Aknel26 přečtené 558

Možná přijde i kominík 2007, Táňa Kubátová

Tahle kniha paní Kubátové byla poslední z těch starších, kterou jsem nečetla - a po jejím dočtení jsem spokojená. Příběh Denisy a Michala začíná velmi akčně, docela jsem se bála a divila se, že paní Kubátová se odklonila od obvyklých scénářů svých knížek. Dál se nicméně vyvíjí podle šablony, jak jsem ji popsala v medailonku autorky, ale tentokrát mi ta jednoznačnost nijak nevadila, vyvážila ji atmosféra pozdního léta, koupání, výletů a ostružinových pohárů. A pochopitelně jiskření mezi dvěma nedávno ještě cizími lidmi. To bylo jako vždy velmi pozvolné, třeba Julie Caplinová, jejíž romantické útěky jedou vlastně podle stejné šablony (hlavní hrdinka si v sobě nese nějaké trauma nebo špatnou zkušenost z dřívějška, ale hned na úvod potká toho pravého, jen se vztahu z obav brání), by se s tím tak nepárala. Zatímco Michalovo romantické rozjímání se mi jeví kapku nepravděpodobným, myslím, že muž zaujatý atraktivní ženou by takto planě o samotě nevzdychal, Denisina minulost vyvolává opravdu husí kůži a moc se jí není co divit, že se do nového vztahu nehrne. Vztah se ženatým mužem je popsaný dost reálně a jeho ukončení... brrr. Přesto čeho je moc, toho je příliš a kolem strany 130 se mi její zlehčování a odpinkávání Michalových pokusů o sblížení zprotivilo - proto ta drobná srážka v hodnocení. Konec byl naopak zbrklý, ale milý. P.S.: Co se mi nestalo! Zatímco píšu komentář k této knize, zvoní telefon. Neznámé číslo, Jihomoravský kraj. Vezmu to - a nějaká paní se mě ptá, jestli nemám zájem o vymetení komína! No fakt! (Odmítla jsem, neb na rozdíl od autorky na jižní Moravě nežiju - a navíc bydlím v bytě. Jde o shodu náhod, nebo nadpřirozeno?)... celý text

Ve staré cihelně se svítí 2017, Petr Hugo Šlik

Jak už to většinou bývá, druhý díl mi přišel slabší než první - ale jen o ždibec. Sledujeme tu vlastně dvě záhady - zmizení squatera Františka a krádež pokladničky s penězi na opětovné používání kostelního zvonu. Mají oba zločiny stejného pachatele? Přibývají další postavy: nepříliš ochotný policista, zvědavý vetešník a nový oddílový kolega Petr. A stále tu jsou Rančáci. Naše trojka se pouští do pátrání, při kterém jde o zdraví a možná i o život. Téma cihelny, které hrozí demolice, může spustit diskusi o výhodách či nevýhodách jejího nahrazení supermarketem, stejně jako o samotném squaterství. Škoda že se (zatím?) nedozvíme, jak to s cihelnou dopadne. A nejsme ošizeni ani o romantiku - jaký dárek asi Tereza chystá pro Jindru?... celý text

Pomocnice odvedle 2025, Freida McFadden

Už to není, co bývalo. Tak především Millie se z hlavní protagonistky děje stává pouhou vypravěčkou, v popředí jsou jiné postavy - a všechny se chovají podivně až podezřele, dokonce i její manžel Enzo a děti. První polovina knihy je dost rozvleklá, ale díky vypravěčskému umu Millie, potažmo autorky, čtení i tak odsýpá. Lezlo mi na nervy neustálé zdůrazňování, jak moc jsou chudí, a také nechápu trest, který vymysleli synovi, aby chodil vypomáhat sousedům. S čím může pomoct tak malý kluk? Ani já bych nevěděla, jakou práci mu vymyslet, natož když bych měla pomocnici (bohužel nemám). Druhá půlka byla akčnější, ale taková... stísněná, temná a mrazení vyvolávající. Závěrečné doznání podle mě bylo uspokojivé. Jsem ráda, že jsem si novelu o svatbě Millie a Enza nechala na konec a spravila si díky ní náladu.... celý text

Péťa ve městě 2024, Marta Galewska-Kustra

Jak to ta Marta Galewska-Kustra dělá, že knížky o Péťovi jsou díl od dílu lepší? :-) Tentokrát Péťa zůstává doma ve městě a na návštěvu přijíždí babička s dědečkem. A opět tu je plno podnětů k povídání nejen pro malé děti, ale i pro ty větší. Spolu se členy rodiny se podíváme na trh i do obchodu, na staveniště a na nádraží, jsme svědky dopravní nehody i stěhování, natankujeme benzin, uvízneme v dopravní zácpě a dokonce navštívíme výstavu obrazů. Moc, moc povedený díl.... celý text

Péťa povídá ve větách 2023, Marta Galewska-Kustra

Další dobrodružství malého Péti. Celá rodina tentokrát jede na zimní dovolenou k strýčkovi, tetě a sestřenici. Jdou na procházku do lesa, kde u krmelce nechávají seno pro lesní zvěř, staví krmítko pro ptáčky, při lyžování si tatínek zlomí nohu a musí tak absolvovat i návštěvu nemocnice. Knížka nabízí opět spoustu možností k popisu, vysvětlování, vyprávění, srovnávání...... celý text

Péťa na prázdninách 2023, Marta Galewska-Kustra

Tentokrát se Péťa se sourozenci, rodiči a tetou vydali mikrobusem na letní prázdniny. Stanovali, sbírali houby a borůvky, udělali si výlet do skanzenu i k vodě a podívali se i na pirátskou loď. Prostě fůra dobrodružství, o kterých se dá s dětmi mluvit. Text jsme moc nevyužívali, protože syn na tak dlouhé vyprávění ještě není dost zdatný, ale i obrázky pomohou příběh sledovat a povídat si.... celý text

Tajemství jeskyně pokladů 2015, Petr Hugo Šlik

Napínavý příběh z domácího prostředí. Zatímco syn (skoro 10 let) si užíval dobrodružství obou kamarádů, já jsem ocenila i připomenutí událostí z naší minulosti a také zmínky o rodinné situaci kluků, která nebyla ani v jednom případě ideální. Líbilo se mi sblížení Vojtových rodičů, stejně jako opětovné hledání cesty Jindry k jeho otci. Bohužel ne všechny děti to mají doma ideální, i já pocházím z neúplné rodiny, a když jsem v nějaké knížce viděla, že to tak mají i jiné děti, hned mi byly bližší. V knize se objeví taky téma šikany - a naproti tomu důležitost přátelství. Samotné pátrání bylo pro dospělého trochu naivní i předvídatelné, ale určitě ne hloupé. A děti budou napnuté až do konce. Už máme doma i další díly. S Rychlými šípy srovnávat nemůžu (viděla jsem teď nový animovaný seriál, ale to je něco jiného), nicméně máme už za sebou jeden a půl dílu Prašiny - a řekla bych, že tato série o Vojtovi, Jindrovi a Tereze je méně čtenářsky náročná, děj rychleji odsýpá a není tak temný ani komplikovaný, neobsahuje prvky sci-fi ani násilí, které se bohužel v Prašině vyskytuje. Desetiletým čtenářům bych doporučila Šlika, dvanáctiletým Matochu.... celý text

Šílená babička do každé rodiny 2025, Martina Boučková

Knížka, kterou jsem začala číst v roce 2025 a dočetla v roce 2026. Ve skutečnosti to bylo jen pár dní, ale během čtení mi místy připadalo, jako bych ji opravdu četla celý rok. Děje bylo málo, na mě to působilo spíš jako rozsáhlejší školní vyprávění na téma rodinná dovolená v chatce v lese: maminka ztratila boty, babičce utekl pes, maminka praštila domnělého zloděje cihlou, mamince nadbíhal sličný traktorista, babička chystá oslavu narozenin... Jsem nicméně ráda, že jsme se dočkali druhého dílu a víme, jakému muži Lucie nakonec dá přednost. A také se mi moc líbí, že z každého zážitku je cítit, jak se členové té nevelké rodiny mají rádi.... celý text

Žádné lži 2025, Freida McFadden

Přestože se kniha jmenuje Žádné lži, jedna z hlavních postav nám lže po celou dobu a to já nemám ráda. Pokládám takový postup za podvod na čtenáře, který jaksi nepředpokládá, že mu vypravěč něco zamlčuje nebo přímo lže. Vypravěč, ještě navíc v první osobě, by měl být takovýma očima čtenáře, díky nimž sleduje příběh. Vraždu Rogera Ackroyda považuji za důležitý pokus v dějinách detektivky, ale rozhodně kontroverzní a nevhodný k následování. Co se týká Adrienne a jejího problému, nezdál se mi tak velký, aby ho musela řešit zrovna tímto způsobem. Ani její lékařská praxe a tvrzení o odhalení každé lži na mě dojem neudělaly. Udivily mě počty schůzek, které na každé nahrávce uvádí. 159. sezení s devětadvacetiletým EJ? Je s podivem, jak při takové vytíženosti stíhala více klientů. (Nemluvě o tom, jak Tricia zvládla všechny nahrávky vyslechnout během pár hodin.) Kniha je každopádně čtivá, autorka ví, jak čtenáře udržet v napětí a jak mu vnutit pocit, že "to je přece jasný" - a pak se vytasí s šokujícím zvratem. Úplný závěr byl absurdní a pokazil mi dojem z celé četby.... celý text

Deník malého poseroutky 2009, Jeff Kinney (p)

Tohle si napsal můj devítiletý syn do čtenářského deníku k prvnímu dílu Poseroutky: Kniha vypráví o tom, jak Greg z rodiny Heffleyových prožívá celý rok doma i ve škole. O tom, jak ho jeho starší bratr Rodrick škádlí nebo jaké má známky nebo taky jak hraje v divadle a jak je s Rowleym v bezpečnostní hlídce. Syn je už u šestého dílu, a tak jsem si říkala, že si taky jeden přečtu; jaký jiný než první. A bavilo mě to, sem tam jsem se i zasmála nahlas (třeba při čtení o projektu sestavování robota). Úplně chápu, proč je tato série oblíbená mezi čtenáři i nečtenáři - a není to jen poměrem textu a obrázků, je víc takových knížek i sérií, ale ne každá se stane legendou. Poseroutka, přestože jde vlastně jen o sled historek z průběhu školního roku, má v sobě něco víc. I tak ale budu ráda, když po něm syn sáhne spíš pro zpestření, než aby na něm vystavěl svou čtenářskou "kariéru".... celý text

Šikmý kostel 3 2024, Karin Lednická

Tak trochu jsem zvažovala, že bych napsala dva komentáře, abych mohla udělit deset hvězdiček. A není to málo, Antone Pavloviči? Je. V závěrečném díle se až na pár výjimek hlavními postavami jednotlivých oddílů stávají Wojtek a Ženka. Při úvodních Wojtkových pasážích jsem měla trochu obavy, aby mě záznamy ze schůzí bavily, ale bylo to zbytečné, jeho stránky jsem hltala stejně jako pasáže Ženky (ta byla asi nejzajímavější postavou celé trilogie, přestože mně nejvíc k srdci přirostly postavy mužské – Ludwig, dříve Jurek a také Henryk). Moc se mi líbilo prolnutí příběhu s osudy skutečných osobností, i když člověku jde až mráz po zádech z toho, že se tyto hrůzy opravdu odehrály; vše je navíc umocněno závěrečným věcným shrnutím obohaceným o fotografie. V postavách jsem se neztrácela. Všechny tři díly jsem četla v relativně krátkém čase a navíc jsem si poctivě zapisovala rodokmen – ten jsem v závěrečném díle mohla porovnat s tím autorčiným a musím se pochválit, že jsem byla dost přesná. Ale hlavní chvála opět patří autorce za dobře zvolené typy postav tak, aby jimi pokryla co nejvíce dění v poválečné společnosti: jedné části rodiny se týká kolektivizace, dalších emigrace, jiných politické procesy a pronásledování kněží (obzvlášť mrazivé), dokonce i oddíly PTP, měnová reforma, zakládání družstev… No prostě je toho moc a je to velice zajímavé, nebezpečně skutečné a neskutečně čtivé. Potěšila mě intermezza a moc se mi líbila Ludwigova myšlenka napravovat věci, aby mohl „tam nahoru“ přinést dobré zprávy, naopak poslední věta před závěrečným oddílem Julky byla podle mě zbytečná a jen mě rozesmutnila, jakkoli jinak byl konec v podstatě dobrý. Když jsem se pustila do čtení celé trilogie a viděla, v jakém období se odehrává, myslela jsem, že příběh skončí tragédií na Dukle a uzavře se tak celý kruh poté, co osudy všech postav vlastně spustil zával dolu v roce 1894. (Mimochodem, zhlédnutí povedeného dvoudílného filmu Dukla 61 bylo mojí jedinou přípravou na knihu z hornického prostředí.) Šikmý kostel však končí zhruba týden před touto katastrofou. Jsem opatrnou optimistkou v názoru, že se s některými postavami třeba ještě shledáme, jen se děj přesune od šikmého kostela do Havířova. Po přečtení celé trilogie se cítím podobně jako před mnoha lety, kdy jsem jako pětiletá začínající čtenářka přečetla Honzíkovu cestu. Ten pocit, kdy se nechcete loučit s hlavními hrdiny a připadáte si podvedení, že o tom rozhodl někdo jiný a nic s tím nenaděláte. Úžas nad tím, co v člověku zanechají ty kudrlinky zvané písmenka zapsané na papíře. Obdiv, že někdo do takových znaků dokáže vměstnat košatý příběh, který člověka strhne a v němž se (tedy v případě Šikmého kostela) dozví i plno faktických informací. U Honzíkovy cesty jsem to vyřešila tak, že jsem obratem zhltla celou knihu znovu (a pak ještě mnohokrát), což je při rozsahu Šikmého kostela poněkud obtížné. Ale i když se k němu hned tak nevrátím, v paměti mi ten zážitek zůstane asi napořád. (Mimochodem, něco podobného jsem zažila ještě po deseti letech u Tří kamarádů – a pak až teď.) A na závěr ještě pár citací: „Člověk ukřivděný, zmrzačený a odstrkovaný vždy rád přilne k silné autoritě, která mu dopřeje iluzi rovnocennosti, nebo snad dokonce přátelství.“ „I tehdy si přečetla jen titulek, s článkem neztrácela čas. Ani na vteřinu nepochybovala, že jsou v něm stejné plky jako ve všech ostatních. Včetně závěrečného provolání, že poctivá práce je nejlepší zbraní v boji za světový mír. Boj za mír. Je Milena jediná, kdo si uvědomuje ten nesmyslný rozpor? Ta vyprázdněnost novinových sdělení ji popuzuje: stále stejné věty, výzvy, proklamace. Duté sudy.“ „To je ta vaše hospodarka, co? Furt same všechno patří všem, ale pak si to stejně každý odnese k sobě domů.“ „Podobně jako ti pamětníci, kteří chodívali do školy přednášet, jaké to bylo za první republiky hrozné, jak byli nezaměstnaní a svým dětem neměli dát co jíst. Važte si toho, co dneska máte, pionýři, nabádali je pokaždé. Ale copak je možné léčit dnešní trápení dávným neštěstím někoho jiného?“ „Jednotvárnost může být dobrá, pokud se nezvrhne v úmornou nudu.“ „Ti chytřejší už pochopili, jakou řečí mají mluvit, když chtějí něčeho dosáhnout. Ukáže do výlohy zelinářství, ve které se skví ohromný nápis Proletáři všech zemí, spojte se! Vidíš? I tenhle pochopil. Sice jsou mu nějací proletáři ukradení, ale on ví, že když tam tu ceduli vyvěsí, bude mít svatý klid a ve velkoskladu dostane lepší zboží, které pak může prodávat pod pultem a přijít si na své.“ A pak ještě strany 597-600, ale ty sem opisovat nebudu :-)... celý text

Myšlenky za volantem 2 2024, Marek Eben

Druhý "trhací blok" myšlenek mě pohladil na duši stejně jako ten první. Pan Eben se ve svých fejetonech zamýšlí nad obyčejnými věcmi, jako jsou počítače, nabíječky, staré oblečení, jídlo nebo třeba plastová víčka, občas probleskne historka z osobního života. Většinou bych je označila jako laskavé, úsměvné nebo trefné, ale u dvou jsem opravdu nasmála: o pohřbívání (jakkoli to zní nepatřičně) a u toho posledního o létání.... celý text

Záhada domku číslo devět 2023, Claire Douglas

Pěkná knížka, za mě spíš detektivka než psychologický román, to by musela jít víc do hloubky. Vypravěči Lorna, Saffy, Theo i Rose mi byli sympatičtí, ale myslím, že vyprávění ze čtyř (a v jednu chvíli pěti) perspektiv bylo trochu nepraktické, především proto, že v každé pasáži padala spousta jmen, a než se daný vypravěč opět dostal ke slovu, jména se mi vykouřila z hlavy, musela jsem listovat zpět a osvěžit si, kdo byl kdo. A když už jsem u toho zmatku se jmény a osvěžování paměti, závěrečné procitnutí Rose v tomto ohledu mi přišlo kapku nereálné. Dopis, který byl přečten v epilogu, za příběhem udělal zajímavou tečku.... celý text

Kost 2024, Bára Dočkalová

Když čtenář přijme tu těžko uvěřitelnou zápletku, že by si někdo z pohřbu odnesl kost, dostane velmi hezký a originální příběh o překonávání sebe sama, o navazování přátelství, o urovnávání pokřivených vztahů mezi sousedy i v rodině a o probouzení chuti do života. Krom těchto důležitých poselství jsou tu ale zmíněna i témata z naší historie (násilná kolektivizace a její důsledky) či mytologie (vynášení Morany na konci zimy). Obrázky byly parádní a moc se mi líbila také přirozená, nešroubovaná řeč hlavních postav.... celý text

Tajemství pomocnice 2024, Freida McFadden

U knižních (nebo filmových) pokračování úspěšných děl existuje velké riziko, že se motivy budou opakovat a čtenáře (diváka) spíš nudit než bavit. Tak se mi jevila i celá první polovina knihy, jejíž vypravěčkou je Millie. Štvalo mě její chování k příteli, který mi byl sympatický, a také jistá naivita ve vztahu ke Garrickovým, celé mi to přišlo jaksi přitažené za vlasy. Konec její pasáže ale přinese nečekaný zvrat a zbytek knihy je už velká (a podle mě i originální) jízda. Přesto hodnotím níže než první díl právě kvůli té první části, v níž se řešilo totéž stále dokola. Enzovi podvědomě nevěřím (přestože je to Ital, pro které mám slabost), jsem zvědavá, jestli se ve třetím díle ukáže moje podezření oprávněným.... celý text

Hospůdka v Praze 2024, Julie Caplin

Tady je zase kritiků... To bylo lkaní čtenářek, kdy už konečně vznikne příběh "od nás", a když se tak stane, vyvolá takové negativní odezvy. Ale já vím, čím to je - autorka sice nezanedbala přípravy a vyštrachala o našich zálibách kdejakou drobnost od houbaření přes chataření až po šikovné české ručičky, jedno však opomenula: že totiž Češi nejsou nikdy s ničím spokojení. Trocha rozladění jistě je namístě, ale pramení hlavně z toho, že naše prostředí dobře známe a nejsme příliš tolerantní k nepřesnostem. Jsem si celkem jistá, že podobné pocity vyvolal v dánských čtenářích díl z Kodaně a ve Francouzích zase ten z Paříže. Ale až takový negativní ohlas? Mně tento díl rozhodně nepřišel tak špatný, aby měl v celé sérii nejnižší hodnocení. (Třeba Domek v Irsku, podle mě nejslabší z celé série, má 84 procent, tedy o 13 více. Na goodreads je hodnocení vyváženější.) Tentokrát se do popředí opět dostává také prostředí konkrétních míst, a ne jen nějakých anonymních chat či vinic. Navštívíme nejen Prahu (Hrad, Staromák, ale třeba i Vyšehrad a Národní třídu), ale také Křivoklátsko a Moravu. Prostor dostanou památky starobylé i novodobé umění, ale také tradiční jídla a oblíbené pochoutky (nakládaný hermelín, koblihy a koláče, obložené chlebíčky…) a hlavní postavy navštíví třeba i železářství U Rotta. Vedle piva se tu hojně pije i moravské víno. A že tedy opravdu hojně… Právě toho středobodu celé knihy, tedy piva, se týkají moje největší výtky. Byla bych radši, kdyby se hlavní hrdinové pohybovali přímo v nějaké hospůdce, Leo by čepoval, Anna roznášela… To anonymní prostředí pivovaru, které se omezilo na pár informací o výrobních postupech, jistě vyhledaných na wikipedii, mi moc nesedlo. Stejně tak se mi nezdál věrohodný samotný projekt, který hlavní hrdiny do Prahy přivedl. A ten šalamounský polovičatý konec, ehm, ehm. Hlavní postavy mi přišly v pohodě, i když Leo byl na můj vkus až moc dokonalý. Anna byla komplexní postava, jejíž charakter a chování odpovídaly její minulosti a prostředí, v němž vyrůstala. Také její přítel Steve byl zcela uvěřitelný. Vyvrcholení vztahu Anny a Lea se podobalo ostatním ze série. S ostatními vedlejšími postavami je to už horší, to byly spíš takové figurky. A jejich jména… Tady bych neházela vinu na spisovatelku, ale jednoznačně na překladatelku. Ostatně dalo se to vyřešit už použitím „neutrálních“ jmen, která v češtině nemají běžnější domácké varianty – kdyby to byli třeba Pavel a Lenka, bylo by po starostech. Bylo úsměvné, jak skvěle všichni mluvili anglicky, nicméně u Italů to bylo ještě neuvěřitelnější. (Na čtyři to upřímně není, ale když romantické čtenářky a fanynky této série ubraly, musím naopak přidat. I za nádhernou obálku.)... celý text

Příběh TY a JÁ 2005, Petra Langová

Příběh TY a JÁ jsem si naordinovala jako oddechovku mezi dvěma Šikmými kostely. Nebyl to ale šťastný výběr. Není to špatná knížka, ty tři a půl hvězdičky si podle mě zaslouží, ale obávám se, že mě v ní víc věcí štvalo, než se mi líbilo. Co mě štvalo: Především hlavní hrdinka a její nevyzpytatelné chování ode zdi ke zdi. Do všeho se pouští po hlavě, své dva partnery chvíli miluje, chvíli nenávidí, chvíli zuří a hned zas je na zhroucení, v jednu chvíli je vyhazuje z bytu (i ze srdce) a hned nato je přijímá zpátky, demonstrativně odchází a uráží se... Štvala mě taky většina ostatních postav, hlavně Petr a jeho vedlejší vztah s (ex)manželkou. Štvaly mě ty zvláštní náhody a shody okolností, především v první části knihy, kdy se Katka setká s Petrem a pak ho náhle uvidí v ordinaci, vylije si srdce známé - a ejhle, ona je to jeho žena... Štvalo mě pár prvních kapitol, kdy mě Katčiny opilecké eskapády, líčené velmi nepřirozeně, málem odradily od čtení. Souhlasím s komentářem níže od uživatelky tatjana1737 ohledně nepřirozené mluvy postav. Musím ale zmínit, že v dalších knihách se autorka propsala k lepšímu stylu. Co se mi líbilo: Návrat do devadesátých let. Asi bych moc neprohádala, kdybych si tipla, že kniha, nebo alespoň její kostra, byla napsána již tehdy a až před vydáním v novém tisíciletí byl přidán prolog, který děj vrací o osm let zpět. Každopádně mě všechny narážky na hudbu či filmy, stejně jako na pevné linky a telefonní budky, potěšily. Líbilo se mi, jak autorka uchopila scény líbání a milování hlavních hrdinů. Vlastně jen pár slov postačí, aby čtenář/ka cítil/a tu vášeň, a zapůsobí to mnohem víc než dopodrobna líčený akt jako v dnešních romancích. Co mě štvalo a líbilo se mi zároveň: Dárny. Takový novodobý princ, který tutově vypadá jako Kurt Cobain. Velký fešák, drsoň a ostrý hoch, drzý floutek, ale na druhou stranu úžasně citlivý, vnímavý a něžný mladý muž, který své dívce píše romantické písně, vyznává lásku... Všechny víme, že takový muž (nejspíš) neexistuje, přesto je hezké o něm snít, co kdyby se objevil a upřel na nás pomněnkově modré a podivně lesklé oči. A když pak zmizí… připadá si čtenářka stejně opuštěná a podvedená jako hlavní hrdinka. Z konce jsem rozladěná. Opět musím souhlasit s komentářem tatjany1737, která jej označila za laciný, podle mě možná i lacinější než kýčovitý happyend. Navíc byl i očekávaný – už prolog naznačil, jak asi milostný vztah skončí, a čím víc se blížil závěr, Katčina láska se stávala osudovou a její přítel světcem, tím to bylo zřejmější. Spisovatel (scenárista, dramatik) se stvořením osudové lásky dostává do slepé uličky. Jak z toho ven, aby nezabředl? Může skončit v nejlepším a příběh bude mít šťastný konec jako pohádka o Popelce. Může pokračovat dál a buď bude příběh už o ničem, růžová slátanina, anebo se hlavní hrdinové polidští (pokazí?) a do vztahu se dostanou nové zápletky, konflikty... Nebo může nechat hlavní postavy zemřít a jejich dokonalost tím zpečetit navěky - nesmí to ale vypadat (jako v tomto případě), že autor už nevěděl, jak dál. Myslím, že po téhle oddechovce si budu muset nasadit ještě jednu.... celý text

Šikmý kostel 2 2021, Karin Lednická

Tentokrát píšu komentář bezprostředně po dočtení knihy, sotva půl hodiny, a tak ve mně emoce jen víří. Byl to příběh tak strhující, tak bolestný, tak smutný, tak skutečný, tak lidský a tak málo veselý… Musela jsem si občas dát pauzu a knihu odložit, abych vstřebala osudy postav, ke kterým jsem si během té dosavadní téměř tisícovky stran vytvořila pouto (je zajímavé, že především k těm mužským). Dokonce – a to u dobrých knih nedělám – jsem se v jednu chvíli musela podívat trochu dopředu, abych zjistila, jak to bude s jednou větví rodiny dál, jak moc jsem se o ně bála. Zatímco při čtení prvního dílu jsem si připadala jako nepopsaná stránka, kterou někdo zaplnil novým textem, u druhého jsem tušila, co asi postavy čeká, přece jen knih z meziválečného období a druhé světové války jsem četla dost, stejně jako jsem viděla mnoho filmů a i ze školy něco v hlavě zůstalo – o to víc mě příběh semlel. Proto si namísto opětovného opěvování autorčiny práce dovolím připomenout několik citací, které mi v hlavě nejvíc zarezonovaly. Není náhoda, že až na tu první pocházejí z posledních částí knihy. „Člověk musí hrát s těmi kartami, které dostane. Nemůže je složit na stůl a představovat si, o kolik líp by se mu hrálo, kdyby dostal nějaké lepší.“ „Když se valí černé mraky, proč si namlouvat, že je obloha blankytně modrá?“ „Jestliže je z pekla východisko, pak se bytí v pekle snáší snáz. Možnost sáhnout si kdykoli na dráty je přece také jakási svoboda.“ „Sebelítost je předstupněm rezignace. A rezignaci dělí od úplného konce jenom malý krok. Tady obzvlášť. Rezignace totiž krade sílu. Vysosá z člověka všechno, co v něm ještě zbylo. Udělá z něj bezduchou nádobu, která nedokáže projít zpříma narýsovanou linkou zdejších dní: ráno vstát, přes den dřít a večer nebrečet.“ „Historii píšou vítězové. Napíšou si ji, jak budou chtít.“ „Vzdát to můžeme kdykoli později.“... celý text

Šikmý kostel 2020, Karin Lednická

Kdybych se narodil před sto lety V tomhle městě. U Larishů na zahradě trhal bych květy Své nevěstě... Vím, že Těšín není Karviná, a díky doslovu taky vím, že není Karviná jako Karviná. Přesto mi ta písnička Jarka Nohavici zní v uších i týden po dočtení. Během toho týdne jsem přemýšlela, co bych o knize napsala, abych tím vyjádřila své nadšení z četby, svůj obdiv k práci autorky, a přitom neopakovala to, co napsaly stovky uživatelů přede mnou. Ale nic originálního mě nenapadlo, všechno tu už zaznělo. Tak se tedy jako většina komentujících skláním před paní Lednickou, která při psaní románové kroniky nezanedbala žádný z pilířů správného románu: postavy nejsou ploché ani jednotvárné, hovoří autentickým jazykem, mají opravdové problémy odpovídající jejich době, obývají reálná místa a jejich životy ovlivňují skutečné události. Ještě že člověk nikdy neví, co ho čeká.... celý text

Kde končí nebe 2020, Petra Lejsková-Langová (p)

Nádherná knížka. Přestože "onen svět" byl vymyšlen a popsán opravdu zajímavě (a hlavně pozitivně!), byla jsem ráda, že se posléze děj přesunul a odehrával se v "tomto světě", který znám a mám ráda. Bára byla úžasná, takovou kamarádku bych brala! Líbilo se mi, jak Bářin život začal brzy uhýbat z vyjetých kolejí, jak věci, které zpočátku korespondovaly s tím, co už Bára jednou zažila, nabraly jiný směr. Líbila se mi paralela s filmem Terapie láskou. (Celkově mám ráda, když jsou v knihách zmínky o skutečných lidech, místech, filmech, hudbě, což knížky Petry Langové splňují.) Líbilo se mi Bářino pátrání, koho musí zachránit, a její vůle opravdu to udělat. Líbilo se mi, jak jsem byla napnutá, zda Bára dokáže zvrátit i svůj osud. Nelíbil se mi konec. P.S.: I další české autorky v knihách vylíčily "život po životě" - doporučuji Lososa v kaluži Markéty Lukáškové a zejména Kdo se postará o Annu od Kateřiny Pantovič.... celý text