Ukřižovaný Bůh

08.04.2024

„Náboženská touha po slávě, moci a sebepotvrzení je slepá vůči utrpení – jak vůči utrpení vlastnímu, tak vůči cizímu -, protože je zamilovaná do úspěchu. Její láska je erós vůči krásnému, která má samotného milujícího učinit krásným. Víra však v Kristově kříži a utrpení zakouší onu zcela jinou Boží lásku, která miluje to, co je zcela odlišné. Miluje hříšníky, lidi špatné, bláhové, slabé, aby je učinila spravedlivými, dobrými, moudrými a pevnými ... Neboť hříšníci jsou krásní proto, že jsou milováni; nejsou milováni proto, že jsou krásní.“

Christologické veledílo, bez nadsázky!
Naposledy jsem byl takhle nadšen, když jsem někdy před dvěma lety hltavě konzumoval Guardiniho Pána. Se kterým toho má Ukřižovaný Bůh myslím docela dost společného. A není to jen jazyk originálu, a není to jen velmi pozdní překlad do češtiny, a není to jen mnohosetstránkový rozsah díla. Podobnost obou teologů vidím hlavně v ochotě jít se svým myšlením až na doraz, domýšlet věci a vyvádět je z vyjetých kolejí obvyklých náboženských stanovisek. A přitom se obejít bez laciných provokací a snahy se samoúčelně stavět do role originálních myslitelů. U Moltmanna jsem to vnímal ještě výrazněji proto, že nepatří do tradice katolické teologie. Což je skvělé, protože to ukazuje, že poctivě promýšlená teologie nemá konfesní hranice a je prostě jen jedna!

„Vtělený Bůh je přítomný a zakusitelný pro lidství jednoho každého člověka v plné lidské tělesnosti. Nikdo se nemusí přetvařovat a jevit se jinak, než jaký je, aby vnímal společenství lidského Boha se sebou. Naopak může všechny přetvářky a všechno zdání odložit a může se v tomto lidském Bohu stát tím, kým ve skutečnosti je. Ukřižovaný Bůh je mu však nadto blízko v opuštěnosti každého člověka. Neexistuje žádná osamělost a žádná zavrženost, kterou by na sebe v Ježíšově kříži nevzal a kterou by nepřijal. Není třeba žádných pokusů o ospravedlnění, ani žádných sebezničujících sebeobžalob, aby se mu člověk přiblížil. Bohem opuštěný a zavržený člověk může sám sebe přijmout tam, kde poznává ukřižovaného Boha, který je s ním a již ho přijal.“

Číst si Ukřižovaného Boha v době bezprostředně předcházející Velikonocům bylo zajímavé. Nebyl to plán, prostě to tak vyšlo, ale vyšlo to zvláštně působivě, jsem za to rád – přispělo to k tomu, že jsem tyhle Velikonoce prožil hodně „velkopátečně“, s důrazem na Ježíšovu bolest, na Boží bolest na kříži. Někdy si myslím, že na to, my křesťané, docela zapomínáme. Těšíme se už od zimy na vigilii a na slavné zmrtvýchvstání, které nás občerství a obnoví v nás vitalitu vnitřní i obrácenou směrem k Bohu i bližním. To je jistě v pořádku a je to prostě super! Jen Kristus oslavený nesmí zcela zakrýt Krista opuštěného. Jen kolem jeho utrpení a ponížení jeho smrti nesmíme přejít příliš rychle a Ježíšův krvavý pot i pocit naprosté opuštěnosti nebrat jen jako pomíjivou epizodu na cestě ke slávě. Bylo by to k naší újmě, myslím. Myslím, že schopnost rozumět (asi spíš cítit než racionálně chápat) situace Kristovy bezmoci může pomoct nám v našich vlastních situacích bezmoci. Že lepší vědomí Krista vydaného na smrt Otcem může vést k plnějšímu vztahu s Kristem v momentech, kdy my sami jsme vystaveni nespravedlnostem.

„Bůh, jenž je pouze všemohoucí, je tedy nakonec sám o sobě nedokonalou bytostí, protože nedokáže zakoušet bezmoc a slabost. Sice lze toužit po všemohoucnosti a bezmocní lidé ji možná uctívají, ale všemohoucnost nikdy neprobouzí lásku, pouze strach. Jakou bytostí by tedy měl být pouze "všemohoucí Bůh"? Je to bytost bez zkušenosti, bytost bez údělu a bytost, kterou nikdo nemiluje. Člověk, který zakouší bezmoc, člověk, který trpí, protože miluje, člověk, který může zemřít, je proto bohatší bytostí než všemohoucí Bůh, který nedokáže trpět, milovat a je nesmrtelný.“

Těch témat je na stovkách stran tolik, že se všechny nedají ani zmínit. Moltmannovo dotýkání se různých oblastí života ve víře má ale společné to, že jeho úvahy nestárnou! Žil v jiném společenském kontextu s místy zcela rozdílnými důrazy. Bolesti a strachy jeho doby byly opravdu jiné: studená válka, vzpomínky na hrůzy druhé světové (Moltmann sám byl mladým vojákem wehrmachtu a později válečným zajatcem), studentská hnutí a radikální proměna středních vrstev společnosti s rozpadem rodinných struktur. Přestože je Moltamnnovo uvažování velmi konkrétní (reakce na konkrétní události, polemiky s konkrétními filosofy a teology), je stejnou měrou aktuální i nadčasové (možná s výjimkou poslední části knihy promítající teologii kříže do nutnosti společenské angažovanosti). A někdy i docela prorocké: v katolickém prostředí slavíme Františkovy encykliku Laudato si z roku 2015 jako průlom křesťanské aktivity do ekologického myšlení a zdravě varující hlas církve ... více než čtyřicet let po Moltamnnově apelu na totéž.
Ale o souboj o to, která církev nějaké téma zvedla jako první v teologii nejde. Určitě ne. Jde o společné hledání co nejpoctivějšího pohledu na Ježíše Krista, kterého všichni křesťané vnímáme jako jediného garanta láskou proměněného života a naší svobodné a spasené existence.

„Zvěst o nové spravedlnosti, kterou eschatologická víra přináší do světa, říká, že kati nakonec nebudou definitivně triumfovat na svými obětmi. Pak ale také říká, že ani oběti nebudou na konci triumfovat nad svými katy. Triumfovat bude ten, který zemřel nejprve za oběti a pak také za katy a tím zjevil novou spravedlnost, která prolamuje začarovaný kruh nenávisti a pomsty a ze ztracených obětí a katů tvoří nové lidstvo s novým lidstvím. Teprve tam, kde se spravedlnost projeví tvůrčím způsobem a zjedná právo bezprávným a nespravedlivým, teprve tam, kde stvořitelská láska promění to, co je ošklivé a hodné nenávisti, teprve tam, kde se zrodí nový člověk, který není utlačován a ani sám neutlačuje, lze mluvit o opravdové revoluci spravedlnosti a spravedlnosti Boží.“