Alexandre Dumas, st.

Napsal toho pan Alexandre Dumas st. opravdu hodně. Navíc stylem, který umožňuje snadné převedení do filmové podoby, takže kromě četby nás obohatil (snad jako málokterý spisovatel a aniž to tušil) i jako - televizní a filmový scénárista. Nakonec, není divu, začínal jako autor divadelních děl a na rozdíl od unylých a zdlouhavých dramat té doby se snažil o to, aby jeho hry měly spád a nečekanými zvraty udržoval diváky v napětí. Způsob, jakým podal historii své země zhruba tak od 16. století je fascinující nejen nabitým dějem a hlubokými emocemi, ale také (díky svému spolupracovníkovi profesorovi Maquetovi) perfektním a nezdeformovaným zapracováním historického "backgroundu" do děje. Je celkem příznačné, že např. na wikipeii se píše, že "Dumasovi šlo v jeho dílech vždy více o zábavu než o historickou věrnost. Proto vždy kladl důraz na všechno, co mohlo jeho vyprávění dramaticky oživit. K tomu užíval osvědčených prostředků jako jsou spiknutí, souboje, tajné únosy, strašlivá tajemství a další překvapivé události a udržoval tak čtenáře ve stálém napětí." Podle této šablony, mouder literárních kritiků a "vědců" se tedy jednalo spisovatele, který do literatury vlastně kromě zábavy nic jiného nepřinesl. Bohužel, toto nálepkování se s ním táhne dodnes, zatímco řada podstatně horších spisovatelů je dodnes pokládána za klasiky a dětem se vnucují formou tzv. povinné četby. Přitom Dumas ve těch románech, které jsem četl (a nebo i shlédl ve vesměs kvalitních francouzských filmových a televizních přepisech) nikdy nikde s historií nemanipuloval ani ji (na rozdíl od řady "slavnějších" spisovatelů) nepřepisoval. Což se nedá říct třeba o veleslavném (na rozdíl od Dumase otce) Hugovi. Stačí jenom popis bitvy u Waterloo a člověku se dělá z Hugova skrytého frankonáckovství zle. To u Dumase prostě není. Nikde. Sir Walter Scott byl pro Dumase vzorem a je dodnes uznáván jako zakladatel moderního historického románu. V čem je Ivanhoe lepší než třeba Paměti lékařovi nebo Paní z Monserau? Přitom Dumasův život byl dobrodružství také. A ne vždy se šťastnými konci. Ať už se jednalo o výpravu na pomoc Garibaldimu během jeho slavného tažení "tisícovky", pomoc Skanderbegovu "potomkovi" v Albánii nebo nákup divadla či stavbu zámku. Dumas by i ve své době nesmírně populární (nakonec je dodnes) a dokázal sice za svá díla získat na svou dobu obrovské sumy, ale stejně snadno o ně dokázal přijít. Pravda některá pokračování jeho veleúspěšných děl už zas tak zázračná nejsou. Ale například další dvě řady Tří mušketýrů snesou měřítko s první částí celkem dobře. Jedna kniha se ovšem z jeho kvalitní a rozsáhlé tvorby poněkud vymyká a podle mě ji poněkud převyšuje. A tím je Hrabě Monte Christo. Otázka nespravedlnosti a pomsty, zločinu a trestu je zde rozvedena v šířce, jakou u renomovanějších spisovatelů nacházíme jenom částečně. Už samotný rozhovor Dantese - nyní již Monte Christa s královským prokurátorem Villfortem v počátku druhé části je sám o sobě velice hodnotnou prezentací názorů a úvah na toto téma. A samotný Monte Christo (kterého dotvořil Dumas z nebohého Dantese na osobu skoro nadpřirozenou) je vlastně přese všechnu moc, znalosti a schopnosti člověk, kterému pomsta nepřinese štěstí a uspokojení, protože je - člověk. Protože mu zůstaly lidské vlastnosti jako smysl pro spravedlnost, soucit a laskavost ve vztahu k dobrým lidem. Monte Christo nedokáže ublížit mladému Morelovi tím, že by do pomsty zahrnul i dceru z prvního manželství prokurátora Villeforta (způsobil by tím bolest Morelovi a navíc poznává, že děti nemusí být vždy stejné zrůdy, jako jejich rodiče) a to se vlastně opakuje i u Alberta Morcerfa (syna Mercedes) a scéna, kdy ho Mercedes prosí o život svého syna patří k tomu citově nejsilnějšímu v celém románu. Jistě, pomsta je dokonána, mladí vyváznou (s výjimkou mladého synka Villeforta, který je ovšem od počátku podáván jako neskutečný spratek) a jestli bude někdo vyčítat Dumasovi, že náhody a jednotlivé osoby a jejich osudy hrají Monte Christovi až příliš do karet, zeptal bych se, proč tedy neodsuzujeme třeba Shakespeara za to, že si v Hamletovi pomohl něčím takovým jako je duch starého Hamleta. A podobných příkladů by se v literatuře po Dumasovi daly najít mraky. Na druhou stranu, v Monte Christovi je to tak trochu jiný Dumas, člověk, který svým záběrem a tím co říká a jaké úvahy a myšlenky čtenářům předkládá, převyšuje všechny ty Balzacy, Zoly i Hugy. Která z osob těchto spisovatelů vás donutí přemýšlet (pokud ovšem přijmete "rozvleklost" a popisnost knihy a dlouhé úvahy i dialogy) tak jako tento román? A nakonec, proč a kdo a hlavně jakým právem vydává ona nesmyslná prohlášení a hodnocení? Nakonec, rozhodneme my čtenáři. Dumasových knih vyšly mraky reedicí a vycházejí pořád. Jak Tři mušketýři tak hlavně Monte Christo patří k nejvýraznějším a nejdůležitějším osobám v literatuře, mnohokrát napodobovaným a většinou i jenom částečně a zdaleka ne tak úspěšně. Nevím, kolik lidí dneska čte Balzaka, ale Dumas díky zájmu a lásce svých čtenářů dosáhl nesmrtelnosti a to je dobře, protože nám má pořád co říct.

Jeden z největších spisovatelů v historii, kterého mám v oblibě už od mala. Zároveň je to jeden z nejvíce podceněných autorů — samozřejmě je celosvětově hodně uznávaný, ale ne tolik jaho Hugo, Balzac, Dostojevskij, Tolstoj či dokonce Dickens,... přitom Dumasova díla překonávají všechny ostatní, co do příběhu, velkých myšlenek tak i celkového obsahu (často i rozsahu) a počtu děl.

Mám nejraději úvahy, filosofická díla (Xenofon, Hesiodos, Platon, Konfucius, Lao'c...,), ovšem z „příběhových” (epických) děl mám samozřejmě v největší oblibě pana Dumase st. Navíc se v jeho dílech objevuje spousta "skrtých" a velkých myšlenek, což mi o to víc imponuje.

Často když čtu romány nebo jiná epická díla (včetně div. her) od různých autorů, tak přemýšlím o kvalitě díla, jeho smyslu, zda by mohlo být lepší aj. Ale s Dumasem tohle nedělám. U jeho děl se prostě nechávám unášet v příběhu a u nikoho jiného se do děje nevžívám tolik jako u něj. Prostě mistr s neuvěřitelnou představivostí a se smyslem pro detail a cit.

Nejlepší (klasický) spisovatel a vlastně jeden z nejlepších vůbec!

Nejlepší spisovatel historických románů. Ať jsou to jeho Tři mušketýři, Černý Tulipán nebo Hrabě Monte Christo, tak mě bavilo tyto knihy číst a rád se k nim vracím.

Autor dokonalých historicko-dobrodružných románov, geniálny tvorca napínavých príbehov a nesmrteľných postáv (gróf Montecristo, mušketieri...). S vycizelovaným štýlom, so zmyslom pre spravodlivosť, humor a gradáciu. Skvelý rozprávač a podporovateľ ušľachtilých ľudských vlastností. Jeden zo spisovateľov, diela ktorých nebudú nikdy zabudnuté.

Ve dvou se to lépe táhne, a tak pro správnost, je vhodná informace, že AD na to celé své dílo nebyl sám. Jeho spoluautor ve všech jeho dílech do roku 1868 je Auguste Maquet.
Jejich díla mají to pravé francouzské fluidum, které je těžké napodobit. Například při nových filmových zpracování Třech mušketýrů (a některých dalších děl) od jiných filmařů než francouzských, je ten rozdíl patrný. Francouzské filmy mají šarm, noblesu, elegantnost na první pohled je každý hrdina svým způsobem okouzlující , jeho pohled dovede ocenit půvaby ženské krásy, ostrovtip je jeho zbraní, úsměv je přirozeným vyjádřením, že i slova mohou být zbytečná, stačí mimika a gesto a srdce jihne. Tak tohle jsou hrdinové ve stylu pravé Francie Alexandra Dumase a Augusta Maqueta.
Jejich díla mají vřelost ve vztazích, zášť v intrikách, věrnost v přátelství a pro čtenáře vždy zážitek se značkou exc.

To je Pan spisovatel. On tím žil, snil a umíral. Já jsem s jeho Hrabětem a Mušketýry žila, snila, ale ještě neumírám.......

Jeho knihy sú jedny z najgeniálnejších aké som mala kedy možnosť čítať. Tak prepracovaný dej ako mali Monte Christo, mušketieri a vikomt de Bragelonne, dokáže vymyslieť len skutočný Pán spisovateľ. Klobúk dole.