Baletky

Krutě mě to nebavilo, ačkoliv jsem vyrůstala ve stejné době jako hlavní hrdinka. Nesedl mi styl psaní.A nezaujalo mě ani prostředí.

(SPOILER) Ukázka toho, co se skrývá za vznešeným světem baletek. Na pohled krásné taneční umění a za ním svět bolesti, utrpení a hladovění. Některé věci mě dost překvapily. Jako práce na deformování nohou, aby měl nárt při stoji na palcích hezčí linii. Děsivé.

Myslím, že útržkovité vyprávění byl záměr, abychom byli zmatení, jako autorka, která prožívala dospívání v nestandardním prostředí a dokázali jí lépe pochopit.
Nemůžu říct, že by se mi to nelíbilo, ale nejsem z knihy ani tak nadšená jako někteří jiní.

Místy až drsný popis života malých baletek, obzvláště, když si uvědomíme, že na začátku jim bylo 10 let a už se musely samostatně vyrovnávat s drilem, šikanou, samotou... Tušila jsem, že baletní konzervatoř je velká dřina a tato kniha mi to jen potvrdila. Přečteno na jeden zátah při cestě letadlem.

Chvilmu jsem musela přemýšlet jaké chci této knize vlastně dát hodnocení. 1) Trvalo mi si k ní najít cestu - vyprávění je utržkovité a jazyk dosti drsný; 2) hlavně jsou v knize prezentovány 'stinné stránky' studia baletu za hranice zušky, které vedou k profesionální kariéře, chybí tam na vyvážení nějaké řekněme "hřejivé" momenty, párkrát jsem se zasmála a parkrát jsem hlavní postavě zajásala, ale její svět byl prostě podle vyprávění krutý, honička, motali se kolem ní "nesprávní" lidi a návratnost za to vše dost malá...
Řekla bych - dobré čtení pro rodiče a jejich děti, pokud uvažují, že by studovaly na konzervatoři tanec, jako ukázku všeho špatného, co je může potkat před samotnou profi kariérou, která taky nemusí být med. Pro někoho, kdo balet chce vnímat jako cosi kouzelného, spíše nevhodné čtení.

Když jsem byla malá, chtěla jsem chodit na "balet" do zušky - ty uvozovky jsou samozřejmě na místě, vesnické hopkání má k Labutímu jezeru opravdu daleko. Ale rodiče mi to tehdy zakázali. Já jsem se vztekala, balet (bez uvozovek) se mi strašně líbil, ale s komentářem, že si akorát zničím zdraví, mi to prostě zamítli. Když jsem četla Baletky, tak jsem si nakonec říkala, že bych za to měla být vděčná. Sice bych se na konzervatoř jen stěží dostala (moc šišatá, moc málo anorektická), a kdyby ano, pro drzost by mě obratem vyhodili. Ale číst o tom utrpení malých holčiček je hrozné. Někdo přede mnou napsal, že si nemyslí, že by se desetileté holčičky chovaly tak, jak je v knize napsané, ale já tomu dost věřím. Ten neuvěřitelný dril spojený se zakomplexovanými učiteli, kteří si jen na dětech honí svoje mindráky, otevřená šikana žáků za vyšší váhu nebo za to, že sní knedlíky, koule z tance za to, že talentované žačce narostou prsa (za což asi tak může...), ignorace zdravotních problémů, dřina na sílu, škola 6 dní v týdnu, když navíc v pátek zavírá internát, což školu nezajímá, takže je z vás v podstatě bezdomovec, spi, kde chceš... To všechno by dorazilo i dospělého člověka, natož takovou malou dušičku. Navíc to všechno jen proto, abyste nějakých 10 let po maturitě hopkali kompars v oblastním divadle (do Národního se stejně nedostanete) a pak konec. Jenže co pak, když škola absolutně ignoruje jakékoliv všeobecné vzdělání a tvoří fachidioty par excellence... I ta nejistota do budoucna musí na vyvíjející se psychiku působit. A pak se divme, že ta děvčátka v tak nízkém věku obráží pražské kluby a některé zkoušejí i drogy.

I forma myslím, že tomu všemu odpovídá. Není to skutečný román s jasnou dějovou linkou, spíš vzpomínky vršené trošku bez ladu a skladu, i časového. Mně přijde, že to krásně reflektuje zmatek, který člověk musí nutně mít v hlavě, když ho takováhle instituce vyvrhne do světa a když se s tím vším, co zažil, začíná vyrovnávat.

Drsné, zajímavé, pravdivé.
Moje kamarádka byla na baletní škole a věřím, že by se pod všechno podepsala.

No, nevím co ke knize napsat. Čekala jsem dlouho než na mě v knihovně přijde řada a tak konečně plna očekávání, jsem se do ní začetla. Nelíbil se mi způsob psaní. Vulgarismy si také nemyslím, že by byly tak důležité při psaní, ale třeba spisovatelka, tak mluví i běžně. Přijde mi přitažené za vlasy, že by 11 letá děvčata jednala a chovala se, jak je v knize popsáno. Asi jsem se na knihu přiliš těšila a očekávala. Zklamala mě.

90% - Podotýkám, že jsem člověk, který se s baletem potkal doslova jen okrajově jako divák Louskáčka, Labutího jezera, animáku Balerína a Černé labutě s Natalií Portman. Ale tahle knížka mě po všech stránkách nesmírně bavila - už ten styl, kdy autorka využívá psaní ve druhé osobě jednotného čísla, a to ještě velmi osobitým drsně sarkastickým sebeironickým stylem (a často i s využitím deníčkových zápisků), takže i čtenář o několik desítek let starší (a kilogramů těžší:-)) má pocit absolutního vtažení do děje a autorčiných myšlenek a pocitů, až ho z toho bolí prsty u nohou, celé tělo, ve snové náladě se potácí s hlavní hrdinkou pražskými ulicemi a podchody a nechává se unášet rytmem hudby od Čajkovského až po klubový housík. Za mě fakt bravo a doufám, že si brzy zas od autorky něco přečtu. Vlastně jedinou výtku mám k poslední části knihy, kdy naladěná tím, jak nás autorka provedla prvními lety života na taneční konzervatoři, náhle až příliš rychle přeskočila do plnoletosti, k maturitě a následnému rozhodnutí opustit balet, kde jsem dost litovala, že nám nenabídla stejně podrobný vhled do svých myšlenek jako předtím, kdy popisovala všechny ty tvrdé tréninky, ponižování od vyučujících, nutnost přizpůsobení se životu v partě na intru, odříkání v jídlu i touze po klasickém vzdělání, odloučení od rodiny, hledání a nalezení bratra (budoucí sestry) a zároveň neutuchající touhu tančit, prosadit si jako dívenka tohle umění i proti názoru rodičů, stát na jevišti, projevit své pravé já a rozdat se (a ve třiceti skončit jako vrásčitá a vyhořelá prodavačka vstupenek).
Jednoznačně jedna z nejlepších knížek inspirovaných skutečnými životními osudy, jaké jsem kdy četla. Dcerka se mi doma natřásí v sukýnce jakože baletka... no pokud se vyučujícím ještě pořád hlásí výška a váha rodičů, jak píše autorka, tak má naštěstí stejně smůlu:-)

"Fakt nechceš bejt v třídnici napsaná úplně nahoře, že máš nejvíc kilo ze všech, a slyšet od všech učitelů, že jsi přibrala. A zrovna je tvoje oblíbená svíčková. Máma a děda tě kontrolujou. Musíš tam sedět tak dlouho, dokud to nesníš. Děda už zase opakuje něco o koncentráku, máma zase, že jsi podvyživená, že vypadáš jak stín, jsi úplně průsvitná, máš anémii a další kecy, který samozřejmě nejsou pravda, protože máš příšerně tlustý stehna a nedá se na tebe na klasice koukat."

Autorka nás pozvala k nahlédnutí do drsného světa malých křehkých baletek. Du forma vyprávění bez souvislé časové osy prokládaná deníkovými zápisky tvoří zajímavý celek.

První dojem - tolik zloby na tak málo stránkách!
A na konci - tak přece jen za tím byla láska (nebyla to jen zloba pro zlobu).

Čekala jsem dril, čekala jsem ponižování, nečekala jsem bohému.

Jedno vím jistě své dcery nikdy nepustím do baletu. Nedovolím, aby mé holčičky někdo hodnotil pro jejich vzhled jako nějaké zboží. Aby jim někdo říkal, že moc přiberou, když si dají normální jídlo, aby si dobrovolně způsobovaly bolest... Bylo to silné, úderné a ve mě to bude dlouho rezonovat.

Kniha byla skvělá, četla se jedním dechem. Určitě nedoporučuji maminkám malých baletek...a nebo naopak ano? Syrové, útržkovité vyprávění. Líbilo se mi jak se měnilo myšlení a s ním vyjadřování hrdinky. Hledání sebe sama je těžká práce, a je mnohem těžší se najít, když vám jiní dávají nálepky a ty formují váš život a vztah k sobě.

Ťažké témy, no osviežujúci spôsob písania. Až v polovici knihy som si uvedomila, že autorka píše v druhej osobe jednotného čísla, s čím som sa možno nikdy nestretla, alebo len výnimočne. Táto osobná výpoveď náročných rokov dospievania vo veľmi špecifickom prostredí nepohne len málokým.

Mně se kniha extrémně líbila, přečetla jsem ji za den. Ale u mě je to asi tím, že baletni prostředí celkem znám, umím si představit, že pro člověka nepolíbeného touto tématikou kniha nema ten správný význam.

Velmi čtivý namátkový popis drsné reality uměleckého drilu, devadesátkového rauše, bolestného dospívání a divokých školních let baletky na intru v Praze.

Moc se mi líbilo, jak je to napsaný, ta paní má velkej talent nejen na tanec. Ale jinak tu knihu prostě nechápu, pro mě to byl příběh jako z jinýho světa. Jak mohla tenhle styl života ona a její spolužačky přežít? Baletní tréninky samy o sobě jsou přece strašná námaha pro tělo i hlavu. K tomu ta zodpovědnost, když je člověk sám v Praze a rodiče ho na dálku podporujou a živí. Tíha toho, že je na prestižní škole. Nedokážu si představit, jak mohly být při tomhle všem ty holky pořád v lihu nebo sjetý, kouřit, hulit. Že ten život nějak nesedí k baletním konzervatoristkám, je další věc, asi ta míň podstatná. Na druhou stranu když člověk žije v takovým stresu, jaký jim vytvářeli vyučující, je asi přirozený, že bude náchylnější k rychlým únikům z vlastního života, kterej podle všech dospělých okolo nemá nadějný vyhlídky. Je to celý smutný a název knihy působí děsně ironicky.

Baletky. Tak nádherné, křehké, elegantní, ladně plynoucí po jevišti a takové bolesti je za tím schováno.
Jako pozitivní rozhodně hodnotím, že kniha na toto téma vůbec vznikla. Měla by si ji přečíst všechna děvčata snící po kariéře baletky. Dřív, než se přihlásí na konzervatoř. A především by si ji měly přečíst jejich matky aby věděly, kam své desetileté děti posílají.
Je dobré vědět, jak je tento svět bolestivý a nelítostný. Chování "profesorů" a "profesorek" nehraničí s týráním, to regulérní týrání je. Psychické i fyzické. U každé třetí kapitoly jsem si říkala, že to snad ani není možné. Ta holka nám popisuje středověk.
Zdá se mi (ač nemám psychologické vzdělání), že knihu nám předkládá dítě / dívka / žena, která měla v době studia nějaké psychické problémy. I když kdo by neměl s tím, co měla za dětství a dospívání. Možná některé věci prožívala víc a řešila drsněji, než jiná děvčata. Nebo ne? To všechno se mi po přečtení knihy honí hlavou, tedy kniha svůj účel splnila.
Při pohledu na lístky na Louskáčka do Národního divadla, které visí pod magnetkem na ledničce, si nejsem jistá, jestli chci praxi popisovanou v knize podporovat.
Pak jsou tu věci, které na knize hodnotím negativně. Především neustálé dokola se vracející opakování téhož - stejných myšlenek, negativních, vyloženě depresivních, sebezničujících. Nic příjemného, nic pozitivního. Člověk má dojem, že Miřenka od svých 10 let do dospělosti neprožila nic hezkého. Jediná radost v knize pramenila z nalezení bratra. Samozřejmě je volba autorky ten příběh takhle postavit. Chtěla, aby to tak vyznělo. Ale za mě by bylo žádoucí z textu čišící nedozírné hlubiny deprese něčím naředit.
Dále styl psaní - autorka oslovuje přímo vás, vypráví vám svůj příběh jako by se stal vám. Žádné dialogy. Trvalo mi chvíli, než jsem si na to zvykla. Pak už to šlo samo.
A závěr? Určitě stojí za přečtení, i když je to nálož.

Syrově a bez příkras vykreslený život a výuka klasického baletního umění na pražské konzervatoři. Instituce, kde vládne prakticky vojenský dril, kde nedůležitější hodnotou je váha a tvar těla a kde už od deseti let formují dětské dušičky k absolutní pokoře a snášení fyzického i psychického utrpení.
Je mi jasné, že pro mnohé, kteří to zažili na vlastní kůži bude knížka jen vzpomínkou, někdy úsměvnou, jindy spíš trpkou. Zastánci klasické baletní školy budou určitě protestovat, že metody a přístup k budoucím baletkám (a baleťákům) nejsou nijak tvrdé a jen vycházejí z léty prověřené praxe. Ale pro většinu čtenářů to bude pořádný šok. A k tomu si přidejte zážitky z divokých 90. let, pololegální hudební kluby, drogy, sex, šikanu na internátě a mezi tím jak bludičky poletující nezletilé baletky s duší stařen.
Skvělé čtení, které vtáhne do děje i stylem vyprávění ve 2. osobě. Díky tomu máte celou dobu pocit velmi osobní zpovědi, ale zároveň cítíte odstup, nadhled a postupné odpojování se hlavní hrdinky od své minulosti.