Medvědín

Nejsem fanoušek hokeje a vlastně ani většiny kolektivních sportů, kde je nutný fyzický kontakt. Nejsem ale vůbec překvapený, jak hráče a zázemí jednoho malého klubu autor popsal. Řekl bych, že se mu to povedlo skoro dokonale.
Za naším domem jeden ambiciózní tatínek minulé léto taky svého syna driloval ve střelbě na branku. Prásk..prásk...prásk.
No a že naše činy mají své následky a důsledky, je jasné. Dobré to je, když se to dotýká jen nás, ale mnohdy tomu tak není. Okolí mnohdy schytá mnoho odražených puků a někdy i přímých střel.
Kniha se mi líbila. To jak autor vystavěl příběh a jak střídal jednotlivé postavy a scény v krátkých odstavcích, jak popisoval jednotlivé osoby, jejich myšlení a pohnutky, a jak dokázal z příběhu dostat maximum, to vše se nedá hodnotit jinak, než že se jedná o skvělou knihu.

Kniha umí vyvolat emoce, je tam hloubka. To, co mi kazilo dojem je, že tak polovinu knihu jsem byl fakt naštvaný, protože takové věci se ve skutečnosti opravdu dějí a bylo to jak ze života. Nádherně tam je rozepsaná bezohlednost a zbabělost, lidská omezenost a povyšování se nad ostatní, ale jsou tam i kladné vlastnosti. Bohužel jsem založením pesimista a nějak přecitlivělý vůči násilí na ženách, tak se mi ty špatné vlastnosti zvýrazňují. Nejspíš si přečtu ještě druhý díl, a i nějakou jinou knihu od autora (tohle byla moje první), ale do trojky se už pouštět nebudu. Naprosto přesně vystihla můj dojem uživatelka Lagarto, která psala komentář ke druhém dílu: "styl psaní – klipovité střídání několika scén vždy po dvou – třech stránkách je po nějaké době už trošku únavné, stejně jako neustálé naznačování dalšího vývoje a zavádění do slepých uliček." Takhle nějak to vidím i já a toto klipovité střídání v novodobé literatuře začíná být asi standard. Umělé navozování napětí střihem (jako u filmu nebo seriálu), ale na můj vkus je to moc často a moc brzy, že mi to pořádně nedovolí se začíst.

...pamatuju doby,kdy byl sport ještě zábava ...

Svoji první knihu od Fredrika Backmana jsem četla na doporučení známé a opět nezklamala :) Nalákala mne na hokej, který mám moc ráda, ale nakonec o něj zas tak moc nešlo. První půlku jsem četla jedním dechem, pak děj začal trochu uvadat a já se trochu nudila a bála se, že to skončí tak nějak nijak. Pak zase zvrat a poslední dvě hodiny jsem přečetla v kuse se zatajeným dechem.
Líbilo se mi, jak se autor věnoval jednotlivým postavám, každá dostala svůj prostor. Určitě si přečtu další díly, ale musím to přeložit nějakou oddychovkou. Temná studená severská atmosféra je pro mě vyčerpávající.

Medvědín byl jiný než předchozí Backmanovy knihy, byla vážnější a smutnější. Ale naprosto úžasná, plná životních mouder.. Medvědín jsem si zamilovala, stejně tak lidi v něm. Hlavně Benjiho

Všichni už četli Medvědín, jenom já ne. Tak konečně i na něj došlo. Zpočátku to bylo dost krušné, musela jsem akceptovat, i když nijak nadšeně, autorův styl psaní.
Chvílemi jsem váhala, zda knihu odložit nedočtenou, všech těch autorových opakujících se, jen sotva se rozvíjejících situací, jsem měla docela po krk. Prostě, měl v tom hokej a skoro bez výjimky pořád jen hokej.
Naštěstí to úspěšně dotáhnul do konce, takže vím, jak první část dopadla.

A teď pozor: SPOILER!
Jedna scéna mě s autorem - kecálistou - usmířila.
Dívka míří brokovnicí na čelo kluka, který jí hodně ublížil a chystá se to zmáčknout... A on brečí, sopel mu teče po bradě a nakonec se z toho předsmrtného děsu pomočí...
Ale dívka ho nezastřelí. Řekne mu: teď se budeš potmě bát stejně jako já... a on od té doby už pořád spí s rozsvícenou noční lampičkou... Pomsta mívá různé podoby...
Kniha je to rozhodně dobrá, ale na můj vkus příliš těžká. Trpěla jsem s postavami, na kterých jiné postavy spáchaly příkoří, a že těch příkoří bylo hodně. Takže přemítám, zda vůbec pokračovat druhým dílem...

Mrazivý sever, dlouhé temné zimní noci, sněhové vichřice... není divu, že někteří tam z toho zmagoří...

Za mňa je Frederik Backman neskutočne zručný spisovateľ.
Takto nabudený, dojatý, napätý, pobavený som pri knihe už dlho nebol a možno to bolo aj celkom po prvý krát v takejto náloži.
Kniha u mňa mala polovičný úspech zaručený už len tým, že mám veľmi rád hokej ale to by samo osebe nestačilo na takéto hodnotenie. To veru ani zďaleka.
Hodnotenie má preto také vysoké lebo Backman sa venuje všetkým svojim postavám natoľko že každú z nich na konci poznáme ako svojho vlastného suseda alebo možno aj lepšie.
Žiadna nie je odsunutá aby sa vytvoril priestor pre inú.
A cítime všetko to, čo si práve sama zažíva.
Príbeh sám o sebe nie je ktovieako zaujímavý. Švédsky filmári by z toho vedeli raz dva urobiť priemernú krimi drámu. Zaujímavým ho robia práve tie dobre napísané postavy ktorým sa dostávame až pod kožu.
Medvedín/Medvedovce radím jednoznačne medzi knihy ktorým sa vyplatí venovať svoj čas, a to viac ako len raz.

Strašně ukecané. Kvanta patetických vět, které asi měly působit silným emocionálním dojmem - navíc se dost opakovaly. Příběh i prostředí jsou vymyšlené pěkně a je to hnusné (takovým tím bizarně fascinujícím, zábavným způsobem), ale tenhle pán psát prostě neumí.

Tato kniha mě dost bavila. Nejsem hokejista, vůbec to nevadí. Je to hjlavně o mezilidských vztazích. O dvou městech, soupeřících lidech, kteří berou možná některé věci příliš vážně. Co to vše způsobí, když si někdo myslí, že můžeš vše... Úžasně napsaný příběh.

25.08.2025

Hezky promyšlený příběh obyvatel jednoho odlehlého maloměsta, které žije místním hokejovým klubem. Autor nastoluje spoustu závažných rodinných a společenských témat, která úspěšně proplétá mezi sebou a vše to působí velmi věrohodně. Ze všech témat mě osobně nejvíce zaujalo společenské postavení oběti znásilnění, ale myšlenek je tam opravdu mnohem víc.

A tím se zároveň dostávám k tomu, proč přes výše uvedené hodnotím jen průměrnými třemi hvězdičkami. V první půlce knihy tam bylo hrozně moc nových postav, ve kterých se mi těžko orientovalo (forma audioknihy tomu zřejmě taky nepomohla). Ani vlastně nejde určit, která postava je hlavní. Autor neustále skáče od jedné postavy k druhé, vždy něco naťukne a jde zase jinam. Takhle otevře mnoho příběhů a témat, kde jedno ovlivňuje druhé. Ve finále je z toho taková patlanice, která sice dává smysl, ale všemu se věnuje jen tak povrchně, což je škoda a já se díky tomu nemohla do jednotlivých postav pořádně vžít. Celé jsem to jen tak bez většího emočního dopadu pozorovala jakoby zvenčí. Podobný styl vyprávění měl autor i v Úzkosti a jeho lidé, které jsem od něj také četla/poslouchala. Ale tam to nenabobtnalo do takových rozměrů, bylo to vtipné a prostě mi to sedělo - Medvědín na mě ale bohužel dojem neudělal. Možná ho ale někdy v budoucnu znovu zkusím, tentokrát ale jako tištěnou knihu.

Tuto knihu jsem začínala číst celkem třikrát. Stále jsem se nemohla nastartovat, ale nemohu říct, že by se mi úvod četl špatně. Jen to tak vyšlo, respektive dvakrát nevyšlo. Pak jsem se začetla a už to odsýpalo.
Kniha ze sportovního prostředí odhaluje vztahy, které tvoří sport, ale i to, jak sport, v tomto případě hokej, ovlivní dění jednoho menšího města. A pro město Medvědín je hokej vše! Když se však stane závažný čin, který ovlivní lidské životy, ale i dění v hokeji, je zajímavé sledovat, jak se jednotliví aktéři k události postaví. Co vše může ovlivnit jejich rozhodování? A mají sílu si svůj postoj obhájit včetně následků? V závěru knihy se toto dozvíme a autor čtenáře nechává ve svižném tempu číst.

Znovu fantastická kniha od Backmana. Od prvních řádků napínavá psychologická studie kolektivu a jednotlivce, sportovce, rodiče a dítěte, učitele a žáka, kluka a dívky, oběti a násilníka... Obraz společnosti ze všech úhlů a vrstev, ale příběh je zároveň silný a napínavý. Sonda duše všeho živého. Rádi si vypisujete myšlenky a poselství? Zde si připravte nový blok. Jednoduše skvělé, tenhle román by měl patřit do povinné četby.

Poslouchala jsem jako audio. Ta knížka byla dech beroucí... Obdivuju Backmana za kompletnost postav a příběhu. Je neuvěřitelné, co všechno to obsáhlo, jaká všechna těžká témata... Prostě skvělé, náročné, ale skvělé...

Nenávidím šikanu.
Nenávidím kolektivní sporty.
Nenávidím "týmového ducha".
Nenávidím "mentalitu vítěze".
Nenávidím "vždyť je to jen sranda".
Možná byste čekali, že teď napíšu, že Medvědín to změnil, třeba mě přiměl podívat se na to z jiného úhlu, aspoň trochu pochopit některé lidi, sportovce, rodiče, kteří chtějí pro děti jen to nejlepší, šikanátory, kteří přijali ty, které předtím týrali, drsňáky, kteří dokáží ocenit jiné drsňáky.

Ne.
Při čtení Medvědína jsem byla od první do poslední kapitoly jenom strašně naštvaná. A proto nemůžu hodnotit. I když uznávám, že jedině autorův spisovatelský um mi zabránil, abych knihu odložila nedočtenou. Ten chlap umí psát.

Poutave napsany pribeh. Je to kniha o hokeji, ve ktere az tak o hokej nejde. Je to kniha, ktera Vas nuti k zamysleni. Co bych udelala ja? Je to kniha o lidech v jednom mestecku, jejich rodinach, pratelstvi a jak se vyrovnavaji s jednim cinem, kazdy ze sveho uhlu pohledu. Me se to velice libilo a tesim se na dalsi dily.

Uf, tak tohle byla síla. V dobrém slova smyslu a knihu zapisuji na seznam kandidátů o post top kniha roku.
Musím přiznat, že začátek byl trošku náročnější, jelikož způsob vyprávění je dost specifický a ten určitě nesedne každému. Naštěstí jsem si zvykla rychle a v ten moment uz jsem se nemohla odtrhnout a došlo mi, že na mě tohle dávkování informací funguje.
Příběh vlastně plyne pomalu, jelikož máme velkou spoustu vypravěčů. Díky nim ale máme ne jen ucelený běh všech událostí několika týdnů, ale také obrovské množství emocí. A ty jsou dominantou celé knihy.
Autor rozpracoval několik témat, od snadno uchopitelných, jako je znásilnění (a při něm dvojího metru jen proto, že jeden je oblíbenější než druhý), až po složitějších, jako je život v malém městě, které funguje spíš jako komunita hraničící se sektou.
Vidíme několik osudů, od dětských, dospívajících i dospělých a jak je toto uskupení ničí, ohýbá a láme. Jak je snadné si říct, buď svůj, ale zároveň, jak moc těžké je takový být ve společnosti, která nepřipouští jinakost. Jak náročné je být skvělý rodič, partner, dítě či sportovec, když vás hodnotí celé město.
Takže i když se na první pohled zdá zbytečný a možná až rušivý počet postav, ve výsledku jsem dostala to, co mi u spousty knih chybí - komplexní a úplný pohled.
Další díly si nenechám ujít, jsem zvědavá, jak se městečko popere s novou situací, protože ač se po komunitní stránce mnohé změnilo, a snad k lepšímu, po ekonomické stránce to může být úplně jiné. Popravdě mě ale nejvíc přesvědčila jedna věta, kde autor vyjmenoval čtyři postavy a čtyři osudy... Ale nevíme, který komu patří.

Moje první setkání s autorem. Myslel jsem si, že sportovní téma knihy mi bude blízké, jelikož celý život sportuji a o sport se zajímám. No nevím, asi žiju v trochu jiném světě. Chápu, že emoce do života a zejména toho sportovního patří, ale tady toho na mě bylo trochu moc. Hlavně otázka neustálé šikany mezi jednotlivci i kolektivy jsou, podle mě, přehnané. Sám jsem trénoval mnoho let mládež ve fotbale a s něčím takovým jsem se nesetkal. Chápu, že kniha musí být zajímavá, ale po jejím přečtení bych svoje děti rozhodně na hokej nedal.

Příběh je zajímavý, vedlejší téma - znásilnění, které se v knize objevilo, to jsem nečekala. Moc hezky je zde vyobrazeno dobry x zlo, rodinné vztahy a všeobecně Backman moc hezky vystihl mateřství a rodičovství.

Dlouho mi trvalo, než jsem do příběhu začetla, ztrácela jsem se ve jménech - bylo jich tam až moc hned za začátku!

Každopádně i tak se chystám na další díl.

Jednoho večera uchopilo dítě dvouhlavňovou brokovnici, odešlo do lesa, přitisklo zbraň někomu k čelu a zmáčklo spoušť.
Toto je příběh o tom, jak k tomu došlo.

Pro většinu lidí neznamená vítězství v juniorském ledním hokeji nic, ale pro obyvatele Medvědína znamená všechno.

Ačkoli jsem si myslela, že kniha bude hlavně o hokeji, vůbec tomu tak nebylo. Hokej tu hrál až třetí housle. Příběh je hlavně o rodičovství a o vztazích mezi lidmi. Ukazuje nám, že i když jako rodič uděláme vše proto, aby naše dítě bylo v bezpečí, nemusí to prostě mnohdy vyjít. Příběh je ale i o tom, jak se chováme jako společnost. Postavíme se za to, co je správné? Nebo za to, co je jednodušší?

,,Buď jste vítěz, anebo jste ti ostatní."

Jelikož je Medvědín malé městečko každý se tu zná. Backman se celou první polovinu knihy zabývá hlavně charakteristikou postav, skvělou psychologií a vysvětlením vztahů mezi jednotlivými postavami. Co stojí za jejich chováním, jakou mají minulost s ostatními atd. Za mne naprosto perfektní. Každou jednu osobu jsem vlastně chápala a dokázala jsem říct, proč se chová právě takto. Zamilovala jsem si skoro všechny. Každý mi byl něčím sympatický. Až tedy na pár výjimek.

Pak se ale stane něco, co celý příběh naprosto zbourá. Od poloviny knihy jsem brečela a brečela. I když to bylo těžké čtení, chtěla jsem číst dál a dál. A celou dobu jsem si říkala. Co kdyby se to stalo mému dítěti? Co kdyby bylo mé dítě pachatelem?
No zkrátka Backman mi pokládal otázky vyloženě na tělo. Na hodně z nich jsem odpověď vlastně nenašla. Nejspíš bych na ně přišla, až kdyby se mi něco takového stalo.

Medvědín je román plný mouder. A svým velkým srdcem vás naprosto dostane.

Musím říct, že je to moje první kniha od autora. Už teď ho ale miluji. Něco takhle propracovaného jsem dlouho nečetla.

I když se jedná o trilogii, nemusíte se bát. Příběh je ukončen a další díly číst tedy nemusíte. Já osobně chci ale číst další díl hned.

Jedna z nej knih mimo můj žánr jakou jsem četla a rozhodně dlouho na ni nezapomenu.