Šikmý kostel 3

(SPOILER) Celá série je úžasná a velmi poučná. Třetí díl mi z řady přišel nejslabší kvůli své obšírné délce. Myslím, že některé nepodstatné pasáže mohly být vynechané a knížka by se aspoň lépe držela. Co mě trochu mrzelo bylo shledání Ženky se Štěpánem, ve které jsem celou dobu doufala a kterému se v ději nevěnoval žádný prostor. Zasloužili si více. Kromě toho je to krásný zároveň smutný příběh života na Karviné. Doporučuji všem!

Kniha je skvělá, stejně jako předchozí díly, pokud však odhlédnu od obsahu a zaměřím se na formu, audioverze se vůbec nepovedlo. Zpomalené, zbytečné dlouhé pauzy, člověk ztrácí pozornost, přitom předchozí díly byly namluveny pěkně. Škoda…

Autorka v poděkování zmiňuje, že by ráda pokračovala v této rodinné historické kronice i v dalších letech, ale vydalo by to na další knihu. Nuže, já jen doufám, že opravdu vyjde! Moc bych si chtěla přečíst, jak se hlavním protagonistům vedlo dál, jak se vypořádali s událostmi po vpádu vojsk v roce 1968, jak prožívali období normalizace, perestrojku i sametovou revoluci. Nehledě na explozi v dolu Dukla v roce 1968, kde ten rok na jaře havíři vyslovili nedůvěru vedení dolu. Určitě by stálo za to, aby vyšel další díl. :) Viz archiv ČT, kde jsou i dobové snímky a rozhovory s havíři nebo záběry poddolované Karviné a Ostravska.
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1074182374-exploze-na-dole-dukla/
https://www.ceskatelevize.cz/porady/12107497654-cerne-zlato/
https://www.ceskatelevize.cz/porady/16406863431-zdar-buh-pribehy-ceskeho-hornictvi/
https://www.ceskatelevize.cz/porady/11490475387-dukla-61/

Třetí díl mě docela rozsekal. Halvní postavy jsem si více oblíbila - zejména Ženku a Wojtka. Díky knihám, které jsem v poslední době četla, si už dokážu mnohem lépe představit dobu, v níž se příběh odehrává, a lépe chápu souvislosti. Hodně mi v tom pomohl i archiv České televize, kde lze najít množství dobových pořadů. Člověk si tak udělá obrázek o tom, jak tehdejší režim působil navenek - jako by bylo všechno zalité sluncem a všichni společně budovali lepší republiku. Například i seriál Vyprávěj začíná zhruba tam, kde nyní končil třetí díl, akorát se tedy věnuje spíše běžnému životu v té době, nikoliv specifikům nějaké lokace.

Teď se chystám na knihu *Životice* od této autorky. O Karviné, Ostravsku ani o česko-polském konfliktu jsem toho dříve moc nevěděla, a proto jsem ráda, že se ke mně knihy Karin Lednické dostaly. Díky nim mám pro tento drsný kraj i jeho obyvatele mnohem větší pochopení než dříve.

Domnívám se, že knihy Karin Lednické, Kateřiny Tučkové nebo třeba knihy Markéty Lukáškové věnující se období během válek, hospodářské krize, komunismu a socialismu by měly patřit mezi doporučenou, ne-li přímo povinnou četbu. Z hodin dějepisu si totiž podobná témata téměř nevybavuji a mám pocit, že řada důležitých událostí i souvislostí byla opomíjena nebo jen velmi povrchně odbyta narychlo na konci deváté třídy, kdy už se výuce příliš úsilí nevěnuje. Navíc se mi zdá, že výuka dějepisu u nás často končí někde v druhé polovině 20. století, aniž by se dostatečně věnovala moderním dějinám. Přitom právě historie nás učí, jak neopakovat stále stejné chyby. Doufejme, že se to nakonec změní k lepšímu, už kvůli další generaci.

Myslím, že je to důstojné zakončení této rodinné ságy, i když bych o osudech rodin a dalších generací dokázala číst dál a dál. V tomto díle je o trochu více politiky, obzvlášť v linii Vojtkově, ale to je jen dobře, protože to dokresluje, dovysvětluje nebo objasňuje spoustu historických souvislostí, o kterých se málo ví nebo se o nich vůbec nemluvilo. Obzvlášť česko-polský konflikt je zde moc pěkně vysvětlen a poskytl mi další střípek znalostí o mém kraji.
Na šachtě pracoval můj děda, strýcové i tatínek a já si při čtení nejednou uvědomila, jak moc jsme tady s hornictvím svázáni a taky jsem zavzpomínala, jak se každá rodinná oslava u nás dříve nebo později stočila k havířině a "narubaly" se při tom tuny uhlí :)

"Dnešní časy prahnou po pomstě."

Z třetího pokračování románu, jehož ústředním tématem zůstávají uhelné doly, které pomalu ale jistě po válce polykají pod taktovkou bezohledné komunistické úderky vše živé kolem sebe – krajinu i lidi – vystupují zejména silné ženy, jako Anna, Ženka, Barka, Julka aj. aj. Muži – občané hornických měst, zastupitelé, komunističtí nabobové a v neposlední řadě horníci – zde hrají buď druhé housle nebo roli spíše křiklounů či destruktivní. Přestože válka skončila. Přesněji právě proto. I ti, kteří se vymykají – učitel, farář, majitel zámku Larisch a další obstojí ve srovnání s ženami jen tak tak. Byť si nemyslím si, že to byl Lednické záměr, protože mužských postav je zde dlouhá řada.

Karviná se svými uhelnými doly dostává rudý kabát. Cíle je třeba plnit ne na 100, ale na 400 %. Horníci – jak deklarovalo tehdejší vedení KSČ a státu na čele s Klementem Gottwaldem, nastolovatelé nových pořádků – tvořli (údajně) páteř společnosti. Nezapomenu na tabuli cti na mé základní škole v 80. letech (tedy ne 40. a 50.). Na horních místech byly fotografie mých dvou tehdejších spolužáků, kteří se přihlásili na hornickou učňovskou školu, samí propadlíci a jeden dokonce stihl propadnout 3x. Tolik k propagandě na základních školách, kdy se cenila neschopnost a záškoláctví.

Přitom právě sami havíři byli tou nejvíce zasaženou skupinou celé mašinérie. Komunisté jim namluvili, že jsou nejprivilegovanější vrstvou celé společnosti. Jenže v kritických, životu nebezpečných pracovních podmínkách, je čekalo nikoliv bohatství, ale podlomené zdraví a vykořeněnost. A jako celou společnost strach, protože stížnosti a kritika byly nepřijatelné. A nadto pro všechna ta privilegia, kterými se komunisté snažili lákat dělníky do dolů, vzbuzovali u svých spoluobčanů nevraživost a zášť. V 50 letech k tomu připočítejme poválečný, rozporuplný, napjatý československo – polský sentiment, který příhodně zapadl to tehdejších nálad. Ono vůbec poválečné nadšení nevydrželo dlouho, a to ani zapáleným komunistům. Budování se stále více neslo v duchu pomsty – oko za oko, zub za zub – Češi, Poláci, Němci. Stačilo ukázat prstem. Pro občany nesoucí si neblahé dědictví nacistického řádění nastala nová doba strachu a komunistického teroru, která neměla skončit ještě celá desetiletí. Největší zlo napáchal režim na dětech, které důvěřivě přejímaly demagogická a lživá prohlášení, učily se překroucené dějiny naslouchaly chvalozpěvu na revoluční události, které vedly k zatýkání jejich rodičů a známých, ke znárodňování, okrádání, zabíjení a znásilňování duše.

Závěr trilogie tak trochu trpí tím, že se odehrává už v notoricky známých poválečných kulisách a nepřináší již čtenáři mnoho nového. Stále nejzajímavější aspektem románu pro mě zůstává polsko-český kontext a přetrvávající církevní fenomén ve společnosti, jakkoli hrubě utiskovaný a nejbrutálnějšími metodami umlčovaný. I když v románu již ustoupil více do pozadí. Také jsem měla pocit většího tlaku ze strany autorky na emociální rovinu vztahů v rodinách. Sama doba přitom dokáže vzbudit dostatečně silné emoce. Bylo v každém případě namístě přiblížit ucelený příběh Karwine, Karwiné, Karvinné, Karviné... a více než žádoucí rozkrýt životy, a ne příliš známé osudy kdysi nad ostatní společnost tolik vyzvedávaných horníků

(SPOILER) Čekala jsem víc... Musím se přiznat, že jsem měla chvílemi pocit, že čtu dějepisnou učebnici.
Nemám ráda politické knihy a tady té politiky bylo víc než dost. Chápu, že to do jisté míry popisuje onu dobu, ale co je moc, to je moc. Některé pasáže jsem už ke konci přeskakovala a upřímně jsem si oddechla po dočtení. Jednou stačilo...

Za mě výborné vyvrcholení celé trilogie. Dobře se uzavírají osudy hlavních postav, dobře vylíčený nástup komunismu z perspektivy různých postav a jeho ničivé následky. Příjemným bonusem pro mě byla postava Ludvíka Sobka a velice citlivé popsání zpovědi v knize. S tím jsem se ještě nesetkala. Naše příbuzná z Těšínska sice nemůže paní Lednickou vystát, ale konkrétní výhrady nám nesdělila. Já se na děje na Karvinsku "dívám odjinud" a bylo to pro mě velice příjemné poznání. Navštívili jsme s rodinou kostel sv. Petra z Alkantary i protilehlý hřbitov a vzpomněli na oběti důlních neštěstí. Myslím si, že pro propagaci historických křivd Karvinska a povědomí o nich udělala paní Lednická hrozně moc. A to i svou, víc odborně zaměřenou knihou Životice i třeba medailonky historických osobností umístěných ve 3. díle své trilogie. Za mě DÍKY.

„Kdybyste byla já, vy byste teda Kazikovi nic neřekla?“ krčí Halka čelo.
„Ne. K čemu by to bylo?“
„Ale… já si to hrozně vyčítám. Není přece správné žít v takové lži.“
„Válka člověka donutí dělat věci, které se příčí rozumu, Bohu a správnému uspořádání světa. My jsme se s Barkou mohly před válkou scházet taky jenom díky lži,“ cvrnkne prstem do omšelé fotografie. „Halko. To, co se ti stalo, není tvoje vina.“
Halka na Fanku hledí široce otevřenýma očima, ze kterých se vylije první tichá slza. „Není?“
„Ne,“ zakroutí Fanka rázně hlavou a její hlas nepřipouští žádné pochyby. „Ty se snažíš vypořádat s věcí, kterou zavinil někdo úplně jiný. Nevedeš si zle. Tak si to teď nepokaz.“
Halka přikývne.
Bouřka za oknem pozvolna odeznívá. Vzduch se pročistil, ptáci začnou znovu zpívat.

Poslední díl trilogie pokračoval tam, kde druhý skončil. Nejde je hodnotit zvlášť, protože každý je jiný a jedinečný svou dobou, a přesto jsou plynule propojené osudy našich hrdinů, a šrámů, které si každý z nich nesl. Ano, občas mi v tomto díle taky přišlo, že je tam hodně politiky, ale taková ta doba byla a pro správné vykreslení doby je to potřeba. Uvědomit si, že politika není jen něco, co se dělo kolem, ale co mělo vliv přímo na dění každého z našich hrdinů, ať už s ní chtěli nebo nechtěli mít něco společného. Stejně jako v předchozích dílech, i zde byly pasáže, které se mě hluboce dotkly. A zas a znovu jsem si musela připomenout, že i když možná žádná doba není perfektní a ideální, že si žijeme dobře a měli bychom se více radovat z toho, co máme. Po tak dlouhé cestě se všemi postavami jsem si nedokázala představit, že vyprávění skončí, ale kupodivu, když jsem dočetla poslední stránku, jsem sama cítila, že je správný čas na konec vyprávění. Že by to sice mohlo pokračovat, ale že už vlastně stačilo. Uvědomila jsem si, že mladá Julka je vlastně ve věku mých prarodičů a pro pokračování si můžu dojít za dědou a zjistit, jak to v té době bylo u nás, v naší rodině. Popravdě, hodně z těch příběhů už jsem slyšela a nahrála si je a působilo to až neuvěřitelně, když mi došlo, že ve stejnou dobu, kdy se ještě tento příběh odehrává, na přelomu 40. a 50. let, chodil děda do školy do nedalekých Domaslavic, a že vedle nového domaslavického kostela na kopci, který je mimo jiné v knize zmíněn, leží hřbitov s mými předky, kteří podobné věci, které jsou popisovány v celé trilogii, zažívali.

(SPOILER) Včera jsem dočetla poslední díl trilogie Šikmý kostel a bude ve mně ještě dlouho doznívat jako silný čtenářský zážitek za poslední dobu. Karin Lednická dokázala neuvěřitelně plasticky vykreslit osudy lidí z regionu, na který se skoro zapomnělo, navíc píše tak poutavě, že jsem měla pocit, jako bych s postavami v té uhelné mlze celou dobu opravdu žila. Úplně mě to pohltilo a donutilo hledat si další historické informace, o kterých jsem dosud neměla ani tušení – ať už jde o rod Larischů nebo o celkovou válečnou historii Těšínska. Je vidět, že tam vše probíhalo úplně jinak, než si my v Čechách myslíme a věřím, že právě tohle „otevření očí“ bylo autorčiným hlavním cílem.

-ZAČÁTEK SPOILERŮ-
Ze tří sester Fanky, Barky a Žofky mi k srdci nejvíc přirostla Barka, jednoznačně moje nejoblíbenější postava celé trilogie, čtenář s ní v podstatně prožije úplně celý její život od čtyř let až po konec. Byla to neuvěřitelně silná a nesobecká ženská. Hrozně mě mrzelo, že měla tak slabé srdce a v té blbé době na to ani nebyly léky. Úplným opakem pro mě byla její matka, stará Barbora – z té sálala jen tvrdost a zloba.

Po Barce se v posledním díle stal mým hrdinou dědeček Ludwik. Úplně poslední řádek knihy ve mně nevěřícně hrklo, ale zároveň to bylo tak dojemně symbolické ... To, jak se na té svatbě konečně od Štěpána a moravské rodiny dozvěděl, co se stalo s Leonem (který emigroval do Rakouska a rodina ho raději „odstřihla“), našel v sobě odpuštění a tu samou noc pak v klidu ve spánku zemřel... bylo to hrozně silné. Jako by jen čekal na tu poslední dobrou zprávu, aby mohl v pokoji odejít a konečně to Barce tam nahoře „poreferovat“.

Co mě však jako matku z celé knihy nejvíc zasáhlo, to byla tragédie Anušky. To, že Tomaszcka už nikdy nenašla a přestože měla dcerku Fanynku, prostě se z toho trápení zbláznila. Je hrozné, jak to odnášela i ta malá, ke které se Anuška chovala chladně. Je to mrazivý pohled na to, jak traumata ničí životy ještě desítky let po válce.

Ve třetím díle mě ze začátku rozčiloval Wojtek s tou svou politikou a zapáleným komunismem. Ale nakonec celkem prozřel – ty ideály na začátku asi fakt měl a to, jak se režim zvrtnul, ho zklamalo, nechal legitimaci v šuplíku a radši odešel z funkce, tím u mě získal body. Naopak Bogdan (syn Fanky) mi byl nesympatický celou dobu, ten byl prostě na ránu a nejvíc nesympatická postava celé trilogie.

Zajímavá a hrozně smutná mi přišla i ta symbolika na konci. Julka se sice vdává a mají s Karlem plány, ale on přece nastupuje na Duklu. I když to v knize není vyřčeno a necháno spíš jako takový nevyřčený otevřený konec, přemýšlím a bojím se, že tím autorka chtěla mezi řádky zanechat vzkaz: Ten koloběh neštěstí, hornických vdov a sirotků nekončí – protože pokud se svatba Julky odehrávala v červnu 1961, jen pár týdnů po svatbě došlo na Dukle k největšímu důlnímu neštěstí té doby. Z Julky by tak nejspíš zůstala mladá těhotná vdova, přesně jako kdysi na úplném začátku ze staré Barbory.
-KONEC SPOILERŮ-

Mám to sice přes půl republiky, ale určitě chci udělat výlet a Šikmý kostel a všechna místa vidět na vlastní oči. Tahle trilogie mi v hlavě zůstane hodně dlouho.

Mám za sebou třetí díl Šikmého kostela. Je těžké se loučit s oblíbenými hrdiny. Doufám, že za pár let se k nim vrátím. Jen třetí knihu možná vynechám. Je v ní hodně politiky i kdýž chapu, že to patřilo k té době.

Vše tři díly jsou o těžkém životě . Smutný, krutý příběh a doznivajici hrůzy války a další drsný příběh nastupujícího komunisnu......

AUDIOKNIHA: Literárně si tahle kniha drží kvalitu předchozích dílů. Je to zajímavé horkosladké zakončení. Šikmý kostel stojí za přečtení, i když ne každý historik souhlasí s tím, že je literárně přesný tak jak autorka tvrdí, spíš naopak. Ale i jako historická pohádka je to napsané hrozně dobře a muselo dát spoustu práce sestavit to dohromady.

Nebyly to lehké roky, kdy příslušnost k vládnoucí straně měla vetší vliv než znalosti a schopnosti člověka. Budovatelské nadšení vystřídal strach z procesů v padesátých letech. Měnová reforma, která připravila lidi o zbytek úspor.
Nejhorší bylo asi vymývání mozků ve školách, strašení imperialisty a válečnou hrozbou, což v podstatě přetrvávalo do osmdesátých let.
Byla to taková doba, ale na mne už tady bylo politiky až příliš.

27.03.2026

Audio tretej časti asi najhoršie z trilógie. Rýchlosť prehrávania 1,35 tomu trocha pomohla.
Z celej trilógie asi najslabší diel. Historický kontext skvelý ako vždy ale literárne to nejak upadá. Miestami to pripomína sloh zo strednej. Škoda. Nemuselo by to byť také polopatisticke, hlavne vnútorné dialógy malej Julky sú až otravné.

U třetího dílu jsem si uvědomila, že by pro mě bylo mnohem lepší číst celou trilogii hezky po sobě. Dlouho mi trvalo se znovu začíst, hlavně proto, že jsem si už přesně nepamatovala předchozí díly, což je vlastně škoda – návaznost by pak působila mnohem silněji.

Zároveň je to ale nesmírně důležitý historický odkaz a oceňuji obrovské množství informací, které kniha přináší. Jen na mě tentokrát působila trochu rozvolněněji a možná proto i o to hůř jsem se do ní dostávala.

Kruh se uzavřel. Příběh v podstatě končí tam, kde skoro začal. Těhotná žena přijde o svého manžela při důlním neštěstí....
Některé postavy mi velmi přirostli k srdci a mrzelo mě, když postupně umírali. Ještě, že alespoň ten Ludwik to zvládl až do konce. U jiných se už nedozvíme, jak to bylo dál (Anuška a její ztracený syn, tam jsem ale dost viděla paralelu, že ani její skutečná matka se nikdy nedozvěděla, zda přežila a jak se jí daří, Halka a její první těhotenství ani co se přesně stalo s Leonem, který mi z nějakého důvodu učaroval a chyběl).
Děkuji autorce za skvělou práci. Hodně jsem se toho naučila nejen o Karviné a česko-polských vztazích.

Tento díl byl za mě asi nejslabší, ale je to dáno spíše historickými událostmi, než stylem psaní. Napsáno je to opět skvěle, moc dobře se to čte a oceňuji i velmi dobrou přípravu a ověření historických faktů. Celá trilogie mě naučila možná více, než učitelka dějepisu.

Mrzí mě, že jsem s trojkou otálela, protože to zapřičinilo menší nadšení z knihy. Za dobu mezi jsem vůči ději ochladla. Vzhledem k tomu, že většina "velkých" dějinných událostí proběhla v prvním a druhém díle, nebylo zde tolik zvratů, které by v rodinách páchaly takové škody, jako dříve. Přesto ke škodám docházelo. Hlavně z ideologických důvodů. Vůbec tu na mě bylo trochu moc politikaření.
Musím ale přiznat, že postavy mi byl sympatičtější, než jejich rodiče a prarodiče. I když s Wojtkem jsem měla regulérní problém. Politický problém.
Líbilo se mi, jak se vše uzavřelo. Krásně propracovaná příprava je pro autorku typická a já si dlouho prohlížela fotografie a vůbec všechny přílohy.

I po přečtení celé trilogie je pro mě stále nejlepším dílem díl druhý. Třetí díl byl více " rozvleklejší " a do některých pasáží bylo náročnější se začíst.
Sama pocházím z hornicko-hutnického města, ale "umírání" Karvinné mě docela děsilo.
Závěr celé trilogie na mě působí dost smutně, pokud pomyslím i na možný tragický osud Karla, manžela Julky, který s nadšením nastoupil do dolu Dukla.