Medvědín

Vypadalo to jako oddychová knížka z hokejového prostředí, ale vyklubalo se z toho něco mnohem víc. Bezmoc nad tím jak jako rodiče nedokážeme ochránit svoje děti, úvahy o hierarchii v jednom městě, o nejlepších kamarádech když nám bylo 15, o tajemstvích, kariéře, loajalitě, zákoutích týmového sportu, o strachu i odvaze a mnohé další. O složitostech světa kolem nás. Určitě doporučuji.

Tak to byla jízda. Obyvatelé Medvědína jsou přesně takoví, jaké známe z vlastního okolí, na takhle dobře vykreslené postavy jsem už dlouho nenarazila. A vývoj jednotlivých postav, páni, klobouk dolů. Těžko se mi popisují emoce, které ve mně Medvědín zanechal, ale vřele doporučuju, protože v téhle knize si každý najde svoje. A po dlouhé době i velmi dobrý překlad, protože jsem vůbec nevnímala, že jde o překlad.

(SPOILER) Městečko žije hokejem, je na něm závislá ekonomika i fungování společnosti. Proto je hlavním zájmem hájit hokej i za cenu popření zločinu. Kdo bude mít odvahu se tomu postavit? Příběh spletený z osudů hráčů, trenérů, rodičů a dalších lidí motajících se kolem hokeje (což jsou v Medvědíně vlastně všichni). Příběh o morálce, nelehkých rozhodnutích, trnitých cestách i vyšlapaných pěšinkách. Bavilo mě sledovat, kam se jednotlivé postavy posunou, jaký motiv u nich vyhraje.

Kniha, která je celá o hokeji a zároveň vůbec. Psychologie postav je tu parádní. Myslím si, že kniha otevírá oči a tak nenápadně učí empatii. Co stránka, to věta, co vás zasáhne.

Mylně jsem se domnívala, že v příběhu půjde primárně o hokej. Brzy se ukázalo, že tam půjde o mnohem víc. A to "víc" mě jednoduše dostalo.

Medvědín je především příběhem o loajalitě a lásce ke komunitě, o potřebě někam patřit, o rodině, přátelství, morálce a o tom, jak hluboce naše činy a slova ovlivňují děti kolem nás. Hlavní konflikt prozrazovat nechci, ale musím říct, že je vykreslen s velkou citlivostí, komplexností a silnými emocemi. Druhou půlku knihy jsem musela číst pomalu a vstřebávat, co všechno se následně ve městě dělo a bylo mi to neskutečně líto.

Za mě je to výborně napsaná kniha, která vás i nutí zamýšlet se nad těžkými rozhodnutími, kterým postavy musí následně čelit, a která se zdráhají učinit kvůli strachu a loajalitě.

Doporučuji!

Moje první knížka od Backmana. Jeho styl je osobitý, plný náznaků, jemně vykresluje cosi temného v zapadákově Medvědíně i hezké vztahy, které se v něm skrývají. Položí na čtenáře deku, která zvolna těžkne a z pod níž se na konci vynoří rád, že se nadechne. Hlavní „událost“ a všechno, co následovalo, byly zpracovány s respektem, a to oceňuji. Přesto mám pocit, že bych až o tolik nepřišla, kdybych Medvědín nečetla, snad bych jenom byla o čas v něm lehčí. Knížka mi skoro znechutila hokej, jeden z opravdu mála sportů, na který se občas podívám. Zkrátka jsem doufala, že není tak primitivní.
Ulevilo se mi s každou postavou, která v sobě našla smysl pro dobro. Jsem ráda, že to v rámci možností dopadlo, jak to dopadlo, a ponořit se do pokračování mě neláká.

Tohle byla moje třetí kniha od stejného autora - první jsem četla A každé ráno je cesta domů delší a delší a poslední novinku My Friends (nyní ještě nepřeloženo). A Medvědín z nich teda zatím neslabší. Čtivý to ale je, takže jestli chcete nějakou oddechovou pohodičku, tak směle do toho.

02.02.2026

Vychvalovala před léty má kolegyně. CD jsem zahlédla v knihovně, tak jsem neodolala. U poslechu mě udržel Pavel Soukup, jeho příjemný a zábavný přednes. Jinak mě strašně nudil ten hokej a život kolem něj. Bavily mě vztahy a psychologie postav. Bylo jich tedy dost a chvílemi jsem se v nich ztrácela. Hlavní kauza knihy byla velmi nepříjemná a dění kolem ní. Pak se tedy ukázaly charaktery, až se tomu nedá věřit, že se událo v Evropě.

28.01.2026

Upřímně, kdyby autor po třetině děje nepřidal "ošklivou" hlavní zápletku a ta krásná, příjemná a malebná linka o klučičím týmu v hokejem žijícím spokojeném městě schovaném někde ve švédských lesích pokračovala nerušeně až do konce, vůbec by mi to nevadilo. Chápu, že děj bylo potřeba patřičně zahustit a poskytnout spisovateli možnost malinko (bohužel) poučovat, kárat a moralizovat. Celkově to bylo zajímavé vyprávění, díky audioknize s (jak také jinak) výborným Pavlem Soukupem více než doporučitelné. Jsem zvědavý, kam a jak se vydají další díly.

25.01.2026

(SPOILER) Knihu jsem už jednou poslouchala, ale v té době ještě nebyl třetí díl. Nicméně mě na opětovné poslechnutí nalákalo mistrovství světa Juniorů, který jsem sledovala.
Musím říct, že jsem si z knihy v podstatě nic nepamatovala. Jasně tu hlavní premisu ano, ale to jak o probíhalo dál, rozhodně ne.
A musím říct, že se mi jako dlouho nestalo, aby mě kniha takhle brutálně nas*ala. A teď nemám na mysli, že by byla špatně napsaná, to vůbec. Ale to chování ostatních po onom "incidentu" mě jako ženskou tak extrémně vytáčelo, že jsem musela několikrát poslech stopnout, abych to rozdýchala.
Uznávám, že kniha nebude asi úplně pro každého. U mě to hodně ovlivnilo to, že jsem extrémní fanoušek hokeje, takže mi točení se kolem něj opravdu sedlo a bavilo mě.
Miluju sportovní romance, kvůli dynamice v týmu, kterou tam autorky/ři většinou vykreslí. Tady ta dynamika byla rozhodně taky, ale úplně jiná, než jsem zvyklá. Což samozřejmě dává smysl, ale já měla chvílemi chuť je prostě zmlátit hokejkami.
Líbil se mi vývoj postav. Hlavně tedy Benjiho (ale pro toho mám slabost už od prvního poslechu) a taky Boba - ten byl nakonec prostě skvělej.
Jo, tuhle knihu prostě miluju. Tak snad konečně dojde i na poslední díl. :-) Nejdřív ale samozřejmě opětovný poslech dvojky.

Medvědín na mě jednu dobu skákal všude a četla jsem na něj jen chválu a tak jsem si řekla, že je na čase se na tu knihu taky podívat. Ale dost jsem narazila. Už v úvodu mi moc nesedl autorův styl a postupně se to jen zhoršovalo. To neustálé skákání z postavy na postavu mě ze začátku mátlo a doufala jsem, že postupně se to propojí a přestane to co odstavec být o někom jiném. Sice se to propojilo, ale i tak mi přišlo, že postav je tam zbytečně moc a žádné se to vlastně nevěnuje pořádně. A to ani těm, které byly v centru dění.

Navíc jsem celou dobu měla pocit, že buď autor neumí používat zájmena a větu rozvitou nebo čtenáře považuje za pitomce na úrovni školáka z první třídy. Ten primitivní styl, jak ze slabikáře, mě opravdu štval celou dobu a dost jsem se přemáhala knihu neodložit. I průměrně inteligentní čtenář snad chápe, že zrovna je řeč o Davidovi a tak není třeba jeho jméno zmínit na stránce snad dvacetkrát. V kombinaci s krátkými větami mi to opravdu místy přišlo jako pro hloupé děti. ¨

Je tu celkem dobře poukázané na to, jak dokážou lidi kolektivně zblbnout a plně se slepě oddat jedné věci. V tomhle případě hokeji, který v podstatě ovládá celé město a i přemýšlení a názory jeho obyvatel. Ale prakticky všechny postavy mi kvůli tomu přišly hloupé a vyloženě zralé na pár facek. Jistě, takové věci se dějí, to jediné mi tam přišlo vykreslené dobře, ale faktem zůstává, že mě tahle kniha neoslovila a dočetla jsem ji jen proto, že mě zajímalo, jak se tahle kauza vyřeší a že nerada nechávám knihy rozečtené. Ale ani konec mi nepřinesl žádné uspokojení. Od autora už určitě nic číst nebudu.

Na Medvědín jsem se chystala dlouho a věděla jsem, že se mi bude líbit. A i když hokeji pramálo rozumím, tak se mi opravdu Medvědín líbil moc!

Hokejové městečko Medvědín žije tímto zimním sportem, ať už jen proto, že se tu stejně nic jiného dělat ani nedá. Juniorské mistrovství je pro občany Medvědína vším a všichni chtějí aktivně přispět k celkovému úspěchu.

Především mladý Amat, který je u spolužáků za outsidera a otloukánka, se chce blýsknout nejen před dcerou sportovního ředitele a sveřepě trénuje i přes posměch ostatních. Zato Kevin, místní hvězda, ke kterému všichni vzhlíží a vkládají do něj naděje celého Medvědína, má vše na háku a myslí si, že je už teď minimálně mistr světa.

Jenomže. Pak se na jednom večírku mezi puberťáky něco šeredně zvrtne. A všem obyvatelům Medvědína to pěkně zamíchá kartami. Kdo říká pravdu? A kdo říká tu opravdovou pravdu?

Krásný příběh o odvaze, síle a překonávání životních příkoří. Citlivě napsáno, všechny postavy jsou pěkně propracované a se spoustou z nich jsem velmi sympatizovala. Rozhodně se chystám si přečíst i pokračování této série - My proti vám a Vítězové. Doporučuji nejen hokejovým fanouškům!

Dalo by se o tom napsat mnohé, ale ono se to dá odbít i lacinou přirovnávací obezličkou, která však sedne. Jde totiž o švédské Sedmilhářky se vším všudy.

Ano, namísto australského městečka pro horních deset tisíc je zde uvadající zapomenuté město na severu Švédska, namísto bohatých a úspěšných je tu spíše (ne)úspěšná střední třída, namísto ambicí rodičů projevujících se skrze předškoláky a divadelní hru, jsou tu náctiletí a hokej a namísto jednoho kousnutí/facky, která prolomí stavidla a spustí žabomyší válku, kde se neváhá jít až za hranu sebezničení "hlavně když nevyhraje ten druhý", je tu obvinění ze znásilnění. Do toho nějaká ta sociální kritika, šikana, role přistěhovalců apod.

Ovšem to vše je omáčka kolem, v jádru jde o to samé i o stejná témata. A naprosto shodně to i staví na postavách a nikoli ději. A že těch postav je tu pěkných pár navíc než u Moriartyové. A byť ve většině z nich poznáte nějakou tu osobnostní šablonu, tak jsou bez výjimky podány tak živě, že si k nim snad ani nelze nevytvořit vztah. V tom tkví síla této knihy. A je to dobře, protože děj jako takový je vskutku na druhé koleji a přímočařejší než přímočarý.

Jen počítejte s tím, že hokej tu plní zvláštní roli. Na jednu stranu není pouhým zastřešujícím prvkem a tak se tu hodně pracuje s tréninky, zápasy, jeho filozofií, hierarchií vedení i atmosférou chlapecké šatny plné puberťáků. Na tu druhou to ale není dotažené a tak jako pěst na oko působí, že se kupříkladu vůbec neřeší (co neřeší, ani nezmiňují!) brankáři a že ve finále o něj jde méně než by se z prostoru, který mu je věnován po zbytek knihy, zdálo. Čeho se však nemusíte bát je případná druhá část, protože tato je uzavřena a plně samostatná, byť není nijak těžké odhadnout, o čem to pokračování je.

Nejsem fanoušek hokeje a vlastně ani většiny kolektivních sportů, kde je nutný fyzický kontakt. Nejsem ale vůbec překvapený, jak hráče a zázemí jednoho malého klubu autor popsal. Řekl bych, že se mu to povedlo skoro dokonale.
Za naším domem jeden ambiciózní tatínek minulé léto taky svého syna driloval ve střelbě na branku. Prásk..prásk...prásk.
No a že naše činy mají své následky a důsledky, je jasné. Dobré to je, když se to dotýká jen nás, ale mnohdy tomu tak není. Okolí mnohdy schytá mnoho odražených puků a někdy i přímých střel.
Kniha se mi líbila. To jak autor vystavěl příběh a jak střídal jednotlivé postavy a scény v krátkých odstavcích, jak popisoval jednotlivé osoby, jejich myšlení a pohnutky, a jak dokázal z příběhu dostat maximum, to vše se nedá hodnotit jinak, než že se jedná o skvělou knihu.

Kniha umí vyvolat emoce, je tam hloubka. To, co mi kazilo dojem je, že tak polovinu knihu jsem byl fakt naštvaný, protože takové věci se ve skutečnosti opravdu dějí a bylo to jak ze života. Nádherně tam je rozepsaná bezohlednost a zbabělost, lidská omezenost a povyšování se nad ostatní, ale jsou tam i kladné vlastnosti. Bohužel jsem založením pesimista a nějak přecitlivělý vůči násilí na ženách, tak se mi ty špatné vlastnosti zvýrazňují. Nejspíš si přečtu ještě druhý díl, a i nějakou jinou knihu od autora (tohle byla moje první), ale do trojky se už pouštět nebudu. Naprosto přesně vystihla můj dojem uživatelka Lagarto, která psala komentář ke druhém dílu: "styl psaní – klipovité střídání několika scén vždy po dvou – třech stránkách je po nějaké době už trošku únavné, stejně jako neustálé naznačování dalšího vývoje a zavádění do slepých uliček." Takhle nějak to vidím i já a toto klipovité střídání v novodobé literatuře začíná být asi standard. Umělé navozování napětí střihem (jako u filmu nebo seriálu), ale na můj vkus je to moc často a moc brzy, že mi to pořádně nedovolí se začíst.

...pamatuju doby,kdy byl sport ještě zábava ...

Svoji první knihu od Fredrika Backmana jsem četla na doporučení známé a opět nezklamala :) Nalákala mne na hokej, který mám moc ráda, ale nakonec o něj zas tak moc nešlo. První půlku jsem četla jedním dechem, pak děj začal trochu uvadat a já se trochu nudila a bála se, že to skončí tak nějak nijak. Pak zase zvrat a poslední dvě hodiny jsem přečetla v kuse se zatajeným dechem.
Líbilo se mi, jak se autor věnoval jednotlivým postavám, každá dostala svůj prostor. Určitě si přečtu další díly, ale musím to přeložit nějakou oddychovkou. Temná studená severská atmosféra je pro mě vyčerpávající.

Medvědín byl jiný než předchozí Backmanovy knihy, byla vážnější a smutnější. Ale naprosto úžasná, plná životních mouder.. Medvědín jsem si zamilovala, stejně tak lidi v něm. Hlavně Benjiho

Všichni už četli Medvědín, jenom já ne. Tak konečně i na něj došlo. Zpočátku to bylo dost krušné, musela jsem akceptovat, i když nijak nadšeně, autorův styl psaní.
Chvílemi jsem váhala, zda knihu odložit nedočtenou, všech těch autorových opakujících se, jen sotva se rozvíjejících situací, jsem měla docela po krk. Prostě, měl v tom hokej a skoro bez výjimky pořád jen hokej.
Naštěstí to úspěšně dotáhnul do konce, takže vím, jak první část dopadla.

A teď pozor: SPOILER!
Jedna scéna mě s autorem - kecálistou - usmířila.
Dívka míří brokovnicí na čelo kluka, který jí hodně ublížil a chystá se to zmáčknout... A on brečí, sopel mu teče po bradě a nakonec se z toho předsmrtného děsu pomočí...
Ale dívka ho nezastřelí. Řekne mu: teď se budeš potmě bát stejně jako já... a on od té doby už pořád spí s rozsvícenou noční lampičkou... Pomsta mívá různé podoby...
Kniha je to rozhodně dobrá, ale na můj vkus příliš těžká. Trpěla jsem s postavami, na kterých jiné postavy spáchaly příkoří, a že těch příkoří bylo hodně. Takže přemítám, zda vůbec pokračovat druhým dílem...

Mrazivý sever, dlouhé temné zimní noci, sněhové vichřice... není divu, že někteří tam z toho zmagoří...