1. Domů
2. Autoři
3. Kateřina Surmanová
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 9
• Bazar 4
• Životopis
• Citáty 4
• Diskuze 8

Nová kniha Kateřiny Surmanové

Letní povídky

Léto má vonět po jahodách, dýmu z táboráku a prvních polibcích. Ale co když jsou to právě bezstarostné prázdninové večery, které vytáhnou na světlo to, co jsme ... detail knihy

Populární knihy

/ všech 9 knih

Nové komentáře u knih Kateřiny Surmanové

Slepé cesty

„Některé autorčiny knihy z minula se mi líbily, ale Slepé cesty byly jedním velkým trápením. Přesto že kniha slibovala zajímavou zápletku, nebavila mě. Přemíra postav, kde jsem stále pátrala, kdo je kdo a i děj samotný mi přišel neuspořádaný a chaotický. Tentokrát to bylo zklamání.“... celý text
— Belanna

---

Zjevení

„Před Zjevením jsem přečetl autorčinu volnou trilogii, takže jsem byl zklamán, že jsem tu nenarazil na provázanost s těmito třemi knihami; holt jsem si na to zvykl :-) To byla jen taková poznámka na okraj, protože tento svazek je pochopitelně časoprostorově úplně jinde. Kateřinu Surmanovou respektive její příběh nemohu neobdivovat, protože jde o záležitost dobrodružnou, tajemnou a napínavou, zároveň jsem ale dostal hnusně syrový náhled na dění v našem západním pohraničí v těch nejbolavějších časech. Slovo hnusně jsem použil s uznáním, jen aby bylo jasno, protože nemám rád lakování na růžovo, jen aby někdo neměl ze čtení trauma. Kateřina Surmanová i Petra Klabouchová přistupují k naší historii správným způsobem; lidé by jejich knihy měli číst, protože se jinak budou dějiny obrušovat a ohlazovat, až už to vlastně nebudou dějiny a stane se z nich jakási pohádka bez chuti a zápachu, a to by se mohlo některým jedincům velmi hodit. Pokud jde o mě, byla mnichovská dohoda odporným svinstvem, odporným svinstvem bylo ale i poválečné vysídlení Němců. Nebo takhle, vysídlení bylo asi nevyhnutelné (i v jejich zájmu- věřím, že by jich tady jinak postupně umíralo mnohem víc), ale ten způsob provedení... V mých očích se násilníci z Revolučních gard neliší od vrahů z SS, pro mě jde o stejnou pakáž. Pokud jsem se při čtení hluboce nezmýlil, pak si myslím, že s autorkou v náhledu na válečné a poválečné události souzním, takže se nelze divit tomu, že jsem si knihu tak užil. Uznávám, že jsem se do ní nezačetl lehce, ale od jistého momentu mě příběh dokonale vtáhl, a už mě nepustil. Pohraničí, bílý jelen, skřeti, různé časové linie, až příliš podobné, nepřátelské režimy- tohle na mě opravdu fungovalo. Titul jednoznačně doporučuji; naše historie je sice mnohdy ošklivá, ale je ji nutno znát, protože lidé až příliš snadno zapomínají.“... celý text
— Forsaken

---

Tři Sekery

„Hned v úvodu vypíchnu fakt, že jsem skalním ateistou, což ale neznamená, že bych se snažil kohokoli odvrátit od jeho víry. Naopak, já nemám nic proti víře jako takové; každý ať si věří (nebo nevěří), jak je mu libo, pokud se v dotyčném neprobudí zapálený misionář, který se rozhodne bojovat za spásu mé nesmrtelné duše. Pak bychom mezi sebou měli problém. Pokud ale něco bytostně nesnáším, jsou to církve. Amorální instituce, které neustále poučují o morálce. Předchozí odstavec jsem napsal hlavně proto, aby bylo jasné, jak mě překvapilo, že mi byl otec Václav sympatický. No, ono to možná tak překvapivé není, když si uvědomím, že nešel zrovna tou jedinou schválenou a vyžadovanou cestou. Ještě víc mě překvapilo, že mi byl sympatický i místní influencer; já jinak toto označení považuji spíše za vulgarismus. Kateřina Surmanová mě vzala potřetí do svého světa a mně se v něm potřetí líbilo. A nemůžu si pomoct, mě opravdu fest baví, jak se více či méně nápadně prolínají všechny tři příběhy; teď už vyloženě doufám, že si Imbus zaštěká i ve Zjevení a rád tam případně zamávám i Rohlíkovi. Vzhledem k tomu, že si jako správný ateista užívám dobře napsanou duchařinu, přišel jsem si na své a knihu samozřejmě doporučuji.“... celý text
— Forsaken

---

---

Zjevení

„Čtvrtá kniha, kterou jsem od autorky a vzhledově a typově úplně jiná. Musím říct, že mě trochu odrazovala velikost a váha knihy. Kniha je objemná také proto, že autorka je mistryně v používání přirovnání a to navíc dělá opravdu trefně a vtipně a celkově její slovní zásoba a psaný projev je excelentní. Akorát tady bych to možná mírně oželela, aby měl děj větší spád a to napětí nebo dobrodružství nebylo rozmělněné v popisech a metaforách. Musím se přiznat, že pro mě měla kniha pomalý rozjezd, nemohla jsem se začíst, později už to bylo lepší, ale zase občas zbytečně zdlouhavé a takové nečtivé. Vždy je zajímavé číst o české historii, je vidět, že autorka má hodně načteno a informace nejsou povrchní. Ale takových knih z doby války je přehršle. Tím nechci tento problém zlehčovat, v knize jsou popsány všechny hrůzy různých pracovních či koncentračních táborů a pochodů smrti. Některé části knihy nejsou lehkým čtením. Za mě byl ale v příběhu nejlepší bílý jelen, tahle linka mě opravdu bavila. Děj knihy byl pro mě občas nezáživný a vadilo mi, že jednou se babičce říká Oma a jednou Eva, to mě mátlo. Ráda bych dala lepší hodnocení, autorku mám moc ráda, na besedách a setkáních je hrozně vtipná a milá :-) Tudíž tato kniha nepřeskočila moji favoritku "Zvedá se vítr". "Za něčím musíme stát, abychom sami za něco stáli."“... celý text
— adlen

---

Zvedá se vítr

„Má druhá kniha Kateřiny Surmanové a opět jsem si u příběhu vzpomněl na Stephena Kinga (To a Tělo). Tím ale nechci naznačit, že by autorka od mého svého času oblíbeného spisovatele opisovala, jen se na mě z jejího textu přenesla podobná nálada. Teď udělám něco, co v podstatě nemám rád, a srovnám své dnešní pocity z knihy s těmi, které se mě zmocnily po Šepotu z lesa. Nemám to rád, protože bych přece nechtěl, aby byly všechny příběhy jedné autorky / jednoho autora na jedno brdo. Ale tak, nebudu srovnávat příběhy ale pocity, že jo. Ze svazku Zvedá se vítr jsem necítil tak hutnou atmosféru ani napětí, zato jsem se vrátil v čase do roku slezsko- moravských povodní. Nebyl to návrat příjemný; v roce 1995 jsem ukončil ZVS na letišti Přerov- Bochoř, a když jsem o dva roky později sledoval, jak mně známá místa mizí pod nezastavitelným živlem, nebylo mi dobře po těle. A když jsem viděl tu zkázu v Troubkách, vytratil jsem se na zahradu a brečel jako želva. A to jsem v té chvíli ještě netušil, že byl jedním z tamních mrtvých člověk, kterého jsem znal z kasáren. Kateřina Sumarová mi tu dobu přiblížila velmi živě; znovu jsem cítil tehdejší tíseň, a pokud u mě dokáže někdo takové pocity vyvolat, pak jednoznačně umí psát. Hluboká poklona. Příběh samotný je skvělý. Doufal jsem, že jej stihnu přečíst do pondělního večera (možná už v úterý nebo ve středu očekávám novou zásilku knih), ale ten vzdušný vír mě vtáhl natolik, že jsem ho sfoukl extrémně rychle. Přírodní pohroma a zločin se tu potkaly skvěle nešťastným způsobem a já si autorku po opakovaně kvalitní zkušenosti řadím mezi své oblíbené spisovatelky. A knihu samozřejmě doporučuji.“... celý text
— Forsaken