je mou knižní událostí tohoto roku. Boží!

29.04.2026

Poslechnuto v aplikaci můjRozhlas.

Ke spojenosti mi stačí breptání a drmolení takřka staletého, lehce nesnesitelného a lehce halucinujícího muže, který předčítání z bedekru roku 1913 doplňuje repetitivními průpovídkami ("to nejsou hezké mrtvoly", "smutné, smutné", "beautiful lanscape of battlefields, cementaries and ruins", "dívat se skrz historii", "já vím, co chcete říct" – nikdo to říct nechce, ale řekne si to sám), rytmizováno doopravdy jako jízda starou lokálkou (i v pásmu vypravěče – "chodil jsem...", "myslel jsem..."); pro šotouše to musí být vůbec slast (výklady o nádražích, horských železnicích a úzkolejkách), ale zajímavá je i převoznická figura (k vodním plochám se přitom nepáchne), osudové chápání rakousko-uherských událostí (ve srovnání s dnešními spory o politice paměti, které se zaměřují spíš na 20. století), proměňující se dynamika hlavních postav, nakonec stejně šílených a ztracených (podrážděnost a kárání, ale nakonec snad i vcítění se – cesta Střední Evropou zároveň jako cesta k sobě navzájem, ale i k vlastní – neblahé a postupně odkrývané – minulosti), motiv zahlédnutých srnek nebo očekávání agonie, které nebrání fascinaci pohřebnictvím (časopis Zpopelnění, tvl). Konec možná trochu toporně mysteriózně vyšinutý, ale jinak wow, jestli se takové knihy čtou v Česku a Německu masově, tak Střední Evropa možná není zas tak mizerné místo k žití.


Otec chtěl, abych se jmenoval Wenzel Winterberg, protože když napíšu své iniciály, jsou v těch písmenech vidět hory obklopující Reichenberg, ano, ano, ochraňují ho stejně, jako hory ochraňují celé české údolí, jako oba strážcové smrti ochraňují jeho žároviště... A uprostřed mezi těmi W ční k nebo nejkrásnější hora... Ne, není to Ještěd, jak by si mnozí mysleli, je to Monstranční vrch se žárovištěm. A tak budu vždycky vědět, odkud pocházím, říkal otec. A kam mám jít... WW."
(s. 421)

Jak už to u některých Rudišovek bývá vládne tu hluboká melancholie, za kterou se skrývá řada neméně hlubokých otázek. Ale abyste je pochopili, musíte něco prožít, vědět něco o svých osobních dějinách, mít něco odžito. Umět se dívat skrz historii. A jak Winterberg podotýká: umět se spolehnout sami na sebe. Potom teprve uvidíte souvislosti, které on vidí z délky svých sta let. Spatříte, co jste v běhu doby zanedbali, získali či ztratili, když jste podlehli ryku událostí, ve kterých jste žili. To platí pořád a vyrovnat se s tím musí každý. Za melancholií a zlobou se skrývají těžké děje, o kterých se přeci nemluví. Ale jednou vyplavou na povrch.
Pro mladé a hledající obtížná a repetitivní četba.
Znal jsem většinu z popisovaných míst od Zábřehu (kde jsem uvíznul 22/8/1968, protože Rusové vytrhali koleje u Komárova) až po Swinoujscie, tak mě ty skryté dějiny z roku 1913 velmi bavily.

R-U Historii mám velmi rád. Bohužel jsem od knihy očekával něco víc. Do Poloviny jsem jí chtěl s radostí odložit, od druhé poloviny už jsem dočetl jen pro očekávání v nějaké zajímavé vyústění, ale ani to nepřišlo. Pro mě velké zklamání. Plno zbytečně popsaného papíru opakovanými frázemi. Nešlo podle mého tedy o výlet do historie a její příběhový výklad, ale o příliš zdlouhavý popis cestování dvou nešťastníků, kde je zmíněná historie spíše jen heslovitě s odkazem vypravěče na ní. Každý máme své favority a vkus a tato kniha do nich nepatří a ani bych jí nedoporučil. ,)

Příliš mi nesedí, že kniha jevící se celou dobu jako cestopisná, historická, civilně nitrozpytná realita prostého světa, má tendenci stát se na posledních pěti stranách magickým realismem. Velmi často se opakující hlášky románových postav, do sebe se cyklící prupovídky a dějové postupy, krátké odstavce a věty, mohou čtenáře na počátku odradit. Postupem času si na ně snad zvykne, a možná i díky nim ocení osobitou atmosféru. Postup vyprávění ho může dokonce vtáhnout do příběhu. Dílo by mohlo každopádně odsýpat trochu lépe.

Poslouchala jsem krásně namluvenou a svým způsobem rozhodně zajímavou audioknihu. Čtení bych ale nejspíš už dávno vzdala.
Příliš mnoho mrtvol...příliš mnoho piva.
Smutné smutné.
Ano ano.
Všechno je to šílené.

I přesto, že kniha se mi zpočátku velmi pomalu četla, jsem si k ní našla svoji cestu. Zhruba od ⅓ začala být svižná (možná jsem jen přivykla českému překladu, který občas neodpovídá typicky Rudišovským obratům). Jinak je kniha skvělým příběhem o putování starce a jeho "pečovatele" po bitevních polích; ať už těch skutečných, či těch duševních.

Moc mě to bavilo, knížku jsem si přečetls cestou vlakem do Vídně a zpět. Je to milé, nápadité a dobře napsané.

Panebože, to bylo něco. Perfektně poskládaný příběh z mého oblíbeného cestování vlakem, historie a psychologie. Četlo se to parádně, prokládala jsem četbu gůglováním i vzpomínáním na svoje návštěvy spousty zmíněných míst. A taky po dlouhé době kniha, kde jsem nenarážela na chyby.

Posloucháno jako audiokniha. Skvělá interpretace i celý příběh. Připomínalo mi to období, kdy v podobném věku odcházel můj děda. Pěkné, pěkné...

Mam tohoto spisovatele ráda a přistupuji k němu možná až nekriticky. Ale líbilo se mi to moc. Nostalgie je tam tak akorát, hluboké je to taky akorát. Napsané je to výtečně.

Díky poslechu audioknihy jsem se dobře bavila a poznala mnoho míst, mnoho historických událostí, jež se k těmto místům váží, a také zajímavý životní příběh obou hrdinů, vydávajících se na poslední cestu. A hlavně šlo o cestu vlakem, cestu, která očišťuje a smiřuje. Velmi zajímavá kniha svým námětem i stylem.

Chvílemi jsem si říkala, jestli to ještě vydržím :D Ale nakonec jo a líbilo se mi to moc! Některé používané obraty z hlavy asi do smrti nevymažu :D Zajímavý románový koktejl: pivo, vlaky, bláznovství, bitvy, hledání, smrt, selhání a mnohem víc... Dojalo mě, když jsem v kapitole o Brnu četla o pánovi, který vypravuje vlaky, i když není výpravčí. Toho pána z brněnského hlavního nádraží totiž dobře znám, potkávám ho tam velmi často už víc než deset let. Kdo ví, jestli on sám ví, že je o něm teď psáno i v románu Jaroslava Rudiše... Dojemné. Krásný román!