1. Domů
2. Autoři
3. Jaroslav Rudiš
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 20
• Bazar 10
• Životopis
• Citáty 18
• Diskuze 18

Populární knihy

/ všech 20 knih

Nové komentáře u knih Jaroslava Rudiše

Grandhotel

„Jedna z mála knih, které jsem přečetl dvakrát. Spisovatel Rudiš mi sedí svým zaměřením na obyčejnost našich životů a přitom dokáže i v nich nalézt originalitu.“... celý text
— Uka

---

Návod k použití železnice

„Posedlost železnicí mám pouze zprostředkovanou v rámci rodiny, nicméně tu lásku moc dobře chápu, je to fenomén se spoustou přívlastků. A pokud si spojím železnici a Jaroslava Rudiše, vyjde mi z toho třeba Winterbergova poslední cesta, která mě uchvátila (už třeba tím spojením se starou dobrou Rakousko-uherskou monarchií), nebo Trieste centrale, nebo třeba film Alois Nebel, který jsem viděla dřív, než četla knihy. Anebo třeba právě tahle knížka - Návod k použití železnice… Začala jsem číst před dvěma lety při cestě vlakem na trase Praha - Malé, s přestupními body Linz, Innsbruck, Trento a letos pokračovala v souvislosti s cestou Praha - Bruneck s přestupy v Linzi, Innsbrucku, Brenneru a Fortezze. A nazpět zase jinak: Bruneck, Lienz, Villach, Praha. Ano ano, překolejení Alp, jak o tom vyprávěl starý Winterberg a Jaroslav Rudiš zase v téhle knížce. Cestou tam přes Brennerský průsmyk, cestou zpátky přes slavný Semmering, který tak poeticky a sugestivně autor popisuje. Kniha je plná cestovatelských železničních zážitků a autorových osobních prožitků spojených s cestou vlakem, s konkrétními místy i lidmi. Samozřejmě se dá číst bez železnice, ale spojení četby s cestou je prostě čtenářský zážitek, a naopak cestu vlakem si lze s pomocí Návodu víc užít; neznamená to ale nutně, že musíte číst ve vlaku… A pak najednou koukáte, když v Trentu na nádraží narazíte čirou náhodou na bustu Aloise Negrelliho, a říkáte si překvapeně, hele, „náš“ Negrelli… A pak o tom čtete v téhle knížce. * „Do Benátek se z Berlína, kde dnes převážně žiju, dostanete přes Brennerský průsmyk a Veronu. Anebo můžete vystoupit v Trentu, dát si na nádraží dobré bílé víno a připít si s železničním pionýrem Aloisem Negrellim (po němž je pojmenovaný karlínský viadukt v Praze), který tu stojí na nástupišti jako socha, protože se narodil kousek odtud ve Fiera di Primiero.“ * „Tady, na nádraží ve fiktivním Bílém Potoce, kterým je možná Horní Lipová, ale možná také ne, bydlí Alois Nebel, osamělý výpravčí z našeho komixu. Scéna na záchodě a dialog s Jaromírem 99 se později dostaly až do knihy. Já tedy nejsem Alois, příběh je inspirovaný mým dědečkem Aloisem a strýcem Miroslavem… I když, upřímně řečeno, vlastně jsem taky trochu Alois. Ať se mi to líbí, nebo ne. Alois miluje jízdní řády, stejně jako je miluju já. Na záchodě jsem jich tehdy nashromáždil asi stovku. Sto jízdních řádů. Sto let železnice. Sto let historie naskládané na sebe.““... celý text
— Rade

---

Vánoce v Praze

„Poetická knížka, pro mě plná nostalgie, i když všechny ty hospody neznám. Vzpomínky na osmdesátá léta. Poslouchala jsem audioknihu. Ale kniha bude hezkým dárkem pro dcery, rodilé Pražandy, rozprsknuté po jiných krajích naší zemičky.“... celý text
— nai.ivka

---

---

Vánoce v Praze

„Jaroslav Rudiš ve své nejnovější knize objevuje krásy zasněžené Prahy. Při putování se ztratí, ale objeví kouzlo Vánoc a také svérázné postavičky, které dělají Prahu Prahou. Autor knihy přijíždí na pražské hlavní nádraží v podvečer Štědrého dne. Má domluvenou schůzku s přáteli, jenže ti mu neberou telefon, tak se rozhodne projít městem sám. Po cestě navštíví řadu restauračních zařízení, potká zajímavé postavičky, ztratí se a prožije nejedno dobrodružství. Jaroslav Rudiš zve všechny romantické a hloubavé duše na procházku zimní večerní Prahou, na kterou se jako vánočním zázrakem snáší sníh. Hrdina absolvuje cestu po pražském hospodském zooparku, ale podívá se i na železniční most nad Vltavou a projede se tramvají. V tom všem mu sekundují archetypální vedlejší postavy, které mu krom průvodce Prahou mohou dělat i průvodce životem. Vánoce v Praze jsou jednohubkovou záležitostí, kterou čtenář zvládne přečíst za jedno odpoledne mezi obalováním kapra a čekáním v televizi na Tři oříšky pro Popelku. Naladí ho tu správnou atmosféru Vánoc. Ta je v Rudišově podání trochu nostalgická, hloubavá, pomalá a hlavně plná tajemství a kouzel. Protože o Vánocích a ještě v Praze se přece může stát cokoliv. Je to kniha o pocitech. Její děj je podružný, důležitější jsou emoce, které ve čtenářích vyvolá. A na malém prostoru jich zvládne vyvolat opravdu mnoho. Kontemplativní Rudišův text doplňují nádherné kresby Jaromíra 99, při kterých dýchne kouzlo pražských Vánoc i na toho, kdo je v Praze nikdy neprožil. Kniha je jedinečnou ódou na naše hlavní město. Které, když padne noc, vydává svá tajemství. Může sloužit i jako netradiční průvodce Prahou, či jako připomínka toho, že i když jsme na Vánoce sami, nemusíme smutnit, protože přátele můžeme najít kdekoliv kolem nás. Děkuji Kosmas.cz za poskytnutí knihy k recenzi.“... celý text
— Terkaodkafe

---

Návod k použití železnice

„Rudiš Jaroslav. Návod k použití železnice. Praha: Nakladatelství Labirint, 2023. ISBN 978-80-88378-26-6. Dostáváme do rukou další knihu výše uvedeného autora. Již na začátku četby zjistíme, že je svým pojetím zcela jiná než předcházející. Zabereme-li se do čtení, dospějeme k názoru, že se jedná o jakousi osobní zpověď, o vyznání. V daném případě k železnici a věcem s ní souvisejících. Při četbě samé se nemůžeme zbavit nutkavého pocitu, že se jedná o určitou recyklaci příběhu o poslední cestě Wenzela Winterberga. Jde asi o podobnost čistě náhodnou, pouhou shodu témat. Je ovšem docela dobře možné, že úzký vztah k železnici přivedl spisovatele k napsání příběhu o cestě starého člověka a nyní předkládaný „Návod“ je svým způsobem doslovem, objasněním „Proč“. Zkoumání v tomto směru ale ponechme povolanějším, literárním badatelům. Kniha se „rozjíždí“ poměrně pomalu, přes epizodu s bytem na pražském Žižkově s výhledem na Hlavní nádraží a řadu reálií, v nichž se čtenáři z jiných jazyků asi úplně neorientují (kniha byla původně napsána v němčině), ale vzhledem k odezvě se nezdá, že by to bylo nějak na závadu. Našinci tudíž mají velkou výhodu, i když ani oni nemusí přesně vědět, kde se nalézá Jedlová, nebo Lomnice nad Popelkou, případně další lokality. Následně se již setkáváme se dvěma skupinami postav. Jedni jsou ti, kteří na „dráze“ pracují (strojvedoucí, průvodčí, výpravčí, výhybkáři, vedoucí jídelních vozů aj.). Druzí ti, kteří „dráhy“ obdivují. V souhrnně se pro tyto obdivovatele železnic užívá označení „Šotouš“. A i když ho J. R. nikde nepoužije, je toto označení latentně přítomné, jako by soustavně viselo ve vzduchu. A tak zjistíme, že „Šotouši“ nejsou žádná jednotná skupina, ale dělí se do spousty kategorií. Jedni se specializují na železniční mosty, druzí na tunely, třetí na stavební objekty atd. atd. Mezi nimi má J.R. řadu přátel, a proto se s většinou z těchto kategorií máme možnost seznámit. Značnou část knihy dále vyplňují cesty vlakem. Některé krátké, jiné „poněkud“ delší. A tak můžeme společně s J. R. podniknout cestu z Berlína do Bruselu, poznat Švýcarsko, zajet si na sever Evropy, nebo na Sicílii, nebo do Terstu, nebo do Paříže. Projet Semmeringem, nebo jen tak na východ Slovenska, a z něho „na skok“ do Polska. Cest je řada. Pátráte-li po tom, která trať je tou ústřední, tak snad neprozradím příliš, když napíšu, že je to cesta vlaku EC Hungaria z Hamburku do Budapešti. Smutnou součástí četby jsou i texty věnované tratím, které si většina cestujících již, nebo momentálně, neprojede. Především proto, že provoz na nich byl z různých důvodů ukončen, nebo přerušen. To nám podsouvá myšlenku na to, abychom dobře využívali čas, neboť „neznáme dne, ani hodiny“ ... V knize je dostatek prostoru i pro malé dějiny železnic a vozového parku. Nové poznatky? Snad. Pro mnohé minimálně opakování. Velká pozornost je věnována jídlu a pití. Těžko cestovat člověku žíznivému a hladovému. To je jistě důvod proč nám J. R. přibližuje představitele železniční gastronomie, jídelní vozy i nádražní restaurace a bistra. Kniha ovšem není pouze o železnici. Setkáme se v ní i se spisovateli, výtvarníky, muzikanty, ať již živými či nežijícími. A také s filmy a hudbou. Vše je samozřejmě nějakým způsobem se železnicí spojeno a jí inspirováno. Místy může čtenáře přepadnout i smutek. To v místech, kde čte o změnách na železnici. Možná mu vytane na mysli, že ve vztahu k železnici prožívá mizející čas, v němž se mění téměř dvě století staré postupy. Bývalá ruční obsluha zařízení ustupuje ve prospěch (?) obsluhy moderní technikou, z jednoho vzdáleného místa. Snad bezpečnější. Inu, pokrok nelze nezastavit. Jenže člověk železniční se sním (zpravidla) nesmiřuje lehce. A tak je kniha svým způsobem částečně i krasosmutněním. Co závěrem? Po přečtení této knihy se již nebudete na železnice, cesty vlakem, jídelní vozy, ani nádraží, dívat stejně“... celý text
— Vojtěch Albert