Doživotí
Billy O’Callaghan
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/478462/bmid_dozivoti-M7M-478462.png
4
60
21
Brilantní vypravěč Billy O’Callaghan ve novém románu přináší velký příběh rodinných vztahů, nevlídných historických okolností a těžkého života v chudé a zkoušené zemi. Tři postavy, tři osudy a téměř sto let irské historie. Jer má jizvy na duši a pár let po první světové válce ho pronásledují horečnaté vidiny ze zákopů. Nancy se za velkého hladomoru protlouká, jak se dá, a hledá své místo pod sluncem. Stařičká Nellie, Jerova dcera, v laciném městském bytě rekapituluje příběh své rodiny i dvacátého století. Doživotí je románem o lidské cti a důstojnosti, o době hladu a nouze a také příběhem o tom, co s člověkem dokáže provést láska v nejrůznějších podobách. „Vynikající a dojemný román. O’Callaghan je jedním z našich nejlepších spisovatelů,“ napsal John Banville.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2021 , PasekaOriginální název:
Life Sentences , 2021
více info...
Přidat komentář
Billy O'Callaghan mě nadchnul svým románem Náš Coney Island, který vydalo nakladatelství Paseka v roce 2020. Když jsem se tedy dozvěděla, že od něj v českém překladu (Petra Eliáše) vyjde další kniha, neváhala jsem ani chvilku. I v Doživotí autor dokazuje, jak skvělý a citlivý vypravěč je. Umí dobře pracovat s náladou i emocemi. Jednotlivé scény útrpného života tří protagonistů mi ožívaly před očima. Jer je válečný hrdina, který ztratil sestru. Jeho matka Nancy přivedla na počátku dvacátého století na svět nemanželské dítě a aby ho uživila, musí se snížit k prostituci. No a Jerova dcera Nellie porodí dítě mrtvé... Sami jistě uznáte, že kniha zpracovává opravdu těžká témata a, jak jsem již napsala, jednotlivosti ve čtenáři vzbuzují opravdu úzkostlivé pocity, jako celek mi ale přijde, že úplně pohromadě nedrží. Respektive není jako celek tak silná, aby zůstala v paměti, alespoň v té mojí ne. Byť bych čekala, že mnou totálně zamává a bude ve mně ještě dlouho, opak je pravdou. Už pár týdnů po dočtení jsem si musela googlit osudy jednotlivých postav, jejich jména a vlastně i to, jak to s nimi dopadlo (třeba první příběh Jera si vybavím jen matně, naopak druhý o Nancy je v mé paměti mnohem živější). Možná za to může i fakt, že jsem knihu poslouchala v audio podobě, part Nancy je za mě namluvený nejlépe. O naraci se postarala Antonie Talácková a odvedla vynikající práci. Její projev je velmi sugestivní. Jerovu část mluví Igor Bareš a Nellieinu Lucie Juřičková. Oba jmenování odvedli sice dobrý výkon, ale tomu Taláckové podle mě nedostihují. Nicméně, přestože nejásám a vím, že mi Doživotí z hlavy brzy zmizí asi úplně, nemyslím si, že je to špatná kniha. Je citlivě napsaná, zpracovává těžká témata, do kterých navíc promlouvá pohnutá irská historie a věřím, že si najde spoustu méně kritických čtenářů.
Vyprávění tří členů jedné irské rodiny o tom, jaké to je prožít válku, výchovu nemanželských dětí, chudobinec, těžkou práci, nedostatek jídla, ztrátu dítěte. Uvědomila jsem si, jak i lidé, kteří to v životě nemají úplně lehké, se stejně stále perou o ten svůj malý kousek štěstí.
Nevím, kde je chyba, ale někdo se tu ztrácí v datech a já to po několikeré kontrole nejsem. Autor, překladatel? Rodinný příběh probíhající po celé dvacáté století může být docela sousto, ale pohlídat si, že matka čtyřměsíčního dítěte nemůže za týden znovu rodit není zas tak těžký. Nebo napsat v rodokmenu, že někdo, kdo zemřel r. 1920 vzpomíná na smrt sestry, která ale nastala v roce 1930? Ale kuš. Podobná situace s otcem Nellie...
Kdybych se přes toto přenesla, byl by Doživotí výborný příběh. Jedna, dvě věcné (VELKÉ!) chyby, no asi bych zvládla to oko přivřít. Ale u třetí jsem se vážně naštvala a už jsem si román nevychutnala tak, jak by si zasloužil. Škoda, ráda jsem zabřehla do Irska.
Bývala bych dala 100%, protože při líčení života všech postav autor používá trefné vyjádření nálad a pocitů a malebné metafory. Za snížení mohou nelogické časové nesrovnalosti, které se autorovi občas přihodily. Nancy mluví o tom, že Matovi jsou čtyři měsíce a v dalším odstavci se dozvíme, že Matova matka má v nejbližších dnech rodit další dítě. Nebo... Nellie vypráví o svém otci Jerovi, že zemřel ani ne ve třiceti = to by podle doby, kdy se narodila, nemohl být jejím otcem, ani zažít první světovou válku. Následně vypráví, že s ní zažil i události v její dospělosti. Kdyby takové nesrovnalosti netrčely hned za sebou, že pozorný čtenář je prostě nemůže přehlédnout, asi bych to nechala být. Ale takhle mě to mrzí, protože kniha opravdu stojí za přečtení.
Překrásná kniha vyprávějící o nehezké realitě chudoby, hladu a rodinných problémů. Autor má dar poety. Jeho text nádherně pluje a o všedních věcech vypráví tak krásně, že vám rázem přijde, že každá životní maličkost, každý záchvěv, je důležitý.
Děj je rozdělen na tři části. První vypráví Jer zmítaný vztekem za smrti své sestry, která s jeho švagrem měla bídný život. Vzpomíná na válku, kde bojoval, na otce, kterého nikdy pořádně nepoznal.
Ve druhé se setkáváme s Jerovou matkou Nancy. Ta vzpomíná na doby, kdy poznala otce svých dětí a na dny strávené v chudobinci a na ulici.
Poslední část vyprávěna z pohledu Nellie je rekapitulací vzpomínek člověka na sklonku života.
Pokud mají všechny tři postavy něco společné, je to tuhá irská nátura a schopnost brát život takový jaký je se všemi jeho neduhy i krásnými momenty. A se s ohledem na to, co tehdy lidé prožívali, cení zlatem.
Kdyby nebylo mých oblíbených sledovaných, knihu bych jistojistě neotevřela. A to by mi bylo líto. Přestože nehodnotím příliš vysoko, stylisticky je kniha vymazlená, propracovaná, rozhodně zasahující čtenářovy emoce. Co mi chybí je možnost si příběh zapamatovat; je prima, když mě tu historií provází tři různí vypravěči, ale právě ona nespojitost děje a malá možnost vytvořit si k vypravěčům vztah strhává potenciální hvězdy.
Každopádně si myslím, že díky schopnosti autora zasáhnout čtenáře přímo do duše, se nepotkáváme naposledy. Ono je třeba si průběžně připomínat, jak malichernými "problémy" se zaobírám a jak moc bych měla být za všechno vlastně vděčná. Takže DĚKUJI.
Nemůžu najít vhodná slova, abych popsala své dojmy z knihy Doživotí. Velmi se mě to dotýkalo, všechny tři příběhy byly nesmírně dojemné, smutné, místy až depresivní, zároveň ale povzbudivé a lidské. Za mne tedy plný počet. Billy O’Callaghan je PAN SPISOVATEL.
Obálkou vplujeme do příběhu a již nevyjdeme z úžasu.
Popisovaná chmurná období jedné irské rodiny skrze několik generací, vystihují zcela osobitě a pravdivě krutý život na přelomu 19. a 20. století, přičemž dovedou plně korespondovat s utrpením a nástrahami života, oproštěné od jakékoli doby.
Síla tohoto románu je ve slovech dobře poskládaných do vět, zaplňují mysl a umí vytvořit silný obraz chudoby, nelásky, bolesti a zároveň rodinné soudržnosti, která současnému světu tolik chybí.
Čtete dlouhé odstavce protkané dokonalými dialogy, nechcete se s žádnou z postav románu loučit, ale již z názvu románu předem víte, že není jiné cesty.
Závěr knihy musí dolehnout na každého, je velice sugestivní a emoční a i když jsem nepřečetl všechny knihy světa, dovolím si tvrdit, že právě tohle je pravá literatura, umění, které neumí každý...
Můžete plakat pro tak těžký život všech hrdinů románu, ale zároveň pochopíte, že oni žili život skutečný, neměnný ve své podstatě a možná by nikdy neměnili.
Jak těžké je takový fakt přijmout a zůstat šťastný...
Podle mého názoru pan Billy O’Callaghan nezvolil vůbec vhodný způsob vyprávění. Místo dějové linky zvolil rozjímání nad životem, vnitřní pocity, myšlenky a emoce. Ale pro tento způsob vyprávění, by kniha v sobě musela mít nějaký zásadní dramatický moment. A to nemá. To co se v knize odehrává se odehrálo na 1000 jiných místech světa, Zkrátka taková již byla doba. A v porovnání například s naší paní Mornštajnovou byl ten příběh hodně slabý. Kniha by zároveň šla rozdělit na 3 nepřímo propojené povídky. První je hodně nadějná, je dramatická, ale v tom nejlepším končí. Nešťastný bratr se rozhoduje, jestli má zabít svého švagra. Druhý příběh je z celé knihy nejvydařenější a ten mě opravdu hodně bavil. Je o nelehkém životě matky onoho bratra z první povídky. Třetí povídka do knihy vůbec nepasuje. Je tam jakoby násilně naroubována. Očekávala jsem nějaké propojení, dovysvětlení některých situací, ale místo toho nám autor pro mne z nepochopitelného důvodu přibližuje konec života jedné z dcer onoho bratra. Audioknihu lze považovat za vydařenou. Každou z povídek čte jiný narátor. V pořadí: Igor Bareš, Antonie Talacková a Lucie Juřičková.
Doživotí je velmi silně dojímavou knihou tří generací jedné rodiny. Tři kapitoly, tři různé postavy propojené do sebe. A jeden stejný opěrný bod, kterého se postavy chytají - silná vůle přežít, ať se děje, co se děje. Každá z postav této knihy si nese své břemeno, ale životem proplouvají dál. V tomhle ta kniha je hodně silná a já se jen pomyslně skláněla nad tím, jakou tíhu ty postavy dokážou na svých ramenech unést. Ta rvavost se životem je tu silně patrná a autorovi se nesmírně dobře podařilo toto téma zpracovat. O to snad silnější to je, když příběh vychází do nějaké míry ze skutečných událostí ze života autorových předků.
Nečekejte nějak akční děj, který by vám nedal spát. Jde spíše o dost niterné vyprávění života tří různých lidí, kteří toho v životě dostali naloženo. Autor klade důraz spíše na vnitřní život postav, myšlenky, emoce. Celé to je pak zabalené do krásného jazykového obalu, který jsem si dost užila.
Přesto mi tu cosi bránilo hodnotit naplno. Patrně to, jak moc je kniha spjatá s Irskem a jakýmsi národním cítěním - to jsem měla dojem, že je to tu hodně propojené. Určitě na tom není nic špatného, ale já s Irskem žádné sepjetí moc nemám (vlastně vůbec žádné), tak to ke mně nepromlouvalo tolik, jak by mohlo k jiným čtenářům. Ale je to jen ryze subjektivní dojem. Jinak za sebe knihu určitě mohu doporučit.
Z této knihy na mně dýchlo období bídy, tvrdé práce a nuzných poměrů v časovém rozmezí konce 19. století a začátek dvacátého století mezi obyčejnými lidmi a dělnickou chudinou. Přesto hodnotím průměrem.
Týmto dielom ma autor trochu sklamal, je to trpké a smutné a o chudobných ľuďoch. Čistých, obetavých, trpiacich. OK, ale akosi mi tam chýbalo čosi viac, čo by ten sentiment trošku posunulo na vyšší level. Inak ale Billy píše skvelo, o tom žádná...
Billy O´Callaghan evidentně psát umí, tahle sonda do košatého stromu života irské rodiny slušně zní i později rezonuje. Chvílemi jsem měl problém orientovat se ve vztazích a prostor některých postav jsem spíš dedukoval, mohlo to být ale způsobené rozkouskovaným čtením z nedostatku času. Existenciální a hluboce lidské příběhy mnoha generací jde jednoduše vytisknout jako sestavu plochých dat vyžádaných z matričních záznamů (pozor, mají na to většinou 30 dní) scvaknutých v kroužkové vazbě nebo to udělat jako O´Callaghan - napsat knihu a udělat to způsobem, který bude bavit o mnoho set tisíc lidí víc než jich má kterákoliv rodina v celé svojí velikosti.
Kniha syrová, těžká, tak trochu bezvýchodná. Průřez více než stoletou historií Irska prostředictvím tří hlavních osob, které tvořily jednu rodinu. Do příběhu Jera jsem se nemohla začít, protože jsem v něm viděla jen chudobu, smutek, žádnou naději a radost. Příběhy Nancy a Nellie jsem přečetla téměř jedním dechem. Chybka v rodokmenu Jera měla mrzela, škoda. I tak doporučuji.
Mám pocit, že kniha získala velký ohlas jen pro to, že zabrnkala na strunu irského nacionalismu a ublíženectví. Popisuje několik životních příběhů, zřejmě víceméně skutečných (autor se chlubí obřími rešeršemi s podporou několika lidí). Problém je, že jsou to jen příběhy útrap, pouze popis toho, v jak špatných podmínkách museli ti lidé žít. Chybí vtip, nadhled, vyšší smysl, vyústění, ústřední myšlenka, zajímavá zápletka, cokoliv nad rámec popisu složité životní situace několika lidí. Je to tíživé, asi docela dobře stylisticky napsané, nenudil jsem se a neměl problém to dočíst. Ale při pohledu zpět je ta kniha mělká.
Nějak mě kniha zaujala v knihovně... Obálkou, která na mě i v kombinaci s názvem působí trochu jako western, jsem se nenechala zmást, a přečetla jsem si raději anotaci a zdejší hodnocení, a bylo jasno. No, i když je krátká, dokonale mě dostala. Nedalo se jinak, než to vzít najednou.
Jerův příběh nenápadně funguje jako úvod do podle mě stěžejního příběhu Nancy. Ten mě opravdu oslovil až na dřeň. Zároveň ale kniha krásně ukazuje, že příběh jednoho člověka nikdy není izolovaný, osudy lidí jsou vždy propojené až propletené a nejde je vnímat odděleně. Proto jsem ráda i za příběh Nellie, který mě až tak neoslovil, ale který dokresluje celkový obrázek a zasazuje příběhy ještě lépe do nějakého časového rámce.
Kdybych měla knihu číst znovu, už by mi asi stačily první dvě části, ale s povědomím o tom, že už vím, jak to s Jerem bylo dál.
Co mě rozhodilo na začátku, je chyba v roku úmrtí v rodokmenu u Jera české verzi knihy. Správně (podle originálu) by rok jeho úmrtí měl být 1958.
(SPOILER)
Doživotí popisuje ve třech kapitolách a prostřednictvím tří příslušníků jednotlivých generací život jedné irské chudé rodiny. Příběh vypráví Jer (těsně po smrti své sestry vzpomíná nejen na dětství, ale i na první světovou válku, jíž se jako voják zúčastnil), Nancy, Jerova matka (obě děti se narodily jako nemanželské, nikdy se nevdala a několik let žila v chudobinci a přivydělávala si jako prostitutka), třetí příběh líčí Nellie, Jerova dcera, a vzpomíná především na smrt svého novorozeného syna.
Příběhy jsou vyprávěny spíše komorně, úhlem pohledu pocitů postav, takže nečekejte žádnou epickou a popisnou ságu. A to je asi to, s čím mám trochu problém. I když jsou osudy postav vcelku tragické, tím, že je poněkud odtažitě popisují samy postavy, které už jsou obroušené životem, se s nimi ve výsledku nějak moc nedokážu ztotožnit, pochopit je a soucítit s nimi. Jejich rezignované chování typu "nevím, proč jsem to udělal, ale udělal jsem to", mi není blízké, ačkoliv asi chápu záměr autora. Podle mě chtěl tímto stylem přiblížit to, že život v Irsku v první polovině 20. století byl tak těžký, že z lidí vykořenil nějakou větší citlivost či přecitlivělost. Jenže mě to takto podané bohužel za srdce až tak nebere... Ale spíš je to můj problém, oslovuje mě zkrátka jiný styl psaní. (Ostatně stejnou věc jsem řešila i u předchozí autorovy knihy Náš Coney Island.)
Hodnocení: 3,5 ⭐ z 5 ⭐
Kniha, po jejíž přečtení jsem seděla se slzami v očích a dobrých pár minut jí v sobě zpracovávala, natolik mě oslovila. Cením si toho, že autor, muž, dokázal příběh vyprávět ve dvou kapitolách očima ženy, naprosto dokonale. Určitě se k ní ještě vrátím, mám jí plnou hlavu. Nádhera!!
Štítky knihy
Irsko irská literatura rodina chudoba, bída společenské romány meziválečné období
Kniha Doživotí je v
| Právě čtených | 2x |
| Přečtených | 72x |
| Čtenářské výzvě | 15x |
| Doporučených | 4x |
| Knihotéce | 63x |
| Chystám se číst | 100x |
| Chci si koupit | 20x |
| dalších seznamech | 1x |
Billy je sázkou na jistotu, píše krásně, má poetický jazyk, který si užívám. Narozdíl od Náš Coney Island mě však příběh nedokázal plně pohltit. Ubírám jednu hvězdičku rovněž za nesrovnalosti v rodokmenu.