Malý život

Okolo té knihy je tak velký hypermarketům, že jsem uvěřila tomu, že nemůže být špatná. Ale podle mě byla. Těžkopádná, místy vleklá a dějově strnulá. Je to ten typ knihy, který se snadno čte, mezi řádky tam toho moc není, je to spíš jednodušší typ literatury. Ale na mě asi až moc.

Tato kniha není pro každého, řadu čtenářů možná může odradit už jen svým rozsahem a podrobností, když ale hledáte něco opravdu hlubokého, když chcete příběh až sami s hlavními aktéry prožít do morku kosti, pak je Malý život právě pro vás.

Počítala jsem s tím že to bude síla
Tahle emocemi naplněná kniha o tom co dokáže někdo udělat a ten druhý to dokáže snést. Naprosté dno vyvažuje úspěch. Příběh o tom že něco nejde opravit.

Tohle bylo po velmi dlouhé době, co jsem v polovině knihy použila své rychločtení a ve čtečce jsem klikala jednu stránku za druhou a četla jen pár vět, abych aspoň trochu věděla, co se děje, ale zároveň už měla tu nudu za sebou.
Kniha mi opravdu nesedla. Tolik násilí, otázek homosexuality a vůbec pak velmi nudného příběhu jsem ještě nezažila. Myslím, že autorka je trochu blázen, rozebírat stále dokola ty samé věci na šestistech stránkách.
Kniha byla po rychlopřeklikání okamžitě smazána ze čtečky. Nic podobného už číst nechci.

Z téhle knihy jsem měla ohromně protichůdné pocity a mnohokrát jsem ji tak otáčela v rukou, jestli se do ní kvůli její pověsti, která jí předchází, vůbec pustit. Nakonec jsem si ale zadala jako osobní výzvu přečíst si tuhle bichli v originále a nevzdala jsem to, ačkoliv prvních sto stran mě nějak zcela neoslovilo a trvalo mi dalších sto, než jsem se s románem zžila. Nakonec toho ale nelituju, ačkoliv jsem s ní po celou dobu hodně bojovala.
Jo, chvílema je to docela torture porno a ze zájmu jsem se pročítala diskusemi a recenzemi, co tím chtěla autorka říct a proč hlavní postavě dělá z života minový pole a tahá ho všema myslitelnými i nemyslitelnýma hrůzama. Když nad tou nezměrnou kronikou násilností tedy budu přemýšlet ve stylu surrealismu (jak jsem se dozvěděla z těchto diskusí) a trochu se od toho odprostím, nakonec je to fakt (mimo flasbacky) pěkný příběh o vztazích, jak romantických, přátelských i rodinných. A po těch několika stovkách stran jsem se i s postavami zžila, zvykla si na ně, a vlastně mě i dost začalo zajímat, jak se jim bude dál dařit, kam ve vzájemných vztazích posunou a vlastně jsem si užívala, jak jim vidím do hlavy a můžu pozorovat, jak myslí, proč a jak jednají k sobě navzájem. Nakonec jsem se s nimi vlastně tak zžila, jako bych je sama znala a byli to i moji přátelé.
Stále ale moc nechápu tu potřebu těch extrémních traumat, které někdy ani nedávaly smysl, ale připisuji to tedy asi uměleckému záměru autorky.

Já fakt nevím, možná jsem fakt bezcitná zrůda... ale prostě takové množství utrpení je zkrátka groteskní. Stejně tak jako množství lidí ve formě trusu je fakt neuvěřitelný. Chápu že autorka, pravděpodobně chtěla, jak vnitřní tak vnější svět člověka potýkajícího z velkým množstvím traumatu, jenomže toho je v knize naprosto absurdní množství, což zkrátka snižuje emoční hloubky celého příběhu.

(SPOILER) Při čtení této knihy se mi vybavila jedna vtipná scénka z filmu, kdy psychoterapeutka tomu druhému říká, že někteří lidé jsou vnitřně tak rozmr*ani, že už je nelze nijak "napravit".

Malý život je naprosto skvěle napsaná kniha. Charaktery jsou tak perfektně vykonstruované a postavy jsou tak krásně popsané, že se člověk cítí, jakoby je znal, jakoby byli i jeho přátelé. O to víc to potom všechno bolí. Náročné čtení, opravdu. Kniha má ale jednu obrovskou chybu, a to, že je prostě strašně dlouhá - o délku ale samozřejmě nejde, jde o řadu pasáží, které jsou v knize prostě navíc. Velmi dlouhá kapitola o právu - mě sice docela bavila, ale nepřišlo mi, že by měla v knize nějaké skutečné místo. Vyjmenovávání těch stejných deseti jmen pořád a pořád dokola, ke konci knihy už mě to vážně štvalo. Nafukovaný příběh, zbytečně, do nereálna, příběh který by byl mnohem silnější, kdyby byl o kousek uvěřitelnější.


— — SPOILER — —


Myslím si, že například kamioňáci byli dost zbyteční; Caleb byl také zbytečně přehnaný; vychovatelé v dětském domově, skoro všichni v klášteře… přehnané, zbytečně. Ale pasáž, která mi prostě leží v žaludku, je doktor Traylor. Zaprvé to ani nedává smysl - doktor by ho přeci nenechal jen tak odejít, potom všem, co mu udělal. Ale hlavně, všechno, co se Judovi dělo předtím, bylo otřesné, příšerné, všechna předchozí traumata byla popsaná do nejdrobnějších detailů a ke všemu se tak nějak schylovalo a odkrývalo se to postupně, a když se to všechno odkrylo, tak bylo naprosto stroze dodáno: “Jo a ještě ho unesl týpek a měsíce ho znási…val ve sklepě a pak ho přejel autem,” (nadsazeně, ale bylo to na velmi málo stránkách). Myslím si, že to buď to mělo být víc rozvedené (na co Jude myslel, když tam byl zavřený; jaký měl strach, když slyšel kroky) a nebo nejlépe úplně vypuštěné.

Jak někdo dokáže popsat vnitřní i vnější životy lidí? A vůbec - už jen to ukočírovat.
Je to naprosto přesné. Prostě malý život.

Po dočtení téhle knihy jsem musela hodně zhluboka dýchat. Autorka stvořila hrdinu, který se prostě nikdy nebude mít líp, a vy ale nebudete moct přestat číst. Všechno už je v předchozích komentářích. Nemám k tomu víc než jen – jděte do toho!

Bolest umí být elegantní jako večerní šaty, a přitom vás zmáčkne víc než šátek z kašmíru v zimním větru, který se ráčí objevit ve chvíli, kdy už jste si mysleli, že svět je vlastně docela milý. Tenhle klenot nabízí emoce tak hluboké a promyšlené, že i srdce z oceli by si muselo dát pauzu a začít poslouchat. Je to jako když se voda potká s ohněm, nečekaně a přesto krásně, a vy skončíte s dojemem, že utrpení může být něžnější než ranní růže s kapkami rosy. Kdo má rád výpravy do duší s pavučinami vzpomínek, najde tu své malé nádraží s rozcestníky, kde se smích a pláč drží za ruce. Taková jízda bez záruky na vrchol, ale s jistotou, že ani do kopce se nechodí bez trochy potu a úsměvu. Trocha ironie a spousta jemné melancholie dělají z tohoto zážitku pečlivě uvařený čaj pro ztuhlou mysl i rozmazlené srdce. Když se do něj ponoříte, připravte se na to, že svět už nikdy nebude vypadat úplně stejně, což je zrovna ten druh kouzla, co stojí za to.

Netušila jsem VŮBEC do čeho jdu. Všechny influ doporučení mne nějakou záhadou obešly. Přiznám se, že ze začátku mi dělalo problém se začíst. Příliš mnoho postav, jmen, chaos. Značnou část knihy jsem taky vlastně netušila, kdo je hlavní postavou. Možná pouze má chyba ve vnímání. Pak to ale chytlo spád, začetla jsem se a život s Judem žila naplno. Kniha je emotivní, velmi. Jste-li slabé povahy, možná se na to raději trochu připravte. Konec knihy mne k mému překvapení tolik nedojal a ze všech postav v knize nelituji nejvíce Juda. Ale Harolda... Až si to přečtete, možná to pochopíte. Dávám knize 4,5 z důvodu, že byla možná až zbytečně zdlouhavá, v některých chvílích. Někomu to pomůže víc nacítit život postav, ale já se mezi tyto neřadím. Jinak byla jedinečná a velmi surová.

Výborná knížka, na kterou jsem se dostala přes čtenářskou výzvu. Jeden příběh, 4 osudy spolužáků, které se navzájem různě protínají a provazují. Skvěle popsané charakteristiky hrdinů. Děj, který plyne tak, že je vám líto, že končí. Jediné co, tak závěr knihy je dost pošmourný a smutný. I přesto doporučuji k přečtení.

(SPOILER) Jedna z nejsilnějších knih, které jsem v poslední době četla, jejíž čtení ale doslova bolí. Což je způsobeno nejen tématem, ale i tím, že je napsaná velmi sugestivně. I když se může zdát, že na jednu z postav je naloženo až neuvěřitelně, myslím, že prostě trpí za všechny zneužívané a týrané děti, a že rozsah toho utrpení má za cíl šokovat. A také ukázat, jak zničující dopad na další život a vztahy obětí takové zneužívání má. Kromě toho otvírá řadu dalších otázek. Co znamená být rodičem, kde jsou hranice rodičovství? Co znamená mít vztah, co jsme ochotni snést pro jeho udržení? Je správné nutit žít člověka, který žít nechce, máme právo určovat jiným, co je "pro jejich dobro", i když to znamená jednat proti jejich vůli? Čí život (tělo) to v posledku je, když ne náš, kdo jiný má nárok ho kontrolovat? Nejsou to snadné otázky a odpovědět si musí každý sám, ale je dobře, že literatura takové otázky přináší.
MImochodem, prvek kontroly nad svým tělem, který je zde hodně zdůrazněný, použila i Klára Vlasáková v knize Těla, ale tam byl pro mě naprosto mimo, bez kontextu.

Kniha bola pre mňa náročné a dlhé čítanie, ktoré si vyžadovalo veľa sústredenia (čítala som cca mesiac). Napriek tomu ma úplne pohltila – nevynechala som ani jedno slovo a kniha si udržala moju pozornosť až do konca. Kniha je veľmi smutná a emocionálne silná. Jediné, čo mi miestami až prekážalo, bola podľa mňa prehnaná podsúvaná LGBT tematika. Nie každá postava ako ani osoba v reálnom živote sa tak často s touto témou nestretá, preto mi to prišlo až zbytočné.. Napriek tomu knihu hodnotím pozitívne a odporúčam ju každému, kto má rád hlboké a intenzívne príbehy.

Četla jsem ji již asi třikrát či čtyřikrát, teď s delším odstupem si říkám, zda ona kritika autorky, že se vyžívá v mučení a smutku, zda se nejedná už o jakýsi torture porn, není legitimní. Jak je možné, že může být smutek a trápení tak návykové, že člověk nemůže knihu odložit a musí se do ní nořit hlouběji a hlouběji. Tak či tak, kniha ve vás rozhodně něco zanechá, ať je to něco hluboce pozitivního, či hluboce negativního.

Co všechno lze přežít? Co není nutné vyprávět? Komu se svěřit je životně nezbytné? Může něco jen tak vyhnít? Co člověka definuje? Tomu příběhu děkuju za otázky a za možnost být svědkem všech pochyb, laskavosti, touhy, nevěřícného přijímání a především toho bolestného sdílení. Tomu se klaním, neb je to hrdinství největší.
"Zažíval to jedinečné potěšení, které člověku přináší, když vidí lidi, které má rád, jak se sbližují s jinými lidmi, které má rád."
"A dnes za úspěšné považoval ty vztahy, v nichž oba zúčastnění věděli, co nejlepšího jim může ten druhý poskytnout, a rozhodli se, že si toho budou cenit."
"...a pomyslí na začátek té procházky, kdy se i oni smáli. Jak se mu povedlo pokazit tenhle večer..?"

(SPOILER) Tahle kniha pro mě byla velmi náročná na čtení. Největší roli v tom nehrála ani tolik obliba autorky užívat nekonečně dlouhá souvětí ve kterých se čtenář snadno ztrácí ani odvyprávěná příkoří hlavní postavy, jako spíš její nesympatičnost.

!NÁSLEDUJÍ SPOILERY!
Nedokážu říct zda to byl autorčin záměr, ale Jude se pro mě stal neustálou neschopností nechat si pomoct od hromady skvělých lidí, která ho obklopovala, postupně až nesnesitelným. Kolem poloviny knihy už jsem měl pocit, že až dokonce budu číst pořád dokola o tom jak si ubližuje, a jeho až nečekaně velká skupina přátel, kterou se mu i přes svou nedobytnost podařilo nějakým způsobem obklopit, trpí více než on sám.

Trochu se stydím přiznat, že Judova sebevražda zhruba v polovině knihy mi udělala radost, protože slibovala, že se děj konečně trochu promění. Naštěstí se tak stalo i přesto, že sebevražda nebyla úspěšná. Druhá polovina pro mě byla jednoznačně lepší a zajímavější, především díky hlubokému ponou do vztahu ústřední dvojice. Autorce se velmi dobře podařilo popsat nejniternější dynamiku tohoto soužití, stejně tak jako popisy pocitů jednotlivých postav, především Judea. Tento aspekt zvládla opravdu mistrovsky a bavil mě už od počátku románu. Označil bych jej taky za hlavní důvod proč bych doporučil knihu někomu přečíst, narozdíl od samotného děje, který pro mě hraničil až s citovým vydíráním, což vedlo k tomu že se mi s hlavní postavou vůbec nepodařilo sžít, a tím pádem i s ní soucítit a prožívat nějaké hlubší emoce.

Bylo to dlouhé, ale krásné, plné života, proher, tíhy všeho kolem. Jsem absolutně nadšená.