Šikmý kostel 3
Karin Lednická
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/533189/bmid_sikmy-kostel-3-65e02586d9bd1.jpg
5
70
18
Šikmý kostel série
< 3. díl
Románová kronika ztraceného města, léta 1945–1961. Jak dlouho trvá válka po tom, co skončí? Navždy, pokud jí člověk prošel. Ptejme se spíše, jak může zaplnit prázdnotu po zavražděných blízkých nebo po uneseném dítěti. Čím bude zahánět vzpomínky na děsivý teror Němců nebo nechtěnou tělesnou lásku Rusů. Někdo všechno zamkne na dno duše a ráno co ráno si namlouvá, že co bylo, bylo, teď je prostě třeba jít dál. Jiný se nechá zahltit žalem; další přetaví prožité v nenávist. A ještě jiný ve víru, že to bude právě on, kdo pomůže vytvořit nový, lepší svět. Jak dlouho trvá, než člověk přijde o iluze? Tím déle, oč horoucněji se k nim upínal. Možná začne váhat při prvních soudružských podlostech, možná prozře až poté, co kvůli zběsilému plnění plánu začnou umírat lidé a následný monstrproces přenese vinu na ty, kteří se nesmyslné honbě za tunami uhlí snažili zabránit. Pak už bude záležet jen na něm, jestli zahořkne, uchýlí se k prospěchářství, anebo se pokusí znovu nalézt společnou řeč s těmi, kteří věděli (nebo přinejmenším tušili) od samého začátku. Jak dlouho trvá, než člověk uteče do rezignace? Dokud nezjistí, že už mu zbyla vůle a síla jen na to, aby se uzavřel do čtyř zdí vlastního života. Tam si může zpočátku nalhávat, že na něj vnější svět nedosáhne, pokud zásadně neporušuje jeho pravidla. Aby nakonec zjistil, že právě v této úvaze se dopustil největšího omylu. A jak dlouho trvá, než se ztratí dvacetitisícové město?... celý text
Přidat komentář
Vážená paní Lednická, (já vím, že ty komentáře určitě čtete :) )
jako dítě jsem na rozdíl od svých spolužáků odmítla napjatě čekat na každý nový díl Harryho Pottera, ale na Váš Šikmý kostel jsem si počkala. A kdybyste měla start prodeje v Ostravě v knihkupectví o půlnoci, tak tak stojím ve frontě a snad si i ten kahan opatřím.
Jak mi přibývají roky, přestávají mě bavit romány a začíná literatura faktu. A víte co? Vy to zvládáte obojí. A to není vůbec lehké. Tak Vám děkuji za skvělé počtení, i za ty chvíle, kdy čtenář musel sedět s Wojtkem na schůzi a poslouchat "jakesi dřisty", aby pak nastražil uši a mezi řádky si cosi důležitého přečetl.
A taky Vám děkuji za silné ženské postavy a za to, že u Vás má historie taky ženskou tvář. Když jsem se postupně pročítala tíhou osudu, kterou některé Vaše hrdinky nesly, nemohla mi na mysli nevytanout Světlana Alexejevičová.
V neposlední řadě Vám děkuji za lekci historie a místopisu, která rozmetala celou řadu mých předsudků o Karvinsku.
Díky.
Dlouho jsem se těšila na třetí díl. Teď je dočteno a hluboce smekám před paní Lednickou. Odvedla obrovský kus práce. I třetí díl si udržel velmi vysokou úroveň. Moc se mi líbilo zapracování reálných postav do příběhu. Velmi pěkné čtení o nelehké době.
Oproti predchozim dilum se autorka mene venuje osobnimu zivotu rodiny a nechava vyniknout spise zanikle mesto, jeho stavby a realne historicke postavy.
Svym zpusobem smutne cteni, cloveku je z toho uzko.
Nejde jinak než dát 5 hvězdiček, byť pro mě nejlepší a nejsrdcovější byl první díl této trilogie. Musím přiznat, že období komunismu mi sedlo nejméně, ale to je rozhodně problém jen můj a ne autorky, protože kniha byla napsaná úžasně.
Tři roky čekání jsou u konce, knihu jsem přečetla poměrně rychle, hltala jsem stránku po stránce a nyní tu sedím na přečtenou knihou a pomalu nevím, co dělat. Tak dlouho jsem se těšila a teď je mi líto, že je konec. Jsem plná pocitů a myšlenek a pořádně nevím, jak s nimi naložit. To, co se dělo je až k neuvěření. Při čtení jsem zažívala pocity radosti, smutku, nepochopení i vzteku. Z původního nápadu povídky, autorka dokázala vytvořit příběh, který si podmanil Česko a ukázala kus historie, který nejspíš nyní povstává z popela do povědomí lidí. Nezbývá než smeknout a poděkovat. Líbilo se mi vsazení reálných postav do příběhu, kdy každému nechala autorka krátký medailonek. Jistě se ještě mnohokrát k této sérii vrátím, mám pocit, že jsem ten život žila společně s hrdiny této knihy.
Nelze jinak než za 5 hvězd. S přihlédnutím k celé sérii bych jich dala ještě více, kdyby to šlo. Karin Lednická vydala dílo svého života, za mě veledílo, které napříč mnoha desetiletími přibližuje život horníků a jejich rodin se všemi útrapami a nástrahami doby. Provádí tak čtenáře zdánlivě obyčejnými životy vybraných postav, které ovšem nabila osudy silnými a zapamatováníhodnými. Zpětně si říkám, že škoda, že jsem nečetla za sebou už jako trilogii, ale do budoucna mi vlastně nic nebrání to udělat a myslím, že Šikmý kostel opravdu bude z těch děl, ke kterým se jednou vrátím.
Poslední díl začíná těsně po válce a pokračuje dalších 15 let, které nakonec nebyly o nic míň těžké než ty válečné roky. Každou ze svých postav obdařila autorka zapamatovatelnou letorou a názory, s kterými jsme mohli i nemuseli souhlasit. Nicméně postavy nebyly černoblíé, vyvíjely se, byly lidské se všemi dobrými i špatnými vlastnostmi. K tomu do knih zapracovala i reálné postavy, jejichž osudy možná o to víc drásají srdce. Když jsem poslední díl Šikmého kostela zavřela, bylo mi až smutno, že nepokračuje dál. Říkala jsem si, že chápu zaměření na některé z postav, jinak by román musel nabobtnat, ale zároveň mi proběhlo hlavou, že by mohl mít mnoho spin-offů, které by se daly číst dál a dál.
Třetí díl jsem netrpělivě očekávala hned po dočtení druhého dílu. Měla jsem takovou radost když konečně Karin Lednická oznámila datum vydání třetího dílu a ještě větší radost, když se v knihkupectví objevil už o pár dní dříve. Po oznámení data vydání třetího dílu jsem si hned přečetla předešlé dva díly, abych si oživila osudy postav, ale kdo se nechce znovu pouštět do čtení prvních dvou dílů, myslím, že to není úplně nutné. Děj se vám vybaví, navíc je v knize i rodokmen postav.
Paní Lednická znovu odvedla perfektní práci a skvěle završila trilogii. Chápu, že jí třetí díl trval déle, nebylo to opravdu lehké čtení (konec války, komunismus, vykonstruované procesy, měnová reforma).
Celá trilogie je opravdu nádherné čtení. Moc se mi líbilo i zakomponování skutečných postav do děje. Jen mně mrzí, že podle autorky se čtvrtého dílu nedočkáme. Doufám, že paní Lednická bude pokračovat v psaní dále, za mne je to nejlepší česká spisovatelka současnosti.
Taková ,,bichla,, a přitom to nelehké čtení jen odsýpalo..
Občas jsem musela čtení přerušit, poplakat si nad těžkým osudem Šlonzáků, Čechů, Poláků, kteří chtěli jen ,,rubat,, to černé zlato a žít si po skončení války konečně klidným životem s jistotami za poctivě odvedenou práci.
Osudy rodin Wojtka, Halky a především Ženky (dětí Pospíšilových), Ludwika, Barky či Anušky( s tou jsem velmi soucítila) mě velmi zasáhly.
Každá doba, každá změna režimu přinesla našim hrdinům těžkosti, zde se mi velmi líbil přístup dospělé a dozrálé Ženky (bere život co nabízí).
Co jsem v této knize opravdu ocenila, bylo vykreslení a popsání tvrdé práce havířů.
Hltala jsem popisy z prostředí šachet, havířskou hrdost, ovšem zároveň přichází období, kdy přichází k moci KSČ a její budování socialismu. Jeden ze stěžejních cílů je těžba uhlí na Karvinsku, přichází dvouletka a následná pětiletka, plnění plánů, hazard s lidskými životy, politické procesy, měnová reforma, ztráta jistot a svobody.
Musím velmi ocenit, že na začátku knihy je rodokmen.
Děkuji p. Lednické za čtenářský zážitek a za ten konec, s těmi skutečnými postavami, který mě rozsekal.
Jsem hrdým potomkem karvinských havířů a nejen proto, jsem postupné umírání staré Karvinné v této knize oplakala.
,,Bez uhlí být nemůžeme,
sláva práci horníků!
Všichni rádi pomůžeme,
narubáme vozíků!
Uhlí se k nám vrátí zpět,
veselý zas bude svět,
roztočí se všechna kola,
teplo, světlo bude hned!´´
Netrpělivé čekání na završení trilogie Karin Lednické je u konce.
První dva díly jsem četla před rokem, měla jsem tedy události i osudy hlavních hrdinů ještě v relativně živé paměti a co v ní neulpělo, se postupně vynořovalo na povrch, dostávalo znovu jasné obrysy a znovu se skládalo dohromady.
S orientací může čtenáři pomoct i rodová tabule na začátku knihy, která odráží stav na konci 2. dílu (není tedy třeba mít obavy do ní nahlédnout, čtenář se nedozví nic z děje, který má teprve před sebou).
Očekávání byla vysoká a troufám si říci, že byla vrchovatě naplněna. Opět se před námi vynořuje plastický obraz doby minulé, který má tu moc vtáhnout čtenáře do sebe, rozvíjí se už důvěrně známé osudy, které jsou součástí drtivého soukolí historických událostí, teď, stejně jako kdysi. Přesto se nevytrácí naděje a přesvědčení, že život je dobrý.. bez ohledu na okolnosti.
Děkuji za rozšíření obzorů a současně mimořádný čtenářský zážitek.
Nejočekávanější kniha roku 2024 – ŠIKMÝ KOSTEL 3, na který jsme čekali 3 roky. Třetí díl se odehrává v letech 1945 – 1961. Autorka tuto knihu věnuje lidem, které nacionalismus, nacismus a komunismus připravily o život, domov, kořeny a důstojnost.
V třetím díle budeme sledovat další osudy našich hrdinů (LUDWIK, BARKA, WOJTEK, ŽENKA, ANUŠKA aj.) a budeme se navracet také do minulosti. Kapitoly jsou vyprávěny z různých úhlů pohledů hlavních postav. V tomto díle je více zobrazena práce havířů, prostředí šachet, plnění plánů pro těžbu uhlí apod. Do tohoto období spadá nástup KSČ k moci a budování socialismu, a především na Karvinsku těžba uhlí, při kterých se překračovaly plány za cenu nebezpečí lidských životů.
V románu nalezneme česko-polské vztahy, vykonstruované procesy KSČ, měnovou reformu, program Lebensborn, Lidickou tragédii apod.
V románu se nachází hodně smutných událostí, o kterých se dočtete. Vystupují zde nové postavy a já jsem si například oblíbil petrovického kněze LUDVÍKA SOBKA nebo lékaře KARLA ROTIGELA. O Ludvíku Sobkovi jsem již věděl před vydáním této knihy, poněvadž jeho příběh mi vyprávěl kamarád, který bydlí v Petrovicích u Karviné a příběh tohoto petrovického faráře znal.
V románu se nachází také Intermezzo.
Bydlím přímo v Karviné, takže znám dobře toto město včetně různých zvyků a mluvy. Táta pracoval na dole ČSA, vyučil se jako důlní elektromontér. Další členové rodiny pracovali také na dole (strýc Janko, strýc Pepa, děda Lubomír aj.). Znám spoustu dalších lidí, kteří pracovali na šachtě buď na pozici dělníků, mistrů, štajgrů apod. Dalo by se říci, že důl je živý spletitý organismus. Znám hodně příběhů z vyprávění, které se na šachtě odehrály a také pochopitelně různé tragédie, ke kterým došlo, ať už byly zveřejněny oficiálně či byly zamlčeny. Vzpomínám si z vyprávění, jak se pořádaly nábory lidí do šachet v 60., 70. a 80. letech 20. století na Karvinsku. Bylo málo lidí a potřebovalo se co nejvíce těžit uhlí. Lidé jezdili z různých koutů Československa a také z Polska do Karviné za prací, aby si vydělali pěkné peníze. Práce na šachtě je velká dřina, která obnáší různá rizika nebezpečí jako např. výbuch methanu apod. Někteří muži si zvykli na tuto práci a pracovali několik desetiletí na šachtě, jiní to vzdali po pár sfárání. Určitě to není práce pro každého. Každopádně Československo bylo soběstačné v těžbě černého uhlí a výrobě oceli. Když se podíváme na dnešní situaci, tak většina dolů v Karviné se zavřela a doly, které ještě fungují, se za pár let zavřou úplně. Černé uhlí budeme dovážet ze zahraničí, anebo přejít na jiné zdroje energie (např. jadernou). Je to neuvěřitelné, že těžba černého uhlí na Karvinsku budu pomalými krůčky končit.
Myslel jsem si, že tuto knihu budu číst velice dlouho, protože je to bichle, nejobsáhlejší díl ze všech třech dílů. Nicméně kniha se četla dobře a stránky utíkaly jedna za druhou. Text a dialogy působily přirozeně, tak jak se u nás mluví na Karvinsku a samozřejmě i život a práce havířů je tomu přizpůsobena.
Jsem si vědom, že autorka uvedla, že se jedná o poslední a závěrečný díl z této trilogie, ale stejně si myslím, že autorka by klidně mohla pokračovat ve čtvrtém dílu, protože je co vyprávět. Třetí díl končí rokem 1961 a další zajímavé roky následují. Buď by mohla autorka pokračovat s dosavadními hrdiny, anebo vytvořit nové a v novém dílu popsat budování nové Karviné a další události, které se odehrály v těchto letech. Já bych byl pro určitě všemi deseti, pokud by autorka napsala volné pokračování Šikmého kostela, ale záleží pochopitelně na samotné autorce, jak se rozhodne a jak naloží s touto románovou kronikou.
V Závěru knihy se nachází Příloha: LIDÉ, ve které jsou zobrazeny osobnosti a jejich medailonky včetně fotografií, kteří vystupovali v tomto románu. V úplném závěru se nachází Příloha: MĚSTO, ve které se nacházejí fotografie Karviné.
Oceňuji, že na přední předsádce se nachází RODOKMEN. Za rodokmen jsem v minulosti orodoval a jsem rád, že jej autorka umístila do knihy. Na zadní předsádce se nachází Mapa Karviné a Karviné 2 – Doly. Slouží jako ilustrace k ději této knihy a zachycuje stav v letech 1945 – 1961.
Je neuvěřitelné, že stará Karviná zanikla, dvacetitisícové město, v důsledku těžby černého uhlí. Následně vznikaly na domech praskliny a lidé se museli vystěhovat. Po tomto městě zůstal jen Šikmý kostel a hřbitov. Ve staré Karviné se nacházelo všechno, nač si člověk vzpomene – školy, obchody, zámek, lázně, koupaliště, pivovar, lihovar aj. V současné době Šikmý kostel v Karviné navštěvují lidé z různých koutů Česka, ale také Slovenska, Polska a jiných států (např. Japonska). Osobně jsem Šikmý kostel navštívil několikrát. Pořádají se v něm prohlídky pro veřejnost a zároveň se vedle kostela nachází stánek, kde lze zakoupit upomínkové předměty (pohlednice, mapa aj.).
Jsem rád, že Karin Lednická napsala trilogii Šikmý kostel, pozvedla naše město a ukázala, jaký byl život v této oblasti, ve které se těží černé uhlí. Život zde nebyl jednoduchý a není ani v současnosti a za to ji patří velké díky. Desítky hodin rozhovorů, studování odborných materiálů a stovky hodin práce na přípravě knih, které mnohým čtenářům mohou otevřít oči, pokud o našem městě ještě neslyšeli, anebo měli zkreslené představy a třeba po přečtení knih budou pohlížet na Karvinou a její obyvatele jinýma očima.
Na třetí díl Šikmého kostela jsem čekala přímo netrpělivě, ale to čekání se stoprocentně vyplatilo. Již první díl se mi dostal tzv. pod kůži a to vydrželo až do posledního řádku trilogie. Prostě výborné. Na stole mi leží dubnové číslo Knihkupce a z úvodní stránky se na mě usmívá paní Lednická a já, kdykoli mi k její podobizně sklouzne pohled, šeptám děkuji. Možná si ani neumím představit tu hromadu materiálů, které tak úžasně do svého díla zpracovala, ale umím to ocenit. Doporučuji, ale tato kniha bude i bez toho hodně čtená.
Tak dotčeno, snažila jsem si stránky šetřit, ale nedalo se to. Celou knihu jsem měla slzy v očích , bylo to hodně emocionální čtení. Moc mě potěšil návrat jedné postavy, kterou jsem už nečekala. Musí to být nepředstavitelný smutek, když se vám město propadá někam do středu země a k dobré náladě nepřidá ani režim , v kterém se hlavní hrdinové rodí, žijí a umírají. Skláním se před prací paní Lednické, Karvinná a lidé, kteří v ní žili, si takovou trvalou vzpomínku zaslouží. Děkuji, dlouho jsem něco tak silného nečetla, jestli vůbec někdy.
Tušila jsem, že to bude náročné....a proto moc děkuji za to, že kapitoly jejichž čtení vyvolávalo úzkost, bolest, vztek, bezmoc, byly střídány prostým provázením životními osudy hlavních postav. Děkuji za to, že je paní spisovatelka nesoudí. Že během čtení poznáváme, jak v kontinuitě svého života jednají vlastně logicky a ikdyž nejsou sympatičtí a mnohdy třeba až protivní, že asi prostě nemůžou jinak....
První dva díly jsem přečetla každý dvakrát, zamilovala si hlavní postavy. A těšila jsem se a zároveň trochu bála, jak "rudá doba" zamotá jejich osudy, jak máma a babička můžou přežít ztrátu milovaného dítěte, jak se nezbláznit ze zážitku znásilnění, jak unést výčitky svědomí (když jako ženě mi trápení ženských hrdinek byla pochopitelnější a bližší).A to jsem netušila, co budou - nejen ženy - zažívat dál. Ufff...
Je to dobré, je potřebné takové knihy psát a číst.
Děkuji Vám paní Lednická. Poprvé jsem knížku zhltla, protože nešlo odložit ji. Teď si ji vychutnám znovu.
Celá trilogie je uctění památky zaniklého města a lidí, kteří v něm žili a spolutvářeli dějiny/byli jimi válcováni.
Ve zdánlivě mužském světě havířů autorka nechává promlouvat i přehlížené havířské ženy, tj. manželky, matky, kterým manželé a synové odcházeli fárat, v nektěrých případech poté vdovy prakticky bez nároku na cokoli a snažící uživit zbylou rodinu. Když to nějak zvládly a vytvořily křehkou rovnováhu, přicházely další velké dějiny. Druhá světová válka, folkslisty a dělení na ty 'horší a lepší' (z více uhlů pohledu). Později komunismus. Horník byl režimem zevně oceňovanou profesí. Objevoval se v dobových propagandistických filmech (mj. Dovolená s Andělem) jako někdo budující socialistickou společnost. Jak to ale bylo doopravdy? Co se vědělo o důlních neštěstích, zdevastované krajině, pracovních podmínkách? A co o staré Karviné, zničených domovech a životech místních? Nadšenému budujícímu havířovi jako karikatuře a stereotypním panáčkovi propagandy režimu se nic takového nedělo. Jak by přeci mohlo...
Co i po letech věděli o regionu a místních lidé žijící jinde? Třeba já prakticky nic. Až do Šikmého kostela.
Během čtení dostáváte jednu ránu za druhou. A jakousi ranou z milosti je velmi pečlivě zpracovaná a objemná obrazová a faktografická příloha na konci knihy. Vše popsané a prožité je tak o poznání reálnější a bolestivější. Když tak knihu plni dojmů zavíráte, cítíte jen velké prázdno.
Líbilo: čtivé a zajímavé, byť předlouhé, ještě doplněno dobovými fotografiemi a životopisy hlavních skutečných postav. Věnování knihy jasně vypovídá o záměru autorky i obsahu:
"Tuto knihu věnuji lidem,
které nacionalismus, nacismus a komunismus
připravily o život, domov, kořeny a důstojnost."
Na prvních 100+ stranách se ocitáme těsně po válce a autorka nás provází všemi zašmodrchanými vazbami a osudy jejích hrdinů. Bylo to trochu úmorné, bez vzpomínek na díl předchozí bych se v tom asi ztratila (přečten přesně před třemi roky), ale bez toho se v rodinné sáze prostě neobejdeme.
V tomhle úvodu mne ale poměrně nemile překvapilo, že vlastně až na rodícího se komunistu Wojtka nikdo v podstatě nevyjadřoval žádnou radost nad koncem války. Že pár měsíců poté a první roky, to už bych chápala: nebylo nic, vše šlo k horšímu, naštěstí aspoň pomoc z UNRRA, nebyly prostředky ani lidi na obnovu, mnozí se nevrátili apod.
A toho samozřejmě využili komunisté, ta druhá část od roku 1948 dál byla hrozná. Ty kecy, ty návnady, lichotky, úplatky, sliby, sliby, sliby (horníkům se určitě líbilo, že byli stavěni na piedestal, bez nich by se průmysl nehnul, takže tleskali, přizvukovali a dali se nachytat). Ale v tomto díle překvapivě mnoho prostoru horníkům věnováno není. Z hlavních hrdinů na šachtě pracovala jen hrstka, někdo zběhl, někdo šel do důchodu, někdo jen z donucení.
A Únor tomu nasadil korunu, radovali se mnozí, aby si všichni vyžrali tu děsnou dobu zejména 50. let, dobu znárodňování, měn (ožebračování), tlaku a hrůz (cíleně přes jednotlivce i na celé rodiny), bezprecedentních zatýkání a zfalšovaných procesů, věznění bez konce a informace pro blízké, PTP... Veřejně proklamovaných lží, k nimž se jen málokdo dokázal veřejně postavit.
V románu je to všechno nastíněno, ale kupodivu se jen pramálo z toho dotklo skutečně osobně některých hrdinů. A s tím vším se doluje dál a dál, bezmyšlenkovitě, záměrně se ničí vše kolem a nehledí se na nic než na stachanovské překračování norem. A stará Karvinná se čím dál rychleji propadá.
Samotný rodinný klan se rozrůstá, staří umírají, nové generace se rodí, starosti ze dne na den, do budoucnosti se daleko hledět nedá ("hříchy" otců stále vrhají ostré stíny na mladé, potírat jakýkoli odpor, to je základem fungování i nadále, za Gottwalda, Zápotockého i Novotného).
Drama z hlediska rodiny přinesla dvě navazující intermezza, která z důvodů napětí nebyla označena jménem jako ostatní kapitoly podle hlavního hrdiny. Vše se ale ani tak nevyřešilo.
Jako finální rok svého vyprávění autorka zvolila 1961, kdy se nic moc významného v zemi nestalo, jen Karvin(n)á už se nepodobá původnímu městu.
Nikdy bych si nemyslela, že rodinná sága z končin mně zcela neznámých, z hornického prostředí, z hranic s Polskem (se všemi třenicemi a křivdami minulosti) a z doby skrznaskrz hrozné (a nezažité) mne bude bavit. První díl pro mne ještě nic moc, ale druhý mne chytnul, takže třetímu už nebylo vyhnutí. A přečetla jsem s chutí. I když se domnívám, že hlavní poselství je přeci jen pro místní, kteří v tom své kořeny a třeba i vysvětlení minulosti přímo najdou.
Překvapilo mne řídkavé použití dialektu (výhradně snad děda Ludwik) a místních slov (utkvěl snad pazgřivec, dřisty, usebrání, uvzatost...), takže tomu bylo kolem a kolem rozumět bez problémů.
"Ne že by o tom nemluvili. Nebabrat se v minulosti bylo považováno za základní pravidlo slušného chování, a taky jediný možný způsob, jak nezhořknout. Křivdy a traumata zůstaly uzamčené v šuplících, odkud je nikdo nevytahoval. Co bylo, bylo. Teď je to, co je. Na věci, které obyčejný člověk neovlivní, je lepší se vykašlat. Mnohem větší smysl dává zařídit si život tak, aby v něm bylo dobře."
2 roky čekání jsou u konce, je tu třetí, závěrečný díl trilogie Šikmý kostel!
Díky autorce a její reading copy jsem měla jedinečnou možnost si tuto novinku přečíst ještě před vydáním a podělit se tak už nyní (pár dní po vydání) o své dojmy na tuto 700stránkovkou emoční jízdu!
Zcela upřímně, Šikmý kostel je a navždy bude mojí srdcovou záležitostí. 1. díl jsem četla v únoru v roce 2020 než vypukl covid, kniha pro mě byla tak silná (plakala jsem v metru, tak moc jsem ji prožívala)...
2. díl mě zlomil a vlastně jsem se bála, co postavy, které jsou mi tak blízké, čeká v díle třetím...
Závěrečný díl začíná přesně tam, kde druhý skočil a byť bychom si mohli myslet, že válka byla tím nejhorším, tak ta tíha jejích důsledků mě jako čtenářku bolela úplně stejně...
Když jsem byla cca v polovině knihy, tak jsem zvládla dojmout sama sebe, nechtěla jsem knihu dočíst a se všemi se rozloučit... Kapesníčky jsem poté potřebovala ještě několikrát.
Karin Lednická je naprosto úžasná spisovatelka, za jejíž tvorbou stojí obrovské časy strávené rešeršemi... A když k tomu přidáte její talent psát a vykreslit osudy tak brilantně, jak to umí jen ona... Tak dostanete naprosto fenomenální ságu, na kterou nikdy nezapomenete.
Pokud jste se do Šikmého kostela ještě nepustili a čekali jste, až bude trilogie kompletní nebo jste prostě jen čekali na tuto očekávanou novinku, tak všeho nechte a pusťte se do čtení.
Tak jsme se dočkali. Šikmý kostel došel ke své pointě a osudy všech těch postav, které jsme měli rádi se završily. Vlastně ne; autorka je opustila v roce 1961, kdy před sebou měli ještě hodně událostí.
Ale i těch 16 let příběhu vydalo na sedmset stran. Stran plných emocí, příběhů, odvahy, ale také zla, přetvářky a moci. Nebudu to prodlužovat: Trojka není jen stejně skvělá, jako jednička a dvojka. Trojka tento epos završuje a dává mu smysl, pointu, vysvětlení. Když jsem začínal číst první díl, neměl jsem vůbec tušení, co mě čeká na konci. Už to vím - a jsem nadšený. Věřím, že po dočtení budete také. Delší recenzi najdete v záložce Recenze.
Štítky knihy
komunismus česko-polské vztahy hornictví podle skutečných událostí Lebensborn Karviná důlní nehody pronásledování církve Karvinsko monstrprocesy
Autorovy další knížky
| 2020 |  Šikmý kostel |
| 2021 | Šikmý kostel 2 |
| 2022 | Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie |
| 2024 | Šikmý kostel 3 |
Kniha Šikmý kostel 3 je v
| Právě čtených | 119x |
| Přečtených | 86x |
| Čtenářské výzvě | 24x |
| Doporučených | 14x |
| Knihotéce | 200x |
| Chystám se číst | 442x |
| Chci si koupit | 174x |
| dalších seznamech | 6x |
Chybi mi cca 150 stran k docteni. A kdyby slo davam 10 hvezdicek. Predchozi dily byly bezchybne, clovek pri cteni vyjadril nespocet emoci, at uz vyrazem obliceje nebo slovy. Tady je to mnohonasobne vic. A ja moc dekuji za takovou praci.