Zuzanin dech

Byla to úžasná pecka... i když v druhé půlce velmi smutná. Z počátku mi vadil přítomný tvar velmi detailního, téměř naturalistického textu. Pak jsem si zvykl a naopak vše ocenil. Líbil se mi vhled do duše dospívající Zuzany, zrcadlící její pocity, touhy, hnutí duše. Naopak, silně depresivně román působí v pozdějších pasážích, kde popisuje osud Židů v době protektorátu. Myslím tím, jak byla postupně víc a víc omezována jejich lidská práva, svoboda, zabírán majetek. A samozřejmě, veškerá krutost dovršena v Osvětimi. O všech těchto událostech člověk dost slyšel/četl. Koncentrační tábor Osvětim/Auschwitz jsme kdysi i navštívili. Velice ovšem smekám před autorkou, jak s velkou dávkou citu a empatie tuto děsivou tragédii lidské rasy vypráví. Je to svým způsobem při stavu dnešního světa i memento do dob příštích....

10.10.2026

Od autorky už jsem četla Úlice, ale tohle se mi líbilo víc. Asi už jsem zvyklá na její styl prostý emocí, s minimem přímé řeči a spoustou holých vět.

(SPOILER) Kniha mě zklamala, napoprvé jsem ji jenom rozečetla, po pár letech jsem si ji poslechla jako audioknihu.
Důraz na fyzické prožívání pro mě nebylo úplně přínosem, buď mi to přímo vadilo, nebo mě to nudilo.
Mnoho věcí se zbytečně opakuje, Zuzanin příběh za války je dost divný, v koncentráku odporný, po svatbě zcela zoufalý, a ten konec... Hodně rozčilující, nedomyšlený...
Jako by si autorka při každém přemýšlení, jak dál, udělala brainstorming a vždy vybrala nějakou strašně málo pravděpodobnou náhodnou věc.
Ale ať jen nehaním, jazyk je pěkný, metafory neobvyklé.

Po dlouhé době kniha, která me k sobě přikovala. Nádherný příběh o přátelství, lásce a zradě na pozadí událostí kolem okupace a době následující.

(SPOILER) Knihu jsem měla doma už nějakou dobu a na čtení jsem se moc těšila. A začátek se jevil opravdu slibně, bavilo mě dozvědět se něco nového, informace o cukrovarnickém průmyslu, které se prolínaly Zuzaniným dětstvím, byly opravdu zajímavé. Říkala jsem si, že tím i tato válečná kniha, získá něco neopakovatelného... Naopak to, co se dělo později, zejména nástup nacistů k moci, snaha židovských průmyslníků zůstat nad věcí (přece to nemůže být horší) a pak úděsné procitnutí (bude to horší a na odjezd ze země už je pozdě), se opakuje v mnoha válečných románech. Stejně tak popis života v koncentračním táboře, tady pravda "zpestřený" popisem "lékařských" pokusů na Zuzaně i dalších ženách. Obrovský kontrast proti idylickému dětství, které Zuzana z velké části trávila se svými věrnými kamarády dobrodružnými hrami venku, ať bylo teplo nebo zima.

Konec války ovšem nepřinesl jen úlevu, ale také pocit ztráty několika let života a ještě horší zjištění, že některým lidem nezbyl na světě z jejich nejdražších vůbec nikdo. A počínaje touto částí knihy mně některé věci přestaly dávat smysl. Ne že bych nějaké výhrady neměla už předtím. Třeba jak autorka popisuje, že v koncentráku odebírali Zuzaně "morek". V daném kontextu to působí nepatřičně, z lékařského hlediska je správný pojem "kostní dřeň". Popis jarních kvetoucích cibulovin, včetně ocúnu, mě taky nepřesvědčil, že autorka ví, o čem píše. Existují sice pěstované druhy, které skutečně kvetou na jaře, ale vždy šlo u nás o vzácnosti, a buď šlo tedy o záměnu ocúnu s šafránem (krokusem), jehož některé druhy jsou běžnou součástí jarních okrasných výsadeb v zahradách, anebo základní neznalost toho, že náš ocún jesenní kvete na podzim (což popisuje např. i Božena Němcová v Babičce). Ale řekněme, že toto jsou detaily, aspoň pro někoho. Zpět k ději po válce.

Asi bych pochopila, že Zuzana se nakonec provdala za Hanuše, kterého nemilovala. Nevěděla ovšem, že se z něj vyklube násilník, i když indicie, že je to pěkný zmetek, se objevovaly už za války. Co ale nechápu vůbec, že Jan začal psát dopisy Hanušovi, když věděl, že Hanuš za války sympatizoval s nacisty, slídil a bylo zřejmé, že se od něj Jan může dočkat jedině udání; Jan také na nic nečekal a uprchl. Jan sice neměl jistotu, zda v Čechách přežil někdo z jeho kamarádů z odboje, ale čekala bych, že se pokusí kontaktovat někoho jiného než Hanuše. Další nesmyslnost - úzkostlivý Hanuš, který před Zuzanou všechno střeží, ukládá dopisy do krabice ve skříni, kam má Zuzana přístup a kde je nakonec objeví. Já celou dobu čekala, že Zuzana najde v odpadkovém koši v Hanušově kanceláři, kterou spolu s ostatními uklízela, zmačkaný některý koncept dopisu, který psal Hanuš Janovi (v době, kdy kanceláře ještě oficiálně uklízet neměla). To by mně smysl dávalo, ale s tou skříní je to úplná blbost. Už to, že chlap si schovává dopisy od chlapa, kterého nesnáší... No a s tím závěrem to podle mě autorka totálně pohnojila. Fakt nedokážu najít příhodnější a ideálně i slušnější slovo. Asi bych to ještě skousla, kdyby to bylo podle skutečné události. Ale jak už tu psal někdo jiný v komentáři přede mnou, že by žena, která má přijít o dítě, chlapa nejdřív záměrně opila, pak vyvlekla ven a tam polévala vodou ze studny, to teda autorka měla hodně bujnou fantazii. Za prvé, těžko by na to v tom stavu našla sílu. Za druhé, ač Zuzana týraním ze strany Hanuše velmi trpěla a rozhodně bych pochopila, kdyby ho v afektu zapíchla nožem nebo něčím praštila, tak tohle bylo nejspíš naplánované už před Hanušovým návratem z práce a bylo by to hodnoceno jako úkladná vražda. Podle toho by pak také Zuzana, pokud by nezemřela na zápal plic, dopadla. Co se pak stalo se Zuzanou, se však (naštěstí) již nedozvíme.

Život přináší různé situace a osobně nesnáším přeslazené konce, právě proto, že mně připadají vylhané. Dovedu si však představit spoustu jiných možností, jak mohla kniha skončit, klidně s otevřeným koncem, ale tohle bylo moc. Připadalo mně, že autorka zřejmě ústřední postavu svého románu, kterou vylíčila jako krásnou, bystrou a inteligentní, neměla ráda, když pro ni vymyslela takovýto konec. Čeho ovšem dosáhla bylo, že jsem to celé několik dní převracela nevěřícně v hlavě a asi na tu knihu jen tak nezapomenu, i když jsem ji už poslala dál. Některou další knihu od J. Katalpy si chci ještě přečíst, ale pokud by měla trpět podobnými nedostatky jako Zuzanin dech, asi to bude zároveň i poslední její kniha, kterou přečtu.

(SPOILER) Druhé čtení a já musím říct, že se knížce velmi omlouvám. Když jsem jí četla poprvé možná jsem k ní ještě nedozrála. Ta kniha má všechno co má mít a je úžasná, Jakubu Katalpu si dávám do oblíbených a určitě přečtu další knihy. Milovala jsem Zuzanina otce, to byl skutečně muž jak má být a měla jsem ráda Jana, mrzelo mě, že Zuzaně s ním nebylo dopřáno nějaké větší ukončení. Hanuš… já prostě těžko vstřebávám jak se z milého, chytrého hocha stala taková bestie. Vlastně asi chápu proč a co ho k tomu přimělo, přesto se stále zdráhám uvěřit. Zuzana, to pro mě byl oříšek, chytrá, milá holka, ale na mě strašně živočišná… to mi vadilo, jak stále kousala, škrábala, zkoumala různé tělní i netělní tekutiny a pachy… jak tam byla pořád krev, kterou stírali, vysávali atd. To mi bylo nepříjemné. Nejsem cíťa, ale tohle zbytečné lačnění po krvi, mi vadilo. Nic naplat, knížka to byla čtivá, realistická a taková jaký je sám život. Stále více obdivuji generace před námi, že tohle zvládli a ještě to často byli tak skvělí lidé. Abrhám prostě zůstává mého srdce šampion, to jak miloval svou ženu i dceru bylo krásné i když ten postupný úpadek ho zničil, přesto to dá se říct nesl s pokorou a noblesou, jako pravý chlap.

Nezvratné cesty osudu, prchavost lidského štěstí i zvrácenost tehdejší doby tu Jakuba Katalpa podává úsporným jazykem. Ačkoliv zvolila strohý styl téměř bez přímé řeči a bez zbytečného patosu, byl jsem překvapený, jak silně na mě kniha zapůsobila. Žádné slovo mi nepřipadalo zbytečné — snad až na neustále se opakující motiv krvácení, který se objeví snad každých deset stran.

Zuzana se narodila do idyly, bohatství a sladké vůně cukru, obklopená dvěma kamarády — Janem a Hanušem. Mezi touto trojicí se časem vytvořil milostný trojúhelník protkaný láskou, nenávistí a žárlivostí, kvůli nimž je člověk schopen udělat zoufalé i nelidské činy. Jakožto Židovka si Zuzana musela projít skutečným peklem, ale po návratu z lágru ji hvězdy stále nepřály. S přibývajícími stranami jsem Zuzaně stále víc přál šťastný konec. Několikrát jsem si říkal, že takhle to nemůže skončit. Mělo to být jinak... Přál jsem si, ať si Jan odveze Zuzanu; aby se dozvěděla, kvůli komu skončila v lágru; aby se na všechno vykašlala a šla pryč.

Moc mě mrzí, co všechno byli lidé schopni druhým dělat a jak rafinovaně si dokázali ubližovat. Je to smutné čtení. Odnesl jsem si také, že domácí násilí opravdu dítětem nevyřešíte.
-0,5* dávám za ten motiv krve + za mě nedostatek introspekce do hlavy Zuzany po lágru. Jak zpracovala to trauma; proč se najednou rozmluvila; proč si nechala líbit další utrpení..?

Začátek knihy se jevil slibně, i když téma je už tisíckrát popsané v jiných knihách. Posléze, když jsme četli neustále o bohatství židovské rodiny a vlastně neschopnosti řešit nastalou situaci s přicházející druhou světovou válkou (i přes okolnosti známostí a postavení otce a nesmírného bohatství), mě kniha poněkud začala nudit, vzpruha přišla s koncentračním táborem a pokusy, nicméně celé to bylo jaksi povrchně zpracované a řečeno mimoděk, chyběla mi tam nejspíš emoce.
Chyběl mi závěr a nějaké vyvrcholení, celé to vyplynulo nějak do ztracena a vlastně se mi potvrdilo, že už knihy s obdobnou tematikou týkající se druhé světové války vlastně číst nemusím.

Na tohle téma už jsem přečetla desítky knih, takže se ztotožňuju s komentářem, že takového čtenáře už málokterý příběh šokuje. Co ale musím vyzdvihnout je bohatý styl autorčina psaní, opravdu to bylo zajímavé, poutavé a jsem i ráda za ten konec, jak to autorka vymyslela. Chystám se hned na její další knihu.

Srdceryvný příběh lásky a nenávisti na pozadí druhé světové války. Čeho všeho je člověk zaslepený láskou schopný? A člověk, zaslepený nenávistí?

Toto opět nebylo vůbec lehké čtení. S knedlíkem v krku jsem začínala číst a s knedlíkem v krku jsem knížku s poslední stránkou zavírala.

Jako čtenáři jsme svědky narození a dětství cukrovarnické dcery Zuzany, která roste v blahobytu vedle svých dvou nejbližších přátel - Jana a Hanuše. Vše je zalité sluncem, dokud nepřijde dospívání a oba chlapci si na Zuzanu nezačnou myslet. Ve stejnou chvíli přijdou i první nesmyslná opatření proti Židům. A smyčka se pomalu utahuje, život Zuzaniny rodiny se hroutí, přichází postupně úplně o všechno. Pro jídlo, kterého je nedostatek, by Zuzana udělala cokoliv. A ví, komu si o něj říct i jakou cenu bude muset zaplatit... V další části knihy v koncentračním táboře přihlížíme zvěrstvům, kterých se na Zuzaně i na jiných vybraných dopouštěl zvrhlý experimentální lékař - nebo spíš vrah? Má Zuzana šanci na přežití? A pokud ano, bude schopna ještě někdy někoho milovat?

Knížka mě naprosto pohltila. Je napsaná velmi specificky a zcela postrádá přímou řeč, přitom je ale čtivá a uhrančivá od začátku až do konce. Autorka mě opět nezklamala, stejně jako u knihy Němci, nebo Úlice. Mistryně slova.

Vztah, vývoj a osud přátel Hanuše a Jana mi hodně připomněl Karikovu knihu Na smrt. Zuzanin dech budu mít stejně tak jako tuto knihu hodně dlouho pod kůží. A to nejen díky poměrně útlé pasáži z tábora smrti.

Katalpa nutí čtenáře zamyslet se, čeho všeho je člověk schopný pro lásku, pro pomstu... Že zahodí vlastní hodnoty, případně spolkne svou hrdost a stane se někým úplně jiným. A také tu krásně vidíme, jaký dopad má pak nejedno špatné rozhodnutí na ostatní.

Již první kniha od autorky, kterou jsem přečetla "Úlice" mě velmi zaujala. Zajímavý styl psaní bez přímé řeči, který vás nejdříve překvapí, ale potom vás chytne děj a jste lapeni :-)
Tuto knihu jsem četla skoro jedním dechem. Téma válka, Židé, koncentrační tábor jsou známá. Zde mě chytil příběh rodiny majitele cukrovaru. Nejdříve krásné idylické období, které se začíná postupně měnit. Mrzelo mě, že se majitel nerozhodl včas opustit zemi. Tak dlouho věřil, že se nic hrozného neděje, až bylo na vše pozdě.
Zuzana a její dva kamarádi od dětství, jejichž vztah se ( jak se dalo předpokládat) změní v lásku. Jednu opravdovou a jednu žárlivou, nepřející. A zásluhou té druhé, jsou vydáni Zuzana s otcem gestapu.
Při čtení se ve mě střídaly všechny možné pocity. Od positivních přes zhnusení, opovržení až k závěrečnému zadostiučinění. Tuto knížku jsem si opravdu užila. Jen jsem ji potřebovala déle vstřebávat.

Zpočátku jsem si musela zvykat na styl psaní a nemohla jsem se začíst. Kniha je ale skvělá a určitě mi zůstane v hlavě.

Málokdo dokáže víceméně úplně bez použití přímé řeči napsat čtivou, květnatou a po jazykové i obsahové stránce bohatou knihu. Jakuba Katalpa ano. Poprvé jsem od ní přečetla Úlice, a okamžitě jsem je zařadila mezi top 5 knih, které jsem kdy držela v ruce. Zuzanin dech není o nic méně kvalitní, i když mi nepřijde tak dramatický a strhující. Pokud patříte k aktivním čtenářům románů s válečnou tematikou, máloco už vás překvapí. Osudy židů za války už tak nějak všichni dopodrobna známe a třeba mě konkrétně je těžké v tomto směru něčím šokovat. Takže ano, bylo to lehce předvídatelné, ale o nic méně parádní čtení.

Skvělá a ohromně čtivá kniha. Od autorky jsem četla i knihu Němci a i když se mi líbila, nevzala mě tak moc jako Zuzanin dech. To bude ještě asi hodně dlouho jedna z mých hodně oblíbených knih.

Zuzana Liebsteinová, vymodlené dítě svých rodičů, narozená do bohaté židovské rodiny cukrovarníka, žijící s milujícím otcem a s dvěma kamarády, Janem a Hanušem. Oba dva má od prvních okamžiků ráda, ale jen jednoho miluje. Ovšem jí milují oba dva. Nadchází konec třicátých let a nad Evropou se stahují mračna antisemitismu a změn v Německu. Někdo dbá varujících se informací, ale někdo nad tím zavírá oči a nechce vidět a doufá. Ovšem přichází okupace a černé předpovědi se naplňují a tím se i mění život všech v Holašovicích, ale určitá skupina obyvatel na přicházející změny doplatí nejvíc ....
K přečtení této knihy jsem se dlouho odhodlával, z počátku mi vůbec nesedl styl psaní autorky, nemohl jsem se do knihy začíst, ale čím dál víc jsem se prokousával textem, tím víc jsem nemohl přestat číst a kniha mě obrovsky pohltila. Nakonec musím říct, skvělý napsaný příběh, který se čte doslova jedním dechem a knihu bych zhodnotil dvěma slovy .... těžká deprese

Syrový příběh. Autorka se s postavami zrovna nemazlí. Postaví je před několik životních křižovatek a bohužel jim vždy vybere tu nejhorší cestu.
Na styl psaní jsem si musela chvíli zvykat, ale řekla bych, že to celý příběh jen podtrhlo. Kniha, která mi dlouho zůstane pod kůží.

Nerada čtu knihy o válce, ale když jsem začala číst, nedalo mi to a začátek mě docela upoutal. Od porodu Zuzany,její bezstarostné dětství,po dospívání v období války a dospělost v koncentračním táboře, mě nenechaly v klidu. Vše jsem s ní prožívala a trnula, jak tohle dopadne. Bohužel moc šťastný konec to nebyl. Doufala jsem ve šťastnější. Ale tohle vše patří k válce a její následky by si člověk měl uvědomit a zamyslet se.

Bohužel nadšení ostatních čtenářů nesdílím. První polovinu knihy o dětství Zuzany jsem se velmi nudila. Nepomohl tomu jazyk v krátkých větách bez jakékoli přímé řeči. Po dospívání, kdy se začnou objevovat nějaké emoce hlavních postav, a vyplouvat na povrch charaktery dalších postav, je příběh o poznání zajímavější. Přesto jsem si Zuzanu zamilovat nedokázala a její příběh mi prostě nepřišel zajímavý. Postava Hanuše je naopak docela těžkopádná a zasloužila by si více psychologického rozpracování. Nedokázala jsem pochopit, kde a proč se v něm to zlo najednou vzalo.
A konec, kdy není žádné rozuzlení s Janem? To mě vyloženě mrzelo.

Úsporný styl, absence přímé řeči což mi došlo až někdy ve třetině knihy. Líbilo se mi to.
Bála jsem se že, to bude další kniha o koncentračním táboře. Ale bylo to jiné. Příběh začíná před válkou a končí v letech počátku komunismu. Zuzana, dcera bohatého cukrovarníka, kterou cukr a jeho stříbrné sladké nitky obalují jako princeznu. Pak přijde zlá doba a všechno se mění. Dýchej, řekla maminka a tak Zuzana dýchá, a dokud dýchá žije. I přes všecko.
Katalpu mám ráda, tohle se četlo bez nadsázky jedním dechem. Příběh je drsný, ale je vyprávěný tak zvláštně, prokládaný vnímáním obyčejných jevů a věcí, které si běžně neuvědomujeme, ale které jsou vlastně nejdůležitější. A ten konec....