Měl jsem rád jedno děvče přehled

„Kdo miluje, není už sám. Vždycky je s ním ten, koho má rád. Kdo miluje, nechce už být středem svého života. Nechává toho druhého stát se středem jeho života a pociťuje to jako zisk a štěstí. Otvírá se a opouští sám sebe. Stává se jako otevřenou dlaní, která chce přijímat. Kdo miluje, neváhá se stát nízkým, tím, kdo něco od druhého potřebuje.“

Tahle knížka je opravdu poklad! Na malém prostoru je tady tolik motivů a různorodých postojů a emocí! Líbilo se mi, fakt líbilo, jak byla plná střetů a protikladů. Hlavně v samotném Františkovi, samozřejmě: nejvíc chtíč a proti němu touha po hluboce prožívaném vztahu, po tom, aby to mezi ním a Cecílií bylo správně. Ale také jeho ochota podřídit se církevní autoritě a radám staršího bílého muže vs. jeho netrpělivost a malá víra. Jeho příběh měl sice africká specifika, ale bylo v tom cosi velmi obecného, cosi co zřejmě bude důvěrně známe mladým mužům po celém světě ve všech dobách (a říkám si, jestli jenom mladým? A jestli jenom mužům?).

Jako církevně žijícího křesťana mě k pozornosti nutila i ta církevně-disciplinární linie. Moje obavy, že pan farář bude v knize napsané hluboko v dvacátém století prkenný a školometský, vzaly rychle za své. No, jako občas tam bylo něco zastaralého (třeba v názoru, že při výběru partnera nejprve musíme dívat, jestli je také křesťan), ale jinak to byla až překvapivě živá a srozumitelná obhajoba předmanželské zdrženlivosti a výlučnosti manželského svazku. Žádné mlácení Biblí po hlavě, žádné zákazy z pozice neomylné autority. Ale moudrost a laskavost, vlídné vysvětlování. A navíc něco ještě cennějšího: ochota dotknout se osudu druhého, nést s ním - alespoň duchovně - jeho kříž. Ale na druhé straně zase žádná upejpavost v kritice, žádné schvalování čehokoli. To celé dohromady bylo opravdu inspirující.
Primárně jsem četl něžný a smutný příběh o lásce, o vzájemném hledání dvou citlivých lidí. Ale byl to také příběh o Evropanech v Africe, o předsudcích plynoucích z neznalosti. A také o tom, že láska je víc než zákon.

„Milý bratře Ámosi, to vše klade nám farářům jednu vážnou otázku: Neskrývá se za církevními tresty trochu malé víry? Není v nás trochu nedůvěry, zda Bůh opravdu dovede uchovat svou církev čistou? Nedomníváme se, že i my tady musíme pro to taky něco udělat? Jsme my opravdu odpovědní za to, uchovat církev čistou? Anebo je spíše naším úkolem hlásat výhradně Kristovo poselství, evangelium, tuto bezvýhradnou nabídku milosti ze strany Boží? Když my v tom budeme Boha poslušni, on už svou práci vykoná.“

Moudrá a krásná kniha. Jsem moc rád, že ji vlastním.