YuuMitsuko
přečtené 474
Ledová princezna
2009,
Camilla Läckberg
Knihu jsem měla velmi dlouho ve svém to-read listu a když už nastal ten prosinec dostala jsem na ni neskutečnou chuť. Odložila jsem všechny ostatní rozečtené knihy a vrhla se na ni. Z počátku mě velice překvapovalo jak rychle mi knížka utíkala, zkrátka jak dobře se mi četla. Ne že by to bylo mistrovské dílo, ale na oddech a zažití nějakého toho kriminálního napětí, proč ne. Čím víc se blížil závěr, tím víc ve mně ovšem vzrůstala nespokojenost. Kromě toho že od druhé poloviny už autorka více méně ukázala všechny karty a nebylo těžké uhodnout, co se dělo jak v minulosti tak v přítomnosti, mě vyvádělo z míry několik dalších věcí. V prvé řadě ta neuvěřitelná podobnost s Muži, kteří nenávidí ženy (a dost možná jinými severskými kriminálkami, protože je obvykle nečtu). Jako by si autorka řekla, že chce napodobit atmosféru a spletitost tohoto díla a vrhla se na to po svém. Jenže stalo se to velmi předvídatelným a navíc nemám ráda, když vidím podobnosti s jinými díly. Kde je nějaká originalita? V druhé řadě to bylo řešení. Způsob řešení že 280 stránek je všechno na mrtvém bodě, není žádný náznak kdo je vrah, a pak se vše vyřeší během pěti stránek a ještě dost zvláštní logikou, není můj šálek kávy. Co je horší, nepřesvědčilo mě to. Nevím jestli se něco neztratilo v překladu, ale i když znám všechny uvedené důvody, prostě nevěřím že by se reálně něco takového stalo. A co víc nevěřila bych tomu i kdyby se to reálně stalo. Prostě bych chtěla vědět jak. Nejlépe na vlastní oči. Takže fajn počtení na zimní odpoledne, ale netřeba čekat velké věci.... celý text
Elantris
2006,
Brandon Sanderson
Brandon Sanderson dokázal nemožné (více méně). Že jde napsat dobrá fantasy knížka bez pokračování , že existují zajímavé až neotřelé zápletky a že když člověk umí psát, je jedno kolik stran příběh bude mít, vždycky bude bavit. Jistě možná s menší naivitou a přílišným optimismem, vypráví příběh o boji na mnoha frontách. Vážná tématika hrozící války, politických intrik a náboženských dogmat představuje jistou paralelu k našemu světu. Ale přesto zvládl zakomponovat do děje i celou řadu epizodních příběhů - vtipných, odlehčujících, někdy až kouzelných, díky kterým si kniha zvládá udržet pozornost čtenáře a oživuje méně zajímavé části. Nezdá se, že by jediná postava nebo jediná zápletka byla v knize navíc. Vše do sebe krásně a plynule zapadá. Sanderson také zvládl vykreslit celou řadu postav a jejich charakterů z mnoha úhlů tak dobře, že si většinu nebylo možno nezamilovat. Nejzajímavější ačkoliv mnou nejneoblíbenější postavou se stal gyorn Hrathen, který byl představen jako záporná postava, ale během příběhu došlo mnohokrát k situacím, kdy jej čtenář i polituje a některé jeho činy pochopí (mnohokrát ovšem ne). Tak jako v životě má každý svou dobrou i špatnou stránku a je třeba s tím počítat. Jediné výtky, které mám, jsou pouze drobnějšího charakteru. Dějová linka s Adienem mne překvapila a velmi zmátla. Celkově mě zaráželo množství událostí, které se během knihy odehrály, ve velmi krátkém časovém úseku, což se mi zdálo až neuvěřitelné. Na druhou stranu byly velmi záživné. A samozřejmě bych ráda věděla, jak to bylo s Kiinem doopravdy.... celý text
Dějiny píší vítězové, ale zamysleli jste se někdy nad tím, jak to vlastně vnímají nestvůry? Jim Hines se zřejmě zamyslel a vznikl nevšední román o zcela neobyčejném goblinovi, který konečně do výprav za dobrodružstvím vnáší trochu realističtějšího světla. Protože ne všichni hrdinové jsou skutečně hrdinové. A ne všechna monstra jsou skutečně monstra. A taky někdy hon za pokladem je něco jiného než se zdá. Z příběhové a nápadové stránky vynikající kniha. Pouze v některých částech autorova vypravěčská schopnost poněkud pokulhávala a bylo těžké udržet napětí nebo zvědavost. A také byla těžká představa jedné hory ve které chodili několik dní a nedorazili k cíli. Ale i přes to vřele doporučuji.... celý text
Rozštěpení
2012,
David Gaider
Předchozí díly série Dragon age ve mě vyvolaly spoustu rozporuplnosti, co se týkalo hlavně děje knih a děje her. Ale přesto se poměrně dobře četly a děj ubíhal, ne vždy skvělým, ale slušným tempem. Tento díl byl jako by mi někdo neustále drtil kosti, počkal až se spraví a potom je rozdrtil znova. Nejen že trvá skoro polovinu knížky než se cokoliv (ale opravdu cokoliv) začne dít a ani potom to není žádná hitparáda, postavy jsou navíc plytké bez jakýchkoliv povahových rysů. Celou dobu je velmi těžké určit na čí straně kdo stojí a proč dělají co dělají. Vrchol nelogičnosti je hlavní postava čaroděj Rhys a jeho kamarád Cole, kteří se znají tak rok, ale vlastně se skoro vůbec nevídají, Cole je vrah (o čemž Rhys ví) ale z nějakého neznámého důvodu k němu Rhys cítí velikou loajalitu a chce mu pomoci. Natolik, že se otáčí zády ke své dlouholeté nejlepší přítelkyni a vlastní matce. Občas to až zavání homosexualitou minimálně jednoho z nich, která ovšem není nikdy potvrzena. Bonus k nijakému ději je závěrečný souboj čarodějů s templáři, který byl velmi zmatený, odehrával se na několika místech a pro jistotu, spousta postav nemá jméno. Takže zřejmě spousta postav zemřela, zřejmě nikdo hlavní, těžko říct. Konečná rána pak byl odchod Colea, až skoro deus ex machina. Na to, že je to prezentováno jako hlavní zápletka, je to vyřešeno ve dvou odstavcích. Děkuji, ani jste nezodpověděli všechny moje otázky. Stálo to za prd. Rovnou jste se mohli tvářit, že tam ta postava nikdy nebyla. O Wynne a Evangeline ani nemluvě. Suma sumárum, tohle budu trávit hodně dlouho.... celý text
Ukradený trůn
2009,
David Gaider
Od hraní her uběhlo spoustu času a člověk si rád osvěží místa a postavy, které během hraní navštívil nebo se s nimi setkal popř. o nich slyšel. Děj se odehrává ještě před samotnými hrami, ale krásně doplňuje události, které se ve hrách vyskytují a dává jim zase o něco realističtější charakter. Bitvy a celkově střety na obou stranách rychle plynou a udržují čtenářovu pozornost, což se moc často nestává, zvlášť když jich je v knize tolik. Děj se ani nezdržuje nezajímavými událostmi, autor se jistě snažil být co nejvíce konzistentní, aby kniha hlavně čtenáře bavila. Na druhou stranu mám veliké výhrady k postavě Loghaina. Tak jak je vykreslen v knížce nemohl nikdy udělat věci, které potom spáchal ve hrách. Sám sobě si tam několikrát odporuje. Chápu, že z něj chtěli udělat také člověka a ne jen prašivého zrádce, ale na to, kolikrát tam on sám odsuzuje zradu a jak krutě ji trestá, je nemožné aby se stala bitva u Ostagaru, takže za tenhle kiks hromada bodů dolů. Taky v příběhu zemřela celá řada postav, ke kterým nemám ani moc námitky a je dobře že jich spoustu nerozmazávaly. Mrzí mě, že jedné konkrétní se nevěnoval autor prakticky vůbec a jen velmi mlhavě ji zmínil, i když to byla velmi důležitá postava. Na druhou stranu, zřejmě autor chtěl velmi dramatickou smrt některých hlavních postav, ale byla velmi opravdu velmi nerealistická až trapná. But still, it was good... celý text