alef přečtené 1211

Momentky 2018, Barbara Nesvadbová

Zklamaní? Možná ... ... avšak slzy ne! "Přitom přece po klidu toužím. Celý svůj život po něm prahnu." Tohle je alfou a omegou Bářiných momentek, vše se totiž točí kolem možných zklamání a kolem toužení po klidném životě... ...s mužem...nebo bez... Mám Báru ráda, upřímnou, inteligentní, vtipnou, mimořádně dobrou pozorovatelku života. Báru, která se umí zeptat: ... jak moc jsme tvůrci vlastního osudu? ... odpouštíte snadno? ... opravdu věříte, že s věkem přichází moudrost? A také upřímně odpovědět: ... "jsem si zcela jistá, že nelze prosazovat rovnoprávnost bez kalhotek." A tak stanovit celkem jednoznačná pravidla! Bravo, Báro! Tahle knížka se povedla po všech stránkách, je příjemná na dotek, úchvatná na pohled (opravdu krásně zpracovaná) a především přímá ve svých myšlenkách. Jednoznačně ji řadím mezi to nejlepší co jsem od Tebe četla. Promiň, že Ti takhle tykám, ale já si s Tebou během četby trochu povídala, a to tykání z toho rozhovoru tak nějak přirozeně vyplynulo. Každopádně Tvé myšlenky přetvořené v krátké příběhy jsem se zájmem sledovala, od první do poslední zaujaly... ... o prázdnu v životě, které je potřeba zaplnit, ... o slibech, upřímně daných, které je potřeba dodržet, ... o úctě, jednoho k druhému, kterou je těžké definovat, ... o bolesti srdce, kterou ani čas nevyléčí, ... o smíchu, koření vztahu, který lze tak snadno zaměnit za výsměšek, ... o láskyplné náruči, jako životní nezbytnosti, která tvoří rámec, pro naše vlastní pravidla, ... o kuráži v každé ženě, která donutí vzepřít se manipulaci. Takže děkuji za tyto momentky - momenty hodné zamyšlení se! "Komu bezmezně věříte?" "Znáte své tělo?" "Umíte se omluvit?" ... a hlavně ... "Máte se ráda?"... celý text

Myšlenky za volantem 2020, Marek Eben

"Ačkoli se všeobecně má za to, že jsem člověk klidný, není to úplně pravda." Je to tak, pan Eben je známý svým jemným humorem, vysokou jazykovou kulturou, prostě, jako člověk kultivovaný, a přesto, jak brzo zjistíte, i on občas kleje :-), a to má co do činění, jak správně z názvu knihy vytušíte, s volantem, resp. s některými "pocity" člověka, který nemá rád neslušnost, a přesto za volantem občas taky zuří :-) ... Knížku jsem s sebou vzala na dovolenou a bavila jsem se! Na začátku to vypadalo, že je to to hlavní, co má tato malá knížečka za cíl, brzo jsem ale zjistila, že přeci nabízí ještě něco ... že má svou přidanou hodnotu ... Asi nejvíc se mi na "myšlenkách" líbilo to, co se mi na panu Ebenovi líbí vždycky - je to totiž jeho značka - za všech okolností, ať už řekne nebo dělá cokoliv, vždycky všechno vyzní opravdu a téměř bez výjimky, pozitivně! Je to proto "můj" člověk :-). Výsledkem v téhle knížce pak je, že vznikl takový malý sborníček - společenských postřehů, a protože dnes je doba sdílení, tak je pan Eben s námi čtenáři sdílí, a to je moc dobře, že to udělal, protože on to umí opravdu s grácií, ať už přemýšlí o letních vzorcích na pneumatikách, vánočním cukroví, nebo nesnesitelné pubertě, je to vždycky jen pár minut, taková skoro letmá myšlenka, ... z které se ale nakonec vyklube skoro filozofické přemítání ... Díky, za pěkné chvíle na pláži! :-)... celý text

Jak přejít řeku 2020, Václav Cílek

Člověk, jehož definice života předběhla skutečnost. Člověk, jenž zažehl další z řady procesů, na jehož konci se o slovo hlásí nový diskurz. Člověk, jenž se ocitá na hraně mezi hněvem a soucitem, mezi ničením a tvorbou. Jak shrnout tuto (další v řadě přečtených) sérií aktuálních úvah o všem lidském okolo nás? Asi bych řekla, že se vše točí okolo člověka a jeho rozumu který nám byl dán, abychom poznávali svět! A se světem, přiznejme si to, není něco v pořádku! Věk člověka (antropocén, jak se mu odborně říká a jak používá i pan Cílek) trvá, z našeho lidského hlediska, už docela dlouho, a za tu dobu jsme my lidé získali spoustu poznatků o něm a ty jsme si poskládali nebo spíš bych řekla, ty průběžně skládáme, do nějakého bezrozporného hierarchického systému, který pak, vždy po určitou dobu, považujeme za určitý řád světa, který nás obklopuje, prostě vytváříme si, řekněme, realitu světa, a to má svá úskalí ... a samozřejmě dalekosáhlé následky! A o nich pan Cílek ve svých knížkách přemýšlí a zvažuje je. Začíná tím, že zvažuje a posuzuje celou myšlenku antropocénu a dává ji do souvislosti s klimatickými a společenskými změnami, které pozorujeme kolem sebe - s rozbitým světem kolem nás! "Tatínek má v ruce nářadí, ale děti už jenom mobilní telefony. A co budou mít v ruce jejich děti? Ovládač na roboty, anebo (znovu) motyku na okopávání brambor?" Mně se úvahy pana Cílka líbí, to, jakým způsobem a kam směřuje, považuji za správnou cestu, leckdo možná namítne, že v nich spojuje páté přes deváté, že mají příliš velký záběr témat, jenže svět právě takový je! Svět je nesmírně složitý, komplikovaný a /přiznejme si to/ porouchaný stroj, spíš soustrojí, ve kterém se ale už (mám ten pocit) nikdo pořádně nevyzná. A pan Cílek právě na to upozorňuje. Na to, že možná stojíme na hranici, nevratné hranici, kterou, když neuváženě překročíme, tak pak ztratíme svou "podpůrnou síť života" (s touto myšlenkou přišel James Lovelock, je to jeho známá teorie Gaia - živé planety) a nejhorší co můžeme udělat ´, a co se možná děje, je rozbití této podpůrné funkce života ... ... a tak ne vymírání druhů, ale narušení vztahů je možná tím nejhorším, co nás zatím potkalo ... Není to zrovna veselé čtení, ale vlastně není ani smutné, texty jsou psané tak příjemně, plynou skoro poeticky, jak to pan Cílek umí, hovoří o naději, vděčnosti, o citovém životě, pocitech štěstí, hněvu, o překvapeních, a taky o ruské ruletě, kterou hrajeme a pokoušíme tak osud, o zodpovědnosti, ale taky o pastech, předstírání, a důvěře, je to prostě spletitý chumel témat, jak jsem řekla, přesně, jako svět kolem nás! Jeho cílem je ... ukázat na novou realitu ... "nahá tu stojí Země!" A já děkuji za každou další takovou knížku, která nutí (v podstatě jemně, netlačí na pilu, a to se mi líbí - jak píše Eldar80 v komentáři níže "má uklidňující hlas") přemýšlet, a tak nás pomalu směřovat k přijmutí téhle nové reality. Čas na agresivní diskuze nejspíš taky přijde (a možná dřív než nám bude milé) ... "ty nejagresivnější diskuse nás ale teprve čekají v okamžiku, kdy budou opravdu tvrdě vyžadovány reálné kroky."... celý text

Bezmocní tohoto světa 2015, Boris Strugackij

"Copak znát budoucnost není zázrak?" Je to spíš nadání ... ale možná, že je to špíš taková dovednost - napravovat budoucnost je také dovednost ... ale ještě spíš je to takový "dloubanec do duše" - pohled, jak přes rozostřený dalekohled ... dotírající nevolnost! Tady se totiž odehrává něco, zdánlivě, naprosto nesrozumitelného, máme tu co do činění jen a pouze s nepříznivou shodou okolností, s nešťastnou náhodou, dalo by se říct, anebo je všechno jinak? Strugackij nám naservíroval příběh plný metafor a filozofických podtextů, příběh těžko pochopitelný, skoro manipulující s lidským vědomím (podobně jako jeden z nich! zvláštními schopnostmi obdařených) ... přesměrování skutečnosti, schopnost lákající ke zneužití, odkud se vzaly? ... v dálce jsou vidět jen mlhavé souvislosti, nepřímé indície, které ovšem vedou ke znepokojivým závěrům ... jež, možná nevědomky, mohou nastat ... Existenciální příběh o tom, jak lze taky pochopit svět ... podívejte se do té roury, na jejímž konci se rýsuje budoucnost, ale pozor! ... stačí otočit, podívat se znovu ... a najednou uvidíte nejspíš něco úplně jiného ... jinou alternativu! Malá ukázka moudrosti: "Člověk jest zvíře dvounohé, vždy lačné, nikdy nasycené." ... dobrá, a co už teď, teď už se vážně nemusíte znepokojovat, opravdu ne, myslete si, že se nic hrozného nestalo ... "Nechápu, nač tak důmyslně a zjevně lhát?"... celý text

Ukrajina v měřítku 1:1 2016, Oleh Kryštopa

Zmučená země - silniční ukazatele neviditelné - industriální džungle neprůjezdné - těžařské vsi nebezpečné - cesta většinou samá jáma plná vody - domy skrz na skrz shnilé - dvorky plné agresivních vyholených a opilých mladíků ... ... vítejte na předměstí Donbaské průmyslové zóny. Silnice křižují rezavé koleje, možná rychlost jízdy, tak max. 5-10 km/hod., po chvíli jízdy začnete nekontrolovaně pociťovat bezmoc silnice směřující na východ je prázdná ... Knížka, která vyšla ještě před událostmi na Majdanu a před ruskou anexí Krymu, a přesto dnes snad ještě aktuálnější než tehdy. Oleh se postavil ke své rodné zemi čelem a popsal ji v její nahotě, takovou, jakou ji vidí, bez optiky, bez příkras, bez pardonu, pravdivou v jeho očích. Popsal zemi, které se nedaří, zemi, kde je nemožné (podle Oleha ale jde spíš o neschopnost) uzpůsobit svět svým představám ... Evropa na to, jak na to, přišla v polovině 20. století, tady na to nepřišli nikdy, ..."a tak se chytají starého života ... blouzní za minulostí" ... a kolem je ticho ... v zemi bez peněz ... Není to veselé čtení, Oleh projel celou Ukrajinu křížem krážem a ukázal vše, co uviděl --- a není to, věřte, pěkný pohled, přestože z knížky nevyvěrá žádný smutek, zato depresi cítíte na každém druhém rohu, trochu říznutou takovým hodně pragmatickým přístupem k životu - dnes je dnes, a co bude zítra, tím se dnes nemá cenu trápit - Ukrajina je země, která leží, jako nárazníkové pásmo mezi Ruskem a Evropou, už jen její poloha ji předurčuje k problémům, a tak se vlastně dá dobře pochopit, proč je ono - najít si vlastní chápání světa - pro Ukrajinu více méně nemožné, a tak balancuje ... stále někde mezi ... Jsem ráda, že jsem si tuto knížku přečetla, a rozhodně ji doporučuji, ukazuje totiž pohled na tuhle zemi z doby před všemi současnými událostmi, a možná proto (nezatížená jimi) ... je víc autentická ...... celý text

Teorie podivnosti 2018, Pavla Horáková

Bezútěšné prostředí se spoustou patogenních zón, zející rány, ztracená důvěra v lidi ... Tak si to shrňme - Ada Sabová - žena 35, v jejíž bystré mysli se zrodila teorie podivnosti, momentálně bez dětí, bez partnera, pracující v akademické sféře s vedlejším příjmem z nápadů ze svých až příliš živých snů ... ... práce jí příliš nenaplňuje, s rodiči má, jak se říká, komplikovaný vztah, s muži jakbysmet a svou zbývající energii (působí dojmem, že ji nemá příliš na rozdávání) věnuje pátrání po ztraceném Kasparovi, vlastně se tomu dá říct, že Ada nevede zrovna uspokojivý život. Musím přiznat, že ve mně Ada nevzbudila přílišné sympatie, ale ani antipatie, spíš bych řekla, sem tam zvědavost a sem tam mi to bylo skoro fuk, až příliš o všem logicky přemýšlející, naprosto iracionální v emocích, se na venek projevovala tak, že ve mně téměř žádné pocity vzbudit nedokázala. V práci se Ada zabývá "vzájemnou vizuální kompatibilitou" ... tedy pocity, jenže, sama si své emoce schovává pěkně uvnitř, ve své hlavě, a má v nich celkem chaos, takže navenek vysílá spíš negativní energii jejímž hlavním zdrojem jsou pocity o sobě samé typu: "nemůžu se zbavit pocitu, že všechny kvalifikace předstírám" ... je si nejistá vším, a hlavně sebou ... ... a tak její život ztrácí pravidla, podle kterých je zvyklá hrát! Rozloučit se s Adou mi tak nedělalo příliš velké problémy, bylo sice zajímavé, jí poznat, ale tak spíš z té čisté zvědavosti, ale budu jí držet palce, při jejím hledání šťastnějšího způsobu života (určitě méně závislého na konvencích) ... možná je totiž na čase začít si hledat vlastní pravidla, neovlivněná tím, co si myslí ostatní, nestylizovat se do nějaké role, která se od tebe (Ado) očekává ... "Kdy nadejde v životě ten konkrétní okamžik, kdy si přátelé na rozloučenou místo "měj se" začnou říkat "drž se"?" A pamatuj, Ado ... "jevy nastávají ve shlucích" ... a taky ... "každý zanecháme nějakou stopu" ... a občas si vzpomeň, že je potřeba ... "nevzpouzet se podivnostem" ...... celý text

Holistická detektivní kancelář Dirka Gentlyho 2003, Douglas Adams

Myslíte, že existuje nějaká logická odpověď na otázku, zda existuje nějaká možnost, jak dostat vzpříčenou pohovku z chodby do místnosti? Stejně je zajímavé, že fůry skvělých nápadů nejsou nic jiného než starý dobrý princip konec - začátek. Jo, jo, čtete dobře, ten princip funguje, vy přeci víte, co chcete, jde jen o to vytvořit si dostatečně věrohodnou řadu logicky znějících kroků, které k vašemu závěru povedou :-). Zjistila jsem, že nejspíš patřím k myšlenkové škole Douglase Adamse, jeho způsob chápání světa mi dokonale dává smysl, a to až do těch nejmenších nesmyslů :-). Patřím totiž k těm, kteří odjakživa věří že cesta je cíl! A teď se mi to, světe div se, prostřednictvím Elektromnicha, potvrdilo! A tak, jako už z dřívějška vím, že odpovědí na všechny otázky světa je 42, tak teď jsem, po přečtení této skvělé příručky, ještě zjistila, že dveře jsou cesta! ... prostě musíš věřit! ... že je otevřeš, a bude tam ta správná :-) ... Víte, existuje spousta programů, které vám pomůžou dojít k rozhodnutí, a to tak, že zváží všechny relevantní skutečnosti, porovnají je a zanalyzují, nakonec vyleze to správné řešení jenže potíž je v tom, že řešení, ke kterému všechno správně seřazené vede nemusí být nutně to, které člověk chce! ... /mě se to třeba stává poměrně pravidelně :-)/. Takže možná, že to není zas tak špatný nápad, zní to vlastně docela dobře ... "zjistit, jestli je nějaký konkrétní důvod, proč se věci dějí jedna po druhé, a jestli existuje způsob, jak tomu zabránit". A tak vážení, věřte! Věřte si čemu chcete, protože víra hory přenáší ... a to přes všechny možné důkazy ... věřte ve svou vlastní intuici :-) .... celý text

Edudant a Francimor 1966, Karel Poláček

Obrázky Josefa Čapka a pohádka od Karla Poláčka a máte v rukou jedinečný výtvor! A víte, jak to všechno začalo? To se takhle jednou ozvalo: Táto, povídej mi pohádku! A táta začal povídat: Byla jednou jedna stará čarodějnice a ta se jmenovala madame Istar Halabába, měla svou kouzelnickou živnost a taky měla dva syny, jednoho hubeného, jak nitka a druhého pěkně kulaťoučkého. A už tu byli, Edudant a Francimor! A víte, kde bydleli? Podívejte se pořádně do dálky, a jestli uvidíte jakousi zříceninu, tak to se díváte správně, to je hrad Krucemburk, cíl jejich častých výletů na čarodějném koštěti. A pokud kolem sebe zároveň vidíte hustý smrkový les, a říkáte si, že zrovna sem by se hodili loupežníci, tak jste tu úplně dobře. Nemusíte se ale bát, v originálním Poláčkově podání jsou totiž ti obávaní loupežníci taková docela fajn partička, která možná jen potřebuje trochu dostat za vyučenou :-). Uprostřed toho lesa, co je kolem pak najdete loupežnické doupě, a tam najdete i Edudanta a Francimora, ale taky třeba jejich kocoura Šmakovníka, nebo kozla Rudolfa. Tihle dva jsou docela príma rošťáci, kteří zažívají spoustu dobrodružství, a zpestřují tak život všem obyvatelům nedalekého městečka. Co všechno jenom natropí například ve škole, o tom si budete muset přečíst , věřte ale, že přitom ze všeho nejvíc budou bojovat hlavně s lidskou hloupostí a nepoučitelností. Díky spoustě čar a kouzel a jiných magických kousků se určitě nebudete nudit, a protože jsme v pohádce, tak ... samozřejmě, zlo bude náležitě potrestáno a dobro zvítězí! A tak je nakonec všechno tak, jak má být, kluci se nakonec pilně učí rodinnému čarodějnému řemeslu a určitě z nich jednou budou velmi šikovní kouzelníci. Ale teď to jsou ještě rozpustilí kluci, a tak vesele mění kozu v kanára a kanára v kozu, kohout za rohem štěká na auta a všichni (až na pana hostinského, majitele kanára) se náramně baví :-) ... "Zaklínáme vás, obludy pekelné, skrze Štryks, Léthe, Acheron, hom il Kchára infernábilis et Mefisto!" a udělali k tomu všelijaká znamení. A nastojte! Koza se změnila v kanárka a kanárek v kozu. Pan hostinský podle svého zvyku přistoupil ke kleci, ve které poskakoval čiperný ptáček, našpulil ústa a řekl: "Honzíku! Ty kluku špatná!" A očekával, že kanárek spustí svou veselou píseň. Avšak div divoucí! Kanárek sklonil hlavu, jak činí koza, když chce někoho nabrat na rohy, a najednou hlučně zamečel: "Mééé!" Jj, tam, kde je Edudant a Francimor se prostě ději věci :-) ...... celý text

Antigona 1968, Sofoklés

Příběh dcery thébského krále Oidipa Antigony, kterou postihl krutý a nemilosrdný trest za to, že pohřbila svého bratra, je jedním z nejznámějších příběhů řecké tragédie. A protože se jedná o řádnou antickou tragédii, tak nemilosrdný osud stíhá opravdu pečlivě ... po smrti krále Oidipa přijdou Antigona a její sestra Isména o oba své bratry, kteří se navzájem zavraždí, protože bojují o moc nad Thébami. Antigona je pak ta statečnější ze sester, rozhodne se vystoupit proti rozhodnutí vládce Kreóna, aby ten, který je považován za vlastizrádce, zůstal pohozen jen tak nazdařbůh svého bratra pohřbí a zpečetí tak tragický osud nejen svůj! Nezbyde nic! ... až na závěrečné poučení ... "Kdo šťastné chceš prožít své vezdejší dny, ten rozvážně vládni sobě sám. A v paměti měj, co žádá řád. Zpupnost a svévole vzápětí má přetěžké tresty, jež pozdě člověka moudrosti učí." Ale víte co? "Je mnoho na světě mocných sil, ta nejmocnější ... člověk sám." ... možná to je takové připomenutí - "dloubnutí si" do toho základního principu, že ... "osud ukazuje cestu, kterou musíš jít", jenže, co když tím našim lidským osudem je právě samotná naše lidská povaha? Touha, najít si tu svou cestu sám? Každopádně to je naším smyslem, smyslem naší existence, pokoušet se stále znovu a znovu prosadit si svůj vlastní ... smysl, názor, osud? No prostě toužíme vzít si svůj život do svých vlastních rukou, a všechny tragédie, vč. Antigoné, nám mají připomenout, že člověk ve skutečnosti tak úplně není ... jen svůj :-). Každopádně, Antigoné nám, jako jedna z prvních, ukazuje, že údělem ženy není poslouchat :-), je pravda, že výsledkem bylo, že jejím údělem se stal život krátký a nešťastný, ale přesto neposlechla! ... určila si vlastní cestu ...... celý text

A zrodí se píseň 2017, Samantha Shannon

Tvořivá mysl, kudrny, jakž takž zkrocené do účesu. Bledý snílku, porcelánová panenko, nastal čas! Ledacos vám o ní napoví pověst, která ji předchází, jestli jsi vidoucí, tak pro všechna tvoje břemena bude mít vždycky místo, je totiž Kmotryně, a zdá se, dost tvrdá, ale pod tou slupkou zjistíš, že vůbec není bezcitná, v její snové krajině najdeš louku plnou květin a je tam, pro některé, dost příjemně, dokud v dálce nezahlédneš kouř ... Pojď blíž, a uvidíš, jak se, s tváří ozářenou ohněm, zrodila Černá můra! Vidořád se ocitl na pokraji války, na pokraji apokalypsy a Paige Mahoneyová se musí rychle rozhodnout, občas je přitom trochu zbrklá, je totiž dost mladá, na Kmotryni, jenže, možná, že právě to, je její jediná šance, občas (vážně jen občas) se totiž vyplatí dřív jednat, než myslet a tak, ... éter rozhodne! Kdo v téhle bitvě zvítězí? Zůstane Vidořád zapomenutý, ve tmě, hluboko pod zemí, anebo zrodí se píseň? Jak je to Paige? Vidíš zlobu v obličejích, a začínáš pochybovat, rozhodla ses správně? A tak stále dokola vysvětluješ, že teď už se nedá couvnout, že dáváš šanci ... ... není totiž bezpečnějšího místa ... ... není bezpečné místo ... Já se rozhodla už dávno, hned na začátku, že tuhle cestu s Paige projdu až do konce, a tak jsem tu, na konci třetí knihy, a rozhlížím se kolem vidím, jak je život vidoucích rozcupovaný na kusy, ale taky vidím tu nepatrnou možnost jednat a rozhodnout o svém osudu ... ... takže už teď netrpělivě vyhlížím první tóny, z další knihy, ... z písně, která se právě zrodila ...... celý text

Katyně 2008, Pavel Kohout

"člověk se rodí dobrý, znemravňuje ho společnost" ... (J. J. Rousseau) Teze, na které je postavený celý náš evropský humanismus. Teze, na níž je zdá se postavená i satira Pavla Kohouta aneb, příběh o rozvrácených morálních hodnotách ... "Chci svým skromným podílem přispět k tomu, abychom se jednoho rána neprobudili do světa bez popravčích." ... a tak se zrodila katyně! Vlastně, pardon, ona se nezrodila /jen v mysli autorově/ ona se samozřejmě řádně vyučila svému řemeslu, a proto vládne všemi moderními popravčími metodami (musí se jít s dobou, nejsme přeci ve středověku). Přiznávám, od první věty, nestačila jsem se divit :-), už seznámení s rodiči Tachecími stálo za to, hodně brzo je vám totiž jasné, proč z Lízinky bude to, co z ní bude. A hned záhy, po několika dalších stranách, mi bylo jasné, proč pan Kohout o tomto románu napsal, to, co napsal ... "Na románu Katyně jsem pracoval sedm let - protože jsem se k němu musel doslova prozvracet. Přečetl jsem si v knihovnách veškerou odbornou literaturu o mučení a popravách. Byly to původně učebnice pro katy. Po každé kapitole jsem skoro onemocněl a musel jsem si udělat přestávku." No, vážení, je to fakticky síla, nezvracela jsem, ale, oči jsem teda kulila na to, jak až hodně může satira zvrácená být :-), a asi svým 3* hodnocením Pavlu Kohoutovi křivdím (moje hodnocení je založené čistě na subjektivních pocitech z četby), protože objektivně, jsem vlastně byla dost (5*) spokojená s nápadem katovského učiliště, jako symbolu naší předsametové epochy, s do absolutní absurdity dovedeným chováním všech protagonistů (učitelů i žáků výše zmíněné přísně utajené instituce), v čele se soucit postrádající, dokonale vnitřně prázdnou Lízinkou, jejíž čistá dětská duše byla zformována, řekněme prostě jen nesprávným směrem ... "Od hlavy k pasu vypadala jako světice, od pasu dolů jako kurtizána." ... a podobně na tom vlastně byli všichni ... "amorální, bezohlední, cyničtí" ... "IQ při spodní hranici, téměř nezjistitelné ... otec: oblíbený vězeňský dozorce ... /další/ ... IQ ve středu normy ... otcové: okresní soudce a okresní prokurátor ... /a nezapomeňme na favorita/ ... jeho otec: sadistický vrah ... matka: jediná z obětí, která ... přežila" ... SUPOV (zkratka výše zmíněné instituce) je prostě věrným představitelem éry jejíž divoké smyky a vývrtky už doufejme spláchly dějiny (i když, vlastně ani dnes to tak někdy nevypadá, takže můžeme jen doufat, že SUPOV je opravdu záležitostí dávné minulosti, kdoví, jestli ještě někde v daleko přísnějším utajení, nevyvíjí svou nesmrtelnou činnost) ... "Albert, který vzdor svému vzdělání užíval jazyka sirotčinců a ulice, když dík své inteligenci pochopil, že lidovost je solí epochy, zatímco vzdělanost smrdí kriminálem."... celý text

Pokání 2008, Ian McEwan

Každý si skládáme svůj příběh, svou verzi reality, z toho, co vidíme ... ... souhry okolností jsou nevyzpytatelné ... "Ano, viděla jsem ho, viděla jsem ho na vlastní oči." ... přepsaná skutečnost ... upravený osud ... kde je hranice - viny a nevinnosti - "... s nepříjemným pocitem okolo žaludku si uvědomila, že to, co ví, není vysloveně, nebo alespoň ne jenom, založeno na tom, co bylo vidět. Nebylo to jednoduše tak, že jí pravdu sdělily její oči." ... a tak se události rychle rozeběhly a vymkly kontrole ... "...celá dychtivá, chtěla vyhovět ... a tak narušila proces ... už věděli, co chtěli ... utvořili si vlastní názor" ... jenže tohle, Briony, není fiktivní příběh, ale život svázaný paradoxy ... až mnohem později, realitou života nalezené významy, si vyžádají odpuštění ... Od prvopočátku nepříjemně dráždící atmosférou zašlé slávy let minulých protkaný příběh, který vás donutí v nevyřčené předtuše, opakujícími se scénami, jež mění pozorovatele, a tedy úhel pohledu, na úplném konci (při zpětné perspektivě) vidět vše v úplně jiném světle ... iluze zmizí ... ale stejně si nejste úplně jistí, zda vidíte správně ... Svou nepřístupnou, mně až nepříjemně úzkostnou, atmosférou, mi Ian McEvan připomínal Kazuo Ishigura a jeho příběhy (Neopouštěj mě), však taky hlubiny svědomí (ta místa, kde přemítáte o důsledcích svých činů a rozhodnutí) jsou dost tíživým tématem, ale ještě něčím mi ho připomněl, taky tím, jak jsou stejně literárně krásně napsané, a tak tento komentář ukončím "šťastně" ... "štěstí to jsou ty prchavé okamžiky osobního neklidu, který se dá rozptýlit jenom tak, že se poddá radosti a vzrušení" ... i když se jedná "jen" o štěstí vytržené z kontextu ... nezapomeňte totiž, že záleží na tom, kdo se dívá a co vidí ...... celý text

Vidořád 2015, Samantha Shannon

Pochop! Lidský život je dílem okamžiku ... "pomíjivý, jako jediný úder srdce." Vítej! Zpět ve světě, kde se každé ráno ozývá ... "Dobré ráno, vítejte všichni na počátku dalšího dne v Scionském Londýně." Zpět ve světě, kde se bledá krajinochodkyně snaží posbírat střepy svého života a poskládat je znovu dohromady do jakžtakž uceleného pravdivého obrazu ... "v narušené snové krajině se mísí vzpomínky a skutečnost." Následuj! Ten vtíravý pocit, že se můžeš stát čímkoliv a že se může stát prakticky cokoliv ... "Tohle město má zvláštní krásu, viď?" ... "Tolik vrstev dějin, smrti a slávy." Utíkej! Nejspíš bys měl poslechnout instinkt ... "to slovo se velmi jasně vynořilo krajinochodkyni v mysli." "Kam to jdeme Paige?" a "Jak tady dokážeme přežít?" Otázky, které vás, stejně jako všechny nepřirozené v okolí Paige, jistojistě napadnou :-). Hned na začátku II. dílu jsem pochopila, že jsem vlastně stále na začátku ... příběhu, který útočí na smysly, boří předsudky a ukazuje, kam až lze posunout možnosti mysli, tedy alespoň v SciLo, v alternativním světě, kde ostrovtip a talent pro symboliku jsou dovednosti, které se tu můžou hodit, protože tady se fair-play rozhodně nehraje, neplatí ani žádná konvenční pravidla, hlavní zásadou pro přežití tu je - být pokerovým hráčem! Blafuj a přinuť ostatní protihráče k chybnému úsudku! V tomhle světě totiž nemůžeš jen tak začít vykřikovat pravdu (zvlášť, když ji nemůžeš dokázat), a tak zbývá jediné ... "udělat z ní legendu!" ... "Slova totiž mají nesmírnou moc." A začít můžeš tím, že radikálně změníš svůj způsob uvažování ... Autorka má můj respekt, naprosto precizně, promyšleně a originálně stvořila svět, jako alternativní odraz toho našeho, který je od něj dost výrazně jiný, a přesto nakonec zjistíte, že v obou lze získat stejnou zkušenost ... "občas jde změnit svět za jeden den /jedno rozhodnutí ve správný okamžik/ ale jindy to může trvat celou věčnost" ... musíš si prostě počkat, jak to dopadne ... Paige Mahoneyová si mě děfinitivně získala! Nechala jsem se obklopit snovými krajinami a teď už vím, že s ní chci projít příběh celý! Legendu nestvoříš za den ... musíš si prostě počkat :-).... celý text

Dlouhá válka 2014, Terry Pratchett

... mít schopnost ukročit stranou a vejít do nekonečné řady, z té první do druhé a pak do další a další, je čistou realitou ... ... nepotřebuješ kosmickou loď, prostě dojdeš, každý, komu se zachce světa, ho může mít ... ... někteří zamkli dveře, ve vlastní hlavě, a někteří, se rozeběhli ... "Jošua se do toho místa zamiloval ještě dřív, než ho spatřil, protože si řekl, že první obyvatelé, kteří nazvali svůj domov Čertvíkde, budou pravděpodobně slušní lidé se smyslem pro humor, a ukázalo se, že je to pravda." ... jen létající Twainy propojují vkročné světy, Outernet je na vzestupu, Valhalla nabývá na významu, Prvozem naopak na významu prudce klesá, ... a Lobsang? ... tak ten je všude ... zdá se ... ... je samý záložní systém, "Je rád, když může být tam, kde se něco děje" ... a právě teď se něco děje všude ... Do jiného světa, dva miliony vkročení od Země jsem vstoupila podruhé, s velkým odstupem od prvního vkročení, ale o to víc na tento výlet natěšená. Věděla jsem, že se tam znovu podívám, nevěděla jsem kdy, ale věděla jsem, že to určitě bude, a tak jsem tu, v jiném světě ležícím uprostřed nezmapovaného nekonečna dost daleko od Země, i v měřítku počtu vkročení. První, na koho jsem tu narazila, byl Kobold (není to tedy úplně poprvé, při úplně jiné příležitosti jsem ho potkala v knížce Radky Denemarkové Kobold). Ovšem tenhle Kobold byl z úplně jiného, téměř imozemského (tedy, jak se to vezme), těsta ... "podivně závislý na lidské hudbě v tomto případě na rockové hudbě šedesátých let", navíc se vůbec nezajímal o jméno, které mu dali lidé (taky jste poznali pero Terryho Pratchetta? ... tohle mě fakt bavilo, hledat části, které kdo ze dvou autorů psal). ... a pak jsem to ucítila, to, o čem Joshua mluvil "nepřítomnost tlaku ostatních myslí", podivný pocit, náznak bezbřehých myšlenek, shromážděných někde hodně daleko ..."slyšel je jako gongy dunící ve vzdálených horách" ... ... nikdo vlastně neví, jak tento fenomén funguje, je totiž mnoho hádanek, které lidem mnohočetný svět klade ... ... a taky hodně problémů, s kolonizací, s tím, jak se vymanit z vlivu Prvozemě, s přehodnocením životního stylu, s přehodnocením budoucnosti, a s neodbytnými myšlenkami ... "Jak daleko tohle všechno může zajít?" ... navíc, můžete si být jistí, že dezinformace se šíří dost rychle, a tak se lidstvo na Dlouhé zemi blíží poměrně rychlým tempem do kritického bodu, není se tedy co divit, že se znovu objevila Sally a Joshua je nucený opustit svůj klid ... Druhý vstup na Dlouhou zemi mě nezklamal, vlastně mě spíš přesvědčil o dokonalosti celé téhle koncepce, svět alternativní budoucnosti neustrnul, ale posouvá se dál a dál ... nové myšlenky, nápady, technologie, napětí a spád drží kurz, jemná ironie až skoro černý humor příjemně dochucují vzniklou směs ve vyváženou a harmonickou potravu pro duši :-), je vidět, jak si autoři s příběhem hráli, a že je to nejspíš opravdu bavilo, a tak to baví i mě ... "Vládne tady jistý duch mírumilovnosti. Pocit, že i když se povrch věcí mění, jejich duch zůstává stejný." "... věděl, že v nerdosféře, tam, kde se honíte za prchavými a podivnými věcmi, není ani ten nejdokonalejší intelekt k ničemu bez schopnosti hromadit náhodné informace a využívat šťastné náhody, a k tomu jste ještě museli projevit nekonečný zájem o naprosto nesouvisející události ..."... celý text

Šepot z lesa 2022, Kateřina Surmanová

V lese ticho, jaké umí vykouzlit jen zimní krajina, pocit úzkosti se omotává kolem krku, staré rádio zlověstně šumí, jinak se neozývá nic. Krajina Orlických hor (za mě jednoznačné + za výběr lokality) sázka na krajinu, která má svůj génius loci, nejen kvůli řopíkům skrytým v lesích, je založený spíš na sepětí lidí s krajinou a horami, a taky s tradicemi a legendami, které ovšem nemusí mít vždy zrovna přívětivou tvář! Počáteční nadšení mě tak poslalo na cestu ... ... kroky křupou na zmrzlém sněhu a začínají zrychlovat - ZASTAV TO! - poskládej ten příběh! Něco totiž něco chce! Něco, co má původ pořádně hluboko - času je málo, jen do masopustu, a obranné valy se rychle bortí! Dobře promyšlené schéma - má ovšem své trhliny - velkoryse pojatý příběh (skoro na 500 stranách) se rozjíždí dost pomalu, spíš jen tak poklusává, zahřívá se, a tak jste v očekávání děsivých mystérií tak trochu netrpěliví, zvědavosti se ale stále daří udržet zájem, i napětí se nakonec přeci jen začíná stupňovat, hluboko z lesů začínají vylézat očekávaná tajemná mystéria, a tak je docela škoda, že se příběhu nedaří udržet drive, ten vlastně dost kolísá, skoro jako radiový signál, který zlověstně šumí v éteru, ve chvílích, kdy napětí jiskří, a chvílemi přímo srší, jenže, je to spíš jak ohňostroj záblesk, moment překvapení, a pak tma, kdy čekáte na další překvapivou salvu ... ... v tom jiskřícím éteru se mi nakonec podařilo zachytit skoro 4 z 5*, ta poslední zmizela někde hluboko v tmách, ve chvíli, kdy jsem očekávala další ránu (a trochu se nudila synchronizace mírně pokulhávala), než přišel další výtrysk hvězd na zimní obloze ... ... nakonec jsem si ale odnesla skvělý zážitek, protože v závěru si samozřejmě pamatujete hlavně ty zářící (i když pořádně zlověstně) hvězdy na obloze, zvlášť, když finále je (i když to samozřejmě u thrilleru čekáte) strhující a řádně šokující ...... celý text

Šepot včel 2021, Sofía Segovia

„Narodil se v živoucím domě, byla to součást jeho podstaty.“ Potomek původního majitele, i dům sám, vyprávějí magický příběh … „to co slyšíš, jsou jen ozvěny, které si dům uchoval, aby vám mohl připomenout, kolik lidí už v jeho zdech žilo“. Vůně levandule a pomerančovníků vyvolává vzpomínky, med z květů se dotýká smyslů, bzukot včel nutí vydat se na cestu do dětství … … všemi smysly vnímat ten dům a vzpomínat… Před očima se vám velmi zvolna začne odvíjet příběh, o pocitech, že člověk někam patří, o tradicích a hodnotách, jež vám byly vštípeny, o ztrátách, jež přicházejí spolu … s pošetilostí války – nenasytné, nekonečné, zákeřné jak jed – drsný vetřelec ničící vše kolem „usadil se jim v životě, jako nezvaný host“ – s odvetou pomstychtivých mužů a bolestí a strachem jejich žen, … se zákeřnosti nemocí, jež přináší zármutek a nenávratně mění životy, snažíc se přerušit ten nekonečný koloběh, a v neposlední řadě, příběh o žhavém slunci, jež vychází nad krajinou, navzdory všem zmařeným nadějím, každé ráno, znovu a znovu … „přesvědčit srdce, aby tomu uvěřilo“ … Sofii Segovii se podařilo napsat přívětivý a silný, téměř intimní (z pohledu vypravěče) příběh o tom, že lidskost a sepětí s přírodou mají své místo na světě, příběh, který snese bez nejmenších potíží srovnání s příběhy Gabriela Márqueze (mírně light verze), a který rezonuje v mysli, ale tak jako sympaticky lehce s mírným nádechem, vlastně nevím, jak bych to nazvala, asi něco jako, pragmatického optimismu, kdy i morové rány typu revoluce nebo smrtící epidemie mají skoro optimistický podtext (jakoby očekávání toho lepšího, co by se mohlo stát), z příběhu navíc sálá taková důvěryhodná opravdovost vyprávění o tom skutečném světě, ale taky, o tom magickém v něm … „… byly to roky naděje, … všechno, co život sliboval měli před sebou, … parníky umožňovaly přeplout Atlantik … díky telegrafu se člověk mohl i na velikou vzdálenost ještě tentýž den dozvědět o narození či smrti v rodině nebo rychle uzavřít obchod … elektrické osvětlení otevřelo netušené možnosti … jenže místo toho, aby lidé tohoto sblížení využili, spíš se od sebe vzdalovali … nejprve přišla do Mexika revoluce … a potom zachvátila celý svět válka …“ … „… smysl pro praktičnost chápal, a tak odvážel všechny, živé i mrtvé, protože ze zkušenosti věděl, že řada těch, které vyzvedl živé, stejně dorazí na hřbitov už po smrti...“ A jakoby navzdory všemu … „neexistuje nic, jako náhoda … bylo to z nějakého důvodu“ … se příběhem line podmanivě sladká vůně, a ta mi připomněla léto … a to se mi teď v únoru, taky moc líbilo :-).... celý text

Paraziti 1996, Daphne du Maurier

„mám takový zvláštní pocit … který jsem míval jako děcko a celá léta jsem ho neměl, jako kdyby se tohle všechno už jednou stalo … ten pocit mám často, přichází znenadání … a pak zmizí“ Představte si v duchu všech pět Delaneyových u jednoho kulatého stolu, v tom okamžiku šťastných .. a zachovejte si ten okamžik, není k vidění příliš často, ne že by se Delaneyovi neusmívali, vlastně je to nad poměry veselá rodina, jenže … … mají takové zvláštní nadání, budit proti sobě jakési nepřátelství, navíc vynikají skoro ďábelskou zlomyslností, taky umí mnohovýznamně mlžit, a mají talent k fňukání, ovšem klábosit dovedou v několika jazycích, a hlavně, mají opravdu velkodušné srdce, které ovšem schovávají, a tak se vám za zády nejspíš ozve pohrdavý smích. Delaneyovi jsou netradiční a nekonvenční rodina, spíš zvláštní směsice světoběžníků … „nic dobrýho nepojde z týhle smíchanice původů“ …. říká služebná Trudi … „jen divadlo a předvádění“… … pak bouřlivý potlesk, žádná obyčejná poklidná rutina života, všední život totiž není pro ně, ale stále nové a nové zvuky, tváře shon a ruch … pompézní divadlo. Delaneyovi přijeli, zmizel řád a vypukl chaos … … příval slov, až do noci, nikdo z nich nevstává brzo ráno, pomotaný život, předstírání, že jste šťastní, utíkání od problémů, před hněvem, před osamělostí, oklamat svět! Delaneyovi říkají … „nechci v životě něco dělat, protože se to musí, ale protože to chci.“ Příběhy paní Daphne … to je atmosféra plná pocitů, a to je přesně to, co se mi na nich líbí. Každý z Delaneyů vám bude představen ve své nejintimnější poloze, každé hnutí mysli, nejniternější pocity, budete vědět o čem přemýšlejí, co je trápí, co je činí šťastnými, bude se s nimi usmívat, předstírat, utíkat, toužit, prostě žít … tahle autorka má totiž pozoruhodně vyvinutý smysl pro všechno, co je jiné, zvláštní, výjimečné, má dar vidět, mimo běžný (všední) způsob toho, jak chápeme život, a takoví jsou pak i její hrdinové … Přečetla jsem už několik jejich knížek a tato určitě není poslední, ráda se opět za čas nechám znovu okouzlit jejím kultivovaným jazykem a vypravěčským nadáním :-) ...... celý text

Vango 2013, Timothée de Fombelle

Nevíte proč, ale něco vás k němu táhne, vsaďte se, že rychle podlehnete jeho kouzlu. „Jeho zemí je celá zeměkoule.“ Obestřený mnoha tajemstvími, jednoho dne se prostě objevil na břehu u Liparských ostrovů. A pak ho kdosi začne pronásledovat. A tak se neustále pohybuje – hlavně ve výškách. A hledá klíč – ke svému osudu. Zatímco se velké dějinné události prvních desetiletí 20. století řítí kolem, Zeppeliny létají vzduchem a velká válka je na spadnutí, Vango čelí svému zvláštnímu osudu … „Na zemi žijí lidé, o nichž nikdy nebudeme vědět, odkud přišli ani kam míří.“ … a přitom si musí dobře vybrat, koho bude nazývat přítelem, a koho ne. Ve Vangově příběhu se objeví (většinou jen na pár okamžiků mihne) dost slušná plejáda svérázných osobností, některých důležitých, jiných důležitých méně a některých důležitých spíš jen zdánlivě, přicházejí a zas odcházejí – výstřední, skoro pohádkoví hrdinové, bezvýznamní, krutí, malicherní, po všech čertech mazaní, milí, přátelští, empatičtí, necitliví, nijací a všelijací lidé, a ti všichni mají něco společné … chtějí si splnit nějaký svůj sen! … (někteří tak vstoupí i do velkých dějin). A ještě něco mají společné, potkali se s Vangem, jenž je záhadou nejen pro ostatní, ale i sám pro sebe, každý z nich by mohl o něm vyprávět, většinou jen nějakou krátkou epizodu z jejich nedávného setkání … pro Vanga totiž jakoby existovala jen přítomnost – není žádná minulost a zdá se, že ani žádná budoucnost. A tak si všichni pamatují jen … „jak otevíral a zavíral oči, jak chodil, vyprávěl historky, vyslovoval některá slova, jako třeba „Brazílie“, jak loupal brambory do tvaru dokonalých osmihranů, jak se díval dolů na vlny, recitoval básničky v neznámých nářečích, jak ve dvě hodiny v noci nad Tichým oceánem namáčel chléb v mléku a vejcích, opékal ho na másle, a potom to bylo, jako by se zuby zabořily do jakési vzpomínky“ … a přesto je každé takové setkání poznamenalo! Příběh, který se vám pomalu začne skládat před očima, bude čím dál víc zamotanější, s Vangem totiž procestujete svět (trochu jako ten Jonassonův stoletý stařík, co vylezl z okna a zmizel), zažijete dechberoucí dobrodružství (trochu jako Guliver na svých cestách, a taky trochu jako Bastián v říši Fantázie), zároveň vás to ale bude nutit o všem přemýšlet (trochu jako pan Proust ve svém Ztraceném čase) a pak trochu pátrat po paralelních neviditelných (možná spíš paranoidních) světech (trochu jako Murakamiho Komtur po Japonském souostroví), ale hlavně … budete létat a vznášet se ve výškách (trochu jako Jonatan Livingston Racek), abyste se nakonec snesli zpátky na zem … svázaní příběhem, jehož vlákno se kolem vás pořádně omotalo a začalo utahovat smyčky, možná se tak závěru dočkáte mírně přidušení, ale nebojte, rozuzlení přijde … takže se pořádně nadechněte, ať vydržíte s dechem :-) … … ten „sen pokračuje“ … Tak teď už víte, proč mě Vangův příběh tolik chytil … našla jsem totiž v té mozaice docela hodně z toho, co mám ráda … záhadu se špetkou tajemna, vyprávěnou lehkým poetickým jazykem, emotivní příběh opírající se o tvrdá fakta historie minulého století, a několik nových otázek bez odpovědí, do sbírky s názvem Proč? a podtitulem, odvěký boj dobra se zlem … „Hugo Eckener vyprskl smíchy. Měl blby docela rád. Blbové ho každopádně kdysi dlouhou dobu bavili. „Víte, Herr Kreisleiter, nebe jsme dokázali dobýt jen proto, že jsme změnili názor. Drobná rada moudrého muže: když nezměníte názor, moc daleko se nikdy nedostanete.“ „Dostanu se výš než vy, Herr Doktor,“ zahulákal. „To ano, vy se vyšplháte výš… po tom vašem stromě… Ale já jsem mluvil o nebi.“... celý text

Dolores Claiborneová 2010, Stephen King

„Život je někdy takovej kopec srandy, že se jeden smát musí.“ Víte co, stejně je to divný, … „jak si lidi někdy o něčem dovedou udělat komplet mylnou představu, a přitom by se řeklo, že to mají přímo před očima.“ Dolores je vypravěčkou svého životního příběhu, celý příběh je pak jednolitým monologem – líčením jedné ponuré existence. Dolores žije na Little Tall Islandu už léta páně, a tak ví nekonečný spousty věcí, na každýho, kdo má co do činění s Little Tall. Dolores je obhroublá stará žena, jenže, takovou ji udělal život, jaký si tak úplně sama nevybrala. Dolores je totiž obětí, udělala jen to, co prostě udělat musela. I její autor zas a znovu udělal jen to, co musel … jedinečně zachytil pocity! On přirovnává příběhy ke zkamenělinám – „částem světa, který tu byl před námi“. A úkolem spisovatele je, použít své nářadí (umění psaní) k tomu, aby je vyhrabal ze země /S.King – O psaní/. A přesně tak to pan King dělá, používá ty nejjemněší nástroje, aby ty částečky světa, o kterých chce vyprávět, nepoškodil, používá svou intuici, s kterou neomylně nachází ty správné „situace“ (jsou všude, jen musíte, jako správný archeolog-spisovatel hledat na správných místech, správně se dívat), a z nich pak tvoří své příběhy … „v hlavě je vidím, jako film“, říká … a já (věřím, že všichni jeho čtenáři) je vidím úplně stejně. Příběh se mi v jedinečném vyprávění (on je prostě mistr vypravěč) odvíjí přímo před očima, a v tom je jeho síla. Stephen King opět v jiné rovině, takový, jakého jsem dosud neznala. Jeho literární prostor se mi tak rozvětvuje do nových nečekaných rozměrů – vlastně už je z něj pořádně košatý vzrostlý dub, prostě majestátní strom :-). „Myslíte, že mluvím v legraci? Zasmát se tomu můžete, jestli chcete, ale mně do smíchu není, to tedy ne. Člověk je skoro až slyší, … jde to odkudsi úplně zvnitra a vy … posloucháte to a víte celou dobu, že půjdete … zase znovu, není síly, aby to zastavila, a to všecko je kus ženskýho údělu …“. … věřte, že Dolores vám právě o ženským údělu opravdu má co říct, má toho totiž v hlavě, daleko víc, než by se zdálo … „Ono asi bude pravda, že lidská mysl nespí nikdy, i když si člověk myslí, že ano. Ona prostě myslí pořád pryč a někdy se přihodí, že odvede lepší práci, když ten dotyčný u toho není a neplete jí do toho takový ty denní starosti, co se v hlavě normálně melou – co se musí uklidit, co uvařit k obědu, na co se dívat v televizi, a tak. Určitě to tak bude, poněvadž důvod, že jsem ráno měla takový dobrý pocit, bylo, že jsem se probudila a věděla, jak mě ona napálila. A předtím jsem to nevěděla z jediné příčiny, totiž že jsem ji podcenila – no ba, dokonce i já – a to jsem věděla, jak umí být občas mazaná. Ovšem, jakmile jsem jednou ten trik pochopila, tak jsem si už uměla poradit.“... celý text

Kostičas 2014, Samantha Shannon

Snová krajina podstatou nepřirozenosti. "Vzhůru do života, snílku! Vítej ve světě masa a kostí!" ... kde pro morálku není místo. "Není bezpečnějšího místa než Scion, ... ale spíš by tam mělo být napsáno není bezpečné místo!" Co jsme to provedli se světem? Jak je kvůli nám křehký! "Bylo by po právu, nechat nás vyhynout." Jenže pak jsme najednou zvýšili své šance. "Otevřelo se spojení s éterem." A už 20-tý Kostičas je tu! Poněkud chaotický začátek drsného příběhu krajinochodkyně, jež nemůže vystát uniformy, ani dogmata, ovšem zdá se, že nemá na vybranou... Pokoušíte se to rozlousknout, tu záhadu mysli. Tělo a duše dvě věci jsou... "byl to talent"? "byla to zbraň"? ... i tak lze vnímat sny. "krajinářka pronikla do snové krajiny". Propracovaný a dopodrobna promyšlený svět, je veskrze atraktivním prostředím... jako třeba nečekaná a dost zajímavá podoba Londýna 2059. 4* vtělené do éteru za příjemné překvapení. "Myslíš, že znáš realitu? Zapomeň na to! ... Nakonec to prostě vzdáš."... celý text