Alexandre Dumas, st.

Napsal toho pan Alexandre Dumas st. opravdu hodně. Navíc stylem, který umožňuje snadné převedení do filmové podoby, takže kromě četby nás obohatil (snad jako málokterý spisovatel a aniž to tušil) i jako - televizní a filmový scénárista. Nakonec, není divu, začínal jako autor divadelních děl a na rozdíl od unylých a zdlouhavých dramat té doby se snažil o to, aby jeho hry měly spád a nečekanými zvraty udržoval diváky v napětí. Způsob, jakým podal historii své země zhruba tak od 16. století je fascinující nejen nabitým dějem a hlubokými emocemi, ale také (díky svému spolupracovníkovi profesorovi Maquetovi) perfektním a nezdeformovaným zapracováním historického "backgroundu" do děje. Je celkem příznačné, že např. na wikipeii se píše, že "Dumasovi šlo v jeho dílech vždy více o zábavu než o historickou věrnost. Proto vždy kladl důraz na všechno, co mohlo jeho vyprávění dramaticky oživit. K tomu užíval osvědčených prostředků jako jsou spiknutí, souboje, tajné únosy, strašlivá tajemství a další překvapivé události a udržoval tak čtenáře ve stálém napětí." Podle této šablony, mouder literárních kritiků a "vědců" se tedy jednalo spisovatele, který do literatury vlastně kromě zábavy nic jiného nepřinesl. Bohužel, toto nálepkování se s ním táhne dodnes, zatímco řada podstatně horších spisovatelů je dodnes pokládána za klasiky a dětem se vnucují formou tzv. povinné četby. Přitom Dumas ve těch románech, které jsem četl (a nebo i shlédl ve vesměs kvalitních francouzských filmových a televizních přepisech) nikdy nikde s historií nemanipuloval ani ji (na rozdíl od řady "slavnějších" spisovatelů) nepřepisoval. Což se nedá říct třeba o veleslavném (na rozdíl od Dumase otce) Hugovi. Stačí jenom popis bitvy u Waterloo a člověku se dělá z Hugova skrytého frankonáckovství zle. To u Dumase prostě není. Nikde. Sir Walter Scott byl pro Dumase vzorem a je dodnes uznáván jako zakladatel moderního historického románu. V čem je Ivanhoe lepší než třeba Paměti lékařovi nebo Paní z Monserau? Přitom Dumasův život byl dobrodružství také. A ne vždy se šťastnými konci. Ať už se jednalo o výpravu na pomoc Garibaldimu během jeho slavného tažení "tisícovky", pomoc Skanderbegovu "potomkovi" v Albánii nebo nákup divadla či stavbu zámku. Dumas by i ve své době nesmírně populární (nakonec je dodnes) a dokázal sice za svá díla získat na svou dobu obrovské sumy, ale stejně snadno o ně dokázal přijít. Pravda některá pokračování jeho veleúspěšných děl už zas tak zázračná nejsou. Ale například další dvě řady Tří mušketýrů snesou měřítko s první částí celkem dobře. Jedna kniha se ovšem z jeho kvalitní a rozsáhlé tvorby poněkud vymyká a podle mě ji poněkud převyšuje. A tím je Hrabě Monte Christo. Otázka nespravedlnosti a pomsty, zločinu a trestu je zde rozvedena v šířce, jakou u renomovanějších spisovatelů nacházíme jenom částečně. Už samotný rozhovor Dantese - nyní již Monte Christa s královským prokurátorem Villfortem v počátku druhé části je sám o sobě velice hodnotnou prezentací názorů a úvah na toto téma. A samotný Monte Christo (kterého dotvořil Dumas z nebohého Dantese na osobu skoro nadpřirozenou) je vlastně přese všechnu moc, znalosti a schopnosti člověk, kterému pomsta nepřinese štěstí a uspokojení, protože je - člověk. Protože mu zůstaly lidské vlastnosti jako smysl pro spravedlnost, soucit a laskavost ve vztahu k dobrým lidem. Monte Christo nedokáže ublížit mladému Morelovi tím, že by do pomsty zahrnul i dceru z prvního manželství prokurátora Villeforta (způsobil by tím bolest Morelovi a navíc poznává, že děti nemusí být vždy stejné zrůdy, jako jejich rodiče) a to se vlastně opakuje i u Alberta Morcerfa (syna Mercedes) a scéna, kdy ho Mercedes prosí o život svého syna patří k tomu citově nejsilnějšímu v celém románu. Jistě, pomsta je dokonána, mladí vyváznou (s výjimkou mladého synka Villeforta, který je ovšem od počátku podáván jako neskutečný spratek) a jestli bude někdo vyčítat Dumasovi, že náhody a jednotlivé osoby a jejich osudy hrají Monte Christovi až příliš do karet, zeptal bych se, proč tedy neodsuzujeme třeba Shakespeara za to, že si v Hamletovi pomohl něčím takovým jako je duch starého Hamleta. A podobných příkladů by se v literatuře po Dumasovi daly najít mraky. Na druhou stranu, v Monte Christovi je to tak trochu jiný Dumas, člověk, který svým záběrem a tím co říká a jaké úvahy a myšlenky čtenářům předkládá, převyšuje všechny ty Balzacy, Zoly i Hugy. Která z osob těchto spisovatelů vás donutí přemýšlet (pokud ovšem přijmete "rozvleklost" a popisnost knihy a dlouhé úvahy i dialogy) tak jako tento román? A nakonec, proč a kdo a hlavně jakým právem vydává ona nesmyslná prohlášení a hodnocení? Nakonec, rozhodneme my čtenáři. Dumasových knih vyšly mraky reedicí a vycházejí pořád. Jak Tři mušketýři tak hlavně Monte Christo patří k nejvýraznějším a nejdůležitějším osobám v literatuře, mnohokrát napodobovaným a většinou i jenom částečně a zdaleka ne tak úspěšně. Nevím, kolik lidí dneska čte Balzaka, ale Dumas díky zájmu a lásce svých čtenářů dosáhl nesmrtelnosti a to je dobře, protože nám má pořád co říct.

Nejlepší spisovatel historických románů. Ať jsou to jeho Tři mušketýři, Černý Tulipán nebo Hrabě Monte Christo, tak mě bavilo tyto knihy číst a rád se k nim vracím.

Autor dokonalých historicko-dobrodružných románov, geniálny tvorca napínavých príbehov a nesmrteľných postáv (gróf Montecristo, mušketieri...). S vycizelovaným štýlom, so zmyslom pre spravodlivosť, humor a gradáciu. Skvelý rozprávač a podporovateľ ušľachtilých ľudských vlastností. Jeden zo spisovateľov, diela ktorých nebudú nikdy zabudnuté.

To je Pan spisovatel. On tím žil, snil a umíral. Já jsem s jeho Hrabětem a Mušketýry žila, snila, ale ještě neumírám.......

Jeho knihy sú jedny z najgeniálnejších aké som mala kedy možnosť čítať. Tak prepracovaný dej ako mali Monte Christo, mušketieri a vikomt de Bragelonne, dokáže vymyslieť len skutočný Pán spisovateľ. Klobúk dole.

Môj najobľúbenejší autor, keď som mala dvanásť. Vlastne ma priviedol k histórii - zaujímalo ma, ako to bolo naozaj. Najviac sa mi páčia Traja mušketieri, Gróf Monte Christo, Lady Hamiltonová, Zaľúbený Ascanio a séria Paměti lékařovy. Pre fanúšikov odporúčam od Jiřího Kovaříka: D´Artagnan a ti druhí a Hrabě Monte Christo a ti druzí - ide o skutočné osudy románových hrdinov. Aj životopis od A. Mauroisa Traja Dumasovci je dobrý. Dozvedela som sa tam okrem iného, prečo je v Dumasových románoch tak veľa dialógov - platili ho za riadky.

Jeden z největších spisovatelů v historii, kterého mám v oblibě už od mala. Zároveň je to jeden z nejvíce podceněných autorů — samozřejmě je celosvětově hodně uznávaný, ale ne tolik jaho Hugo, Balzac, Dostojevskij, Tolstoj či dokonce Dickens,... přitom Dumasova díla překonávají všechny ostatní, co do příběhu, velkých myšlenek tak i celkového obsahu (často i rozsahu) a počtu děl.

Mám nejraději úvahy, filosofická díla (Xenofon, Hesiodos, Platon, Konfucius, Lao'c...,), ovšem z „příběhových” (epických) děl mám samozřejmě v největší oblibě pana Dumase st. Navíc se v jeho dílech objevuje spousta "skrtých" a velkých myšlenek, což mi o to víc imponuje.

Často když čtu romány nebo jiná epická díla (včetně div. her) od různých autorů, tak přemýšlím o kvalitě díla, jeho smyslu, zda by mohlo být lepší aj. Ale s Dumasem tohle nedělám. U jeho děl se prostě nechávám unášet v příběhu a u nikoho jiného se do děje nevžívám tolik jako u něj. Prostě mistr s neuvěřitelnou představivostí a se smyslem pro detail a cit.

Nejlepší (klasický) spisovatel a vlastně jeden z nejlepších vůbec!