mirektrubak komentáře u knih

Pro mě teda mnohem víc satira než komedie, těžko bych se mohl nějak uvolněně smát a bavit na takové přehlídce sobectví, přetvářky a pokrytectví. Dokonce i milostný vztah dvou mladých lidí (což je narativní prvek, kterému i drsní satirici obvykle ponechávají čistotu) je zde prostředkem mocenské a majetkové manipulace. No, prostě děs, vážně bych byl raději nejmladším dítětem v domě s betonovou zahradou, než být ve společnosti takové výstavky flexibilní morálky a prohnilosti.

Ale asi se dá říct, že to tedy pan Shaw napsal dobře, když mě to takhle zvedlo mandle. :-) Nejspíš jo: lidská schopnost cokoli si u sebe omluvit a najít si ospravedlnění i pro postoj, který byl ještě před momentem z pozice morálního majáku u druhého člověka odsuzován, ta je zde popsána sice s groteskní přestřeleností, ale přesto dost věrohodně. Bohužel.

„Každá tvrdost, která chce lámat, je před Bohem vinou. Každé příliš ostré slovo, které zraňuje, místo aby léčilo a napravilo, vede bratry pryč od Boha. Každý pohled a gesto, které dává najevo neúprosnost a nedostatek milosrdenství, škodí Boži věci, protože se tím srdce uzavírají Bohu.“

Četl jsem Dokonalou svobodu krátce po Prázdných rukou – tyto dva příběhy na sebe časově navazují, odehrávají se v prostředí opatství Reichenau a hlavní hrdinové se krátce objeví v románu „toho druhého“. Ale stejné ty knihy nejsou, překvapivě. Dokonalá svoboda předčila mé očekávání, přišla mi jako mnohem lepší kniha, vyzrálejší, duchovně plnější a taky stylisticky lépe zvládnutá.
Ne že by Prázdné ruce byly špatný román. Ale možná sestra spisovatelka na příběhu Heřmana mohla lépe ukázat, jak se Bůh projevuje v lidském životě, když je ten život takhle od začátku zatížený fyzickou nedostatečností (což bylo ve středověku ještě větší stigma než dnes).
Ten pohled do života hendikepovaného mnicha a umělce mě každopádně pohltil víc, než bych u historické beletrie čekal, pozvání do Heřmanova srdce, duše i těla bylo zbaveno zjednodušující konejšivosti. Žádný „životem těžce zkoušený človíček, který s pohledem na Krista všechno hravě překoná“, ale trpce žitý duchovní boj o hledání a neztrácení smyslu života. Bylo to silné, nadčasové a inspirující.

„Bůh chce svobodné Ano svobodného srdce.“

„Moc je největší pokušení, kterému je člověk vystaven. Ovládat ostatní je nesmírně lákavé, protože je to účast na Boží všemohoucnosti. Může být strašně zneužita. Kdo z Božího pověření vykonává moc, a tím ji ospravedlňuje, musí sloužit svým poddaným a snažit se nakládat s nimi jako Bůh... láskyplně, dobrotivě a milosrdně.“

Tisíc let starý příběh, ale stejně nebylo těžké mu porozumět. Protože ty modely se pravidelně opakují: člověk, který se snaží o poctivou správu svěřeného naráží ve společnosti na tendence mocenské pozice uplatňovat ve svůj prospěch nebo za účelem prosazení sebe. Sestra Maria o tom píše hezky, i když trochu schematicky, hlavně vedlejší postavy často definuje jen jedna či dvě vlastnosti a lze je (ty postavy) snadno a rychle rozdělit na dobré a špatné. Ale nestěžuji si na to, vím, že jsem četl historický román a ne nějakou hyperrealistickou psychosondu. Navíc tohle zjednodušení neplatí pro hlavního hrdinu (a také pro krále Jindřicha – ten zde byl portrétován s velkým citem pro vnitřní drama mezi duchovními touhami jeho duše a nezbytnostmi jeho státnických úkolů) - vidíme kromě jeho boje s nepřejícností lidí, přírody i dějinných okolností také obraz jeho vnitřního světa – jeho pochybností, strachů i různých pokušení. Z nich na mě nejsilněji působil jeho oprávněný strach ze ztráty čistoty svého pohledu na vlastní povolání – stejně jako děkanu Jocelynovi z Goldingovy Věže (ano, zkoušky církevních představitelů si mohou být nějak podobné i v tak velmi nepodobných románech) mu hrozí, že zamění své vlastní přání za Boží pokyn a stane se nevědomým otrokem svých vlastních ambicí a cílů. Ale Berno obstojí – a je tak krásným zobrazením toho paradoxu, že člověk roste svým umenšováním, je obohacován sebedarováním a osvobozuje se odevzdáním do Božích rukou.

„Co prospěje sláva a moc, neplní-li se Boží vůle?“

Zrovna nedávno jsem nad půllitrem plzeňského vedl disputaci o tom, proč jsou ty Dostojevského romány tak neúnosně dlouhé. No, a myslím, že Periferie na to odpověď svým způsobem naznačuje – ve Zločinu a trestu se sice všechno vleče a je to pokaždé pořádně dlouhá doba, než se od dalšího hloubkového hloubání dostaneme k nějaké akci. Jenže pečlivá drobnokresba pak pozornému čtenáři dá možnost pochopit proč se v protagonistovi děje, co se děje. Tedy podívat se na události jaksi zevnitř. No, a tady o tom píšu proto, protože v Langrově hře je vše tak zrychleně naskicované, že nemáme šanci plně proniknout do Franciho nitra a do jeho motivací – což mě v první části sledování jeho zběsilé touhy se vyzpovídat vedlo i k názoru, že je pravý opak Raskolnikova (ten se zdál být zděšen svým činem, zatímco Franci nejprve vypadal, že se před kumpány svojí odvahou k činu vychloubá).
Vidíme Franciho až obsedantní potřebu nenechat svoji situaci nevyřešenou, ale náš pohled je vnějškově nezúčastněný, a i proto jeho činy vypadají zkratkovitě, a tedy ne vždy zrovna věrohodně. Nic proti Langrově hře, je dynamická a emočně působivá. Ale já před pohledem na rozbouřené vlny lidských emocí upřednostňuju snahu pochopit, jaké posuny niterné tektoniky takovou smršť způsobují.

Bezstarostné čtenářské přebývání v prostředí veskrze klasicky vystavěné komedie (s obvyklými a časem prověřenými prvky, jako je směšně zmatkující samolibý úředník nebo paní domu, která všechny překřičí) mi zhořklo vlastně už na samém začátku, kdy bylo jasné, že v kulisách lehkého žánru jde nakonec o docela teskně vyznívající příběh o tom, jak cizí je mocným tohoto světa odpovědnost za lidi jim svěřené.
Ta zápletka je přehledná, dobře známá a vlastně dost aktuální – pan rychtář se v rámci odvedení pozornosti od svého morálního selhání neštítí zakleknout na ty občany, kteří se nemají jak bránit. Nezvratné narušení životů jiných lidí pro něj neznamená nic v porovnání se snahou o udržení své funkce a společenského postavení.
V komediálně zamýšlené divadelní hře se k úlevně spravedlivému vyústění divák bez vlastního přičinění dostane během hodiny a půl představení (nebo o něco kratší doby čtení), v reálném životě vede k podobně dobrému výsledku mnohem méně jistá cesta skrze zájem o věci veřejné a trochu toho odpovědného přemýšlení nad volebními lístky.

Vedle tak skvělých knih, jako je Moc a sláva nebo Jádro věci působí Monsignore Quijote (vlastně poslední relevantní Greenův román, vydaný v jeho 78 letech) jako hříčka. A opravdu se mi zdá, že mnohé z toho, co na Greenově psaní miluju, tady chybí. Pečlivé budování nálady ani vhled do vnitřního světa hrdinů jsem nenašel. Vše bylo jen tak … načrtnuto. Monsignore Quijote sám je sice sympaticky lidská postava, ale stejně jako u jeho rytířského předchůdce je poměrně těžké si představit, že by se jeho anabáze mohla skutečně stát.
Přesto to bylo zajímavé čtení, světonázorové třenice s komunistickým starostou Sanchou sice na hlubině nezůstávaly setrvale (někdy to bylo jen takové plané kočkování typu „Gagarin vyletěl nad mraky a žádného Boha neviděl“), ale obraz jejich vzájemného přátelství byl krásným dokladem toho, že lidé jsou důležitější než jejich ideje – zvlášť v dnešní době bolestivě zasažené rozdělením společností do bublin a obecné neochotě vyjít vstříc jiným druhým, to bylo silně inspirující a povzbudivé.

„Já jsem skrz naskrz prolezlý pochybnostmi. Ničím si nejsem jist, ani existencí Boží, ale pochyby nejsou zrada, jak si vy komunisté zřejmě myslíte.“

Moji čtenářskou spokojenost narušovala ta žánrová roztříštěnost. Už hlavní část divně oscilovala mezi teologickou diatribou, poetickou nostalgikou a bláznivou komedií (což byla poloha, která mi sedla nejméně, Greene zde míří hodně nízko: kněz omylem v pornokině, kněz omylem v nevěstinci, kněz nafukuje prezervativ a myslí, že je to balónek, hahaha). Druhá cesta pak nabídla jinou náladu, rytířsky odbojnou (monsignore zde byl jako vyměněný, nejvíc blízký původnímu Quijotovi). A samotný konec byl až mystický. Všechno z toho bylo dobré, jen jsem neměl pocit, že čtu román, ale tři volně propojené novely.
Rozpaky jsem měl i z toho, že se zde katolicismus a komunismus staví vedle sebe jako sobě rovnocenné hodnotové systémy. Takhle to Greene (jako vedlejší téma) čtenářům předkládá i v Komediantech a Honorárním konzulovi, a i zde mi to přišlo nepatřičně relativizující, dokonce i v případě srovnávání vnějších organizací – Římská kurie prostě není totéž jako sovětské politbyro, ani při vší oprávněné kritice Vatikánu prostě ne. Naštěstí si mě Greene „udobřil“ samým závěrem, když se přece nakonec přikloní na stranu Lásky, starostova „protokonverze“ je sice spíš tušená (přání otcem myšlenky? :-), ale přesto milá.

Mám Greena rád, proto na něj mám velké nároky. A proto jsem byl v předchozím odstavci možná přehnaně kritický. Tak abych to uvedl na pravou míru: čtení Monsignora Quijota mi působilo čtenářskou radost, nenudil jsem se a ani nepohoršoval. A největší potěšení mi samozřejmě udělala Dulcinea! Ano, i když je monsignore Quijote celibátním knězem, po vzoru jeho jmenovce rytíře je v jeho životě také Dulcinea! Nazývá jí señorita Martinová a je z Normandie! Tuší někdo, o koho jde? ... No dobře, prozradím: „Ale aby sis nemyslel kdovíco: zemřela dávno předtím, než jsem ji poznal a začal milovat. Ty ji možná znáš pod jiným jménem. Žila v Lisieux. Tam byly karmelitánky povolány k zvláštnímu Božímu úkolu - modlit se za kněze. Doufejme, že se modlí i za mne.“

„Zeď pohřebního místa se propadla; nadšenci zničili pár křížů; jeden anděl přišel o křídlo a náhrobky, které zůstaly nepoškozené, trčely v podivných úhlech z dlouhé bažinaté trávy. Nad hrobem jakéhosi bohatého obchodníka dřívím stála Matka boží bez uší a paží jako nějaká pohanská Venuše. Bylo to zvláštní – ta posedlost ničit, protože samozřejmě nikdy se toho nedalo zničit dost. Kdyby se Bůh podobal ropuše, bylo by možné zbavit zeměkouli ropuch, ale jestliže se podobá nám samým, není nic platné rozbíjet kamenné sochy – museli bychom se nejdříve sami zabit mezi hroby.“

Překvapilo mě, když jsem se dočetl, že pan Greene napsal knihu cíleně jako zobrazení katolické zásady tvrdící, že účinnost svátostí nezávisí na osobní svatosti kněze, ale na moci Krista, který svátosti ustanovil. (Teologicky se tomu říká Ex opere operato a metaforicky to vyjádřil Vladimír Boublík výrokem „Z rezavých trubek teče čistá voda“.) Překvapilo mě to proto, že se Graham Greene často vyjadřuje o svém psaní jako o neplánovitém, tedy že mu jeho postavy ožívají, dělají si co chtějí a vývoj děje si nějak vynucují. Že prostě na začátku ještě neví, jak to na konci skončí.
Zkrátka si myslím, že by byla škoda číst Moc a slávu jako nějaký traktát, který je jen zaobalený do vyprávění pro jeho lepší stravitelnost.

Moc a sláva (stejně jako Mlčení, ano, také mi dává smysl postavit tyhle dva příběhy vedle sebe) staví svého hrdinu, Božího služebníka, do situace naprosté nouze. Hmotně, duchovně i morálně si páter Chlast na své dno nejen šáhne, ale přebývá na něm tak dlouho, až je to pro něj stav, který vezme za svůj. Ze kterého už ani nevidí cestu ven. Ateistický cynik by se mohl pošklebovat (Pročpak ti tvůj milující bůh nepomůže, velebníčku?). Přísný jansenista by mohl poukazovat na to, že si nevděčný člověk odmítající směřovat k Bohem určené velikosti zaslouženě konzumuje to, co si svojí hříšností navařil. Trochu pravdy by snad měli, ale ne víc než trochu.
Alespoň tedy v mých očích není román o tom, jak člověk ztrácí Boží přízeň, ale naopak o tom, že ani ve vší bídě a po všech selháních zůstává člověk neopuštěn. Není to tedy pro mě portrét zničené lidskosti, ale právě naopak nezničené (nezničitelné?) lidskosti přežívající všude tam, kde zůstává aspoň něco z lidského života. Dokud má kněz zbytky vůle k žití, dokud má schopnost rozpoznat dobré a zlé (byť už nedokáže konat první a vyhýbat se druhému), není opuštěn.

A nejen to. Zdá se, že jeho situace ho nějak vnitřně mění. Že všechny ty destruktivní síly a okolnosti ho sice zbaví pocitu bezpečí, úcty vesničanů i sebeúcty (symbolicky dokonce přišel o své jméno), ale to, co vypadá jako deformace, je vposled něco jako reformace, která z něj učiní ryzejšího člověka. A nakonec i mučedníka, byť tedy rozhodně ne mučedníka jako ze žurnálu. Předchozími větami určitě nechci obecně velebit strádání jako cestu ke křesťanské dokonalosti (toto pojetí askeze je už považováno za překonané). Ale zdá se mi, že se zde ukazují naše zkoušky jako něco, co nakonec může nést užitek. Že i v tom nejšílenějším utrpení může být nějaký smysl. Neúspěch nás může činit vnímavějšími a tedy lidštějšími, myslím. Byl by páter Chlast schopen svého posledního hrdinství, pokud by měl celou svoji kněžskou kariéru zajištěnou pohodičku? Asi sotva.

Ještě slovo k názvu knihy, četl jsem zde v komentářích pár interpretací, které proti sobě stavěli světskou Moc a božskou Slávu. Já sice nikde nenašel, že by Greene svůj název vysvětloval, ale mám za to, že se jedná o odkaz na liturgický dodatek modlitby Otčenáš (přesněji: na odpověď lidu na liturgický dodatek), kde se říká „For the kingdom, THE POWER AND THE GLORY are yours now and for ever“. Tedy česky „Neboť tvé je království i moc i sláva na věky“. Dává mi to smysl – i s ohledem na to světlo na konci románu.

„Pocítil nenávistnou hořkost – proč nedostal svou příležitost jako všichni ostatní, proč nezahlédl aspoň kousek nebe, i kdyby to bylo jen skulinou mezi brightonskými zdmi!“

Pinkie Brown je v objemném portfoliu Greenových hrdinů hodně atypický muž (přirovnat by se dal jen k Ravenovi z Nájemného vraha a Trevorovi z povídky Ničitelé) - zatímco typická „greenovská“ postava spíš svědčí o slabosti člověka, který to v principu myslí dobře, ale opakovaně tragicky selhává, Pinkie je ztělesněné zlo. Chladné, soustředěné zlo. Vědomé a cílevědomé. Bylo pro mě komplikované si k němu najít cestu, přestože autor s naléhavostí líčí jeho chudé a cituprázdné dětství jako prostor, ze kterého je těžké vyrůst do lidské plnosti. Takže vlastně docela známá otázka odpovědnosti za své činy. No, pominout vliv prostředí nejde, ale může to znamenat dát komukoli omluvenku na cokoli? Jistě ne. To by popíralo lidskou svobodu! A navíc Rose i Ida vyrostly z podobné bídy a zůstalo jim vědomí dobra a zla a pocit nutnosti se o dobro starat.

Brighton Rock je první Greenův román, tematizující katolickou víru. Pinkieho problém je zde tedy formulován jako otázka jeho spasitelnosti. Což Pinkieho samotného moc netrápí, ten je tak zcela pohlcen touhou se prosadit v Brightonském podsvětí, že mu nezáleží nejen na životech druhých, ale vlastně ani na svém. Klidně by pro dosažení svého cíle upsal duši ďáblu. Což je nakonec přesně to, co vlastně dělá. Kdyby bylo po mém, klidně bych ho v tom pekle nechal smažit (ano, můj soucit s literárními zloduchy má své meze a co je moc, to je moc!), ale pro Rose je to životně důležité ... a protože Rose je postava, nad kterou by se i kámen ustrnul, tak jsem se spolu s ní upínal k tomu, že Bůh ve své lásce nějaké řešení pro Pinkieho najde. No ... upínal se a doufal … aby z toho nakonec byl ten nejsmutnější konec ze všech smutných Greenových konců. :-(

„V životě nepocítil k nikomu sebemenší záchvěv něhy, k tomuto obrazu byl stvořen a na tento výsledek byl podivně hrdý. Nechtěl, aby se to změnilo. Najednou si s hrůzou uvědomil, že jestli chce uniknout, musí být sám sebou víc než kdykoli předtím. Něha z vás rychlého střelce neudělá."

Pod maskou detektivního příběhu nám Graham Greene předkládá dílo, které má hned několik vrstev – číst Nájemného vraha jen jako žánrovku na ukrácení času by byla škoda, myslím. A ani by to možná nefungovalo – obávám se, že milovníkům detektivek by některé aspekty mohly překážet a působit na ně rušivě.
Z obvyklého kriminálního vzorce se vymyká silný sociální apel, místy to vyvolává až „steinbeckovské“ rozhořčení nad světem, ve kterém nejen že nemají všichni stejné šance, ale mnozí nemají prostě šanci vůbec žádnou.
Ale nejsilnější stránkou knihy je vnitřní portrét nájemného vraha Ravena, který se právě vnímá jako člověk totálně vyčleněný ze společnosti, je to „zakyslý, zatrpklý, zaťatý tvor“. Greene z toho trochu viní nezpracované trauma z dětství. Nebo lépe řečeno: životní situaci, která mu nedovolí nespravedlnosti z dětství (které zažívá každý) vstřebat, zpracovat, nechat zahojit. Raven si ji naopak nějak pomyslně natruc nakreslí do erbu a v gestu odmítnutí se rozhodne vyniknout ve zlu a chladné krutosti, když už ta cesta dobra a něhy pro něj není možná. Je na sebe v tomto smyslu nějak zvráceně pyšný a zvráceně si v tom libuje. Greenův životopisec Čulík ho proto dokonce přirovnává ke Camusovu Meursaultovi (to mi přijde přehnané, ale aspoň mi to připomíná, že jsem si chtěl Cizince zase po čase přečíst).

Setkání s přirozeně dobrou a vstřícnou Annou je pro Ravena šokem, znejistí ho a zatřese jeho jistotami. Ale k trvalému přehodnocení životního postoje nemůže dojít. Přáli bychom mu to, jasně, ale nepůsobilo by to věrohodně. Nejen že na to s Annou stráví příliš málo času a je ve své outsiderské stylizaci příliš zabetonován. Hlavně by musel přiznat svůj chybný úsudek o světě a sám se změnit. Doslova zahodit celý předchozí život. To nemůže klapnout. Možná nějak můžeme cítit, že Raven by se k Anně hodil lépe než její přítel policista, ale Greene čtenářstvu med kolem úst nemaže a to co směřuje k tragickému konci, to také tragicky skončí.

Nájemný vrah je dílo patřící do Greenovy rané tvorby, možná proto působí místy trochu nedopečeně. Některé vedlejší postavy jsou neživými obrazy svých typů, nejvíce sir Marcus, ale také třeba Acky a jeho družka. U Ravena zase zarazí ten jeho důraz na rozštěp rtů – na tom sice Greene výmluvně ilustruje, jak destruktivní vliv na člověka má, když sám sebe identifikuje s nějakým svým hendikepem, jen je to zde trochu příliš doslovné (o 15 let později bude zdravotní postižení jiné jeho postavy, Bendrixe v Konci dobrodružství, zapracováno mnohem víc přirozeně, víc organicky).
I tak je ale v mých očích Nájemný vrah zajímavá kniha, překračující hranici svého žánru.

Přestože druhá kniha Greenova vzpomínání začíná časově tam, kde ta první (Kus života) končí, nelze myslím mluvit o druhé části jednoho autobiografického kusu. Obě knihy totiž dělí nejen téměř jedna dekáda mezi jejich vydáním, ale zejména jejich zaměření. Úniky vznikly na podkladu Greenových úvodů k chystaným sebraným spisům, což z nich dělá do značné míry komentář k jeho beletrii. To sice vyloženě nevyžaduje obeznámenost čtenáře s jeho romány (protože navštívil mnoho koutů světa v zajímavých časech, je možné to číst i jako osobní pohled na dějiny pohledem pozorného a přemýšlivého cestovatele – pohledem zaujatým, tedy neskrývaně subjektivním), ale minimálně nějak povšechná znalost tvorby se nejspíš předpokládá. To je právě největší rozdíl oproti Kusu života, který je možné s užitkem číst jako obecné svědectví o dospívání v předválečné Anglii.

Protože je Graham Greene výborný pozorovatel i vypravěč, je zábavné i poučné vydat se s ním na tuhle cestu kolem světa. I vzhledem k tomu, že řada navštívených a popsaných míst nejsou pro českého čtenáře příliš známá: Západní Afrika, Haiti, Paraguay, Keňa v době antikoloniálního povstání, ale třeba poválečná Vídeň. Spousta zajímavého čtení.
Naopak zde chybí jiné obvyklé prvky memoárové literatury: pikantní podrobnosti o kolezích z profesního provozu nebo zapšklé vyřizování účtů a dohrávání polemických střetů. Stejně jako ve svých zápiscích snů drží stranou i aktérky svého osobního života, to se mi jeví velmi sympatické.

Pro mě osobně ale bylo rozhodně největší radostí, smět se seznámit s okolnostmi vzniku Greenových románů a dostat vhled do jeho tvůrčího myšlení od něj samotného – některé z jeho příběhů jsou mými vůbec nejoblíbenějšími, čtu je opakovaně v různých etapách svého života, přemýšlím o nich, zasahují mě... Dokonce se o křesťanských aspektech jeho tvorby chystám psát diplomku, takže z tohoto pohledu jsou pro mě Úniky zdroj opravdu neocenitelného významu.

„U řady mých současníků se stalo dnes módou posuzovat vlastní minulost s ironií. Je to ospravedlnitelný způsob sebeobrany: ‚Podívejte se, jak nesmyslně jsem si počínal, když jsem byl mladý.‘ Taková slova sice předem otupují ostří nemilosrdné kritiky, ale falšují historii. To, co jsme tenkrát cítili, bylo skutečné. Proč bychom se za to měli stydět víc než za lhostejnost stáří? Pokusil jsem se, ať třeba neúspěšné, prožít znova bláhovost a sentimentalitu a extrémy té dávné doby a cítit je tak, jak jsem je pociťoval tehdy – bez ironie.“

První knižní vzpomínání Grahama Greena nese stejné rysy jako jeho tvorba obecně. Žádný poetický patos, žádná sentimentalita, žádné speciální efekty. Zato pečlivé vykreslení motivací, věrohodnost v atmosféře i detailu. Četlo se mi to dobře a v mých očích by to obstálo i jako samotné literární dílo, tedy nejen zdroj informací o oblíbeném spisovateli.
Greene se hodně věnuje dětství, o kterém mluví bez příkras. Zejména vzdělávací systém anglického internátního školství podrobuje kritice pro jeho povrchnost a pokrytectví – o zdravý vývoj mládeže tam asi tak moc nešlo a autorita učitelů se odvíjela spíš od mocenských nástrojů než z vlastností vzdělavatelů. Chlapci záhy zjistily, že „dospělí mívají ve věcech morálky sami zmatek" a spravedlnost ani neočekávali.
Ten důraz na dospívání ve škole i doma má význam nejen jako zajímavé svědectví o čase a místě, které už nezažijeme vlastní zkušeností. Jde i o to, že podle pana Greena má tohle období velký vliv na vše následující – v případě plodného spisovatele tedy i na jeho literární výtvory. Pro Greenovy obdivovatele to tedy nabízí vzácnou možnost sledovat přiznané i tušené promítání událostí z formujících let do chování jeho románových hrdinů.

„Všechno, čím jsem se měl stát, tu muselo být, v dobrém i v zlém. Z podoby domů se dala vyčíst budoucnost jako z čar na dlani. Vytáčky a podvody se formovaly podle oněch potměšilých obličejů druhých lidi a podle úkrytů v zahradě, na lukách, v živých plotech. Zde v Berkhamstedu byl první kadlub, jehož tvar měl být reprodukován bez konce. Po dvacet let to bylo téměř jediné jeviště štěstí, trápení, první lásky, literárních pokusů (...)“

„Další stránku toho, čemu říkáme sny, velmi zajímavě demonstruje J. W. Dunne v Experimentu s časem. Sny obsahují útržky budoucnosti stejně jako minulosti. Už jsem kdesi napsal, jak se mi jako sedmiletému zdálo o ztroskotání lodi té noci, kdy se potopil Titanic, A devět let později jsem byl znovu svědkem jiného katastrofického ztroskotání v Irském moři. Když pročítám dlouhé záznamy svých snů, znovu a znovu přicházím na příhody, které se ve Společném světě (pozn.: takto Graham Greene označoval reálný svět) udály několik dnů po mém snu. Jsou příliš triviální, než abych zde uváděl, ale jsem přesvědčen, že Dunne měl pravdu.“

Greenovy zápisy snů jsou náhodou zajímavé. Obvykle jsou psány jako kratší příběhy, často s pointou, často s přímou řečí. Jak jsou jeho beletristické knihy často pochmurné, tak sny vypadají odlišně, někdy až bizarně rozverné. Podle mnoha ze zápisů by se daly zinscenovat zábavné skeče.
Takže fajn čtení. Nenudil jsem se, ale na druhou stranu jsem ani neměl pocit, že by mi náhled do Greenova světa snů dal nějakou výraznou výhodu nebo interpretační klíč pro chápání jeho tvorby. Možná i proto, že se Mr. Greene zřejmě dopustil poměrně značné autocenzury a ze svého světa do toho veřejného to opravdu intimní – zřejmě správně, myslím si – nepropustil.

Úplně první dojem z téhle monografie jsem neměl pozitivní – Graham Greene je označen jako „básník trapnosti“? (A v předchozím vydání knihy se to dokonce dostalo do titulu?) No to ne, řekl jsem si, to si asi s panem Čulíkem budu rozumět stejně málo, jako s jeho bizarně mediálně působícím synem! Protože mě by nejspíš žádnou z Greenových postav jako trapnou označit nenapadlo (minimálně žádnou z hlavních), vnímám Greena spíš jako autora jakési až fatální nevyhnutelnosti a jejího přijetí. Pokud je tedy vůbec možné spisovatele s tak širokým záměrem nějak jednoslovně klasifikovat...
Ale to bylo to jen takové nedorozumění na úvod, nakonec jsem si v obsáhlé knize s panem Čulíkem rozuměl docela dobře a komentovanou prohlídku života a díla svého asi vůbec nejoblíbenějšího romanopisce jsem si užil a vychutnal dosyta.

Ocenil jsem hlavně rozsáhlé pasáže věnující se kontextu vzniku jednotlivých románů a jejich vnitřnímu významu. Nebylo to jen převyprávění obsahu, měl jsem pocit, že je mi předkládán vhled a analýza, nasvícení klíčových témat i zásadních pasáží. Pochvalu si z mého úhlu pohledu zasloužil za dobré pochopení křesťanských akcentů, kde se dokázal orientovat i v relativně subtilních otázkách křesťanské morálky a jejího vztahu k praxi církevní poslušnosti. Je vidět, že se pan Čulík snaze o pochopení Greenova světa opravdu pečlivě věnoval, což ostatně dokazuje i šíře načtených pramenů – ano, někdy dlouhé pasáže cituje z obou Greenových vzpomínkových knih, ale na mnoha místech si pro pochopení toho či onoho dojde i do Greenovy publicistiky, do rozhovorů s ním a do článků a rozhovorů o něm. Důkladně a poctivě, zdálo se mi, fakt důkladně a poctivě.
Obohatila mě zejména kapitola o Greenových divadelních hrách, na rozdíl od jeho románů a povídek (kde jsem přečetl myslím vše, co bylo přeloženo do češtiny) jsem tam měl dosud bílé místo, takže jsem se rád nechal poučit.

A že jsem měl mnohdy na něco trochu jiný pohled a někdy hodně jiný pohled? To vnímám jako legitimní součást pomyslné diskuse autora biografie a čtenáře biografie.

„To, co lidi po staletí přivádí do kláštera, je láska ke Kristu a k té bychom měli přivádět i lidi, každého jednoho konkrétního člověka, s nímž se setkáme. A neznamená to, že by měl změnit svůj život tak, že se stane podivínem a přestane si oblékat barevná trika. Pán Bůh stvořil svět a všecko v něm pro svoje milované děti a my se z něho musíme umět radovat a dobře s ním zacházet. Ryzí křesťan není podivín, a jestli je, tak něco děláme špatně.“
(sestra Lucie)

Mám řeholní sestry moc rád. Vždycky to tak bylo, vždycky jsem pro ně měl nějak intuitivně slabost. No, a poté, co jsem některé poznal osobně a minimálně ve dvou případech se i duchovně a lidsky spřátelil, tenhle pocit něžné náklonnosti ještě zesílil. (Není to víc než pár týdnů zpět, kdy mi jeden rozhovor s milou sestrou františkánkou pomohl najít směr a smysl mé vlastní služby – a skoro bych řekl, že si sestra Alžběta ve své skromnosti ani není vědoma, jak důležité to pro mě bylo :-).
A tak jsem moc rád za tuhle knížku, protože představuje sestry právě takové, jaké jsem i já měl tu čest je poznat – tedy jako ženy v dobrém slova smyslu normální, stojící oběma nohama na zemi, přemýšlející, pochybující, smějící se, radující se i trápící... Jako ženy, které baví chodit plavat, chodit na houby, koukat v neděli na pohádky a durdit se nad politikou...
Ano, vedlejším efektem takto pojaté sbírky portrétů je, že se toho o vztahu s Bohem a podobách spirituality zpovídaných řeholnic dozvíme méně, než by asi bylo dobré se dozvědět (a také se pouze mimoděk dotkneme řady rizikových a kritických míst řeholního života, to je pravda), zvlášť čtenáři z řad katolických křesťanů mohou mít proto pocit, že kniha nejde příliš do hloubky, že to všechno vlastně znají. Já to ale nevidím jako chybu, ale jako vlastnost – ten obecně srozumitelný náhled na lidskou stránku sester, který má evidentní schopnost rozbíjet předsudky u obecného čtenářstva (které je přiznanou cílovou skupinou) je ospravedlnitelným důvodem, proč je kniha, jaká je. Zdá se mi, že se to paní Hladké dobře podařilo a věřím, že čtenáři tohoto šestiportrétu už nebudou na řeholnice nahlížet jako na nějaká podivná a podezřelá individua, mentálně žijící mimo náš svět.

Kdybych měl vybrat jednu kapitolu, která mě oslovila nejvíc (což vlastně dělám docela nerad, všechny sestry byly super a vybrat jednu je pětinásobně nespravedlivé!), asi by to byla sestra Kristina. Ta mě okouzlila svojí přirozeně žitou vírou, ve které je člověk nadřazen pravidlům (když hrozí, že se maso zkazí, tak se prostě sní, i když je v pátek půst – to je tak krásný a výstižný detail!) a ve které je o člověka pečováno pro hodnotu, kterou sám člověk má. Připomnělo mi to Janovo evangelium: to neobsahuje žádnou přímou výzvu k lásce k Bohu, ale opakovaně vyzývá učedníky, aby milovali své bližní (je to vlastně v celé janovské teologii, viz třeba první list Janův: „Neboť kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí.“). Ano, to je ono: pomáhat Bohu tím, že pomáhám lidem – protože ono to od sebe ani nejde oddělit.

„Vyrostly jsme a žily v komunismu, byly jsme zvyklé pečovat o nevěřící a nehrálo to žádnou roli. Ani dnes to nehraje žádnou roli. Vždycky před sebou vidím pouze člověka s potřebami a ty se ze svého vnitřního přesvědčení snažím naplnit. Nevím, co přesně může druhého na mé práci oslovit, že se obrátí na víru, ale může se to stát. Já nikoho nepřesvědčuji a ani bych to, myslím, nedokázala. Tímto směrem se má mysl vůbec neubírá.“
(sestra Kristina)

„Těžce jak staré šaty
spočívá na mně má duše;
vše kolem mi překáží,
a všechno jako by mi tu bránilo
nabrat dech,
všechno jako by na mě doléhalo
a nenechalo mě plakat“

Zvláštní poezie, ale zvláštně působivá, autentická, bez kudrlinek a pentliček, zato se zjevnou touhou sdílet svá intimní hnutí (jakkoli samozřejmě nechci směšovat autora a lyrický subjekt, jistě). Ty komunikované pocity byly sice teskné a temné, reflektující samotu a nepřekonatelnou vzdálenost mezi lidmi, ale také s probleskujícími okamžiky smířené vyrovnanosti, která je nacházena zejména v přírodě a jejím řádu, jak se mi zdálo.
Hezké čtení, dobře strávený čas, nelituju.

„To bloudění uprostřed cizích lidí
a toto prázdno dokola mě leká
a jistota, že to bude napořád.“

„Dobro – a o tom jsem přesvědčený – je právě v tom, vidět vlastní konec v konci druhých. Nic neodradí víc, nic nepůsobí blahodárněji.
Jenomže králem je zlo. To, co se přihodilo mému otci, se stalo i jiným – v Německu i jinde, včera, předevčírem. A bude se dít dál a dál – zítra, pozítří. Dokud se bude Země otáčet kolem Slunce, budou existovat zločiny, zločinci a oběti. A nikdy nekončící smutek. A spoluviníci. A diváci. A tyrani, myjící si ruce nad naším utrpením.
Přesto však tento zločin není jako jiné.“
(Rašelův deník)

Tradiční námět z netradiční perspektivy!
Téma „stud synů za činy otců“ je v evropské literatuře 20. století docela obvyklé, a aby taky nebylo, při tolika šílenostech, které jsme museli zažít a přežít. Výchozí bod románu Boualema Sansala je v něčem nutně odlišný. Pro Afričany není šoa tak neuralgický bod dějin (vyhlazovací tábory jsou vzdáleny geograficky i historicky – vztah k Židům je utvářen víc čerstvější zkušeností se státem Izraelem a vztahem k němu, aspoň myslím), takže Rašel mohl podlehnout pokušení otcovy soukromé dějiny ignorovat – bylo to přece tak dávno a tak daleko a co my vlastně víme. (Malrich už tuhle možnost zůstat za Rubikonem rodinné historie neměl – Rašelova sebevražda ho do událostí nemohla nevtáhnout).

Na Rašelovi je ale vidět, jak univerzální je naše potřeba žít své životy v pravdě a jak je smysl pro spravedlnost hluboce vložen do podstaty člověka. To ho vtahuje stále hlouběji a svírá mezi dvě protichůdné nevyhnutelnosti – mezi potřebu splatit dluh a mezi nemožnost to udělat. Rašel nemůže za sebe odpustit a ani už nemá koho o odpuštění žádat. Tragické (jistě statečné, ale zbytečné a zoufale marné, Rašeli, zoufale marné, achjo!) řešení pak ukazuje, jak je obtížné vystačit si se spravedlností pouze lidskou.
Univerzální je ale také zlo. Což Rašel prozkoumává víc intelektuálně a Malrik víc intuitivně. A právě Malrikovo promítnutí minulosti do aktuálně žitého, které se projevovalo v tom, že terminologií Třetí říše popisoval situaci radikálního islámu (takže imám se v jeho řeči stal führerem, předměstské sídliště lágrem...), pro mě bylo asi nejsilnějším momentem mezi mnoha dalšími silnými momenty.
A protože je to celé tak působivé a zasahující, nutí to čtenáře nejen teoreticky promýšlet, ale i spoluprožívat.

„Ano, ať oběh klesla jakkoli hluboko, je to člověk. A ať je katova hanba jakákoli, je to také člověk. Zároveň je však v každém okamžiku volba na nás. Otec si vybral svou cestu. A pokaždé, když mu život nabídl alternativu, volbu potvrdil. Nezabil jednoho člověka, zabil dva, pak tisíce a desetitisíce a mohl jich zabít miliony. Žil v nenávisti a podřízenosti, a tyto propasti jsou v hlavě bezedné. A nakonec, ve chvíli účtování, ve chvíli procitnutí, se rozhodl otočit se ke svým obětem zády, uprchnout. Bylo to jako zabít je podruhé. (...) Říct o někom takovém, že to není člověk by znamenalo zbavit ho jeho odpovědnosti, dát mu tak absolutorium, takže by nemusel nic napravovat, nemusel by žádat o odpuštění.“
(Rašelův deník)

Při čtení Edisona jsem pořád nemohl přijít na to, co mi ty verše připomínají. Přišel jsem na to pochopitelně až tehdy, když jsem na to přestal myslet. Jasně, hudební album Jana Spáleného a Jiřího Stivína, které přezpívává celou tuhle Nezvalovu perlu!
Znova jsem si ji pustil, znova se potěšil a znova musel konstatovat, jak talentovaný byl Nezval básník, jaký smysl měl pro rytmus i navození atmosféry.

Nejvíc mě Nezval oslovil v básní Akrobat, nejspíš proto, že snová poetika je mi bližší než obdiv k technickému pokroku a jeho čelnímu prorokovi (to je ovšem pořád lepší než adorace Stalina, bez pochyb).
Ale chválím celou sbírku: těch pár letních večerů (do kterých jsem si sbírku přikázal rozdělit, přestože jsem měl chuť ji spořádat najednou) s poezií Básní nocí a bílým vínem mi přišlo vyloženě k chuti.

"Na shledanou město bludiček
smutný ráji těch kdož milovali a neumírají
na shledanou město akrobatů
na shledanou město krve světel v zahradách a hvězd
tvoje pohádka zachraňující štěstí
v níž svaté vražednice se dorozumívají s růžemi
na shledanou město básníků
odcházím abych se vracel k tobě se svými dvojníky v nespočetných podobách
na shledanou město bezúčelných rozkoší
odcházím dokončiti svou báseň pýchy smutku krve a hvězd
jimž osud dal padati nad mým ložem"

Už starozákonní patriarcha Job (a v jistém smyslu i jeho "kolega" Kazatel) zjistil, že pokoušet se rozkrýt Boží plány s lidmi i stvořeným světem je bláhovost. A vystavovat Bohu účet nebo reklamační list navíc i opovážlivost.
K nezdaru je tak jistě odsouzena i snaha otce Jalovce. Ale to neznamená, že je nezajímavé jeho aktivitu sledovat. Ta je totiž sympatickou kombinací důvěry v Bohem řízený svět i důvěry v lidskou schopnost svět prozkoumávat a rozkrýt principy jeho fungování až do samých základů. A navíc: tam, kde teologie vidí na semaforu červenou, tam má beletrie volné pole působnosti a může předkládat mnohé k promýšlení a prociťování.

Pan Wilder navíc svoji novelu obydlel zajímavými osobnostmi, které v exotickém jihoamerickém prostředí (které mi trochu dávalo vzpomenout na magický realismus García Márqueze, ale zpětně si říkám, že šlo spíš o podobnost vnějškovou) ve zrychleném režimu protáhl lecjakou komickou lapálií i srdcervoucí patálií, aby je nenápadně směřoval k naplnění (nebo lépe: k očištění) smyslu jejich života, od sobectví k přátelství, od sebe k druhému, od vášně k lásce. Vše s literárním nadhledem, v lehce karikaturním zkreslení, ale bez posměchu a sarkasmů, s viditelnou sympatií ke svým hrdinům. Navíc v mile starosvětské atmosféře.
Moc se mi to celé líbilo.

Obávám se, že východiska i kritická místa hry Slečna Julie už v současném světě nejsou kdovíjak aktuální. Sociální vrstvy společnosti nejsou vzájemně neprůchodné, v zásadě si každý spí, s kým se mu zachce, a že by si kvůli milostnému úletu s člověkem jiného postavení někdo bral život, to už by sotva někoho byť jen napadlo.
Přesto, když dáme Julii a Jeana pod zvětšovací čočky psychologického mikroskopu, ukáže se leccos platného a o člověku vlastně trvale vypovídajícího. Já si budu pamatovat hlavně to, že tam, kde není mezi lidmi opravdová úcta a pozornost k druhému, tam nezištnou lásku nahradí vášeň a pudová touha ovládat a manipulovat, vlastnit. Lidé pozbydou svoji lidskost a stanou se jen přemýšlejícími zvířátky.
Není zrovna příjemné to v téhle hře sledovat, ale za to August Strindberg opravdu nemůže.

„Tak dlouho je člověk na spodních příčkách společnosti, tak dlouho do tebe někdo kope, přechází tě, až pro tebe těla lidí, co jsou ještě o kus pod tebou, zůstanou tím posledním, na čem dokážeš uplatnit alespoň nějaký náznak moci.“

V první vlně emocí mě zasáhlo to školní šikanování. Je tak strašně těžké to číst. I když už jsem mnohokrát v literatuře zažil scény, ve kterých člověk s gustem ponižoval druhého, ještě pořád jsem si na to nezvykl. Ještě pořád to nepobírám. Jako by nestačila ta bolest, kterou si způsobujeme nevědomě nebo když jsme nesvobodni od hněvu či nenávisti.
Ale myslím, že tahle autofikce míří ještě jinam, hlouběji. Minimálně ve dvou aspektech, pro mě dost propojených. Jednak je to ten dost děsivý pocit, že toho nejhoršího se nám dostává od těch nejbližších, a to jaksi mimoděk. Ne ze zlé vůle, ale z nedostatku empatie, z myšlenkové pohodlnosti našich nejbližších, kteří předřadí uvelebení se ve vlastních mentálních a společenských schématech před ochotou přijmout druhého v jeho specifičnosti. V tomto příběhu právě z toho nutně vychází Markova neschopnost (nebo lépe: velmi omezená schopnost) přijetí sebe. Sám o tom píše: „Odlišnost – dokud přichází zvenčí – má vyvolat strach, pocit nebezpečí. Stačí ale, aby se odlišnost ozvala zevnitř, abys sám byl jiný, a místo strachu musí nastoupit odpor, stud z vlastního odrazu.“ Výsledek je strašný: týráním dehumanizovaný jedinec nejen že podléhá svým trýznitelům tělesně, ale přebírá i jejich vidění světa a sám sebe vidí jako viníka. Svoji šikanu vlastně vnitřně schvaluje jako něco, co si zaslouží, nějak. To je prostě šílené. Rány na těle se zahojí, ale ztráta pocitu vlastní důstojnosti a lidství, to je ta největší hrozba.
Že Marek dokázal zůstat člověkem (byť křehkým a sám také zraňujícím) a dokázal na svoje blízké nahlížet s pochopením je jistě tím nejpozitivnějším na celém příběhu. Vystoupit z toho kolotoče obviňování je tak složité, ale přitom tak nutné!

Právě v těch okamžicích, kdy byla kniha osobní, byla nejsilnější. I proto, že Marek je ochoten vidět svoji situaci plasticky, nezamlčovat ani vlastní selhání. Zdá se, že víc než o čtenářův soucit stojí o to, aby čtenář dobře a pravdivě porozuměl. U řady scén jsem si usilovně přál, aby byly fikcí, ale podání bylo natolik věrohodné, že se obávám, že tato bolest byla skutečně žita.
Zajímavý je román jistě také tam, kde příběh zasazuje do společenské situace. Je důležité vidět, že lidské osudy se nerodí ze vzduchoprázdna, že strukturální násilí společnosti (ve které prostě nemáme všichni stejné šance) formuje násilí na osobní úrovni (ať už chtěně či podvědomě). Je to vidět na postavě Markovy mámy. Ta je jasnou kladnou hrdinkou, je tiše a setrvale obětavá, vše podřizuje synovu dobru. A přesto je to právě ona, kdo způsobí, že se Marek v těžkých letech dospívání nemá o koho opřít a žije s tak zoufalým pocitem odcizení. Ale je možné se na ni zlobit? Myslím, že ne. Žena, která denně doslova padá na hubu ve snaze zajistit ekonomické fungování domácnosti na úrovni prostého přežití prostě nemá dost energie na to, vymknout se ze stereotypů myšlení a postojů svého okolí.
(Místy jsem měl ale pocit, že je tahle „sociální linie“ zdůrazňována příliš. Postavy na mě pak působily schematicky a text tak nějak „politicky proklamativně“. Nejen, že to odvádělo moji čtenářskou pozornost, ale přišlo mi to i trochu zjednodušující, až zavádějící: sociální deprivace není primárním zdrojem zla v mezilidských vztazích, jakkoli může být multiplikačním faktorem.)

Ještě slovo ke stylistické stránce knihy. Použitá du-forma je docela neobvyklá (nebyl jsem si schopen vzpomenout na žádnou další takto psanou beletrii s výjimkou Dějin světla Jana Němce, kde jsem ji také chválil), ale pan Torčík myslím zvládl moc dobře. Možná potřeboval vytvořit trochu odstup a mezi Markem-autorem a Markem-vypravěčem? Nevím.
Nepochopil jsem ale příliš to téma paměti, potlačování a rozvzpomínání, které dalo románu i název. Dějově autor s rozdíly mezi vzpomínkou a realitou nepracoval (jako třeba Barnes ve Vědomí konce) a mozaikovitě doplňované vyprávění s „posuny v čase“ se mi nezdálo být používáno víc než v mnoha jiných textech. Tak mi možná něco uteklo...