mirektrubak
komentáře u částí děl
Tahle povídka mi připomněla, proč jsem tak rád trávil čas v těch tisících stranách nedokončené Písně ledu a ohně. Vyhýbá se černobílému vidění světa (hrdinové a padouši) a Dunka vrhne do situace, ve které je všechno trochu nejisté, ve které neustále trochu hrozí, že svým rozhodnutím hájit čest a právo může udělat víc škody než užitku. Jde to sice trochu proti pravidlům žánru, ale pro mě je právě tohle přitažlivé – nejen, že jsem do konce nevěděl, jak Duncan dopadne, ale vlastně jsem si nebyl jist, jak si přeji, aby dopadl.
Zároveň zůstává Přísežný meč i napínavým příběhem a ukazuje, že se ve fantasy světě nemusí pokaždé „hrát o trůny“, že dramatické čtení může přinést i konflikt na periferii velmocenského zájmu, lokální hádka o téměř vyschlý potok.
A navíc zde zůstávají obvyklé sympatické postavy: Chudý, ale čestný rytíř. Prostořeký panoš-rošťák. A copatá lady, která – ač mrňavá - má kuráže jak sedm čertů :-)
„Dlhý na Miriam pozerá prekvapene a vážně, akoby váhal, či naozaj chce počuť odpoveď, ale keďže Miriam z neho nespúšťá svoj bojový pohľad, Dlhý preglgne, oblíže si popraskané, misionárské pery, vyšťípané od suchého stepného vetre až kdesi od kazašsko-čínských hraníc, odkiaľ len pred pár hodinami priletel, a povie napokon:
‚Ľudskosť. Krestanstvo je pre mňa ľudskosť. Nič viac, nič menej.‘ “
„A už je to tu. A ani nemusíme sedieť na zemi v tureckom sede. Ona skrátka čaká, že sa AJ TAK SPOJÍME, ako dve ŽENY, BELOŠKY, SLOVENKY, KRESŤANKY - KATOLÍČKY, proti tomuto indiánovi. Lenže EMÍLIA VAŠÁRYOVÁ ani brvou nehne. Pozerá pred seba, neľútostne. Na koberec.“
„A inak aj za vás sedel ten človek, osem a pol roka za komunizmu v base, neviem či o tom viete, a sedel v nej len preto, aby ste vy mohli nosiť tie predražené značkové handry a voliť deti tých komunistov, ktorí ho tam zavreli. Tak. Ale to je jedno. O Dášu s Magorom si nerobte starosti. Takí rodičia ako Dáša s Magorom majú dost detí, ako som ja, ani o tom nevedia.“
„A ja - srab, najväčší zúfalec, bojím se jedného umierajúceho tvora! A pritom mi ide srdce puknúť, tá zvieracia bolesť sa prenáša na mňa, psychicky ma deptá a napriek tomu ho odtiaľ nie som schopná preniesť ani zopár metrov! Čo len s nami bude! Sme zbabelci, všetci!“
„Prečo okolo muzikantov vždy pláva ten nechutný opar remeselníckej suverenity, s akou stoja na pódiu a hrajú to, čo hrajú, akoby ich samých to prekvapovalo najmenej? Neviem. Ale toto bolo čosi celkom iné, neobyčajné, títo ľudia akoby čerpali z nejakého vlastného, vzácneho zdroja, o ktorom vedia iba oni, ktorý majú iba oni, sami medzi sebou, a hudba z nich plynula naivne, čisto a tak presvedčivo, že by ste za nich okamžite dali krk do ohňa, keby ste ho nemali plný slín a sĺz.“
„Už dávno nie som dieťa
A nikdy zo mňa nebude muž
Už nikdy nebudem dieťa
Už nezazriem ťa
Zviera ma zviera
Zviera v ústach
Zviera ma zviera
To zviera v ústach“
Moje srdeční záležitost. Slyšel jsem jako autorské čtení dlouho předtím, než jsem běžel do knihkupectví pro sbírku Život je krátky. A od té doby ještě tak ... no minimálně desetkrát.
Je to krátká povídka. Sedm stránek. V tom zmíněném autorském čtení to je sedmnáct minut (a to včetně úvodu, kde nezorientovaná autorka hledá ten správný mikrofon). Ale stejně mám pocit, že je to klenot, že když si odstraním ten (opravdu masivní) nános vulgarit a to kavárenské povídání (které je sice vtipné, ale ne podstatné), tak tam zůstane nějaké nedefinované něco, co se mě dotkne. Jako by mně někdo vzal srdce do ruky holou dlaní. Lidi se mi smějí, ale já si nemůžu pomoct, tak to na mě prostě působí. Poprvé i po desáté. Spolehlivěji než cibule.
Racionální vysvětlení pro to asi není. Popisovanou nemocniční zkušenost jsem neprožil a ani žádnou podobnou, takže to není, že bych se dojímal sám nad sebou „v zastoupení“. Tak nevím, proč to tak prožívám.
Možná pro postavu vypravěčky, která má tu vlastnost, že do uvolněné kavárenské diskuze vždy vnese nějaký závažný tón a pak si za to nadává. Ano, to je mi povědomé.
Ale spíš to bude přímo paní Lucií, protože ta pro mě není jen obyčejnou spisovatelkou. Je mojí oblíbenou textařkou/básnířkou a zpěvačkou písniček, které se dokážou „zahryznúť do sŕdc ako do zelených jabĺk“. A tak, pokud jde o mě, si může dovolit cokoli. I zpívat nedokonale, i mluvit sprostě.