Honzlová
Zdena Salivarová
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/16158/bmid_honzlova-Tzn-16158.jpg
5
512
127
V nezapomenutelném příběhu Jany Honzlové, neprokádrované členky souboru písní a tancí Sedmikráska, dokázala tehdy začínající autorka to, na čem ztroskotalo předtím i později mnoho slavnějších a zkušenějších spisovatelů: pro dnešní i budoucí generace věrně zachytila a spoutala do do živého tvaru frašku zvanou "budování socialismu". Román s výrazně autobiografickými prvky začala psát Zdena Salivarová ještě v Praze, dokončila jej až v Torontu, kam se po roce 1968 přestěhovala se svým manželem J. Škvoreckým.... celý text
Přidat komentář
Knížku jsem četla poprvé snad před 20 lety a moc se mi líbila. Proto jsem se k ní vrátila v rámci čtenářské výzvy. Připomínka jak to tenkrát fungovalo, mě opět vzala vč. smutného konce. Všem vřele doporučuji.
Výborně napsaná kniha, která by měla být v povinné četbě a překvapivě (často) není. Kdyby ji neměli naši v knihovně, tak ji úplně minu a to by byla velká škoda. Neprávem mi přijde Salivarová opomíjena a uváděna hlavně jako manželka Škvoreckého, protože touto knihou ho v mých očích překonala.
Plastický obraz 50. let. I s upřimnými stoupenci společenské změny (o to hůře dopadají), s kariéristy, s dogmatiky, se zajatci společenského řádu. Škvorecký kdysi napsal, že jeho žena je lepší spisovatel než on sám. Souhlasím. Honzlová je strašně smutné, ale upřímné a pravdivé svědectví o době a lidech. Kéž se dočkáme takových spisovatelů i pro dnešní dobu.
Četla jsem v době, kdy jsem byla stejně stará jako Jana. O to více mne kniha zasáhla. Spolu s Kohoutovým, - Kde je zakopaný pes - jsou to pro mne nejbolestnější a nejsmutnější výpovědí o zlovůli totality u nás. Myslím na "obyčejných" lidech. Kriminály, doly... to je samozřejmě hrůza. Ale takové to ubíjející každodenní plíživé šlapání po svobodě člověka, po jeho touhách, blízkých lidech...je velmi bolestné. Je to potřeba připomínat. Bohužel - stále víc.
Nádherná kniha. Určitě se k ní vrátím. Myslím si, že tato kniha je neprávem opomenuta.
Kniha ze které mrazí i při opakovaném čtení. Jana mě chytne za srdce při každém otevření této knihy a doslova trpím s ní. Pro mě jeden z nejsilnějších knižních příběhů.
Moc pěkně napsaná kniha z tohoto období a naopak si myslím, že je dobře mít jí jako povinnou četbu. Jediné co mi dělalo problémy, byla některá slova, která jsem neznala přesto že jsem v té době žila. Je mi 70 let. Konec byl moc smutný. Knihu doporučuji
Skvěle napsáno, silné svědectví o hnusné době raných padesátých let. Člověk je rád, že se narodil o desítky let později. Jak někdo trefně napsal níže, Salivarová to napsala tak, jak by to její muž nedokázal.
Doporučuji!
Hrdinka mě chytila hned od prvních stránek. Kniha se výborně četla přesto, že doba to byla šílená. Bezútěšnost, nesvoboda a nespravedlnost z příběhu jen čiší. Nezbývalo než sympatické hrdince fandit. Jak mi obvykle nevyhovují otevřené konce, tak tady jsem za něj ráda.
Útlá knížečka spisovatelky, která ovšem hravě strčí do kapsy všechny ty rozmáchlé, mnohoslovné a často i samoúčelně filosofující oceňované autory od Kohouta až po Kunderu. Naprosto lidsky pravdivě je zde popsáno, jak ve skutečnosti vypadalo ono radostné budování socialismu v Československu, jací lidé ho budovali a taky jací a jak tím skutečně trpěli. Jistě, velmi bezútěšné, až bolestné, ale rozhodně ne samoúčelně. Fascinující jsou i takové detaily z tehdejšího života, jako je chudoba (až komicky působí Janina "povinnost" uložit z maličkého platu peníze na spořící účet a následně vybrání té samé částky ještě ten samý měsíc - protože živí ten zbytek rodiny, se kterým žije...) a sugestivní obraz vnitřní zchátralosti a rozkladu společnosti, kterou dodnes někteří vzpomínají se slzou v oku ve vazbě na patologickou nenávist k jistě ne dokonalému dnešku, který je o parníky (přece jen i lidsky) někde jinde, než byla ona doba, kterou Zdena Salivarová dokázala popsat v nejlepších intencích toho nejkvalitnějšího, co u nás v literatuře vzniklo. Nikdo se za chvíli nebude prokousávat složitostmi Žertu, časově pozdějšími Nesnesitelné lehkosti bytí či Kde je zakopán pes, ale nikdo by (ve vlastním zájmu) neměl pominout prakticky neznámé a přitom docela klíčové dílo české literatury, týkající se oné tolik bolestné doby první fáze budování komunizmu u nás.....
Ne že by člověk netušil, co se tady v té době dělo, ale stejně...po přečtení běhá mráz po zádech. Pro všechny ty, co vzpomínají na "staré zlaté časy".
Jedna z mých TOP knížek. Už jsem ji četla 3x a opět nezklamala. Vím že spousta lidí si v té době žila po svém, režim ne-režim . . . hlavně že bylo co jíst, pít, byl "mír" . . . Osobně ale hltám knížky z té doby a nechápu, jak by to někdo mohl chtít zpět. Asi to sem nepatří, ale dnes jsem tiskla pro kamaráda k narozeninám Rudé Právo z 2.12.1974 a jen při prolistování se mi udělalo mdlo. Proto každá kniha popisující krutosti té doby měla být oceněna. Honzlová je navíc úžasně čtivá a jediné co bych jí vytkla, je závěr. Trochu moc tragédií v jinak vtipné knížce. Osobně to ale odpouštím...
Ještě dlouho jsem proklínala mojí profesorku literatury, že nám tu knihu uložila jako povinnou četbu!
knížka, kterou mám doma a jedna z mála ke které se po čase moc ráda vracím a znova čtu
zachycení socialismu v příběhu o obyčejných lidech. Kniha je napsaná s opravdovým citem, takže porozumí každý.Bylo mi Jany líto.
Štítky knihy
komunismus autobiografické prvky socialismus udavačství
Autorovy další knížky
| 2001 |  Honzlová |
| 1991 |  Nebe, peklo, ráj |
| 1991 | Samožerbuch - Autofestšrift |
| 1999 | Krátké setkání, s vraždou |
| 1994 | Hnůj země |
Kniha Honzlová je v
| Právě čtených | 6x |
| Přečtených | 693x |
| Čtenářské výzvě | 122x |
| Doporučených | 81x |
| Knihotéce | 176x |
| Chystám se číst | 292x |
| Chci si koupit | 46x |
| dalších seznamech | 5x |
Ze začátku mě to úplně nechytlo, unavovalo mě, co jsem vnímala něco jako sebelítost, pocit křivdy vyjadřovaný formou výpovědi samotné Honzlové - i když byla oprávněná, o pravdivosti nepochybuji. Jsem z mladší generace 'Husákových dětí'.
Kniha mě vtáhla, když se na scéně začly objevovat další postavy a skrze jejich interakce a vztahy se výmluvně ukazují jejich sklony, uvažování, rysy té doby. Člověk si zamiluje nejdřív paní uklízečku Pelikánovou, pak postavu Huga (možná i při dnešním čtení vyvolají sebereflexi čtenáře). O to smutněji - a reálněji - kniha nakonec vyznívá.
Plyne velmi samovolně, přirozeně, přitom všechno do sebe zapadá, působí, že je velmi dobře promyšleno. Postavy nepůsobí jako karikatury, mají jakýsi archetypální přesah.
Je to víc než jen historie jednoho konkrétního člověka. Pro pochopení, co se dělo v té době, a hlavně, jak lidé uvažovali nebo jednali v daných situacích, možná jaké sklony přežívají do dnes, výborná kniha, kterou stojí za to si přečíst. Oproti knihám Škvoreckého v ní cítím větší poměr tíhy, té, která padala na lidi, které režim drtil, žili v těžkých podmínkách a přesto se nepoddali, měli i své radosti, procházeli vcelku se ctí, nesobecky a s otevřeným srdcem. Asi i kvůli té tíze může být těžší se k té knize vracet. Roli hraje je i silný, zapamatovatelný příběh.