Honzlová

kniha od:


Koupit

V nezapomenutelném příběhu Jany Honzlové, neprokádrované členky souboru písní a tancí Sedmikráska, dokázala tehdy začínající autorka to, na čem ztroskotalo předtím i později mnoho slavnějších a zkušenějších spisovatelů: pro dnešní i budoucí generace věrně zachytila a spoutala do do živého tvaru frašku zvanou "budování socialismu". Román s výrazně autobiografickými prvky začala psát Zdena Salivarová ještě v Praze, dokončila jej až v Torontu, kam se po roce 1968 přestěhovala se svým manželem J. Škvoreckým....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/16158/big_honzlova-Tzn-16158.jpg 4.6291
Nahrávám...

Komentáře (70)

Kniha Honzlová

Vojslava
dnes

Další druhočtení po mnoha letech, tentokrát v obrysu Čtenářské výzvy, ale tak jako tak mne zajímalo, jestli mnou ta kniha pohne tak jako před dvaceti lety. Pohnula. Jde ji samozřejmě číst jako prvoplánový popis padesátých let, ale to mne nelákalo ani napoprvé. Fascinuje mne pořád stejně paradoxní protipohyb, kdy se smyčky stahují a ukotvení v konkrétních lidech rozvolňuje, až příběh dospěje do tak otevřeného konce, že se ho až bojím domýšlet, a to ani není účelem. Kdo se chce pořádně nadechnout dusna, tohle je ten text...

Acamar
25. září

Realita padesátých let, jak ji jadrně, hovorově a bez obalu pojmenovává mladá holka, která se, částečně i vlastní nerozvážností a drzostí zaplétá do mašinerie moci ... Příběh, co začíná ještě poměrně nevinně prázdninovou nudou v práci, vypořádáváním se s intrikami a pomluvami kolegů spolu s peripetiemi rodiny, kde schází otec, peníze i správné kádrové zařazení, postupně dynamicky graduje na výpověď, ve výsledku možná působivější než řada podobných knih - díky autentickému pohledu, jak doba donašečství a udavačství, těch malých osobních voleb obyčejných lidí mezi vyčůraným konformismem a strachem nebo nechutí přidat se k tomu, s čím vnitřně nesouhlasí, deformovala všechno a všechny.
Román, ve kterém mi nechybělo nic - příběh, tah a spád, silné emoce, nečernobílost i překvapivé zvraty, čtivý, osobitý a přirozený styl i přesah za příběhem.


palka452
24. září

Geniální kniha

skalek
23. srpna

Lidé v jakékoliv době chtějí pořád jen jedno a to samé...Mít kde bydlet, co jíst aby děti byly zdravé a hlavně šťastné...Na jednu stranu velice jednoduché....
Jenže ne, vždycky to šlo a jde.....
Myslím si, že žijeme v nejlepší době jakou jsme si mohli vybrat.....

Josh
05. března

Jít proti proudu nadšených 5* recenzí... ??

Nevím, zda mne zarazil více ne-styl knihy nebo reálný socialismus. Asi obojí, protože socialismus očima hrdinky resp. autorky mi připadal ne přehnaný, naopak naprosto reálný, ale divně až komicky emotivní a nejpřesněji řečeno „ujetý“. Každá další strana mi přišla jako další patlání a prostě se mi v tomhle patlat nechtělo. Jeden pokus stačil. Za mne třeba kniha Veverka v kleci lepší:o)

Tato doba je na místě připomínat a také o ní objektivně říkat těm, jež ji mají jako druhohory, jenže na 2.stranu a to je dle mého to nejhorší k této knize – není vám to aktuálně povědomé?? Možná ne pod hlavičkou KSČ a mávání červenou knížkou s hubou plnou socialistických ideálů, ale co třeba „občanské upozornění“ na to, že někdo nenosí roušku proti tomu zrádnému viru i když je 2km od lidí nebo šel někam kde neměl být nebo byl s více lidmi apod. A co teprve pracovně!! Ten nebo ta nedělá to, kdo má stále přestávky u kafíčka a souhlasí s velením na kterékoliv úrovni je odměněn na výplatě, jezdí si kam chce, dovoleno má víc než jiný…. jen to ostatní „nesmí“ vědět kvůli GDPR. Nemusím pokračovat s příklady, že?

kofee
18. února

Svěží, živoucí a výživný jazyk ponuré doby, kdy Bonzákům kvetla pšenka a dobří lidé živořili a umírali ve jménu hlouposti a zla. Zlá, zlá doba svlékající lidi do naha a prověřující, co v nás skutečně je. Světlo na konci dlouhatánského tunelu. Zbývá naděje.

InaPražáková
08. února

Praha, červenec 1955. Nejsnazší přijetí ke studiu je na teologii, na ministerstvo se dá projít bez objednání, tajní se ani moc nesnaží být tajní, anonymní pomluvy se bez dalšího zakládají do kádrových materiálů, diktatura nikoliv proletariátu, ale ambiciózních konformistů vzkvétá. Ani to nepůsobí tak děsivě, protože pro Honzlovou jsou nakonec domácí potíže přednější než vykolejený svět a spíš se vyvzteká, než by se litovala. Jenže všeho do času.
Tak dobře napsaných knih je málo. Honzlová-román vypadá jako neupravované zápisky, přirozený projev, hovorová řeč, přitom ani slovo navíc a je v tom všechno: velké dějiny, malé dějiny, emoce, živí lidé - popsaní až hmatatelně přesně, dobráci i mizerové. Honzlová-člověk působí autobiograficky a asi do značné míry bude, takže je při své drzosti a tvrdohlavosti úžasně reálná a nestrojená, žádná vznešená hrdinka, prostě holka, která se stará o rodinu jak může, a mezitím se stihne pobavit nebo pohádat s kamarádem, protože ji nechce pokřtít, když si to ona usmyslí.
Nahlédnutí do 50. let sugestivní a vypovídající jako málo jiných, při vší bídě občas veselé a s jedinečným závěrem.

zanardi
05. února

Zmar hnusných normalizačných rokov opísané tým najskvelejším spôsobom.

1