Zvedá se vítr

včera

Líbila se mi.

Horory čtu jen v rámci výzev nebo doporučení, a tak tomu myslím bylo i u Šepotu z lesa. A tak si každý rok dávám jednu autorčinu knížku. Líbí se mi propojení reálného světa, reálných událostí a bájí, pověstí a nadpřirozeného světa. Záplavy z roku 1997 si nepamatuji, byla jsem dítě, ale tornádo už samozřejmě ano. Člověk ani nechtěl věřit tomu, že je u nás něco takového možné. Kniha zpočátku utíkala rychle, ale přibližně v půlce tempo zpomalilo. Nebo jsem možná jen zpomalila já. Ale od tři čtvrtin už jsem knihu dočetla na jeden zátah. Autorka si hraje s jazykem, styl by se hodil do knihy poezie. Ale líbí se mi to, přidává to na atmosféře.

Můj pocit z knihy je bezpochyby umocněn tím, že sám pocházím z jedné několikrát zmíněné vesnice, a v samotném Hodoníně jsem strávil několik let, většinu popisovaných míst si tedy nemusím malovat na čisté plátno, ale přesně vím, o jaké uličce čtu. A možná právě toto spojení dobře známého s mysteriózním mi vzalo dech.
Zmínit musím skvělou češtinu i nijak nepřeháněné nářečí. Když v knize mluví starší člověk, jako bych slyšel babičku.
Knihu jsem vzal do ruky právě proto, kde se odehrává, jinak tohle můj většinový žánr není. Ale rozhodně zkusím i další díla autorky.

Jsem hodně rozpolcená. Na jednu stranu úžasná čeština, krásné obraty, skvěle použitá slova... na druhou stranu jsou tou češtinou popsané hrozné tragédie způsobené zběsilou přírodou. Až dokumentárním způsobem píše paní Surmanová o všech těch událostech, které máme všichni v paměti. Přiznávám, běžel mi mráz po zádech...
Příběh samotný, jak jsme poznali, připomíná Mistrovo To, těmi zprvu bezelstně mladými lidmi, kteří se zničehonic dostanou do drtivé skutečnosti - a jeden z nich si uvědomuje, že má zvláštní dar vidět neviděné. Jak dospějí, osud si s nimi pohazuje, jak se mu líbí, ale nakonec se přece ještě jednou spojí, aby čelili zlu.
Hodně na mě zapůsobilo Kristino prozření na samém konci. Krásně podaný popis jejích pocitů vůči městu, dětství a okolí... Taky jsem milovala nádražní housku s gothajem!

Pridávam sa k časti komentujúcich, ktorí sa úplne nestotožňujú s týmto výtvorom, hoci ho úplne nezatracujú. Aj druhá kniha KS oplýva vcelku dobrou čitatelnosťou, bohatým jazykom a skvelým námetom, no napriek tomu z nej nemám až tak skvelé dojmy ako z prvotiny. Všetky časti sú samostatne dobré,len akoby poriadne nefungovali spolu. Vyčíňanie živlov síce ohuruje no nevyvoláva mrazenie ako lesy prvej knihy. Niečo mi tam stále chýba. A možno je tam niečo navyše.
Možno chýba len ďalší ponor do tohto diela, ktorý odhalí jeho ďalšie kvality.

Bylo to moje první setkání s autorkou a vážně uvažuji, že i poslední. Rozhodně to není horor, spíš jakási depresivní, poněkud překombinovaná, duchařina s lehce kriminální zápletkou. Vadí mi přeskakování v čase a styl mi také nevyhovuje. Od začátku se mi to moc nelíbilo, ale nějak mě to nutilo to dočíst, i když jsem se tím prokousávala dost obtížně.

Má druhá kniha Kateřiny Surmanové a opět jsem si u příběhu vzpomněl na Stephena Kinga (To a Tělo). Tím ale nechci naznačit, že by autorka od mého svého času oblíbeného spisovatele opisovala, jen se na mě z jejího textu přenesla podobná nálada. Teď udělám něco, co v podstatě nemám rád, a srovnám své dnešní pocity z knihy s těmi, které se mě zmocnily po Šepotu z lesa. Nemám to rád, protože bych přece nechtěl, aby byly všechny příběhy jedné autorky / jednoho autora na jedno brdo. Ale tak, nebudu srovnávat příběhy ale pocity, že jo. Ze svazku Zvedá se vítr jsem necítil tak hutnou atmosféru ani napětí, zato jsem se vrátil v čase do roku slezsko- moravských povodní. Nebyl to návrat příjemný; v roce 1995 jsem ukončil ZVS na letišti Přerov- Bochoř, a když jsem o dva roky později sledoval, jak mně známá místa mizí pod nezastavitelným živlem, nebylo mi dobře po těle. A když jsem viděl tu zkázu v Troubkách, vytratil jsem se na zahradu a brečel jako želva. A to jsem v té chvíli ještě netušil, že byl jedním z tamních mrtvých člověk, kterého jsem znal z kasáren.
Kateřina Sumarová mi tu dobu přiblížila velmi živě; znovu jsem cítil tehdejší tíseň, a pokud u mě dokáže někdo takové pocity vyvolat, pak jednoznačně umí psát. Hluboká poklona.
Příběh samotný je skvělý. Doufal jsem, že jej stihnu přečíst do pondělního večera (možná už v úterý nebo ve středu očekávám novou zásilku knih), ale ten vzdušný vír mě vtáhl natolik, že jsem ho sfoukl extrémně rychle. Přírodní pohroma a zločin se tu potkaly skvěle nešťastným způsobem a já si autorku po opakovaně kvalitní zkušenosti řadím mezi své oblíbené spisovatelky. A knihu samozřejmě doporučuji.

Jak už tu bylo řečeno-napsáno- spisovatelka ukazuje jak je čeština košatá, krásná, lahodná uchu či oku, ale mě se to ke stylu této knihy moc nehodí.

I ve svém druhém kusu Surmanová prokazuje nevídanou vládu nad slovem. Její neotřelá přirovnání a radost z jazyka je potěšením číst. Tady navíc skvěle funguje dětské kingovské dobrodrůžo, ten kontrast světa dětské fantazie a dospělého skepticismu. Účelné je i střídání časových rovin dvou živelných pohrom. A pomáhá tomu tentokrát i svižnost vyprávění a dobře vystavěné, uvěřitelné drama. Vzhledem k tomu, co byla autorka schopná postavám udělat v Šepotu z lesa, jsem měl ke konci seriózně oprávněně nahnáno.

Autorku jsem objevila díky společnému čtení českých autorů a vyrazila mi dech. Tentokrát jsme si společně dali její další knihu – a opět skvělý kousek.

Celý děj se odehrává na pozadí skutečných událostí, které zasáhly jižní Moravu. V roce 1997 jde o povodně, poté se posouváme k ničivému tornádu v roce 2021, které zpustošilo krajinu i domovy.

Parta dětí po povodních najde mrtvolu dívky. Rozjede se vyšetřování, ale Filip a ostatní se rozhodnou, že případ vyřeší sami a překazí šelmě její řádění. Pomoci jim má duch mrtvé, který „komunikuje“ právě s Filipem. Myslí si, že mají vyhráno, jenže po více než dvaceti letech se šelma vrací.

Omlouvám se všem, kdo to tak nevidí, ale na mě z knihy silně dýchala kingovská energie. Hodně mi připomínala jeho román To, který mám moc ráda, takže jsem z příběhu byla naprosto nadšená.

Líbí se mi, že autorka zasazuje děj svých knih do prostředí naší republiky, a drobné propojení obou knih je další třešničkou na dortu.

O hvězdičku méně jsem nakonec dala kvůli jazyku. Jde opravdu o umělecký kousek, ale čtenář se na něj musí soustředit – není to taková ta lehká četba, po které bych sáhla ve chvíli únavy.

Kateřina pracuje s magickým realismem, o což je mi Zvedá se vítr sympatičtější. Autorka totiž necílí pouze na další miliontou krimi v řadě, ani miliontou scifi, o které moje kamarádka lektorka tvůrčího psaní tvrdí, že je pro začínající spisovatele nejsnazší žánr, ani na samoúčelný thriller. Vystavěním příběhu Sněhurky, Filipa a jeho party na reálných základech, mě vrátila spolehlivě ve vzpomínkách na Moravu, když ji v roce 1997 poprvé zavalily ničivé povodně, v roce 2021 zasáhlo největší tornádo v novodobé historii naší země, nebo připomněla poměrně nedávné doby kovidového šílenství. Do toho umně vpletla nadpřirozeno a magično, to vše rozezněla na temných strunách lidského osudu. A vraždu. Nebo více vražd...? A může se Filip se svou partou znovu setkat po letech, aby zasáhli do nápravy justičního omylu. Třešničkou na dortu jsou zásahy do běhu lidského života připomínající ruskou ruletu. Kateřině se podařilo vytvořit zajímavý, mnohovrstevnatý příběh, který protkala nádherným, poetickým jazykem i řadou myšlenek hodných uznávaného nestora. A připomíná nám, že věci ani lidi nemusí být tím, jak na první pohled vypadají. Doporučuji.

"Dnes už vím, že akt rozloučení s mrtvými je nezbytně nutný, pokud sami máme zůstat mezi živými. Ztráta je jako závaží, jako cementová bota, platí na ni jediná kůra: nechat bolest vytéct ven a dát hojení čas." (Podepisuji).

Napínavé čtení. Propojení se skutečnými událostmi – kovid, tornádo – skvělé. Postavy jsou zpracované zajímavě. Oceňuji i povedené vykreslení české mentality. Škoda, že hlavní hrdina byl pro mě místy za hranou knižní uvěřitelnosti. Také bych asi uvítala, kdyby v závěru nedošlo k dramatické scéně s jeho dcerou a vyústění příběhu bylo pojato trochu jinak. Přesto si další knihu autorky ráda přečtu.

Hezky psané. Zajímavé téma. Na mne až moc mysteriozna.

Knihy Kateřiny Surmanové skvěle zapadají do mé touhy po mysteriózních příbězích. Líbí se mi, jak autorka dokáže příběh napasovat na reálie a skutečná místa a tentokrát se jí i dokonale podařilo zachytit atmosféru zoufalství a beznaděje po povodních a tornádu. Bylo to těžké čtení. Příběh samotný byl výborně vymyšlený, chytlavý a rozhodně napínavý. Předěl mezi dětstvím a dospělostí byl zachycen pravdivě a člověka nutil přemýšlet nad vlastními ztrátami lidí, vztahů a svazků, které se ztratily někde na cestě k dospělosti.
Jediné dvě věci mě trochu rušily při čtení - přeskakování v čase působilo občas zmatečně a druhá věc je jazyk, který je na mě stále až příliš květnatý, i když musím říct, že si zvykám, a ač rozhodně oceňuji schopnost paní Surmanové vykouzlit krásná až poetická přirovnání, někdy se mi to úplně nehodí k žánru.
Knihu doporučuji a těším se na další tajemný příběh.

Úplně se ztotožňuju s komentářem pode mnou od raphelia.
Příběh jako takový byl pro mě nějak nemastný neslaný, ale ten jazyk, ty obraty a slova, která jsem před tím v mnoha případech ani neslyšela, to mě baví. Katka píše skvěle, ale na Šepot z lesa tohle nemělo.
Každopádně se mi líbilo to prolínání se skutečnými událostmi a ty popisy okolo toho. To rozhodně stojí za vyzdvižení.

Dlouho jsem přemýšlela nad hodnocením této knihy a hned v úvodu musím říci, že kdybych nečetla autorčinu prvotinu, bylo by určitě jiné. Šepot z lesa byl famózní a velmi mě bavil. Zvedá se vítr je ale jiný level, příběh jako takový mě vlastně ani moc neoslovil. Za co ale před autorkou smekám, je bohatost jejího jazyka a hlavně "zlidštění" obětí obou přírodních katastrof, které ve své knize zmiňuje. A právě proto, i když mě tento konkrétní román zas až tak neoslovil, si určitě další dílo autorky nenechám ujít. Nepochybuji o tom, že i v něm naleznu pasáže, které si budu vysloveně užívat.

17.03.2026

(SPOILER) Čekala sem od knihy víc, dej zdlouhavý a nic moc. Jediný zajímavý byl začátek kdy tématem byly povodně z roku 1997 a poté jak uhodilo tornádo ale zbytek? Vážně nuda.

Tady mi prostě chyběl děj a dobrý příběh.

Moc se mi líbilo, jak autorka spojila detektivku, trochu ezoteriky a dvě katastrofy, povodeň a tornádo, do příběhu plného lidskosti, ale i informací. Vzpomněla jsem si na pár výletů do Hodonína a jeho okolí. Takže mě tato audiokniha plně vtáhla do děje a skoro jsem chodila v patách hlavních hrdinů. Také jsem cítila inspiraci Kingem a jeho To, což mi vůbec nevadí, pokud se autor inspiruje jinde a vystaví takový parádní příběh.