Aknel26 komentáře u knih

Tak Hana je přečtena, nebo spíš zhltnuta, a já vůbec nevím, co bych při hodnocení vyzdvihla dřív. Jestli krásný jazyk, kterým je psaná, samotný příběh, postavy (a to nejen ty hlavní), jejichž charaktery nešustí papírem, ale působí velmi přirozeně a skutečně, nebo to, jak skvěle autorka vystihla atmosféru doby, ve které se dané části knihy odehrávaly. Paní Mornštajnová přitom líčí hrůzy války (i koncentračních táborů), aniž by k tomu potřebovala podrobné popisy zvěrstev a tragédií, k nimž docházelo, a přesto je její vyprávění velmi působivé.

Kdybych se narodil před sto lety
V tomhle městě.
U Larishů na zahradě trhal bych květy
Své nevěstě...
Vím, že Těšín není Karviná, a díky doslovu taky vím, že není Karviná jako Karviná. Přesto mi ta písnička Jarka Nohavici zní v uších i týden po dočtení. Během toho týdne jsem přemýšlela, co bych o knize napsala, abych tím vyjádřila své nadšení z četby, svůj obdiv k práci autorky, a přitom neopakovala to, co napsaly stovky uživatelů přede mnou. Ale nic originálního mě nenapadlo, všechno tu už zaznělo. Tak se tedy jako většina komentujících skláním před paní Lednickou, která při psaní románové kroniky nezanedbala žádný z pilířů správného románu: postavy nejsou ploché ani jednotvárné, hovoří autentickým jazykem, mají opravdové problémy odpovídající jejich době, obývají reálná místa a jejich životy ovlivňují skutečné události.
Ještě že člověk nikdy neví, co ho čeká.

Dokonalost.
Už poněkolikáté jsem měla tu možnost navštívit Černochův ostrov a opět jsem byla pohlcena. Tentokrát jsem si vystačila s vlastní četbou, ale rozhodně doporučuji i audioknihu namluvenou Vladimírem Čechem, to je dokonalost na druhou.

Čtení Dášeňky jsem si užila já i moji posluchači - syn, babička i manžel. Je neuvěřitelné (a krásné), jak kniha napsaná téměř před sto lety dokáže oslovit (přímo nadchnout) lidi z tolika generací a na všechny působí, jako by ji autor napsal, nakreslil, nafotografoval a zakusil právě pro ně. Život štěněte je popsán něžně i humorně a pohádky o Foxlíkovi a jeho potomcích pobaví. Obrázky jsou vtipné a fotografie s popisky mají taky hodně do sebe. Čtení jsme doplnili zhlédnutím úžasného večerníčku s vypravěčem Martinem Růžkem.
No a příštím naším čtivem by podle syna měl být "Pes basketbalský", o kterém se někde doslechl.

Tentokrát píšu komentář bezprostředně po dočtení knihy, sotva půl hodiny, a tak ve mně emoce jen víří. Byl to příběh tak strhující, tak bolestný, tak smutný, tak skutečný, tak lidský a tak málo veselý… Musela jsem si občas dát pauzu a knihu odložit, abych vstřebala osudy postav, ke kterým jsem si během té dosavadní téměř tisícovky stran vytvořila pouto (je zajímavé, že především k těm mužským). Dokonce – a to u dobrých knih nedělám – jsem se v jednu chvíli musela podívat trochu dopředu, abych zjistila, jak to bude s jednou větví rodiny dál, jak moc jsem se o ně bála.
Zatímco při čtení prvního dílu jsem si připadala jako nepopsaná stránka, kterou někdo zaplnil novým textem, u druhého jsem tušila, co asi postavy čeká, přece jen knih z meziválečného období a druhé světové války jsem četla dost, stejně jako jsem viděla mnoho filmů a i ze školy něco v hlavě zůstalo – o to víc mě příběh semlel.

Proto si namísto opětovného opěvování autorčiny práce dovolím připomenout několik citací, které mi v hlavě nejvíc zarezonovaly. Není náhoda, že až na tu první pocházejí z posledních částí knihy.
„Člověk musí hrát s těmi kartami, které dostane. Nemůže je složit na stůl a představovat si, o kolik líp by se mu hrálo, kdyby dostal nějaké lepší.“
„Když se valí černé mraky, proč si namlouvat, že je obloha blankytně modrá?“
„Jestliže je z pekla východisko, pak se bytí v pekle snáší snáz. Možnost sáhnout si kdykoli na dráty je přece také jakási svoboda.“
„Sebelítost je předstupněm rezignace. A rezignaci dělí od úplného konce jenom malý krok. Tady obzvlášť. Rezignace totiž krade sílu. Vysosá z člověka všechno, co v něm ještě zbylo. Udělá z něj bezduchou nádobu, která nedokáže projít zpříma narýsovanou linkou zdejších dní: ráno vstát, přes den dřít a večer nebrečet.“
„Historii píšou vítězové. Napíšou si ji, jak budou chtít.“
„Vzdát to můžeme kdykoli později.“

Jedna z prvních knih, které jsem četla sama; ne-li úplně první. Stále si pamatuju, jak jsem brečela, když jsem dočetla a měla se s Honzíkem rozloučit. Mamka mi poradila, abych si ji tedy přečetla znovu, což jsem udělala - a asi tehdy vznikla má potřeba se ke knihám, které se mi líbí, stále vracet, i když je skoro umím zpaměti...
Teď jsem po Honzíkově cestě sáhla se synem a dost napjatě jsem čekala, jak ho zaujme. A spadl mi kámen ze srdce, protože se mu příběh moc líbil.
Sama mám doma vydání z 60. let, a protože vím, jaké diskuse se strhly kolem družstevního vajíčka a dalších reálií, a nechtělo se mi to pětiletému klukovi vysvětlovat, půjčila jsem v knihovně nový výtisk. A nemůžu si pomoct, ale občas to v ději trochu drhlo. Co zavánělo minulým režimem, bylo prostě vynecháno, bez ohledu na návaznost či posunutí významu. "Tohle všechno jsou naše pole," říká dědeček cestou z nádraží. "Máme taky krávy a vepře, ty mám na starosti já, i slepice, ty má na starosti babička." To by byli prarodiče pěkně za vodou! Myslím, že úpravy mohly být provedeny citlivěji.
Jak jsem psala, mám staré vydání z roku 1964 s málo známými ilustracemi od Antonína Pospíšila. A kupodivu se mi líbí víc než ty od Heleny Zmatlíkové: nejsou tak jednoduché, věrněji zachycují, co se zrovna děje, a také je jich v knize víc.

Toto je podle mě kvalitní současná česká próza.
(Ne)úspěchy cukrovaru úsporně, ale velmi výstižně ilustrují dění ve společnosti po tři desetiletí.
Hlavních postav je jen málo - Zuzanin otec, ona sama a její dva přátelé. Přijde mi, že první dvě osoby jsou komplexní, zatímco Jan a Hanuš jsou vykresleni velmi ostře a černobíle, a to od scény s koťaty (a přestože kniha obsahuje i pasáže z Osvětimi, tato na mě zapůsobila jaksi úderněji).
Jsem ráda za smířlivý konec.

Chci-li být objektivní, nemůžu jinak než dát pět hvězd. Klobouk dolů před paní spisovatelkou, která napsala příběh, jenž dokáže zaujmout děti i dospělé, čtenáře i nečtenáře, holky i kluky. Věčný souboj dobra a zla, atraktivní prostředí kouzelnické školy, sympatičtí hrdinové, humor i napětí.
Kdysi dávno jsem sem tam něco četla a viděla, nicméně uceleně jsem se do "Jindry Hrnčíře" pustila teď poprvé se sedmiletým synem.
První díl byl tedy hlavně seznamovací - s Harrym a jeho rodinnou situací, s přáteli, spolužáky, učiteli, kouzelnickými proprietami a tak dále. Nechybělo ale ani dobrodružství.
ALE!!! Hodnocení je věcí subjektivní, proto jen tři hvězdy. A proč? Ze dvou důvodů.
Ten první v komentářích sem tam někdo zmíní - samotný termín mudla. Přijde mi hrozně ošklivý, až pejorativní. Proč Rowlingová radši nevytvořila nějaký novotvar pro čaroděje a kouzelnice? Přece jen, o mudlech se v knize zvlášť dobře nemluví, jsou to lidi bez fantazie, suchaři, představitelé konzumní společnosti. Není pak absurdní, že my mudlové s nadšením čteme knihy o výjimečných absolventech školy v Bradavicích?
Druhý bod je na jednu stranu velká poklona paní Rowlingové, která dokázala oslovit tolik čtenářů po celém světě a ovlivnit jejich pozdější čtenářský vkus. Z mého pohledu je Harry Potter vstupenkou do pekla zvaného fantasy. Často jsem se setkala s tvrzením, že právě Harry Potter někoho přivedl ke čtení, což je samo o sobě skvělé, ale že po přečtení jim najednou žádná kniha není dost dobrá. Jak říkám, pro spisovatelku je to největší poklona! Ale kam potom vedou cesty takových čtenářů? K upírským ságám a paranormálním romancím nebo komplikovaným příběhům plným bojů a násilí. Já jsem nikdy nebyla fanynkou sci-fi či fantasy. Náš svět je přece tak úžasný, proč číst o světě, který si vymyslel někdo jiný? I v tom nejprostším románku nebo v nejstupidnější detektivce se člověk může něco dozvědět o nějakém skutečném místě, člověku, knize, historické události... Synovi zatím vybírám četbu sama tak, abych v něm probudila lásku ke knihám všech žánrů, a věřím, že ani po dočtení kouzelnické série mu příběhy o normálních lidech nebudou připadat nudné.

Knížka, o jejíž existenci jsem sice věděla, ale v dětství mě záhadně minula. Jsem spíš pejskařka, takže jsem vždycky tíhla k Nepilovu Barykovi.
Je to ale první delší knížka, kterou jsem s tříletým synem četla na pokračování - asi týden, každý den dvě tři kapitoly (máme nezkrácenou verzi). A slavila úspěch! Kuba mi ji sám od sebe nosil, poslouchal, odpovídal na mé "kontrolní" otázky, děj si dobře pamatoval a dokonce vyprávěl ostatním - jen škoda, že informaci, kterak Zelenoočka a Natrhouško zůstali na střeše, i když po nich hodili koště, nikdo kromě mě neocenil.
Do svého deníku si Modroočko nepíše jen to, co snědl a s kým si hrál. Malí čtenáři se mnohé dozvědí nejen o kočkách (třeba že nemají rády vodu, umí padat na všechny čtyři a v noci se scházejí a zpívají), ale seznámí se také s jinými zvířátky a zjistí, že existuje i spousta nebezpečí – zmije, auta, zlé děti a kolikrát i to, co najdou na zemi. A že není nad to, když vás má někdo rád.

Od Anderse de la Motteho jsem četla už sérii s Petrem Vinstonem a také Zločin na Capri a u obou jsem vysoko hodnotila důraz na detaily, rozvíjení vztahů mezi postavami a poklidnou atmosféru. Je skoro k neuvěření, že Pán hory má stejného autora! Byla to zběsilá jízda od začátku až do konce, ale líbila se mi i tak.
Už jen to téma urbexu je neotřelé, moderní a trochu strašidelné. A tak nějak stísněně působí i oddělení odložených případů, kam je za přispění ambiciózního kolegy a vlivné matky přesunuta hlavní vyšetřovatelka, sympatická Leo. Její noví podřízení jsou vesměs podivné figurky, i když překvapivě schopné. Děsivé jsou scény z mládí Leo, stráveného s podivínským otcem, a to jsem ještě nemluvila o pasážích napsaných tajemným pachatelem! Naštěstí se ale autor obešel bez explicitních popisů vraždění, utrpení obětí a mrtvých těl.
No prostě jsem byla permanentně napnutá jak kšandy! Líbilo se mi střídání časových rovin, stejně jako vypravěčů a postav v popředí, za párkrát jsem se dobře zorientovala, kdo je kdo. Zato pachatele jsem neuhodla a to se mi zas tak často nestává. Co se jeho týká, přichází nicméně jediná moje výtka - jeho počínání v závěru knihy, zejména co se týká Julie, tak nějak nekorespondovalo s obrazem, jaký o sobě vytvářel ve svých příspěvcích.
Další díl už mám doma.

(SPOILER) Jak jsem se na knihu těšila, tak jsem po jejím dočtení zklamaná.
Úvod mi přišel zdlouhavý (a jak pročítám komentáře, tak nejen mně), ale do značné míry je to pochopitelné, protože postav je hodně a je třeba s nimi čtenáře seznámit. Víc mi vadilo, že jsou všechny postavy nesympatické. A hovory mezi nimi a jejich protějšky jsou vždy šíleně vyhrocené, uměle natahované a stále o tomtéž. Nesympatičnost postav ještě umocňují jejich jména plná tvrdých souhlásek - Radan Herel, Richard Herel, Theodora Herelová? Člověk je musí nesnášet už jen proto, že je nemožné jejich jména normálně vyslovit.
Obě tajemství, která v průběhu děje vylezou na povrch, jsem uhodla, a to velmi brzy. (Tady začíná SPOILER!!!) Vraha jsem tipla na základě jednoduché úvahy - proč nikdo nebránil, aby se zavolala policie? Druhého kostlivce ve skříni (když první byl v jímce) jsem odhalila podle prologu, jednoho Patrikova postřehu a jedné poznámky, kterou pronesla Viola. A z této dějové zápletky mi navíc bylo až fyzicky nevolno. Obě rozuzlení se mi zdají nevěrohodná - jednak nevěřím, že by nějaká matka s podobným manévrem souhlasila a tak snadno se s tím smířila, jednak mi přijde divné, že by otce nedokázali zpacifikovat tři teenageři (2x16 a 14 let), ale osoba X ho lehce nejen zabila, ale pak se i sama zbavila těla a zahladila stopy.

Nečekala jsem detektivku, takže nejsem zklamaná, že jsem dostala příběh jedné vesnice, do níž byli po válce nastěhováni rumunští Slováci, a po letech vypluly na povrch dosud skryté a temné vztahy mezi nimi. Nejdřív jsem se trochu ztrácela ve jménech a vztazích, ale nakonec se vše rozpletlo a došlo do uspokojivého konce.

Knížka s krásným názvem, která citlivě vypráví o té nejsmutnější fázi lidského života. Je to vyprávění smutné, tíživé, a přece svým způsobem poetické, z pohledu hned několika postav - a já bych si moc přála, abych nikdy nemusela být v kůži některé z nich.
"Je hrozné, když se ti stýská po někom, kdo tu pořád ještě je."

Moc se mi líbí netradiční zpracování téhle knížky fejetonů, díky kterému si ji člověk snadno zamapatuje. Nebo znáte jinou knihu , která vypadá jako kroužkový blok? Nicméně aby se člověk zachoval tak, jak navrhuje pan Eben, tedy vytrhoval fejetony, které se mu nelíbí, jednak by to musel být buran a jednak by nesměly být stránky očíslované... Pak by bylo vidět, že něco chybí.
Naštěstí jsem se jako buran zachovat nemusela, protože se nenašel jediný fejeton, který by se mi tak hrubě nelíbil, u kterého bych se nepousmála nebo se nad jeho obsahem nezamyslela.

Tak trochu jsem zvažovala, že bych napsala dva komentáře, abych mohla udělit deset hvězdiček. A není to málo, Antone Pavloviči?
Je.
V závěrečném díle se až na pár výjimek hlavními postavami jednotlivých oddílů stávají Wojtek a Ženka. Při úvodních Wojtkových pasážích jsem měla trochu obavy, aby mě záznamy ze schůzí bavily, ale bylo to zbytečné, jeho stránky jsem hltala stejně jako pasáže Ženky (ta byla asi nejzajímavější postavou celé trilogie, přestože mně nejvíc k srdci přirostly postavy mužské – Ludwig, dříve Jurek a také Henryk). Moc se mi líbilo prolnutí příběhu s osudy skutečných osobností, i když člověku jde až mráz po zádech z toho, že se tyto hrůzy opravdu odehrály; vše je navíc umocněno závěrečným věcným shrnutím obohaceným o fotografie.
V postavách jsem se neztrácela. Všechny tři díly jsem četla v relativně krátkém čase a navíc jsem si poctivě zapisovala rodokmen – ten jsem v závěrečném díle mohla porovnat s tím autorčiným a musím se pochválit, že jsem byla dost přesná. Ale hlavní chvála opět patří autorce za dobře zvolené typy postav tak, aby jimi pokryla co nejvíce dění v poválečné společnosti: jedné části rodiny se týká kolektivizace, dalších emigrace, jiných politické procesy a pronásledování kněží (obzvlášť mrazivé), dokonce i oddíly PTP, měnová reforma, zakládání družstev… No prostě je toho moc a je to velice zajímavé, nebezpečně skutečné a neskutečně čtivé.
Potěšila mě intermezza a moc se mi líbila Ludwigova myšlenka napravovat věci, aby mohl „tam nahoru“ přinést dobré zprávy, naopak poslední věta před závěrečným oddílem Julky byla podle mě zbytečná a jen mě rozesmutnila, jakkoli jinak byl konec v podstatě dobrý.
Když jsem se pustila do čtení celé trilogie a viděla, v jakém období se odehrává, myslela jsem, že příběh skončí tragédií na Dukle a uzavře se tak celý kruh poté, co osudy všech postav vlastně spustil zával dolu v roce 1894. (Mimochodem, zhlédnutí povedeného dvoudílného filmu Dukla 61 bylo mojí jedinou přípravou na knihu z hornického prostředí.) Šikmý kostel však končí zhruba týden před touto katastrofou. Jsem opatrnou optimistkou v názoru, že se s některými postavami třeba ještě shledáme, jen se děj přesune od šikmého kostela do Havířova.
Po přečtení celé trilogie se cítím podobně jako před mnoha lety, kdy jsem jako pětiletá začínající čtenářka přečetla Honzíkovu cestu. Ten pocit, kdy se nechcete loučit s hlavními hrdiny a připadáte si podvedení, že o tom rozhodl někdo jiný a nic s tím nenaděláte. Úžas nad tím, co v člověku zanechají ty kudrlinky zvané písmenka zapsané na papíře. Obdiv, že někdo do takových znaků dokáže vměstnat košatý příběh, který člověka strhne a v němž se (tedy v případě Šikmého kostela) dozví i plno faktických informací. U Honzíkovy cesty jsem to vyřešila tak, že jsem obratem zhltla celou knihu znovu (a pak ještě mnohokrát), což je při rozsahu Šikmého kostela poněkud obtížné. Ale i když se k němu hned tak nevrátím, v paměti mi ten zážitek zůstane asi napořád. (Mimochodem, něco podobného jsem zažila ještě po deseti letech u Tří kamarádů – a pak až teď.)
A na závěr ještě pár citací:
„Člověk ukřivděný, zmrzačený a odstrkovaný vždy rád přilne k silné autoritě, která mu dopřeje iluzi rovnocennosti, nebo snad dokonce přátelství.“
„I tehdy si přečetla jen titulek, s článkem neztrácela čas. Ani na vteřinu nepochybovala, že jsou v něm stejné plky jako ve všech ostatních. Včetně závěrečného provolání, že poctivá práce je nejlepší zbraní v boji za světový mír. Boj za mír. Je Milena jediná, kdo si uvědomuje ten nesmyslný rozpor? Ta vyprázdněnost novinových sdělení ji popuzuje: stále stejné věty, výzvy, proklamace. Duté sudy.“
„To je ta vaše hospodarka, co? Furt same všechno patří všem, ale pak si to stejně každý odnese k sobě domů.“
„Podobně jako ti pamětníci, kteří chodívali do školy přednášet, jaké to bylo za první republiky hrozné, jak byli nezaměstnaní a svým dětem neměli dát co jíst. Važte si toho, co dneska máte, pionýři, nabádali je pokaždé. Ale copak je možné léčit dnešní trápení dávným neštěstím někoho jiného?“
„Jednotvárnost může být dobrá, pokud se nezvrhne v úmornou nudu.“
„Ti chytřejší už pochopili, jakou řečí mají mluvit, když chtějí něčeho dosáhnout. Ukáže do výlohy zelinářství, ve které se skví ohromný nápis Proletáři všech zemí, spojte se! Vidíš? I tenhle pochopil. Sice jsou mu nějací proletáři ukradení, ale on ví, že když tam tu ceduli vyvěsí, bude mít svatý klid a ve velkoskladu dostane lepší zboží, které pak může prodávat pod pultem a přijít si na své.“
A pak ještě strany 597-600, ale ty sem opisovat nebudu :-)

Tahle knížka je pecka - a to mnohem větší, než je ta třešňová!
Moc se mi líbilo členění jednotlivých kapitol jako zápisků v kronice. Bylo to přehledné a člověk se v čase snadno orientoval - na rozdíl od postav, v nichž se přece jen dá vyznat hůře, tolik jmen a osudů! Celou dobu jsem čekala, jaká tragédie se v rodinách, které byly v popředí, odehraje. Ale to, co přišlo v závěru knihy, vlastně až po skončení války... Panebože. Je dobré si ty hrůzy stále připomínat, i když z toho mrazí. Stylově to bylo velmi dobré, autentické.
Kyselé třešně si rozhodně zaslouží pět hvězdiček, doufám ale, že Páté jablko bude sladší.

Jsem moc ráda, že zase jednou můžu dát pět hvězdiček jiné knížce než dětské. A tato se povedla ve všech směrech. Výborné charakteristiky postav, které jsou kladné i záporné, veselé i smutné, různého věku, s různými problémy. Moc se mi líbilo, že se postavy objevily i v jiných pasážích než těch "svých", takže čtenář ví, jak je to s nimi dál. Velmi dobrá práce s jazykem, slovní hříčky, milý humor, lehká ironie. Pečlivě vystavěný příběh, ve kterém i to, co vypadá jako náhoda či se tváří jako poznámka na okraji, může mít později velký význam. A na konci to do sebe perfektně zapadne.

Kamarádka poslední dobou zahořela pro Agathu Christie a své nadšení přenesla i na mě, takže jsem se taky pustila do četby - přestože jsem před mnoha lety (leckdy i desetiletími!) většinu četla; včetně této. Zhruba 50 stran před koncem jsem si definitivně vzpomněla, kdo byl vrah, ale to vůbec nevadí, i tak jsem si knížku moc užila.
Na rozdíl od současných detektivek je totiž tato skutečná oddechovka. Ne proto, že by byla hloupá a čtenář nemusel přemýšlet, vraha by odhalil ve třech kapitolách. Naopak, člověk při čtení pochopitelně přemýšlí a zvažuje různé teorie, ale nestresuje ho zběsilé tempo, detailní popisy zločinů ani psychické poruchy či sociální fobie všech postav včetně detektivů.

Pilíře země jsem začala číst po návratu z porodnice. Občas se mi podařilo přečíst pár stránek za den, občas ani to ne, jindy i několik desítek. Kubovi budou v pátek tři měsíce - a já jsem dnes dočetla. A jsem nadšená, nadšená, nadšená! Kniha byla výborně napsaná, propracovaná po faktické stránce, se strhujícím příběhem a dobře vykreslenými postavami. Dokonce ani to rozkouskované čtení nezkazilo dojem, neztrácela jsem se v ději ani jménech, kdykoli jsem k Pilířům sedla, byla jsem pohlcena. Fandila jsem Tomovi, Philipovi i Jackovi, nenáviděla Williama... Současně jsem se dozvěděla hodně zajímavého z historie i architektury.

Uznávám, že co se týká věku, nejsem ta správná cílová skupina, ale jsem přesvědčená, že i v době, kdy jsem jí byla, bych Čtvrté křídlo hodnotila stejně – jako brak. Vlastně jsem po knize sáhla spíš ze zvědavosti, abych zjistila, co je to slavné „romantasy“.

A co tedy dnešní mladé čtenářky považují za romantické?

Je to prostředí školy, v níž se ti, kteří by měli vlastně bojovat za stejnou věc, navzájem vraždí, lámou si kosti, tráví se a celkově si škodí? V níž se nedoporučuje uzavírat přátelství, ale spojenectví, protože postavy a jejich jména dějem často jen prošumí a zmizí? Líčení násilí a brutálních bojových scén?

Je to hlavní hrdinka se svou stále zdůrazňovanou křehkostí, která přitom tahá dýky z kapes jak králíky z klobouku a metá je po svých protivnících na milimetr přesně (těsně vedle jejich uší a penisů), neváhá své soupeře otrávit, a když už se jí něco stane, dají ji zase dohromady léčitelé a napravovači? Připadá ještě někomu překvapivé, že tato „outsiderka“ překoná všechny nástrahy a stane se vyvolenou?

Je to tolikrát omílané klišé, kdy hlavní hrdinka podlehne největšímu borci, který jí nejprve vyhrožuje smrtí, poté s ní kuje pikle, aby ji nakonec přiváděl k takovému orgasmu, až vzplanou záclony? Nebo pár podobně vášnivých scén, při nichž v českém překladu Violet nesténá, ale kňourá? (Což se možná víc hodí k její drobné tělesné konstrukci.)

Je to fakt, že se odehrávají v jiném světě, který je nastíněn jen velmi laxně, a je tedy možné se soustředit jen na jednu dějovou linku, což zvládnou i méně zdatní čtenáři a čtenářky hledající hlavně vzrušení?

Asi jste pochopili, že nejsem čtenářka (natož divačka) fantasy. Myslela jsem, že mě třeba Čtvrté křídlo, tolik vychvalované a propagované v knižních skupinách, směrem k tomuto žánru popostrčí, naláká, abych vyhledala další podobné knihy. Ale ani náhodou. I nadále zůstanu věrná příběhům z našeho světa, v němž sice nejsou draci, zato má ale bohatou historii a leckdy třaskavou přítomnost, jsou tu místa, která stojí za to navštívit a vidět na vlastní oči, a lidé, s nimiž je dobré se seznámit. A také knihy, jež je radost číst. Tato k nim navzdory své čtivosti a krásné obálce bohužel nepatří.