Nikdo není sám

Kniha byla velmi dobra, ale na me tezka, pocitove, ale kazdopadne musim hodnotit kladne, proste absolutne ze zivota.

Skoro až strašidelně realistické! Autorce tleskám, jak dokonale dokáže o naprosto běžných věcech poutavě psát.

(SPOILER) Nejprve jsem si myslela, že u příběhu nevydržím. Nepřišlo mi zpočátku zábavné trávit hodiny času rozpitváváním jednoho tématu. Jenže brzy mě začalo zajímat, kam až tohle povede. Znám příběhy těch, jejichž život se stal výsledkem hry toxických a manipulativních lidí a o to smutnější je, když se viníky stanou rodiče, kteří mají naopak dítě bezmezně milovat a chránit. Jenže ani to není černobílé a manipulace se stává stigmatem, které se předává z generace na generaci. Ten nešťastný vzorec, kterému jsou nejmladší články příběhu svědky, se stane jednou do budoucna jejich vlastní zbraní, pokud z toho cyklu sami jednou nevystoupí...

Mnozí čtenáři nejsou spokojeni s koncem. Možná proto, že si neuvědomují, že tohle konec rozhodně nebyl. Autorka věděla moc dobře, proč příběh zakončila právě takhle: na rozcestí, odkud vede dalších x cest a variant příběhu. Není to konec, ale teprve začátek, nad jehož pokračováním si můžeme nyní každý zapřemýšlet sám. Na závěr musím vystřihnout poklonu Michalovi. Zvládal to líp, než kterýkoliv jiný chlap.

Veronika je maminka dvou dětí, která má skvělého muže, spokojené manželství, baví ji práce a je vlastně šťastná. Ano, sem tam nějaký mráček přeběhne, ale jinak je vše naprosto v pořádku. Nebýt častých a nucených návštěv u jejích rodičů. Jak oni z toho mají dopředu stažené žaludky. Proč? Od Veroničiny matky přicházejí nevyžádané rady na výchovu, stravu, prostě na všechno. Pomalu i na to, jak se kdo tváří. Veronika je z takových návštěv vždycky dopředu nervózní, což přenáší na ostatní členy rodiny. Jenže jednoho dne Veroničina maminka zemře. Zcela nečekaně a život, který všichni dosud žili se naprosto změní. Verča se musí chtě nechtě postarat o otce, který začíná být senilní a náročný. Do toho se u dětí začne naplno projevovat puberta, doma je často dusno a Verča začíná být víc a víc unavená, protivná a nejraději by si jen lehla, spala a spala. Místo toho jezdí spousty km každý den za otcem, snaží se doma postarat o děti, ale jde to hůř a hůř. Navíc k ní v myšlenkách stále promlouvá její zemřelá matka, která nešetří jedovatými poznámkami a radami.

Tenhle příběh se mi moc líbil. Opravdu snad první třetinu jsem měla pocit, že autorka navštívila naší rodinu a píše o nás. Skvěle vykreslené povahy postav a to i těch pubertálních, kdy se autorčin styl psaní změní a poznáte, že příběh zrovna vypráví nejmladší syn nebo dcera a celkově je vše velice autentické.

Pokud byste si chtěli přečíst čtivý příběh z českého prostředí s rodinou, která řeší běžné problémy a starosti, jako spousty z nás, tak vám knihu Nikdo není sám, doporučuji.

Po Martě jsem si přečetla od Soukupové i tuto knížku, taky téma zachycující realistickou rodinnou dynamiku, akorát, že tady neřešíme mít či nemít děti, ale spíše pro koho tady vlastně chceme být a kdo vlastně i my chceme být v rámci rodinných vztahů. Akorát jak se celý děj čím dál tím víc vyhrocoval, tak mi pak ten předzávěr připadal takový ubíjející, nevyhnutelný a nakonec závěr zapůsobil jako takové zašeptání do větru, kdy vám není jasné, jestli to bude hlavní postava opravdu schopna dodržet. Děcka byly napsány naprosto excelentně, akorát scéna se zběsilým úprkem z hřiště mi přišla komická a nerealistická zároveň, čekala bych, že každý dítě od 90tek do dneška ví, že před naštvaným rodičem nemá cenu zdrhat.

Sama jsem si prošla podobnou zkušeností - dítě v pubertě a máma s demencí, takže tohle sezení na více židlích, moc dobře znám. Kniha velmi realisticky popisuje tenhle ubíjející sendvič, kdy vlastně nikde neděláte dost lítáte sem a tam a všude vlastně chybíte a pro vás samotný zůstane už jen pár hodin večer se sklenicí vína. Až mi z toho bylo místy úzko. Skvěle popsané.

Naprosto typická kniha Petry Soukupové … všední úseky života jedné rodiny odvyprávěné takovým stylem , že clovek žasne .

Neměla jsem sílu to dočíst. Dostalo mě to do takové psychické nepohody, že ač jsem přečetla více jak dvě třetiny, nemůžu. Ač se z venku naše chování může zdát nepochopitelné, z vnitřku té postavy je vcelku logické a pochopitelné. Nechápu, jak se lidé vůbec dokážou domluvit, vždyť si vůbec nenaslouchaj a ani se neposlouchaj.

Příběh ženy středního věku s běžnými problémy, které se zvrtly, rozebírá především téma odpovědnosti "dobře vychované" dcery ke svým rodičům.
Jak být empatickou partnerkou, příkladnou matkou a přitom pěstovat zdravé vazby s rodiči / prarodiči a nezbláznit se z toho? Těžko a bez pomoci druhých to nepůjde. A kdo říká, že tak to bude správně? Petra Soukupová klade spoustu otázek, ale odpovědět si musí každý sám.

Na první pohled lehké čtení, děj knihy má hloubku. Nutí k zamyšlení, zpomalení.Naprosto perfektně vystihuje dnešní svět.

(SPOILER) Jedna velká deprese a jelikož tvorbu paní Soukupové znám, věděla jsem, že lepší to nebude. Trošku jsem se nemohla ztotožnit s hlavní hrdinkou, která byla otrokem svých dětí a postupně to na ni padalo. Některá její rozhodnutí byla opravdu na pěst a o výchově dětí se tu nedá hovořit, to za mě absolutně nezvládla. Ale knížka, jako sonda do jedné domácnosti, super.

Píšu to vždy, a napíšu to klidně znovu. Petra Soukupová je mistryně v psaní knih ze života. Absolutně mi hlava nebere, jak dokáže sepsat takhle čtivou knihu o zdánlivě banálním tématu. Ale dokáže. Do všech postav se perfektně vcítíte. A zrovna u knihy Nikdo není sám musím ocenit fantasticky propracovaný obraz toxických rodičů. Konec mě potěšil. Díky a doporučuju!

"Nikdo není sám, ale možná by někdy chtěl. Anebo jsme sami naopak všichni - bez ohledu na to, s kým nebo jak žijeme?"
V nejnovějším románu Petry Soukupové, který byl i mým prvním setkáním s touto českou autorkou, sledujeme hlavní hrdinku Veroniku, která má svou vysněnou práci, chápavého manžela a dvě poměrně bezproblémové náctileté děti. Sice má dysfunkční vztah se svými rodiči, ale snaží se udržovat si od nich zdravý odstup. Jednoho dne jí ale zemře matka. Veronika musí zařídit pohřeb a postarat se o otce, u kterého se však začíná lehce projevovat Alzheimer nebo stařecká demence. Starší dcera Mája do toho řeší starosti s přijímačkami na střední školu a mladší syn Míša se připlete k šikaně spolužáka. Veronika chce všechno zvládnout vyřešit sama, ale brzy se jí to začne vymykat z rukou...
Tak toto nebylo moc příjemné čtení, naopak poměrně depresivní, ale zároveň uvěřitelné a ze života. Chvíli jsem si sice musela zvykat na styl vyprávění bez jakkoliv označené přímé řeči (čtenář si pak musí domýšlet, co zaznělo a co zůstalo nevyřčené), ale Petra Soukupová umí výborně napsat vnitřní monology postav - až jsem měla někdy při čtení pocit, jako bych se ocitla v kůži hlavní hrdinky. Ústřední vypravěčkou je Veronika, ale některé kapitoly nebo jejich části jsou psány i z pohledu dětí, kde autorka šikovně přizpůsobila styl mluvy jejich věku. Naopak zde chybí hlas manžela Michala, ke kterému jsem si kvůli tomu nevybudovala žádný vztah. V závěru mi chyběla nějaká gradace - otevřený konec sice dává prostor přemýšlení, ale zároveň zanechá z celého příběhu jen takovou depresivní pachuť. Knížka je opravdu skvěle napsaná, ale teď si musím přečíst něco pozitivního!
Doporučuji všem, kteří si rádi přečtou společenský román ze života obyčejné rodiny, která řeší podobné problémy jako většina z nás!
Hodnocení: 4*

Tento komentář také najdete na mém bookstagramu @knihy_a_kava :)

Začátek pro mě byl velmi náročný, nemohla jsem se začíst a občas mi chyběla ta přímá řeč. Ale pak... páni, tak reálný příběh s těžkými životními zkouškami a rozhodnutími, který vámi přímo rezonuje. Při čtení přemýšlíte, jak byste se rozhodli vy, co je vlastně dobře a co ne a i když to vlastně bylo depresivní, smutný a cítili jste bezmoc, kniha byla čtivá a připomněla mi, že i takový může být život. Kdy sedíte na dvou (nebo více) židlích zároveň a nechcete spadnout ani z jedné, ale život vás z těch židlí začne shazovat.

Ze začátku jsem byla zmatená, jak v dialozích bez přímé řeči, tak v tom se orientovat čí pohled momentálně čtu. Kniha se zabývala různými těžkými tématy a zoufalství postav bylo znatelné i z popsaných stánek. I přesto, že mě postavy dokázaly pěkně vytočit, kniha ve mě nezanechala to, co jsem od ní očekávala.

Nemůžu dát než 5 hvězd. Tahle rodina a její příběh je něco, co mě hodně oslovilo. Některé knížky zkonzumujete, ale tohle, jak rád říkám, bude rezonovat ještě dlouho. Při čtení jsem se pohyboval na hraně mezi "sakra, ta ženská to píše o nás" k "no snad nás tohle brzy nečeká". Často mě mrazilo, jak věci v knížce odpovídají schématům přemýšlení a chování různých generací. Velmi mě to bavilo, jak jsou věci popisovány z pohledů postav. A při vnímání paraler s mým reálným světem mě to chvílemi ze začátku i rozesmálo. Celkově je to ale hodně silné. Hodně.

Bohužel mě kniha začala bavit až v poslední třetině. Hlavní hrdinka mi lezla neskutečně na nervy, stejně tak její dcera. Normální mě v celé rodině připadal pouze manžel a syn. Každopádně se nesmí autorce ubrat pochvala za sondu do rodinných vztahů z pohledu jednotlivých hrdinů. Bylo to popsáno všedně a věrohodně. Smutné bylo nepochopení se navzájem. takže během četby sledujeme, jak se každý snaží prosadit to svoje na úkor ostatních členů rodiny.

Velmi poutavá kniha, která čtenáře vtáhne hned od první stránky. Silný příběh, který nutí k zamyšlení, a přitom se čte lehce. Skvěle sepsané postavy i atmosféra – kniha, která zůstane v hlavě ještě dlouho po dočtení.

(SPOILER) Na to jak dopodrobna a skvěle byly popsány myšlenkové pochody hlavních hrdinů mi přišel závěr moc uspěchaný. Veronika má skvělého chápajícího muže, který s ní chce vše řešit, ale nakonec největší zvrat v příběhu způsobí jedna nechtěná návštěva psycholožky? To mi moc nesedlo. Ale styl psaní autorky je mi sympatický, ačkoli se někdy ztrácím v přímé řeči.