Život si se mnou zahrává
David Grossman
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/475022/bmid_zivot-si-se-mnou-zahrava-XyS-475022.jpg
4
123
33
Grossmanův nový román je rodinné drama – příběh tří generací silných žen. Temné události z minulosti otrávily jejich vztahy a neúprosně je přivedly zpět k sobě. Společně se vydávají na cestu na ostrov Goli otok u chorvatského pobřeží. Nyní devadesátiletá Vera zde strávila tři roky ve vězení za Titova režimu v 50. letech, když odmítla zradit svého manžela Miloše, neprávem obviněného z velezrady. Příběh o zranění, které se přenáší z generace na generaci, o děsivé síle tajemství a o lásce, která nevyprchá ani po letech, kdy už milovaný člověk nežije. Příběh odvahy, rodičovské volby a jejích důsledků...... celý text
Literatura světová , Romány
Vydáno: 2022 , Odeon
Originální název:
Iti ha-chajim mesachek harbe , 2019
více info...
Přidat komentář
Devadesátiletá Vera se zetěm, svou dcerou a vnučkou, podnikají podivnou cestu na Goli otok, kde byla v 50. letech za Titova režimu Vera tři roky vězněna za to, že odmítla přiznat něco, co neudělala ani ona, ani její zesnulý manžel.
Celá jejich cesta je zvláštní tím, že ji cestovatelé pojali jako dokumentární film, kdy každý účinkující předává kameře a budoucím divákům své svědectví. A mnohdy je toto svědectví plné bolesti nebo nevyřešených záležitostí, které se táhnou napříč generacemi.
Příběh je to velice silný, navíc inspirovyný skutečnou osobností, jugoslávskou hrdinkou Evou Panić-Nahir. Jako celek na mě příběh silně zapůsobil, jen jsem se trochu prala s postavou Niny, dcerou Very, která mi navzdory pohnutému životu nijak k srdci nepřirostla, spíš mě její chování dost iritovalo.
Určitě tento román stojí za přečtení, o paní Panić-Nahir jsem doteď nic nevěděla, dohledávala jsem i informace o vězení na Golom otoku, což byla taky dost síla. Doporučuji!
Tohle byl román, na který se jen tak nezapomíná. Četba to nebyla jednoduchá, ale o to obohacující. Kniha s přesahem do skutečnosti. Reálné historie. Po dočtení jsem si slíbil, že těch ,,odeonek" musím za rok přečíst víc. Dají víc ,,práce" , ale o to větší odměnu. Hlavní ženské postavy se vypořádávají s kupou různých křivd a tajemství. Super!
Silná sága tří žen. Cesta na Goli otok - zdejší lágr měl vliv na život všech tří (je rostlina víc než člověk?). Vera - veliká láska mezi Židovkou a Srbem (nebo závislost?), síla v postojích a schopnost opečovávat a být opečovávaná, stát se zaslouženě středobodem rodinného klanu (život v kibucu popsán nevtíravě, ale zřetelně). Nina - oběť zrady (nebo Sophiiny volby?), vyrovnávání se zdánlivým permanentním odmítáním a připravující se na rozpad osobnosti kvůli nemoci (ale ještě žijeme! - to gesto na konci je neobyčejně silné). A Gili, co se nestačí divit... A jejich mužové, pochopitelně. A natáčený film. A to, o čem se mlčí- dokud se to neprodere ven v jednom mučivém výkřiku... Podmanivý příběh, inspirovaný skutečným životem Evy P., napsaný vytříbeným jazykem. Člověk intenzivně vnímá, jak běží čas - a jak se mění vztahy, touhy, způsob života, priority. Užila jsem si, vrátím se.
Zvláštně psaná kniha se silným příběhem.Snaha o nápravu narušených vztahů matka-dcera.Kniha,kterou musí čtenář sledovat,jinak se ztratí.Není to jen klouzání po povrchu.Je to takové hutné čtení.
Kniha vypráví silný příběh tří generací žen. Středobodem vyprávění je životní osud devadesátileté židovky Very. Ta prožila na pozadí probíhající druhé světové války velice silnou lásku se Srbem Milošem. Po válce byli v Jugoslávii perzekuováni politicky nevhodní lidé. Vera s Milošem byli odsouzeni za údajnou výpomoc Stalinistickému režimu a nechávají za sebou šestiletou dceru Ninu. Oba manželé byli uvězněni. Vera byla odvezena na vězeňský ostrov Goli otok, kde byla vystavena mučení. V Nině odloučením od rodičů vzniklo trauma, které na ní zanechává hluboké jizvy po celý život. Vera se po návratu z lágru vrací k dceři a společné odjíždí do Izraelského kibucu, kde se Vera seznamuje s Tuvjem, jeho synem Rafaelem a rozhodne se s nimi žít. Rafael se zamiluje do Niny, čímž vzniká bouřlivý vztah. Narodí se jim dcera Gili, kterou Nina v jejích třech letech opouští a na několik let zmizí. V Gili tak také vzniká hluboké trauma.
Příběh je vyprávěn formou roztříštěných časových linií, které se mezi sebou poměrně přehledně proplétají. Výše uvedený popis děje se týká zhruba první třetiny knihy. Hlavním tématem je cesta po stopách rodinných kořenů, křivd a snaha se s nimi vyrovnat. Čtenář sleduje Veru, Ninu, Rafaela a Gili (hlavní vypravěčku příběhu) na cestě za smířením se sebou samým a s generačními křivdami, kterými je každý z nich hluboce zasažen. Velkým tématem je také láska v různých formách, nutnost volby a s ní spojenými následky, se kterými je třeba se vyrovnat.
David Grossmann vytváří velice intimní a emočně silné scény, které zároveň nepřesahují hranici sentimentality a působí proto velice autenticky. Tím je umocněna už tak silná emoční rovina románu. Postavy mají propracovanou psychologii, působí opravdově a díky tomu jsem cítil zapojení do jejich osudů.
V doslovu a poděkování je zmíněna inspirace skutečným životním osudem Evy Panićové - Nahirové a její dcery Tiany. O to větší emoční dopad na mě kniha po dočtení měla. Její přečtení rozhodně doporučuji.
Myslím, že všechny moje pocity naprosto do puntíku vystihla BabaJaga11, která hodnotila chvíli přede mnou. Knížka je zvláštní. Chvílemi mě iritovala, postavy mě štvaly a já si několikrát pokládala otázku PROČ. Být v kůži Gili bych nechtěla ani na minutu, ale vlastně osudy všech zúčastněných byly tak šílené, že čtení rozhodně nebylo ve smyslu přenesení se do světa, kde by čtenář chtěl být. Příběh je ale tak pozvolně pohlcující, že ho nejde odložit jen tak. Člověk prostě musí číst dál, i když ví, že lepší to nebude.
Asi nic dalšího od autora zkoušet nebudu, ale na postavy z téhle knihy jen tak nezapomenu. Rozhodně doporučuji k přečtení. Pokud tedy neprožíváte nějaké těžké životní období. To by vás kniha dorazila.
Tak vám nevím. Tak silné téma, a přitom tak málo prožitků. Nebo jinak, s touto knihou mi vůbec nebylo dobře. Ne kvůli popsaným hrůznostem války, ale z toho podivného chladu mezi hlavními postavami. Vlastně se mi to vůbec nelíbilo, proto asi nezapomenu.
(SPOILER)
Musím říct, že k této knize mě dost přitáhla obálka – kamenitá cesta, kolem křoví, starobyle vyhlížející dům, i když civilizace v podobě eletřiny už na to místo zjevně pronikla... aniž bych se starala, o čem kniha vlastně má být, zalistovala jsem v ní, přečetla kousek... a pak jsem ji zhltla během tří dní.
Ne, není to jednoduchý příběh. Postavy mi připadaly ztřeštěné. Zjišťuji však, že zrovna mezi ztřeštěnými postavami vždy najdu takové, kterou jsou mi sympatické. Asi proto, že sama sebe bych taky označila za osobu ztřeštěnou, alespoň občas.
Nu, jen si představte drobnou pětačtyřicátnici, která se snaží držet krok s šestnáctiletým klukem ve vrhu koulí. Předtavte si novomanžele, kteří stále milují své předchozí, předčasně zemřelé partnery a jejich fotografie si vystaví v nové společné ložnici. Ovšem když dojde na něco, co by ti dva zemřelí neměli vidět, otočí je novomanželská dvojice prostě čelem ke zdi... Ano, začíná to všechno dost legračně. Alespoň některé pasáže. Celé to ruší jen mlčenlivá a poněkud "škarohlídská" Nina. Pokud tedy se namane někde nablízku, což není tak často. Postupně však autor odkrývá další a další nánosy pomyslného prachu a čtenář začíná tušit, že tak jednoduché to nebude. Že Vera přece jen není tak dokonalá, jak se na první pohled zdá, a Nina tak rozmazlená a slabá, jak se jeví o podle Veřina vyprávění. A pochopíte i to, proč Gili, vnučka a dcera, v úvodu říká, že by bylo lépe, kdyby se Rafael (její otec) a Nina (její matka) nikdy nepotkali.
Román plný bolesti – ale i naděje. Odpuštění je možné i tehdy, když vlastně nikdo o ničem takovém zpočátku vůbec neuvažuje. A drsná příroda dokáže potrápit, zahubit, ale i stmelit.
Podobně jako po přečtení knihy "Hukot času", v níž se také píše o dopadech diktátorské moci na život lidí, jsem si i zde musela po přečtení říct: Nesuďme!
Kéž by lidé nemuseli činit taková rozhodnutí, k němuž byla donucena Vera...
Nerada čítam už o koncentračných táboroch, pretože mám občas pocit, že to ľudia čítajú, aby sa zabavili svojimi chúťkami. Táto kniha bola iná, založená na skutočnej postave (aj keď veci v knihe boli mierne pozmenené). A bolo to dobré! Priam prudko čitateľné! O pomeroch v Chorvátsku počas vojny a Tita som netušila, rozšírila som si obzory.
V lakonickém vyprávění může být často síla, ale tady mi chyběl nějaký hlubší motiv, který by postavy maličko oživil. Dal jim tvar a zaoblil. Zůstávají i po přečtení ležet pouze na papíře a nepřenáší se dál. Celá kniha má reportážní až filmový styl, takové míhající momenty lidí, jejichž osudy nebyly úplně lehké, ale obrací se k vám s jistou nedůvěrou až neochotou. Jako by nechtěli být viděny, jako by toto přináleželo pouze a jedině...
Autorův styl není nezajímavý ale ani do detailu zapamatovatelný.
Rád jsem si přečetl příběh židovské rodiny, který se prakticky nenapojuje na hrůzy holocaustu a přesto se týká dějin 20. století.
Toto bylo těžší čtení, i když jsem věděla do čeho jdu. Pro mě celkem překvapení, že román se zakládá na skutečných základech. Jediné co bych vytkla a za co dávám o hvězdičku méně, je začátek. Trochu zmatek na začátku v postavách a ve stylu. Než jsem se do příběhu dostala chvíli to trvalo, ale nakonec se mi ta dokumentární forma líbila.
Kniha mě trošku potrápila. Nemůžu říct, že by se mi kniha nelíbila, ale nedokázala jsem se začíst, příběh ani pohnuté osudy se mě nijak nedotýkaly, k postavám jsem nezískala žádný vztah. Jsem ráda, že to celé mám za sebou, přestože jsem se na knihu velmi těšila.
Emocionální obnaženost zanechávající mi bolení na záložce z leckdy krutých životních scénářů... nelze být soudcem ani jedné z těch rozechvělých duší... přeci jen každá ta jedna odepřená mámovská náruč bezcitně vydrancuje komoru srdeční... najít v sobě opět kousek té láskyplné vlídnosti a neztratit se v labyrintu křivd je vcelku jízda... a tu jejich jsem si tedy patřičně užila... jen možná škoda... ten jakoby dokumentárně zkratkovitý náhled mi odepřel si ji i náležitě a se vším všudy prožít.
Skvělá kniha, co se příběhu i zpracování týče. Příběh samotný je tedy tíživý a bolestný, ale neskutečně zajímavý. Vztah matek a dcer, který se celou knížkou prolíná, chytá za srdce, člověk chvílemi neví, koho má litovat, a jestli smí být vůbec naštvaný na některé z postav. Vždyť přece...
Styl psaní, k němuž se David Grossman uchýlil, mě naprosto nadchl. Forma odkazující na dokumentární filmy, samotá kniha dokumentární stylem, že jsem místy zapomínala, že čtu ryzí román, ač s reálnou inspirací. To, že mi autor představil další nepěknou část evropské historie, za to děkuji, zase jsem hledala dál. Nicméně nutno přečíst si po těch dvou posledních - silných, těžkých a bolavých - knihách něco lehčího.
(SPOILER) Zprvu rozbouřené vyprávění, vrhající čtenáře doprostřed spletitých rodinných vztahů, se postupně uklidňuje a z nesouvislých střepů se poskládá silná kniha o střetu generací, o rodinné historii plné bílých míst, které po dekády kazí vzduch, o lásce, zradě, nenávisti a odpuštění. Pátrání po osudech předků je pro Izrael coby zemi emigrantů typické a David Grossman ve svém posledním románu otevírá nepříliš známou historii jugoslávských „převýchovných“ táborů na ostrovech u chorvatského pobřeží, v nichž tajná policie UDBA po druhé světové válce věznila i pravověrné komunisty, které maršál Tito v rámci roztržek se Stalinem považoval za špiony a zrádce. „Podle skutečné události“ je ale i jádro příběhu matky a dcery, na který dějiny dopadly okovanou holínkou. A stačila jedna „malá lež“, aby mezi ně zasela semínko nedůvěry a zrady, které během desetiletí vyklíčilo v trauma, dusící i další generaci. Jde přitom o nepochopení, vycházející z nepřenositelné osobní zkušenosti. Stejně jako cizinci nerozumí tomu, proč se války na Balkáně zvrhávají v krvelačné běsnění, nedovedou Nina a Gili pochopit, proč Vera zvolila věrnost zemřelému manželovi a několik let sisyfovského lopocení v lágru, než aby se postarala o svou jedinou dceru. Pro ni to ale ve skutečnosti žádné dilema nebylo, pro ni a Miloše byl komunismus více než vlastní život a rodina. Dnešní generace už (snad) vědí, jak nebezpečné „opium lidstva“ představují politické ideologie, ale ony zase neprožily válečné hrůzy, politické čistky, strach z tajné policie. Zamlčování a milosrdné lži však k rozhřešení ani odpuštění vést nemohou, k tomu je třeba jedině upřímnost. „Aby člověk na světě vykonal aspoň trošku dobra, musí se opravdu hodně snažit, ale zlo jako by pokračovalo samo od sebe, stačí se k němu jenom přidat.“ (9/10)
Hodně se ztotožňuji s komentářem od KatChiss. Na knihu jsem se nesmírně těšila, anotace mě nalákala maximálně. Při čtení jsem se ale poměrně dost natrápila a s knihou jsem strávila víc než měsíc.
Přišlo mi, že se s postavami nedokážu sžít a jejich těžké osudy se mnou nic extra nedělají.
Štítky knihy
20. století rodina rodinné vztahy ságy zločiny komunismu matky a dcery izraelská literatura Jugoslávie
Autorovy další knížky
| 2018 |  Přijde kůň do baru |
| 2022 |  Život si se mnou zahrává |
| 2010 | Mít s kým běžet |
| 1996 | Viz láska |
| 2011 | Žena, ktorá uteká pred správou |
Kniha Život si se mnou zahrává je v
| Právě čtených | 3x |
| Přečtených | 143x |
| Čtenářské výzvě | 27x |
| Doporučených | 5x |
| Knihotéce | 125x |
| Chystám se číst | 260x |
| Chci si koupit | 49x |
Komunistická ideologie je zvrhlá. Je založena na nenávisti a tu povyšuje na boha. Nejen že je dovoleno nenávidět, je to příkaz, poslušný komunista nenávidí z celého srdce. Nenávist je samozřejmě vlastní všem, ale dobré mravy velí ji skrývat, jen si tak tiše něco nebo někoho nenávidět. Komunista se předvádí, kdo nenávidí víc. Napříč národy a kontinenty, komunismus je kurva. Toto mnou cloumá po dočtení knihy.