Honzlová
Zdena Salivarová
V nezapomenutelném příběhu Jany Honzlové, neprokádrované členky souboru písní a tancí Sedmikráska, dokázala tehdy začínající autorka to, na čem ztroskotalo předtím i později mnoho slavnějších a zkušenějších spisovatelů: pro dnešní i budoucí generace věrně zachytila a spoutala do do živého tvaru frašku zvanou "budování socialismu". Román s výrazně autobiografickými prvky začala psát Zdena Salivarová ještě v Praze, dokončila jej až v Torontu, kam se po roce 1968 přestěhovala se svým manželem J. Škvoreckým.... celý text
Přidat komentář
Na tuhle knížku jsem narazila poprvé, když mi bylo 16, dva roky po revoluci. Byla to moje první konfrontace s tím, jak to za komunistů chodilo u těch kádrově nevyhovujících. Dost mi otevřela oči.... Další kniha, kterou bych dala do povinné četby! A četla se velmi dobře.
Jednim slovem vyborna. Hnus minuleho rezimu je vylicen naprosto dokonale, navic tim, jak autorka zasadila pribeh do ramce zivotu obycejnych lidi, je cela ta hruza skutecne verohodna. Cenim si i skvele prace s jazykem.
Nemohu říct, že mě nemrzí, že jsem tu nenašel své vydání (Art-servis 1990). Když tu manželé Škvorečtí tuším v březnu 1990 na Ruzyni přistáli, dva tři nakladatelé nesli Josefu Škvoreckému zálohy na honoráře. Já Zdeně Škvorecké ještě teplých pět výtisků její první knihy opět vydané ve vlasti, které se mi podařilo v rekordním čase vytisknout v obskurní tiskárně Mezinárodního svazu studentstva tuším v Sadské. Speciálně mi je odtamtud sólo přivezli.
„Bože, proč aspoň jednou v životě nepoznáme, kdy druhý mluví pravdu?“
Jméno Zdeny Salivarové mi nebylo neznámé. Ale zabývat se její tvorbou mě nikdy nelákalo, podléhal jsem předsudkům a bral jsem ji jen jako manželku slavného spisovatele, která teda zřejmě svému slavnějšímu muži tak dlouho nakukovala přes rameno, až toho odkoukala dost pro vlastní knihu. No a když měli doma to nakladatelství, tak si to teda vydala, říkal jsem si ...
Nemohl jsem se mýlit víc. Při setkání s Honzlovou (poděkovat za tip ke čtení tentokrát musím své mamince) bylo od začátku vidět, jak skvělý tenhle román je. Nebývale živý, doslova pulsující. A autentický, to zejména, věrohodnost prožívaných emocí je nakonec asi tím, co mě oslovilo nejvíc, včetně použitého jazyka, který je velmi nestrojený, někdy až protivný (nejvíc hrůzostrašně na mě působil mnohokrát použitý termín plovka, brr, to je ještě šílenější slovo než celostátko :-), ale odpovídající obrazu hrdinky.
‚Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na který právě stačí,‘ řekl před svou smrtí Jan Palach. Jana Honzlová jako by se snažila tuto maximu naplnit a tvrdohlavě se pustí do boje za čest a památku jedné obyčejné uklízečky. Ví, že by nemusela a také ví, že je to boj marný a že si akorát tak vykoleduje další potíže. Ale jako by tušila, že ho musí podstoupit, že se zde hraje o její budoucnost, o formování jejího charakteru. Jako by něco v ní vědělo, že když jednou uhne nebo ustoupí, že už to pak bude dělat pořád.
Jana přitom není žádný Mirek Dušín v sukni (dokázala mi i dost lézt na nervy), ve své nevyzrálosti je občas nespravedlivá a neochotná ke smířlivosti – je to vidět nejvíc na její tvrdohlavé cestě ke křtu a v jejím vztahu k chudáku Krunovi vůbec.
Ale právě Janina mladická neukotvenost (lidově řečeno: že je to občas prostě ještě takový tele :-) je na ni sympatická, vyvolává dojem opravdovosti a skutečný zájem o její příběh a jeho spoluprožívání. Na mě teda určitě – v průběhu čtení jsem se často mračil, usmíval, tajil dech, a i na ten obligátní tající sníh na víčkách došlo, takhle přesně uprostřed léta.
„Někdy mě napadá, jestli svět není vlastně už z větší části peklo. Ale ne. Snad ne.“
Před čtením jsem tuto knížku brala pouze jako "další povinnou četbu", ale jakmile jsem se začetla, byla jsem až překvapená. Opravdu upřímné, lidské vyjadřování a zachycení opravdového života s radostnými i smutnými chvílemi.
To bylo neskutečný. Ještě teď to ve mně doznívá. Až čapkovský jazyk, krásné myšlenky, občas humor a pak ten neskutečně smutný závěr. Kniha plná citu. Obraz paní Pelikánové, jak rozmlouvá s Jůlinkou. Dobrácký Hugo, ve kterém bylo tolik lásky.
měla sem teď problém se do jakýkoliv knížky začíst, ale honzlovou jsem měla za dva dny přečtenou. je to tak lidký, opravdický, fakt prímový a přitom ještě teď cítím tu hořkost na jazyku.
sice mě hlavní hrdinka občas srala, ale ještě víc mě serou dokonali hrdinové jiných knížek, takže to nasrání nebylo naškodu.
hodně mi to připomnělo Francouzskou jízdu, Hrdého budžese, Oněgin byl rusák atakdál, s to jsou všecko fakt dobrý knížky.
nojo, nebylo to lehký, a proto je ta lehkost, s jakou je honzlová napsaná, fakt geniální.
tak teda míru zdar, soudruzi!
Honzlová mě úplně dostala. Je to tak poutavě napsané, tak přesné, tak tísnivé a přitom ten humor, nádherný jazyk a pozvolný nezadržitelný hnus... uf!
Kniha psaná jakoby formou myšlenek Musím si od této autorky určitě ještě něco přečíst Vždycky jsem četla jenom jejího manžela a seriál Prima sezóna je geniální
Jedna z nejúžasnějších knih, které mě v pubertě ovlivnily. Kniha je výborně napsána, čte se jedním dechem a je to jedna z těch, které navždy uvíznou v paměti. Poutavě, civilně a bez příkras autorka popisuje v mnoha ohledech šílené reálie každodenního života v socialismu. Nenásilně a bez hysterie přitom předkládá čtenáři neskutečně silnou a drásavou společenskou kritiku minulého režimu. Rozhodně knihu doporučuji všem, zejména mladým lidem, ideálně jako povinnou četbu :-). Snad si díky ní začnou vážit toho, že žijí tady a teď, stejně jako já, když se mi tehdy v patnácti letech dostala poprvé do ruky.
Tak toto knížku by si měl přečíst povinně ten kdo toto období nezažil. Ano holokaust byl strašný, ale toto taky nebyl žádný med pro spoustu lidí.
Trochu mám dojem, že paní Salivarová žije tak trochu ve stínu svého slavnějšího manžela pana Škvoreckého, což je ale škoda, protože i ona má podle mého v literatuře co říct. Minimálně její kniha Honzlová to dokazuje. Kniha skvěle popisuje dobu minulého režimu – syrově, lehce ironicky a s cynismem. Jde přímo k jádru věcí, nechodí kolem horké kaše a pojmenovává věci tak, jak jsou. Byl to silný čtenářský zážitek, plný smutku a tíživých momentů, kdy mne bylo úplně úzko. Ale jsem moc ráda, že jsem si tuto knihu mohla přečíst. Hodně silně to na mne zapůsobilo. Škoda, že se o této knize nemluví o trochu víc. Rozhodně by si to tento titul zasloužil, protože přináší silný lidský příběh a velmi skvostně zpracovaný odraz doby velmi nedávné.
Dočteno, sečteno, podtrženo...cítím smutek z toho, jaká doba to byla, jak moc ovlivnila životy obyčejných lidí, ach jo za Hugouše, za Jůlinku a za další...a teď jsem propadla patosu...tak jinak. Super styl psaní s lehkým nádechem ironie, vtipné myšlenkové pochody hlavní hrdinky, konec otevřený vlastním závěrům
Atmosféra minulého režimu popsaná dokonale, bezprostředně očima někoho, kdo pocítil všechny důsledky 1948. Bez obalu, autenticky, román je věrným obrazem společnosti té doby, zachycuje její úpadek po všech stránkách a až neuvěřitelně bizarní situace, se kterými se lidé museli každodenně potýkat.
Mluvím o atmosféře, protože Salivarová skrze přehledný děj otevřeně říká „a takhle to bylo, posuďte sami“. V tu chvíli příběh ustupuje do pozadí. Není to příjemné čtení, nicméně obzvlášť dnes je důležité si věci připomínat, neboť míváme pocit, že k ničemu podobnému už nemůže dojít.
Je nezbytné, aby současná společnost měla povědomí o tom, že mnohé hodnoty, které dnes považujeme za samozřejmé, se mohou stát minulostí. Právě proto přisuzuji románu, jako prostředku takového uvědomění, zejména mezi mládeží, mezi kterou se řadím, velkou hodnotu.
Přesto jsem vcelku rozpačitá, protože ačkoli jsem se snažila, ke hlavní hrdince- mé jmenovkyni jsem si cestu nenašla. Salivarová píše velmi osobitě a já její styl oceňuju, na druhou stranu se mi nečte nejlépe a já se ke knížce minimálně pár následujících let nevrátím. A to ne proto, že bych se cítila zkroušeně kvůli té bezútěšné době, kterou zachycuje, ale proto, že na táhnoucí se děj už podruhé nemám trpělivost.
Výborná kniha. Neuvěřitelně mě vtáhla do děje, bylo mi Jany (a nejen jí) líto. Díky knihám jako je tato se ze socialismu nestává pro mladé lidi jenom pojem, ale dokáží si lépe představit, jaké to bylo žít v tomto režimu. Například i mně to otevřelo oči a snad poprvé v životě jsem si pořádně uvědomila, jak hrozné to muselo být. To je velmi cenné, protože národ, který si nepamatuje svou historii je kolikrát nucen prožít jí znovu...
Štítky knihy
komunismus autobiografické prvky socialismus udavačství
Autorovy další knížky
2001 | Honzlová |
1991 | Nebe, peklo, ráj |
1991 | Samožerbuch - Autofestšrift |
1999 | Krátké setkání, s vraždou |
1994 | Hnůj země |
Kniha Honzlová je v
Právě čtených | 7x |
Přečtených | 693x |
Čtenářské výzvě | 122x |
Doporučených | 81x |
Knihotéce | 176x |
Chystám se číst | 292x |
Chci si koupit | 46x |
dalších seznamech | 5x |
Lehká a přece tak těžká kniha. Lehce psaná, občas jsem se až musela smát díky té chytré a tolik prostořeké Janě. Která se ne zcela jednoduchým životem proplétá, jak může. A vůbec se jí tedy nedivím, že byla roztrpčená tou věčnou nespravedlivostí, že skoro nikomu nedokázala věřit. Mladá holka s dost velkým nákladem na hřbetu, proč by se občas nechtěla zachovat i dětinsky. Chápala jsem ji a je mi za ni smutno. Knížka nakonec dost těžká, leží mi na hrudi a tíží. I kvůli tomu, v jaké době se odehrává, v letech padesátých, prodchnutých neustálými obavami a strachem. V době, kdy na statečnost nezbývalo moc místa. Tahle knížka mi z hlavy jen tak nevymizí.