Tři Sekery

Zaujalo a hodně. Za mě určitě lepší než Šepot z lesa. Bytosti schované v slepých skvrnách si budu pamatovat dlouho. A způsob vyprávění, který evokoval spíš sérii povídek se společným námětem než román, mi taky hodně vyhovoval. Provázanost s reáliemi byla už jen třešnička na dortu. A překvapilo mě jak mému uchu lahodilo, že je audiokniha namluvena Jiřím Vyorálkem. Nečekal jsem od něj tak dobrý projev.

Moje třetí kniha a opět spokojenost. Není tak strašidelná, jako Šepot z lesa, kde se jsem se bála pomalu v každé kapitole, ale i tak skrývá temné věci. Mě se příběh líbil moc a část věnovanou Bobovi jsem četla s nechutí i když to bylo zajímavé a jsem ráda, že se autorka v určitých pasážích zbytečně nerozepisovala, nebylo třeba. S koncem jsem spokojená a líbilo se mi, že nebyl zbytečně komplikovaný a vyřešilo se to takto. Oceňuji setkání s postavami z knih Zvedá se vítr a Šepot z lesa, tyhle drobnosti mám v knihách moc ráda. Já jsem s příběhem spokojená a děkuji za zajímavou knihu. A protože jsem fanoušek Kinga, tak jsem nadšená, že tu máme takovou spisovatelku.

Dostala jsem k Vánocům tuto knihu a neskutečně se na ni těšila. Prvních pár stran jsem si říkala "bomba, to je přesně ono!" Jenže pak se strany prodlužovaly, děj se vlekl, knihu jsem odkládala častěji a častěji... Až zůstala ležet na nočním stolku a na řadu přišlo několik jiných. Nakonec jsem se kousla a knihu dočetla. Poslední dvě části byly jízda, výslednou reputaci napravily, ale nemůžu prostě zapomenout, jak dlouho jsem ji nechala bez povšimnutí, protože jsem se začala prostě a jednoduše při čtení nudit. Škoda.

Napínavý příběh až do konce. Četla jsem ho jedním dechem.

Tak to zase byla jízda! Musím ale přiznat, že Zvedá se vítr a Šepot z lesa se mi líbily víc.
Doufám, že autorka vydá brzy další knihu.

Vůbec nevím co k tomu pořádně napsat, četl jsem Šepot i Vítr, ale tohle mi místy opravdu bralo dech....znám Chlum, Úvoz mrtvých, Svíb... ten les má těžko popsatelnou atmosféru, tak hutnou, že se na ni skoro dá sáhnout, ale jen skoro, možná lepší se moc nedotýkat...znám i labyrint v kukuřici, shodou okolností jsem tam před dvěma lety potkal něco jako svého démona z dětství, někoho s kým mě spojuje poměrně dost nepěkná vzpomínka, dlouhé roky jsem ho neviděl a tam se najednou objevil přede mnou v jedné z těch chodeb, nepoznal mě, ale já jeho naprosto bezpečně.....
V kontextu tohoto příběhu mi to teď přijde jako hodně zvláštní souhra náhod, odkazy nejen na tahle místa, ale mihne se tam i město kde jsem se narodil a nejen to....pro mě to čtení včetně toho konce byla spíš snad nějaká forma katarze, něčeho, co jsem ze sebe potřeboval už strašně dlouho dostat a nevěděl jsem jak. Smekám klobouček a zároveň obdivuju jakým způsobem si autorka hraje se slovy a místy vyšperkuje větu takovým slovním obratem, o kterém jsem snad ani neměl tušení, že existuje :)

Autorka si vzala několik reálných faktů (bitva u Hradce Králové, incident z obce Tři sekery, vražda Otýlie Vranské), pospojovala je a obalila je hutným a čtivým příběhem. Jenom poznámka - Lenka nemohla být krátkozraká a mít brýle, které jí zvětšují oči. Na krátkozrakost se používají rozptylky, a ty oči naopak zmenšují.

O tom, že Kateřina Surmanová má dar čtenáře zaujmout, lapit a nepustit, není pochyb, mám už přečtené její knihy Šepot z lesa (ta se mi líbila moc) a Zvedá se vítr (nebyla špatná).
Tady ale bylo toho nadpřirozena na mě trochu moc, zrovna tak jako kudrlinkaté češtiny (..jedenáct minut od momentu, kdy za sebou ZŮSTAVIL otřesenou servírku..na úprku NEPŘESTAJNĚ kontroloval zpětné zrcátko), kde autorka na tyto květnaté výrazy chodí?
Povedená je atmosféra knihy, hutná, temná, tajemná. A zrůdná.
Co se týče postav, záporák byl odporný hnusák, ani ho nejde slušně popsat. A otec Václav..? Představovala jsem si ho z nějakého důvodu jako Davida Švehlíka a velmi jsem si ho zprvu oblíbila. Ale jeho pohnutky, touha po pomstě, ohodlání překročit určitou mez, to by se Bohu nelíbilo. Inu, nic není jen černé nebo bílé.
„Svět je oblé místo a všechno se k sobě dřív nebo později skutálí." Tahle věta se vine celou knihou a moc se mi líbí.

Miluju! Paní Surmanová je u mě sázka na jistotu, že se budu bát a ještě si to užiju. Poslouchala jsem audio geniálně namluvené Jiřím Vyorálkem a nemohla jsem se odtrhnout. Celou dobu jsem měla pocit, že sleduju film. Moc povedený.

Za mě klobouk dolů a nemůžu nezmínit můj obdiv ke košatosti češtiny v popisech a přirovnáních. Páni! Co parádiček se odehraje mezi dvěma přímými větami!
A přesto, že mě u něj regulérně mrazilo, v tom příběhu je spousta světla.

Kniha mě nechytla úplně od začátku, tak jak bych čekala, ale celkově se mi moc líbila.

Četla jsem Šepot z lesa, tou knihou jsem byla nadšená. Pak následovala kniha Zvedá se vítr, u níž jsem asi měla velká očekávání a byla pro mě nemastná neslaná. Na Třech Sekyrách jsem si opět zpravila chuť. Je fakt, že paní Surmanová je takový český King v sukni, ta inspirace je tam hodně zřejmá. Ale stejně jako King se to čte velmi dobře. Některé části se zdály zbytečné rozvláčněné, některé věci byly až překombinované, ale přes všechno toto jsem knihu slupla jako nic a těším se na další

Vychytávka mezi všedními škvarky života, co září jako lucernička na pouti plné překvapení a nečekaných zvratů, dokáže vyčarovat úsměv i tam, kde už se zdálo, že ho zrovna nikdo nehledá. Je to jako sypání koření do už tak dobrého guláše, kdy se každé slovo leskne jako kapka rosy na pavučině – jemné, ale nepřehlédnutelné. V záchvatu lehké ironie se míchá špetka nostalgie s pořádnou dávkou odvahy, která je tak svěží, že by si ji klidně dalo i největší městské šelmy. Když se věci neberou příliš vážně, ale přitom nepřestávají být hluboké, vzniká taková zvláštní pohoda, co hřeje víc než nový svetr v sychravém dni. Může to být váš nejlepší parťák na dlouhé večery, kdy se hlava nechce hýbat z místa, ale srdce se touží trochu rozběhnout. Jestli hledáte něco, co se vejde do kapsy i do nálady, tady je přesně to místo, kde se oba tyhle světy potkají a dají dohromady něco, co voní jako čerstvě upečený chleba. Jednoduše řečeno, šup s tím mezi ty, co umí ocenit zvláštní kouzlo maličkostí.

příběh strhující, místy se mi z popisů až zvedal žaludek a chtěla jsem knihu odložit, ale nedalo mi to a dobře jsem udělala. Vše se nakonec v dobré obrátí. Jen některé pasáže svojí květnatou mluvou jsem musela číst i dvakrát, abych je pochopila. Tady mi přišla květnatost psaní a opisů až přílišná. Ale doporučuji k přečtení nejen milovníkům tajemna. Protože co když se to takhle mohlo stát?:-)

(SPOILER) Dobrý záměr a velmi povedená první polovina knížky. Kdyby Václav nezačal brouzdat na darknetu a sám se podílet na šíření dětského porna, neměla bych s jeho postavou problém. Tím, že byl odhodlaný vraždit se pak jeho věrohodnost rozplizla úplně. Celá kapitola o Bobovi byla navíc. Když je někdo nebo něco tajemného, tak by to mělo zůstat neodhaleno pro čtenáře stejně jako pro hlavní aktéry. Závěr to o trochu vylepšil. Nicméně vyústění vyšetřování a blamáž hlavního hrdiny nemůžu označit jinak než za trapné.
V rámci žánru však tahle knížka určitě obstojí na výbornou, mimo jiné pro skvělou práci s češtinou.

Krásné zakončení trilogie !!! Tahle série ve mě zanechá dosti viditelnou stopu. Tak to má bejt…

Kniha nebyla úplně můj šálek kávy.
Je tam velmi téžké téma o zneužívání dětí, kdy Michal musel s pravdou po letech zasunutou ven.
Bitva u Chlumu, kněží,...
Vše dobré, ale pak mi postava Boba narušila tu knihu.
Bob by se mi hodil pro nějakou knihu pro mládež, kdy Bob žil přes sto let.
Neříkám, že to bylo špatné, ale trošku se mi tam motá kniha pro dospělé a pro mládež.

Asi jsem po Šepotu z lesa čekal něco trochu jiného, ale vlastně to je dobře, že jsem dostal naservírovaný jiný koncept. Sama autorka v jednom rozhovoru uvedla, že nechce být jako Darcy Coates, která píše vlastně pořád to samé. Nelze nezopakovat mnohé zdejší komentářové postřehy k autorčině češtině, slovní zásobě a úžasným obratům. Z tohoto pohledu dooporučuji rovněž poslech Četby na pokračování "O čem skály mlčí" na ČRo, neuvěřitelně krásně napsané. Na hodnocení přidává i fakt, že autorka umí krásně vtáhnout do místních poměrů daného místa a celkové autentičnosti. To ukázala už v Šepotu. Příběh se do mě prostě zakousl... kouše rád...

Autorka mě prostě umí správně zaháčkovat, a pak už nepustit. A strašně miluju ty neobvyklé vzletné obraty!