Aknel26 komentáře u knih

Bluey a především její sestřička Bingo jsou u nás už dlouhou dobu animák číslo jedna. Máme plyšáky, pyžámko, plavky, ložní povlečení, a dokonce i těstoviny s těmito pejsky. Jsou to příběhy plné lidskosti (jakkoli to zní poněkud absurdně, když jde o psy), rodinné soudržnosti, vtipu i poučení. Jde o drobné příhody ze života, které se můžou stát komukoli.
Když tedy vyšla knížka, kupovali jsme ji ještě v předobjednávce. Jedná se o zpracování šesti epizod seriálu – třeba jak se šli koupat a zapomněli věci, jak Bingo řešila problém nebo jak se Bluey chtěla stát spisovatelkou.
Knížka však přinesla spíš zklamání. Samozřejmě ne, co se týká ilustrací nebo samotných příběhů, to je oboje stejně kouzelné jako v televizi. Problém tkví v tom, že je zde málo textu. Pokud čte někdo, kdo příběhy zná, v zásadě to nevadí, text je spíš taková berlička, o kterou se lze opřít a vyprávět spíš podle obrázků. Problém nastane, když vypráví někdo, kdo seriál nesleduje (u nás babička), nebo ten, kdo nemá takové vyprávěcí vlohy (tatínek). Příběh se pak z pětiminutového stává dvouminutovým, případně koktavým, jak se dotyčný snaží něco vymyslet, anebo se děj posouvá někam úplně jinam. Vytrácí se vtip, lehkost a občas i příběh samotný. Je to velká škoda a bohužel se to týká nejen tohoto výběru, ale i kratších knížek, které vyšly jednotlivě.
Zatímco u nás vyšel s velkou slávou tento soubor, v Polsku už mají v knihkupectvích dva. A s potěšením jsem zaznamenala, že textu trošinku přibylo. Dokonce se objevil i jeden komiks. (Mimochodem, v knihkupectví ve Vratislavi jsem našla i samostatné komiksové zpracování závěrečné epizody o stěhování, je to pěkně tlustá kniha.) Pokud se tedy cítíte na to, abyste se poprali s polštinou, neváhejte objednat i v našich e-shopech. Kdoví, kdy se tady pokračování dočkáme.

(SPOILER) Spoiler je až v závěru komentáře.
Dvojici autorů Šlik – Morkes známe ze čtyřdílné série o dětech z Klárova, která se nám moc líbila. Když tedy před prázdninami vyšla novinka Černobílé léto, bylo nám jasné, že prázdninová četba je zajištěna. Přečteno bylo rychle, zato s komentářem a hlavně s hodnocením si nevím rady. Nejdřív zmíním to, co se nám na knize líbilo.
Já asi nejvíc oceňuji ten přesah, jaký Šlikovy knihy vždy nabízí – tentokrát se dozvíme plno informací o městě Úštěku, jeho architektuře a okolí. Synovi se zase nejvíc líbilo, jak byl příběh napínavý. Chválím ústřední téma šikany, které je stále aktuální, i to, jaké prototypy postav zvolil do rolí potenciálních cílů i agresora. V závěru navíc dost výstižně připomněl, jak taková šikana často začíná: „Když nechceš, aby se ti někde posmívali, nejlepší, co můžeš udělat, je začít se posmívat někomu jinýmu. Když se k tobě ostatní přidají, máš šanci, že se na tebe zapomene.“
Autorovi bych odpustila i to, že v zájmu budování napětí a směřování k poučení poněkud zanedbal logiku, třeba co se týká hašení a vyšetřování požáru. Ani vedoucí tábora se nechovají zrovna předpisově. Dětští čtenáři tohle tak neřeší.
Pokud by konflikt zůstal jen mezi dětmi, bylo by vše ok. Došlo by k nějakému střetu, který by vedl k napínavé, třeba nebezpečné situaci, a následně by se vztahy v kolektivu urovnaly. Bohužel, do příběhu vstupují i dospělí a jejich motivace. A tady si myslím, že autor přestřelil. Varuji před VELKÝM SPOILEREM v další části komentáře.
Jedna z postav se rozhodne zabránit vybudování uprchlického tábora tak, že podpálí chatku v dětském táboře a vinu se pokusí hodit na kluka s africkými kořeny, který je jednou z hlavních postav. Chce tak ovlivnit mínění veřejnosti vůči uprchlíkům, kteří jsou údajně nebezpeční. A to už vůbec nemluvím o tom, jaké plány má s oním chlapcem. Padnou tu výrazy jako bílá rasa nebo „přičmoudlík“, tvrzení, že „normální je bejt bílej“, zazní tu text písně Bílá liga kapely Orlík. Já vím, že z textu naprosto jasně vyplývá, že takové názory jsou špatné a nebezpečné, je přesně vytyčeno, že dotyčný je postava záporná – přesto si myslím, že podobné názory a zápletky do knížek pro děti kolem jedenácti dvanácti let nepatří. KONEC SPOILERU.
V závěru bych ráda podotkla, že syn, který knihu četl přede mnou, to neprožíval tolik jako já, vnímal hlavně tu atmosféru a napětí, což autor umí vykreslit na výbornou, hlavně kvůli tomu nechci knihu tak docela zatratit. Možná jsem jen citlivá na podobné názory. Každopádně hvězdičky udělovat nebudu.

Zatímco ostatní se v komentářích přiznávají, jak jim hlavní hrdinky knihy byly nesympatické, já jsem to pociťovala naopak. Všechny mi přišly vcelku sympatické a nedovedla jsem si představit, u které z nich bych se smířila s tím, že skončila mrtvá na skalní plošině. Líbilo se mi přelévání nálad mezi kamarádkami, to, jak vyplouvala na povrch různá tajemství, emoce, nevyřčené křivdy. Líbilo se mi i líčení trekingových útrap, soucítila jsem s děvčaty. Překvapovalo mě, jak dobře to zvládala Joni, žádný absťák?
Víceméně celou dobu jsem tušila, o co jde v kapitolách nazvaných Pátrání, naopak konec byl na mě až moc divoký, najednou se vyrojilo plno záporáků, přičemž někteří byli jen záporní a jiní zápornější. Závěrečná akční scéna by byla fajn, kdyby nebyla tak natahovaná, ale beru, asi si útrapami musely projít všechny čtyři postavy. Rozuzlení mi přišlo kapku překombinované a poslední dvě kapitoly jaksi očekávané, takovým "Potom" končí většina podobných knih.
"Osamělost není nepřítomnost dalších lidí. Je to nepřítomnost lidí, kteří vám rozumí."

Je zajímavé, že všechny knihy Petry Langové, které jsem četla, měly něco společného: vůbec mě nebavily začátky. Byly nadupané hláškami, jako by si paní spisovatelka dopředu připravila slovní spojení a ironické poznámky, které plánuje použít, a pak je odškrtávala. A když tu zásobu vystřílí, začne psát normálně – a mě si tím získá.
U knihy Ještě jednu noc to bylo stejné; tady to bylo ještě umocněné skutečností, že autorka chtěla, aby postava působila negativně – což se povedlo a trvalo dlouho, než jsem si Kristýnu zamilovala. Ale pak jsem jí moc držela palce a byla jsem napnutá, kde se ukrývá pravda, který svět je ten pravý a ve kterém se Kristýna ocitla jen náhodou. Nebo že by to byl sen?
Možná víc než se slovy to autorka umí s emocemi. Dokáže čtenáře dojmout, rozesmát, naštvat, pohladit, dát pomyslnou ťafku i přimět k přemýšlení nebo ke vzpomínkám. Jak by vypadal náš život, kdybychom něco udělali jinak?
A krom toho je to ORIGINÁLNÍ a NEPŘEDVÍDATELNÝ příběh, ne jako většina dnešních romancí, které jsou na jedno brdo, jen zasazené do různých prostředí, časů, světů… Tohle byl NÁŠ svět a v něm se jedné holce stalo něco, co možná nezažije nikdo jiný. Ano, ta linka „napravení“ nesympatické postavy je předvídatelná, ale příběh se ubírá klikatými cestičkami, občas se přihodí nějaká zdánlivě bezvýznamná situace, na kterou čtenář brzy zapomene, ale ona se později vynoří, třeba o sto stran později, a najednou je to klíčový moment (viz třeba setkání s novinářem).
Nejvíc ze všeho se mi ale líbí, jak to má autorka všechno promyšlené, jak do sebe všechno zapadá. I ten závěr byl nakonec uvěřitelný (přestože by mi tam víc sedělo, už vzhledem k tomu, že Kristýna poznala "své děti" už starší, kdyby šlo o vdovce či rozvedeného muže s dětmi).
Je to asi kýč, ale milý, nepodbízivý a dobře vystavěný.
No, píšu sice originální příběh, a on byl, ale přesto jsem si během čtení mnohokrát vzpomněla na knížku Vzpomínáš si? mé oblíbené – a bohužel už zesnulé – Sophie Kinselly. Lexi je vlastně taková Kristýna naopak. Probouzí se po autonehodě s amnézií, kdy jí z paměti vypadly poslední tři roky života, a ona se ocitá v úplně jiném světě – žije jinde a jinak než dříve, má manžela, kariéru, nové kamarádky a ty staré se k ní nehlásí… Přijme za své svoje nové ambiciózní já, nebo se dokáže vrátit ke svému původnímu životu? A vrátí se jí paměť? Moc moc doporučuju!

Můj letošní červenec se nesl ve znamení Anderse de la Motteho. Zločin v Amalfi je už jeho třetí knihou, kterou jsem o prázdninách přečetla.
Oproti Zločinu na Capri, který jsem četla loni, trochu ubylo popisu prostředí a jídel a naopak přibylo detektivní práce a pátrání. Svým způsobem je to vlastně dobře – loňská četba nás přiměla Capri navštívit a poznat místa z knihy (vylezli jsme k Tiberiově vyhlídce, projeli se lanovkou nad ostrovem a omrkli Villu San Michele) – doporučuji, protože Capri je úžasné a spravilo nám chuť po pobytu ve špinavé Neapoli. Na druhou stranu i den tam nám řádně provětral peněženku – a v Amalfi je prý ještě dráž.
Pasáží, které čtenáře nalákají k návštěvě Itálie nebo alespoň nějaké italské restaurace, je tu ovšem stále dost.
Detektivní zápletka se mi líbila. Rozvětvená rodina Byhlénových nabízela mnoho variant řešení a já se musím přiznat, že jsem netipla ani správnou oběť, natož vraha. Vyšetřování se neslo v duchu knih Agathy Christie, jako je třeba Hadí doupě: rodinný klan, v němž ten nesnáší toho a ten by zas měl důvod zbavit se tamtoho, oddělené výslechy a náhodou zaslechnuté střípky, dedukce vyšetřovatelů…
Škoda že na další pokračování sérií de la Motteho si musíme počkat – na Zločin v Římě skoro celý rok.

Před pár dny jsem napsala vyloženě zklamaný komentář k předchozímu dílu (Skleněný muž) a trochu jsem se bála, zda nebude propad kvality pokračovat i nadále. A víte co? Ani náhodou! Rezavý les mě úplně pohltil a Šedá dívka mě donutila číst až do noci. Chválím návrat k (víceméně) reálnému příběhu i objasnění případu. Výhrady bych naopak mohla mít k bojovým superschopnostem Leo, která láme nosy na počkání, a především ke změně chování Martina Hilla, ze sympaťáka se stává tak trochu podrazák a to mě mrzí. Snad se zase vrátí na správnou cestu. Na pokračování si musím počkat, což je škoda, protože konec byl nečekaný a slibný.
Ještě si tu odložím jeden citát o žárlivosti (není z konce knihy a nic moc nevyzrazuje):
„Muži jako on žádný důvod nepotřebují. Jejich žárlivost je projevem jejich nejistoty a to je pak jedno, jestli k ní mají skutečný důvod. Pořád jsou si nejistí, a proto věčně žárlí. (…) Pokud vám někdo nadává a obviňuje vás z nevěry a přehání to, pokud vám vyčítá všelijaké hrozné věci, možná vás dokonce mlátí… Postupně dospějete do bodu, kdy se vykašlete na rizika a necháte to běžet. Potrestáni jste už byli, tak co? Proč do něčeho nejít?“

Občas se to tak přihodí, že po skvělém prvním dílu přijde velmi nepovedené pokračování - a toto je za mě právě ten případ. Leo sebou nechá opět manipulovat svým potrhlým otcem, který se dokáže proměnit tu v Davida Copperfielda, tu v krále ohňostrojů, a Martin se ocitá v podivném sídle ještě podivnější rodiny a pod dohledem "tajemného protivníka" odhaluje její tajemství. Snad jen romantická linka byla příjemným zpestřením.
Já opravdu nejsem fanynka sci-fi a je paradoxní, že ze dvou fantastických linek mi ta s UFO přišla uvěřitelnější.
Závěrem: byla to blbost, ale aspoň velmi čtivá a neodradila mě od dalšího dílu. Snad bude příběh reálnější.

Série Kluk v kopačkách u nás stále ještě kope první ligu. O jarních prázdninách se Tomáš na pár dní vrátí do svého starého bydliště, aby navštívil kamaráda a zakopal si se svým bývalým týmem. Vyslechne si tam historku o tajemné postavě, která se objevuje na fotbalových zápasech... Líbí se mi, že se paní spisovatelka orientuje i v současných trendech - kluci sbírají fotbalové kartičky a syna nejvíc potěšilo, že zazněl i výraz skibiďák.
Do veselého příběhu autorka opět včlenila několik závažnějších témat. Jedním z nich je i šikana, která se po zásahu naší party naštěstí nestihla rozjet do něčeho nebezpečnějšího. A pak je to něco, co se týká hlavně dospělých a s čím se na dětských fotbalových turnajích setkáváme bohužel velmi často - ambice rodičů, kteří už u malých dětí upřednostňují výsledky před sportovním chováním a skutečností, že v přípravkách jde především o to, aby děti sport bavil a aby rozvíjely své dovednosti.

Porevoluční Bořík se svému Já ze 70. a 80. let zdaleka nevyrovná. Je hubatý na rodiče, kamarádům neříká pokaždé pravdu, v popředí je Zuzana Šírová - což je možná pochopitelné, protože Bořík, jak několikrát sám zmíní, přišel do puberty, přesto mě to štvalo. Rodinná situace moc důvodů k úsměvu nenabízí, chování rodičů mi přijde z obou stran vyhrocené a závěrečné řešení mi z pohledu dospělého připadá jakési polovičaté a mám podezření, že ve skutečnosti by takový vztah stejně nefungoval. Abych ale nebyla jen negativní, nad líčením setkání s pisatelkami inzerátů jsem se neskutečně bavila a doslova jsem nahlas řvala smíchy.

Série o partě španělských malých fotbalistů u nás frčí v klasické i komiksové podobě, ale i napotřetí musím říct, že v ději komiksová verze řádně pokulhává. Příběh se odehrává ještě předtím, než Fotbaláci vznikli, krátce po Peškově přistěhování do Malé Sevilly. 23. června večer se koná utkání mezi týmem Soto Alto a nedalekým Vrčounovem. Zápas se koná každoročně večer a při zhasnutých světlech, jen ve světle táboráku, a tým, který vyhraje, má na celý rok v držení sošku sv. Jana Křtitele. Letos navíc obě obce slaví sto let od svého založení, takže výhra je o to prestižnější. Hráči Vrčounova však hrají tak, jako by snad o sošku ani nestáli... Jako vždy - nápad dobrý, rozuzlení ne tak dobré a nejsem si jistá, zda je pro malé čtenáře vůbec srozumitelné. Hezký je nicméně nápad s přáním, které si člověk musí pomyslet právě při skoku přes oheň a celý rok o něm nikomu neříct.

Velké překvapení. A to nemyslím děj knihy, ale její samotné vydání v češtině. Vzhledem k tomu, že dosud poslední, desátý díl vyšel již před třemi roky, byli jsme se synem smíření s faktem, že nakladatelství se desátým dílem se sérií rozloučilo a další vydat nehodlá. A vida!
Myslím ale, že bychom bez dalších třinácti pater o moc nepřišli. Přečteno bylo opět raz dva, některé scény vyvolaly úsměv (spíš tedy u syna), cením si práce překladatelů, co se týká třeba jmen postav, ale to je tak všechno. Terry a Andy se tentokrát vydávají tábořit, přičemž se k nim přidávají postavy z nižších pater a také novinářka Hana a fotograf Oto Foto. Všichni společně rybaří, ale vytáhnou jen starý škrpál. Večer si u táboráku vyprávějí strašidelné příhody a strašidla tím přivolají…
Možná jsme se ale jen za ty tři roky čtenářsky posunuli už jinam.

(SPOILER) Myslíte, že neexistují knížky, které se čtou zároveň lehce a nelehce? Ale existují! Právě Víry patří mezi ně.
Lehce proto, že čtení utíká, stránky se snad otáčejí samy, ani jsem se nenadála a měla jsem dočteno. O to déle ale budu o knize přemýšlet.
Nelehce kvůli těžkému tématu, anebo možná tématům. Jediné, co jsem dopředu věděla, že je to o ženě, která naletěla nějakému vykukovi a přišla o spoustu peněz. Totéž se bohužel stalo i mojí mamince, i když nešlo o tolik peněz a řešila to jinak než Ester. Možná i proto jsem hlavní hrdince věřila každou myšlenku, přišla mi velmi reálná a bylo mi jí neskutečně líto.
Moc se mi líbilo, jak při „výkonu zaměstnání“ dokázala své myšlenky soustředit na něco jiného, oddělit tělo a mysl. Namísto nechutných praktik svých „klientů“ tak myslí na vaření guláše a knedlíků, tlačenky a podobně. Působivý byl i kontrast mezi „prací“ Ester a vzpomínkami na dětství strávené se silně věřící babičkou, jejíž názory bez ptaní přebírala.
Její upnutí na syna bylo možná až patologické, ale i pro to mám jako dítě, které vyrůstalo jen s maminkou, pochopení. Každopádně Vojta se svým zápalem pro vědu se mi moc líbil, připomínal mi zase mého syna.
Knížka byla dost smutná, ale měla i pár pěkných momentů, vlastně ani nevím, proč mě nejvíc potěšil moment, kdy Ondřej dal Ester svoji bundu a kamarádsky ji objal. A i závěr byl vlastně pozitivní, i když trochu otevřený a můžeme si dosadit, co chceme.
Obálka je šílená, ale název naprosto dokonalý.

Poslední díl této série vygradoval ve velkolepé finále plné napětí, akčních scén a nečekaných zvratů, co se týká postav i falešných podezření. Krom toho ale nabídl spoustu zajímavostí (třeba o členění kostelů nebo o tom, jaké listiny mohou být důležité pro historiky, případně stručný výklad o vysokoškolských titulech) a zabrousil i na jedno vážné téma, jímž je domácí násilí. Závěr knihy byl strhující.
Mně jako matce přišlo opět úsměvné chování Jindrových rodičů, co se týká miminka - dvoutýdenní novorozenec je přece u maminky. Naopak úplný konec vyvolal spíš smutek tím, jak byl jednoznačný. Jen neradi se s tou partou zvídavých dětí loučíme.

Od Anderse de la Motteho jsem četla už sérii s Petrem Vinstonem a také Zločin na Capri a u obou jsem vysoko hodnotila důraz na detaily, rozvíjení vztahů mezi postavami a poklidnou atmosféru. Je skoro k neuvěření, že Pán hory má stejného autora! Byla to zběsilá jízda od začátku až do konce, ale líbila se mi i tak.
Už jen to téma urbexu je neotřelé, moderní a trochu strašidelné. A tak nějak stísněně působí i oddělení odložených případů, kam je za přispění ambiciózního kolegy a vlivné matky přesunuta hlavní vyšetřovatelka, sympatická Leo. Její noví podřízení jsou vesměs podivné figurky, i když překvapivě schopné. Děsivé jsou scény z mládí Leo, stráveného s podivínským otcem, a to jsem ještě nemluvila o pasážích napsaných tajemným pachatelem! Naštěstí se ale autor obešel bez explicitních popisů vraždění, utrpení obětí a mrtvých těl.
No prostě jsem byla permanentně napnutá jak kšandy! Líbilo se mi střídání časových rovin, stejně jako vypravěčů a postav v popředí, za párkrát jsem se dobře zorientovala, kdo je kdo. Zato pachatele jsem neuhodla a to se mi zas tak často nestává. Co se jeho týká, přichází nicméně jediná moje výtka - jeho počínání v závěru knihy, zejména co se týká Julie, tak nějak nekorespondovalo s obrazem, jaký o sobě vytvářel ve svých příspěvcích.
Další díl už mám doma.

Komentář k této knize jsem dlouho odkládala. Nějak se mi nechtělo...
A vlastně se mi nechtělo ani číst, docela jsem se knihou protrápila. Těšila jsem se na více historek z italské vesnice, a zatím jsem dostala střípky z práce redaktora, z partnerského soužití, z rodinného kruhu - a fobie z Martinova nedořešeného předchozího vztahu. Myslím, že jsem se nezasmála jedinkrát, snad jen párkrát ocenila nějaký výstižný komentář nebo zmínky právě o životě (a administrativě) v Itálii. Ráda bych napsala něco více pozitivního, ale... víte co.

Celá série byla úžasná, třetí díl mi ale sedl nejméně. Chyběl mi Ivan, a nejen on. Kam se poděly téměř všechny postavy z předešlých dílů? Doufám, že vzhledem k věku mnohých z nich neplatí cimrmanovské "kampak se nám ti čerchmanti schovali? Neschovali se, milé děti, umřeli..." Z původních postav zůstali jen Chroust a jeho žena a v pár scénách také Šárčina matka. Patrik, kterého jsem si oblíbila, schází.
Z nových postav je nejvýraznější Bety, ta mi ale vůbec sympatická nebyla. Její záliba v ženatých mužích, která v jednom případě přešla v jakousi posedlost, možná měla působit jako odlehčení dvou hlavních dějových linek, Šárčiny osamělé a Honzovy existenciální, mně ale připadala povrchní, stejně jako kýčovité romány, které Bety psala.
Šárka se učí žít nejen bez Ivana, ale také v novém prostředí šumavské samoty, potýká se s nepřijetím od ostatních členů vesnice, kteří mě tedy velmi vytáčeli, postupně si k nim ale nalézá cestu. Zaujala mě postava místního faráře - amatérského malíře. Kolem Šárky se přirozeně vyskytují i muži a Šárka bojuje s pocity, zda Ivana novým vztahem nepodvede. A také tu řádí krvelačná bestie…
Kniha se odehrává v průběhu celého roku, každé roční období má svoji kapitolu nazvanou podle slovanských bohyň: Morana, Vesna, Živa, Oseň.
Konec mě potěšil a hezky celou sérii uzavřel. Rozhodně bych nepřirovnávala k Patriku Hartlovi, který ve svých knihách jen klouže po povrchu, atmosféra, psychologie postav a především pěkný styl mu nic neříkají.

Nové Tomášovo dobrodružství jsme se synem slupli jako malinu. Jelikož obě základní dějové linky jsou nastíněny v anotaci, připomenu ještě tři drobnosti, které mě v ději (ne)potěšily.
Moc se mi líbí "přičichnutí" kamarádů k wheelchair basketbalu (basketbalu na vozíku) a chválím také výběr divadelního představení pro vánoční besídku (Vánoční koleda od Charlese Dickense).
Naopak bych chtěla varovat malé čtenáře a jejich rodiče, aby byli při čtení obezřetní - přestože je Tomovi teprve osm let, už ví, jak to chodí o Vánocích. Myslím, že tady autorka mohla s ohledem na věk čtenářů zůstat tajemná.

Po prohrané sázce jsem byla donucena přečíst si další díl poseroutky - a abych byla spravedlivá, musím říct, že to nebyl žádný trest, naopak jsem se dobře pobavila a několikrát se i nahlas zasmála. Děj se odehrává během tří dní, kdy si Heckleyovi vyjedou na letní dovolenou. Program plánují podle časopisu i na principu gamebooku, ale pochopitelně dojde k mnoha komplikacím a absurdním situacím. Moc mě bavilo líčení trablů se člunem, se seletem, s ubytováním, s Fousáčovic rodinou i s klíčky od skříňky v aquaparku. Jen Mannymu tu španělštinu nějak nevěřím...

Možná měl Patrik Hartl smůlu, že jsem jeho Manželství četla po knížce Lenky Chalupové Když se trhá nebe, kterou hodnotím velmi vysoko.
Faktem ale zůstává, že mě Manželství nebavilo. Nemělo propracovaný příběh ani silnou zápletku, byla to spíš jen taková mozaika jdoucí po časové ose, a když už k nějaké významné události došlo, byla vyřešena během pár řádků či stránek. Vím, že právě proto mají čtenáři Hartlovy knížky rádi - je tam tolik událostí, detailů a střípků z každodenního života, že tu každý najde něco, s čím se může ztotožnit, u čeho si může říct, jééé, to se mi taky stalo, jééé, tam jsem byl taky, jééé, tohle (auto, foťák, nábytek...) jsem taky měl. Ale postavit na sledu událostí celý román je trochu vratké.
Začátek byl ještě dobrý, připomněl mi knihu Jana a Jan (vřele doporučuji, pokud také chcete zavzpomínat na 70. léta a nevadí vám trocha tehdejších, zejména vojenských reálií, už proto, že je psaná z pohledu mladé ženy i muže), ale pak už děj jen tak klouzal po povrchu. Vždycky se na moment zastavil, přičemž to přesně vymezil letopočtem, chvíli pobyl a zase honem skluz o pár let dál. Posledních asi sto stran, kdy hlavní postavy žily odloučeně, ale stále je k sobě cosi táhlo a ony se tomu bránily, se vleklo jako žvýkačka a konec byl vysvobozením.

Ke knížce nás přivedly ilustrace Petra Morkese, které známe ze série knih o dětech z Klárova. A i tentokrát jsme byli s četbou spokojení. Osobně bych se chtěla poklonit především autorce za zajímavý a napínavý příběh ze současnosti - jakožto takřka odpůrkyně fantasy jsem vždycky vděčná, když nějaký autor dokáže vystavět dobrý příběh, aniž by k tomu potřeboval kouzla, tajemné světy a nadpřirozené schopnosti. To se povedlo, téma vykradačů ptačích hnízd a pašování ptáků i jejich vajec bylo neotřelé, ale zajímavé a aktuální, stejně jako nás zaujal koníček dětí - landkiting. Hlavní hrdinové byli sympatičtí a odvážní tak akorát, aby člověk věřil, že jsou to ještě děti a že se k takovému dobrodružství i ve skutečnosti můžou nachomýtnout, a bylo hezké, jak přirozeně se do pátrání zapojili i dospělí.