alef přečtené 1211

Matka Noc 1992, Kurt Vonnegut Jr.

Příběh o muži, o němž se předpokládalo, že je válečným zločincem, spáchal velezradu, zločiny proti lidskosti, a zločiny proti vlastnímu svědomí. Byl … – tím, jenž pošpinil to nejsvatější lidské právo, právo na život v míru, ale taky – tím, jenž byl překvapivě mužem se skrytě ctnostným nitrem! Vonnegutův příběh … – je příběhem o fanatismu instituce, jejímž účelem bylo hubit lidské bytosti po miliónech, – je výpovědí o nesprávném pochopení hodnot, o relativitě pravdy, o zločinu a vině, – je pokusem o vysvětlení schizofrenie doby, která nutila ignorovat skutečnosti a podřídit se tak šíleným názorům a myšlenkám, – je ukázkou toho, jak lze legitimizovat, prostřednictvím všeobecně vymáhané pravdy, zlo, – je působivým připomenutím toho, že válka nenechá na pokoji nikoho! Svým zvláštním rozměrem černého humoru a sarkasmu zaplnil autor příběh, o touze jednoho muže skončit tu nekonečnou hru na schovávanou, jež mu zachránila život a zároveň mu z něj udělala peklo, aby tak možná ještě víc ukázal na zločiny proti lidskosti, které by neměly být nikdy zapomenuty. „Jak dávno ta válka, ta II. světová válka, byla! Jak dávno se staly ty zločiny v ní! Jak na to všichni skoro zapomenuli, dokonce i samotní Židé - alespoň ti mladí.“ A víte, co je nejhorší? Že příběh, na první pohled plný humorného sarkasmu a ironie, jejímž prostřednictvím Vonnegut (ve všech svých knihách) přemýšlí o válce a jejich následcích, je přes to všechno, vlastně šíleně skeptický – nevidí totiž pro lidi lepší budoucnost, naopak, stane se, že ztratíte i poslední iluze o schopnosti lidí učit se z vlastních chyb! „Myslím, že svět přestal existovat v první světové válce, kdy lidé radostně posílali své děti do zákopů po stovkách. Myslím, že tehdy zanikla civilizace. To nejhorší se již stalo. Ne, že se to stane, již se to stalo. " Je to už dávno, co se tento příběh, a mnoho a mnoho dalších podobných, odehrál, a pořád ta otázka visí ve vzduchu … „Proč?“ "Kdybyste o tom napsal knihu," řekl, "a tam na tuto otázku, na toto ‚Proč?', odpověděl, napsal byste doopravdy velkou knihu." "Vy tu odpověď znáte?" zeptal jsem se. "Ne. A proto bych zaplatil pěknej balík za knihu, ve které by ta odpověď byla." ... „Kde je zlo? To je ta velká část každého člověka, která chce neomezeně nenávidět, nenávidět s Bohem na své straně.“ Bohužel, hodně, hodně moc, aktuální :-/. A humor, ten chutná … pořádně hořce! "Přineslo vám to hodně velké uspokojení?" "Ne," řekl, "byl jsem jako skoro většina těch, kdo prošli válkou." "Co tím myslíte?" "Došel jsem tak daleko, že jsem necítil nic."... celý text

Výjimeční lidé 2015, Peter May

Hrůzné indicie, jako symbolické varování. Nejasný útok, nic víc. „Stopa je studená, jako ten kámen, na kterém monsieur Gaillarda podle všeho zavraždili.“ První a jediný fakt. Pak už hlavního hrdinu Enza čeká jen spousta otázek, které vedou k symbolům s nejasnými významy. A ty je potřeba rozluštit, teprve potom může být vrah dopaden. „A jak teda zní ten vzkaz?“ Enzo podrážděně zvedl ruku. „To nevím, ale musím na to přijít.“ Enzův mozek pracoval na plné obrátky. … Za živého boha v tom nedokázal najít nějaký smysl.“ Škoda, že Paříž není, svou drsností fascinující, ostrov Lewis, nedá se nic dělat, a navíc, ani Enzo není Fin. Abyste rozuměli, v detektivních příbězích z ostrova Lewis jsem si Petera Maye oblíbila, je ale fakt, že ne tak úplně díky podobně zapeklité detektivní zápletce, kterou řešil hlavní hrdina Fin, mě se totiž úplně nejvíc líbily jeho popisy nebezpečně přitažlivé ostrovní krajiny a tvrdého života lidí v strohých severských podmínkách. Jenže v Paříži na nic takového nenarazíte, a tak z popisů není nic a zbývá jen další hon za záhadou, kterou je třeba vysvětlit, a musím přiznat, že to mi prostě nestačilo. Ale Enzovi bych nerada křivdila, vlastně je docela sympaťák, takový ten brownovský typ, dost chytrý a ochotný vrhnout se do spárů dobrodružství – hledač „významů“ – neohrožený řešitel dávné záhady. Pan May dal dohromady i poměrně rafinovaný příběh a já se u té (brownovsky) akční pátračky nenudila, vlastně se i docela bavila, jen jsem si možná špatně načasovala dobu čtení. Příběh je to totiž nenáročný, lehce plynoucí, a tak si dokážu představit číst ho v létě někde na pláži o letní dovolené – kam se podobně dobrodružné příběhy (navíc tento se odehrává o letních prázdninách) podle mého náramně hodí. Problémem se tedy stalo, že jsem očekávala příliš, spíš příběh trochu v ecovském stylu (vím, že na Umberta Eca má opravdu málokdo), a tak mi tento nepřišel tak úplně vhod. Ale uvidíme, je to první díl série, a tak se možná s Enzem přeci jen ještě někdy potkám, příště ale radši někde u té vody, kde se ráda pustím do dalšího z jeho dobrodružných detektivních pátrání. „Musím věřit, že je v bezpečí … Na tu schůzku půjdu a risknu to. Protože nic jiného se dělat nedá.“... celý text

Tajemný cizinec 1961, Mark Twain (p)

Studie lidských slabostí, stvořená tam, kde lidské podmínky neplatí … A lidé, nevědomí, hloupí, s hlavou skloněnou, souží se … a sní! Nechápou, žalostně všední, tu tajemnou moc, jež se slovy nedá vyjádřit. Žijí, zoufale krátce, aby pochopili, svou bezvýznamnost! Píše se rok 1590, od nikoho není požadováno příliš velké vzdělání, vlastně se spíš nedovoluje. Věci se totiž mají tak, že vědění (dle všeobecného mínění) obyčejným lidem spíš nesvědčí, mohlo by totiž probudit nespokojenost s jejich údělem, a ten jim přeci určil bůh, a ten zas nesnáší, aby byl někdo nespokojený s jeho záměry :-). Po světě, jak lidé stále věří, chodí různé tajemné bytosti, takže můžete zažít nečekané setkání se strašidly, čarodějnicemi, kouzelníky, nebo upíry … a ti bloudí světem sem a tam, protože to jsou bytosti osamělé a nešťastné, a chtějí jen, aby si jich někdo všiml … … a tak se stalo, že se tři chlapci kamarádi (jak je u Marka Twaina zvykem), setkají s tajemným cizincem, který v nich vzbuzuje obavy, ale jen trošičku, protože se už nějakou dobu učí, nebát se … „Však znáte to chvění, co člověka skrz naskrz roztřásá, když vidí něco tak podivného, kouzelného, nádherného, že je prostě strašná radost být při tom a dívat se, však víte, jak člověk valí oči …“ Tajemný cizinec všechno viděl, všude byl, a všechno zná a nic nezapomíná … navíc, to, čemu říkáte čas, to má pro něj úplně jiné, na naše poměry obrovské, rozměry, takže mu je něco kolem 16 000 let, … „když se to počítá, jak vy počítáte“. A je na něm dost vidět, že si lidí vůbec, ale vůbec neváží „často by si člověk myslel, že mluví o mouchách“ … jsou pro něj hloupí, nevědomí, všední, domýšliví, choří a slabí, „prostě otrhaná, ubohá, bezcenná cháska“. A přesně tak se v jeho očích uvidíte … jako ztracené a zatracené lidské pokolení, se kterým není třeba mít soucitu … „Neplačte,“ řekl ... „Za nic nestáli.“ Díky čtenářské výzvě člověk občas najde poklady … je to opravdu už spoustu let, co jsem četla Marka Twaina, a tak mě tento poklad, plný etických a morálních otázek, poslední nedokončené dílo, kde na každé stránce narazíte na nějaký ten odkaz, či filozofický podtext, zvlášť potěšil … „Nelze srovnávat, co je nesrovnatelné už svou povahou …“ Přesto si pamatujte, že člověk, i když je muzeum nemocí, domov nečistot, i když dnes přijde a zítra je ten tam, má něco, čeho si i ten, jenž má na všechno spoustu času, ne třeba úplně váží, ale, možná si toho aspoň všimne … člověk má totiž mravní smysl … „Chápeš? Mravní smysl!“ „… co to ten mravní smysl vlastně je? Věděl jsem jenom, jak jsme pyšní, že jej máme …“ A pozor, vše, co se tu seběhlo, … „bylo to divné a krásné“ … je tajemství! Víš co, zkus uvěřit, ... že je to jen sen?... celý text

Kruté povídky (27 povídek) 1968, Auguste Villiers de l'Isle Adam

Povídky poplatné svému názvu, některé krutě začínající, či končící, případně obojí, jiné krutě absurdní, krutě morbidní a nebo poeovsky temné, a další „jen“ krutě naivní … Na Villiersovy povídky jsem narazila opravdu jen čistě náhodou – při hledání knížky se žlutou obálkou (čtenářská výzva 2023) – až doteď pro mě byl neznámým autorem, a tak jsem ráda, že jsme se našli :-) … ne, že bych hned pokračovala v četbě dalších jeho děl, ale jsem ráda, že teď už o nich vím :-). Jeho literární styl mi docela sedl, při čtení totiž skoro fyzicky cítíte (podobně jako třeba u Poea) … jak jste klamáni, a jak „vaše vlastní myšlenky vybledají, a tak se držíte té hry!“ A pak, na okamžik zapomenete na skutečnost! Pod tlakem toho neznámého magnetismu, rozmlouváte s iluzí, jež se rozprostírá všude kolem vás, pod tlakem absurdna, přicházíte o jistotu poznání … Povídky mám poslední dobou prostě čím dál víc v oblibě, tedy, takové jejichž krátký text, dokáže říct víc, než očekáváte :-) … „Já jej … z pouhé lidskosti zachránil pro přítomný okamžik …“... celý text

Větrná hůrka rodiny Brontëových 2017, Hana Parkánová-Whitton

Nevlídný kraj, blata, kopce, vřesoviště, ledový vítr, to je Haworth v Yorkshihu. Není to zrovna ideální místo pro život, jak brzy po nastěhování zjistila rodina Bronteova. Čekalo je tu, jak je známo, jen nepříliš šťastné dětství, bez matky a s emočně chladným (uvnitř milujícím, navenek despotickým, nevšímavým až sobeckým) otcem, a to si vyžádalo své oběti – bohužel i na životech! A ti, co přežili? Sociálně izolovaní, se svým nadáním naložili po svém, byli bystří pozorovatelé okolního světa (všichni), a tak si z vlastního pozorování, a za pomocí výjimečné fantazie, jíž byli obdařeni a kterou pilně rozvíjeli (všichni), vytvořili vlastní hry, vlastní imaginární světy – a tady se započala jejich cesta … po níž se zpočátku vydaly všechny tři sestry a snimi i nezdárný bratr Branwell. Větrná hůrka rodiny Brontëových pro mě byla milým překvapením! V rodinném příběhu si postupně berou slovo všichni členové téhle zvláštní rodiny, jejich myšlenky se prolínají a vytvářejí tak rozhodně zajímavý, i když dost tragický, obraz. Každý z nich přispěl svým dílem, namaloval pár črtů, smělých, či nesmělých tahů štětcem, jimiž poodkryl svůj úhel pohledu, a mírně poopravil celkovou perspektivu příběhu – teprve celek pak může skutečně vyprávět - o šanci, jak vést důstojný život, o níž snil kaplan Brontë, o šanci, jak žít spokojený rodinný život, o níž snila jeho žena, o pokřivených charakterech, o lásce a o osudu … „Člověk /totiž/ míní, pánbůh mění.“ A o tom se ovdovělý a zahořklý duchovní i celá jeho rodina, díky dramatickým životním událostem, skutečně přesvědčili … … „pokusil se potlačit strohou přísnost … maska uměřené rozvážnosti měla zakrýt divoké výbuchy zuřivého hněvu, impulzivní záchvaty vzteku … jen Maria znala tuhle jeho temnou stránku …“ … a později … i jeho jediný nezdárný syn Branwell. … „Tehdy jsem právě dokončovala rukopis Jany Eyrové, … během tří týdnů jsem ho odeslala – ujaly se ho schopné a mně přátelsky nakloněné ruce. To se odehrálo na začátku září roku 1847 a ještě před koncem října téhož roku román vyšel, zatímco texty mých sester Na Větrné hůrce a Agnes Greyové, které byly v tisku již několik měsíců, si dávaly na čas … konečně se oba romány objevily. Kritici je neposuzovali spravedlivě.“ … „Co víc bych měla o sestrách ještě dodat? Nemohu a nemám potřebu toho říkat o mnoho víc. Z vnějšího pohledu to byly nenápadné ženy, jimž život žitý v dokonalém odloučení přinesl mírné způsoby a návyky.“... celý text

Léto s kovbojem 1979, Jaromíra Kolárová

"jsi ohromná, krásná, ... jiná" A pak, poryv štěstí, bláznivý smích, nese se létem, omamná vůně... "Je léto, plné léto, léto k zbláznění." ... line se krajinou. Malebný, létem vonící, laskavý příběh vás unese ... na pastviny, kde kovboj gentleman, noblesní pasáček krav, potká svou životní lásku... "Já věděl, že někde existuješ!" K loňskému poslednímu čtenářskému zastavení jsem si vybrala letním sluncem vonící, jemnou melancholií přetékající, notoricky (filmově). známou letní romancí... a nechala se unést.... "Nepůjdete se (taky) projít?" Svět kolem je prostý, louky a pastviny, kam se podíváš, je tak obyčejnsky upřímný, jak jen venkov dokáže být... "Já znám široko daleko všechny krávy, ale vás sem tady ještě neviděl." Shrnuto ... vánočně silvestrovské, jako ohňostroj zářící, 5ti * pohlazení po duši:-).... celý text

Babička 2021, Irena Obermannová

„Jak se máte¬?“ „No nic moc.“ „Vaše máma se měla zásadně dobře. Naučila jsem se to od ní. A víte, jak to dokázala? Uměla žít ze snu.“ Že nevíte, jak na to? V téhle knížce zjistíte, že Aňutin recept není nijak složitý, je vlastně úplně prostý, zjisti, co tě činí šťastným a sni o tom … a pak si jdi za svým snem! Po hodně dlouhé době jsem se vrátila k paní Obermannové, abych zjistila, že se (KONEČNĚ) vrátila k tomu, v čem je dobrá, zase (KONEČNĚ) píše tak, jak si ji pamatuji z Deníku šílené manželky a Divnovlásek, (KONEČNĚ) zdá se, opustila tu zvláštní osobní sebeprezentaci, která mě od ní na dlouhou dobu odradila. Až se objevila Babička, která mě zaujala na první pohled i na ten druhý, když jsem knížku otevřela, a tak jsem se pustila do čtení. A dobře jsem udělala! „Tak při látání Všech svých běsů Klaním se, klaním Všemu, co neunesu.“ Zdá se, že autorka šla do sebe, každopádně, začetla jsem se rychle, do s laskavostí a jakousi noblesou pojatého (hodně autobiograficky laděného) příběhu Xénie (kdo zná předchozí knížky, tak dobře známého autorčina alter-ega). Xénie už je babička! A tak už ví … že se celý svůj život potácí mezi dvěma protipóly. A taky už dobře ví … že si stále stejně nemůže pomoct – a dělá to znovu a znovu – zkouší šlápnout bosou nohou do toho vosího hnízda! Její obranou je dost hořký a pořádně černý humor, jenže ho dost často obrací právě proti sobě! Naštěstí, ve své podstatě v dost banálním textu, jakoby mimochodem, občas najdete skryté poklady – vloudí se do něj myšlenky, které stojí za to, abyste o nich přemýšleli, objeví se postřehy, které stojí za to, abyste si jich všimli. Navíc, Xénie je opravdu docela vtipná, spíš sebeironická, ale taky se /skoro jakoby záměrně/ staví do role sebelitující se naivky, kterou nikdo nechápe, každý s ní manipuluje, a tak jí vlastně všichni dost ubližují … škoda, že to zní víc ufňukaně než ironicky. To ale není všechno, co se dá o Xénii říct, ona je totiž taky, a především … Otevřená! Opravdová! Chytrá! Cynická až jízlivá! Je děsná! Je zajímavá! Ale určitě ne sympatická! „Zatoulaný andělíčku, Kde vězíš?“ Těžko se v ní vyznat, v těch překvapivých reakcích, když zajímavě (a to mě nejvíc bavilo) vypráví a hledá, střípky z matčina života, a pak bác, a přijde ufňukaná sebeobhajoba. Autorka několikrát v rozhovorech popřela, že by její knižní příběhy byly něco, jako terapeutické psaní, jenže já jí to tak úplně nevěřím, z těchto řádků prostě na mě křičí … touha … zjistit, co jí dělá šťastnou! Jak žít, i když už nečekáte zázraky, jak žít v tom našem, pěkně tlusťoučkém, blahobytném světě, který je poslední dobou pěkně nahranej, protože nějak přestávají platit známé vzorce. A tak Xénie povídá a povídá, přemýšlí a přitom se na všechny kolem stále usmívá – jako přijatý obranný a ochranný mechanismus, který zdá se, dost často funguje – a babičky o tom ví své … „založila bych tu babiččinu zahrádku, taková zahrádka má svoji filozofii, myslím, že se vám v ní bude líbit, myslím, že s vámi bude ladit …“ … „je to totiž takové místo, co je celé zdánlivě zarostlé a zanedbané, co nejvíc kytek a bylin, které všechny rostou přes sebe bez ladu a skladu, ale přitom útulně a mile“ … a víte co, z takové zahrádky vyzařuje jen dobrá energie  … … vidím tu meduňku, pažitku, oregano, … a taky mátu, rozmarýn, cibuli, petržel, mateřídoušku a levanduli, a taky jahody, rajčata a kopretiny … a tady v rohu, růže … „pro ten čas, který své růži věnuješ, je ta tvá růže tak důležitá“ ! PS: dala jsem původně 3*, ale při psaní komentáře jsem ještě jednu přidala ... za ten návrat ... a tu babičkovskou, skvěle zvládnutou roli :-).... celý text

Hrůza v Dunwichi a jiné horrory 1990, Howard Phillips Lovecraft

Copak to je s Dunwichem v nepořádku? Lidé se mu vyhýbají, neobyčejně krásná přírodní scenérie neláká davy turistů, zato se tu běžně mluví o čarodějnictví, černých mších a prapodivných bytostech, i o samotném Dunwichi a jeho rodácích se povídá ledacos, navíc, někteří i vypadají, jak z jiného prostoru … Takže, pokud se i přesto rozhodnete, že Dunwich navštívíte, připravte se na přeludy, jež vedou mimo prostor a čas, na neviditelné věci, jež nepocházejí ze země – alespoň ne z té trojrozměrné, jak ji znáte, a vyčkejte na spojení s černými propastmi, které vedou k podstatě bytí, a kde se schovává nebezpečné zlo, které z nich vyvěrá, a jehož neviditelná ruka se dotěrně sápe po vašich hrdlech … „Člověk vládne tam, kde kdysi vládli Oni; Oni budou brzy vládnout tam, kde nyní vládne člověk. … Čekají trpělivě, mocní …“ Příběhy od pana Lovecrafta mám ráda, jsou to evergreeny hororové literatury, a je v nich všechno, co od toho žánru očekávám … … realita (až poeticky krásně popisovaná, a přesto máte pocit, že je potřeba se někam schovat) se mísí s krajinou snů (dost děsivě bizarních snů, nočních můr, jež předznamenávají děsivé události), … pocity nebezpečí – autenticky působícího paralyzujícího strachu, který ochromuje (při pohledu do cizích a děsivě bezútěšných prostor, kdy toužíte jen utéct, zmizet z dosahu), … archetypální strach – postavený na předobrazech, které v sobě má každý z nás, a jak říká pan Lovecraft, jsou věčné, a které máme schované hluboko v našem podvědomí … „Gorgony, hydry a chiméry … se možná objevují v myslích pověrčivých lidí, avšak byly tu již předtím. … jsou věčné. … Jak jinak by mohlo vyprávění o něčem, o čem víme, že není skutečné, mít na každého tak silný vliv?“ A tak porušení lidských i přírodních zákonů musí mít kauzální následek! … kterému musíte čelit! Pan Lovecraft vás o tom ve svých povídkách (jež se mj. hemží degenerovanými společenstvími, zlověstnými kulty, morbidními krajinami, a ještě morbidnějšími rituály) určitě přesvědčí! PS: komentáře k jednotlivým povídkám v sekci – části děl.... celý text

Vzpoura deprivantů - O špatných lidech, skupinové hlouposti a uchvácené moci 1996, František Koukolík

„Jsi normální?“ … obyčejná a docela častá otázka, že? Jenže … Co je to normalita? A … Kdo je normální? Vlastně to jsou hodně těžké, filozofické, otázky. Tahle knížka, jako i další od pana Koukolíka (jeho práci sleduji dlouhodobě) se pokouší povahu lidské normality pochopit, a rozlišit tak – co je ještě normální, a co už je patologické, zaměřila se proto na to – KDO – jsou ti, jež lidské normality nedosáhli, anebo o ní z nějakého důvodu přišli, a – PROČ – jich kolem sebe můžeme vidět, čím dál víc (jedna z tezí, které pan Koukolík v této publikaci obhajuje). Lidská normalita je něco, co je hodně úzce spojené s našim citovým životem. Citová výchova je totiž základem pro to, abychom vyrostli v člověka normálního – prostě dětství je rozhodující pro to, jací budeme. Hodně, hodně, hodně, záleží na tom, jestli v dětství budete chápat svět jako bezpečné a zajímavé místo pro život – tedy, jestli budete mít normálně nastavenou citovou vazbu („niterné pocity, které získává dítě ve vztahu k matce“), nebo ne. Když to tak totiž není vznikají první patologické vazby – pak se stane, že dětské oči vidí svět jinak, jako místo nebezpečné, chaotické, kde je potřeba být neustále ve střehu, mít se před ostatními na pozoru – výsledkem je „trvalá útočnost“ nebo naopak „zmrznutí, či vypálení duševních možností“. Pan Koukolík se pak v této publikaci docela podrobně zabývá tím, jak moc může být člověk „postižený“ („nepovedený“, „zmrzačený“ – ale – ne nemocný) v citové (a tedy i hodnotové - morální) oblasti (pozor, ne v intelektuální) – zastává tezi, že v současné době čelíme (v souvislosti se současným vývojem společnosti, kam a jak se ubírá) v nenápadných a často obtížně rozlišitelných podobách, přímo epidemii deprivantství! A tak se nemůžeme pak ani divit jejich rostoucímu vlivu na společenské instituce, kulturu, veřejné mínění, prostě na celý celospolečenský kontext – a z toho vyplývá spousta důsledků. Ono je samozřejmě dost obtížné už jen to, stanovit, co je a není normální – vlastně ani nejde vyjádřit v tomto smyslu nějakou „absolutní“ definici – že něco je nebo není absolutně správné, takže, ať chcete, nebo ne, nevyhnete se určité relativizaci (mimochodem v současnosti dost probírané téma – člověk se diví, co vše dnes může být relativní ¨) – a před přílišnou relativizací právě pan Koukolík varuje (před představou, že všechny sociokulturní skupiny je možné pochopit jen zevnitř – být jejich členem, tudíž je zvnějšku nelze ani posuzovat, a taky, že si jsou všechny „absolutně“ rovné). Pan Koukolík totiž poukazuje na to, že sice všechny společnosti, od prvopočátku, mají společné a stejné neurobiologické a vývojově psychologické základy – o tom se nelze přít, ale přesto je nelze postavit na jednu rovinu (právě ve smyslu sociokulturního relativismu) – pokud bychom totiž na to přistoupili, pak bychom pod pojem „normální“ museli zařadit např. i nacistický stát zrovna tak jako athénskou demokracii, schizofrenie by byla jen věcí dohody, nebo „sadistický vrah by jen vyjadřoval svou osobnost a právo na svobodu“, atd. ... Člověk má ale evolučně dané, že je tvor morální – ať už chce, nebo nechce (měla by to být naše evoluční výhoda – umět rozlišovat mezi tím, co je dobré a co zlé), a tak, když chcete uvažovat o tom, jaké chování je nebo není normální, narazíte na společensky různě nastavená kritéria rozlišování a pochopení důsledků lidských činů – tedy na morálku. A tak jako různě rozlišujeme mezi krásou a ošklivostí (máme různé představy), nebo mezi tím, co je nám příjemné a co není, tak různě chápeme /individuálně, ale hlavně v rámci jednotlivých společenských uskupení/ i otázku toho, co ještě je možné považovat za normální jednání a co už ne. Pokud o tom totiž začnete přemýšlet, brzy vám dojde, že je opravdu nemožné ve vztahu právě k normálnosti něco stanovit a považovat to pak za „absolutní“ a tedy, že budete prostě muset více méně relativizovat, protože samozřejmě, a tomu se nevyhnete, vždycky záleží na rozdílnosti sociokulturních skupin, a ne každou dokážete tak úplně pochopit, to je fakt. Takže, jak z toho ven? No, pan Koukolík říká, že samozřejmě každá společnost měla, má a bude mít svou vlastní stanovenou normalitu, a tím pádem i stanovenou svou hranici pro patologii. Historicky je dané, že lidské společnosti buďto toho byly schopny, v této oblasti rozlišit a stanovit si, co je a není normální, nebo ne – jenže pak samy sebe těžce poškozovaly, a následně většinou zanikly! Současný vývoj společnosti, podle něj, vede k dalšímu z mezníků - ve skrytých a často obtížně rozlišitelných podobách je v současnosti deprivantství globálně na vzestupu – jako důsledek současného směřování civilizace, stačí se rozhlédnout kolem sebe, deprivanti totiž vidí, jako jediný smysl bytí - samoúčelnou moc! – jako prostředek kontroly nad lidmi a světem (úplně stačí poslechnout si, nebo přečíst každodenní zprávy). Tahle posedlost mocí vychází z jejich potřeby absolutní kontroly nad něčím, co je pro svou složitost (a to dnešní svět je) nepředvídatelné a nekontrolovatelné – příčinou pak je (další z tezí pana Koukolíka) – „nevyvinutost, poruchy vývoje, zmrzačení nebo amputace niterného základu normality“ – tedy deformace základního celoživotního procesu, který v sobě každý člověk má (je evolučně daný – do vínku nám totiž byly mj. dány schopnosti fantazie a tvoření). Takže pozor na iracionální rozhodnutí – ovlivněná médii, správně volenými polopravdami, jež upoutávají naši pozornost – a vytvářejí neexistující souvislosti, kombinují informace vzájemně rozporné, apod. – a to především u jedinců, jejichž citová výchova neproběhla tak, jak by měla. A pro ty ostatní? – použije kritické myšlení jako obranu! Mozek je nejsložitějším orgánem lidského organismu, je tvořitelem naší osobnosti, ale pozor, je také zdrojem iracionality a myšlenkových chyb .... celý text

Mléko a med 2017, Rupi Kaur

„říkáš, abych mlčela protože mé názory mě činí méně krásnou ale nepřišla jsem na svět s žárem v těle abych se nechala uhasit nepřišla jsem na svět s darem řeči abych se nechala snadno umlčet jsem svá někdy drsná někdy jemná bude lehčí se s tím smířit než na mě zapomenout“ Instagramová poezie, jíž je Rupi prý královnou … Zraňovánou, Milující, Opuštěnou a Odpouštějící … Dostala se mi do ruky náhodou /objev knihobudky/. První překvapení … před přečtením, že je to graficky pěkně zpracovaná knížka, která mi hned padla do oka. Druhé překvapení … při čtení, zjištění, že Rupiina poezie je opravdu hodně intimní pozvánkou, do jejího nitra. Překvapení třetí … po přečtení, nabývám přesvědčení, že tady jde skoro o "beatnickou" poezii, jež dává autorce prostor vypovídat se z toho, co je „uvnitř“. Atmosférou nabitý, emocemi divoký, proud slov, jež se vydral ven ... na čistý list papíru. Rupiina poezie je hořká a silná, jako černá káva, ale taky sladká a jemná, stačí, když přidáš cukr a mléko … Hořká … „příště až si dáš černou kávu ochutnáš hořkost jako když tě opustil popláčeš si ale nikdy ji nepřestaneš pít …“ Silná … „nemusíš se snažit přimět je aby tě chtěli musejí to chtít sami“ Sladká … „ten kdo přijde po tobě mi připomene že láska by měla být něžná bude chutnat jako báseň kterou bych si přála napsat“ Jemná … „i utrpení lze čelit s půvabem“ … „miluji tě samoto“... celý text

Stanice Bazilišek 2000, David Weber

„Základní myšlenka plánu je správná“ … ovšem … „zákruty vojenského mozku jsou nevyzpytatelné.“ Navíc se někdy přihodí, že stejně nemáte na vybranou … a s planetárními ekonomikami to taky vypadá všelijak, většina dobytých soustav totiž není zrovna v dobré kondici … takže vás čeká spousta politikaření a dobyvatelské války ve vesmírném měřítku … „A nemohli bychom se s nimi dohodnout?“ Shrňme si situaci, „máme potíže a víme o tom“ . Navíc, ve vzduchu visí cosi zvláštního … Problém zní: co s tím? Intriky a zákulisní praktiky kam se podíváš, hvězdné války jsou v plném proudu. Vesmír je strategické pole, na kterém probíhají četné vojenské manévry. Space odysea může začít … Ještě, že tu velí Honor, superžena, jež je mimořádně schopná, hrdá, odpovědná, praktická, bez ambic oslňovat (ženskými zbraněmi), s ambicemi vítězit (zbraněmi v bitvě) a nepodlehnout (okolnostem) … a … a tak studená, se svým „poker face“ /promiňte mi to, milí Honořini příznivci, nechápejte to, jako pejorativní označení, ani jako kritiku, ona je taková přirozeně, a vlastně to k ní patří, a charakterizuje jí to, jen mně osobně tyhle typy – mé protiklady /osoby nedisciplinované, neambiciozní, s ambicemi oslňovat a bez ambicí vítězit, jež má s touto osobou společné asi jen to, že za žádných okolností nepodléhá okolnostem/ tak trochu žerou, ale ani to není myšleno v negativním slova smyslu, vážně /. Vlastně bych za to měla pana Webera pochválit, napsal její postavu tak dobře, že ve mně vzbuzuje dost emocí, takže svou práci odvedl skvěle. Sci-fi je mým oblíbeným žánrem, ovšem na poli military sci-fi jsem spíš nováčkem, takže jsem si na tento subžánr musela zvyknout. A rovnou se přiznám, že asi zůstanu jen u občasných zdvořilostních návštěv v tomto vesmíru, a dám nadále přednost spíš filozoficky laděné scifi (a takovým hvězdám jako jsou S. Lem, R. Heinlein, či R. Bradbury a další) než akčním vesmírným střílečkám. Což ovšem neznamená, že jsem se nebavila! Vesmír Honor Harringtonové sice není úplně místem, kam bych se chtěla podívat, ale nakouknout občas, tak to docela ráda, jsem totiž dost zvědavá, takže mě autorovy popisy (které podle některých komentářů byly příliš zdlouhavé a hodně dopodrobna popisné) úplně vyhovovaly, a je to přesně to, co naopak oceňuji, jak už jsem řekla, jsem nováček, který se v tomhle světě potřeboval trochu rozhlédnout a zorientovat, a tak mi to přišlo úplně vhod, abych si dokázala představit, v jakém prostoru se pohybuji. Uvítala jsem i možnost nahlédnout tak Honor „do hlavy“, zjistit, co se za tou tváří, kde se nepohne ani sval, bez náznaku emocí, které by prozrazovaly, co si myslí, skrývá, a jak uvažuje… …. „Nikdy se nenaučila odmítnout výzvu. Jestli existuje nějaký způsob, jak … vytlouci něco proveditelného, Honor na něj přijde, bez ohledu na to, jak zle jí to bude rozdírat duši.“ … je zásadová. … „Honor dala přikývnutím hlavy na vědomí hlášení … aniž přitom zvedla oči od svého displeje.“ … je nesnesitelná. … „Honor nebyla ten nejlepší matematik … ale dejte ji provést manévr v reálném čase a prostoru a nebude mít potíže … útočníky dokáže zahnat na potupný útek.“ … je prostě praktik. … „Byla sama a tak si dovolila jeden povzdech“ …ale ... „v jejích očích se objevil nebezpečný výraz.“ ... a má tah na bránu. Zjistila jsem tak o ní (s téměř stoprocentní pravděpodobností), že i když se něco zdá dokonale nepravděpodobné, pod vedením Honor by to, zdá se, přeci jen fungovat mohlo! Víš co, Honor, bylo to nakonec docela fajn, podívat se s tebou do vzdálených galaxií, parkovat na oběžných drahách vzdálených planet a takticky řešit milion problémů, jež nemají řešení, dokud se neobjevíš ty . Bude to možná docela dlouho trvat, než se do tohohle vzdáleného koutu vesmíru znovu podívám, víš jsem pacifista, a hvězdné války a tvrdá disciplína nejsou zrovna mým šálkem kávy, ale stejně mám takové tušení, že se ještě někdy potkáme (pořád mi vrtá hlavou, co se tobě honí hlavou ). A ještě jedna rada na závěr, NIKDY se nepokoušejte napadnout společníka stromové kočky, když je tahle kočička poblíž … „Honor jednou viděla, jak podobné drápy rozervaly obličej člověka, který byl dost pošetilý na to, aby se pokusil napadnout společníka stromové kočky“ … věřte, že to není pěkný pohled!... celý text

Velmi osobní kniha o zdraví 2018, Margit Slimáková

Pij vodu, hýbej se, dělej, co tě baví! Alfa a omega spokojeného života! A abyste toho docílili, je dobré držet se pragmatického přístupu k životu, mít chuť sportovat a hlavně, být rádi, sami se sebou, umět si vystačit a být spokojení (třeba s dobrou knížkou, což právě tady na DK nemusím jistě vysvětlovat). Zjistila jsem, že máme s paní Margit leccos společného, tak třeba taky věřím, že to má smysl, zdravě jíst, ovšem, nic by se nemělo přehánět, a tak to neznamená jíst jen samé bio, či vegetarian, vegan, nebo raw stravu, ale prostě o jídle, o tom, co jíme, trochu přemýšlet, leckdy stačí zdravý rozum. Taky věřím v sílu přirozených (úplně základních) potravin, ovšemže to neznamená dietních, protože zrovna tak věřím, že ty někdy!, dokáží udělat spíš víc škody, než užitku, ani tolik moderních superpotravin, myslím, že úplně nejlepší jsou ty, co znali již naši předci, zelenina, co se dá vypěstovat na zahrádce, ovoce, co roste u nás na stromech, maso střídmě, zakysané mléčné výrobky, ořechy z toho ořešáku za stodolou, nebo z lísky, co roste u plotu, šípky na čaj, houby, když rostou, a chléb (bez něj si život neumím snad ani představit :-)… a úplně nejlepší jídlo na světě? … pro mě to je čerstvý voňavý chléb s máslem, rozuměj, tím opravdovým, a čerstvými rajčaty uzrálými na naší zahradě, mňam :-). A zrovna tak věřím, že úplně nejlepší a nejpřirozenější pohyb je chůze, a tak, co jen to jde, chodím, do 8. patra a nevozím se výtahem, po městě, a nevozím se MHD, a taky pravidelně běhám, ne, že by to byl taky úplně přirozený pohyb, ale proto, že mě to baví, a základní poučka zní, viz. nahoře – dělej, co tě baví, a tak si běhám. A nejspíš taky věřím i ve spousty omylů a nezdravých návyků, a taky věřím, že můžou být příčinou mnohých zdravotních obtíží. A právě proto, držím v rukou i tuto knížku, ve které má svůj velký hlas právě zdravý rozum, který nám mj. říká … „Poslouchej své tělo!“ A dávej pozor na mýty a legendy! Paní Margit už nějakou dobu sleduji, a tak vím, že dokáže k té pestré mozaice, složené z bohaté palety hypotéz o zdravém stravování, přistupovat kriticky, má pro to totiž základní předpoklady – přehled a nadhled! Navíc věří (a já taky) v prosté životní nadšení, které toho zmůže víc, než si umíte možná představit. A tak, s elánem sobě vlastním, podle svého nejlepšího přesvědčení, vyhledává neúnavně ty správné dílky do mozaiky – z nich sestavila nejen tuto knížku, ale pravidelně o nich informuje na webech a sociálních sítích. Její velmi osobní knížka je moc pěkně vizuálně zpracovaná, a taky jediná (z téměř nepřeberné nabídky na tomto poli působnosti) kterou jsem zatoužila mít doma, abych do ní občas mohla znovu nahlédnout, občas si něco z jejích slov připomenout, a to i navzdory 4* hodnocení, na kterém trvám, ani paní Margit se totiž ve své osobní knize sem tam nevyhnula malinko komerčnosti /tahu na ty správně nastavené cíle, co prodávají/, která mi tam v podtónu přeci jen zní, hodně slabě, ale přesto je téměř letmo slyším, ale možná nemám jen hudební sluch. Každopádně, knížku doporučuji všem, kdo se zajímají o to, jak být v životě … nejspíš bych řekla, spokojenější :-).... celý text

Bílá Voda 2022, Kateřina Tučková

Bolest, tluče na bránu, a pak rozpačité ticho. Prázdno v duši, zuby zatvrzele zaťaté, mlčení, jen navenek, zato v nitru … Rozhořčení, z pokrytectví – v mnoha podobách, z bezohlednosti – „nehodný člověk, stará se o lidskou duši“, ze zákeřnosti – „má často tvář tak laskavou“. Bílá voda vás uvítá obrazem rozkladu, zmaru a trýzně, z chrámu a kláštera jsou jen „dva nevidomí, jimž se podařilo přežít jakousi katastrofu“. Čeká vás podivný pohled do podivných míst, a pak přijde nečekaná zpráva, která přiletí a chová se jako kulový blesk. Pověst o zázraku Mariahilf se rozletěla krajem, je to přívětivý hlas, co vypráví, o monumentálním barokním chrámu a masivním bloku kláštera, je to něžný hlas, který se obrací k Bohu, jeho laskavá slova vycházejí z nitra. Jenže … „některé věci, co se říct měly, se prostě neřekly.“ Román Kateřiny Tučkové je pro mě plný protikladů, které autorka s mimořádnou fantazií precizně poskládala do dramatických životních příběhů, jež se proplétají, aby našly jeden společný základ … „minulost pronásleduje“! Fikce vs. realita, řádně promísené dle originálního vlastnoručně připraveného, řádně promyšleného a v období jedné dekády propracovaného receptu … tak to je Bílá voda – tvůrčí vyjádření emocí, jež Kateřina Tučková nasbírala v příbězích z archivů (ve kterých, jak sama často říká, tak ráda hledá). Považuji to jednoznačně za její značku, za přidanou hodnotu – a je to přesně to co na její práci obdivuji a kvůli čemu její příběhy ráda čtu. Samotný příběh, vyprávěný ve dvou rovinách /Lena – řeholnice/ ve mně přiznávám spoustu emocí vyvolal, během čtení jsem je často dlouho zpracovávala /ten Lenin o dost méně, vlastně mě Lena trochu iritovala a moc sympatická mi nebyla, proto 4*, ale je zajímavé sledovat níže v komentářích, že u některých čtenářů to bylo přesně naopak :-)/, každopádně knížku doporučuji, zvlášť těm čtenářům, kteří v příbězích právě emoce v jejich široké škále, hledají. „… abych se s vědomím lidských slabostí stal pokornějším člověkem …“... celý text

Moderní Noe 1997, Gerald Durrell

„Většina lidí nemá nejmenší představu …“ Než se totiž vydáte na sběratelskou výpravu, měli byste toho vědět opravdu spoustu, tak třeba musíte minimálně přesně vědět, o jaká zvířata se zoologické zahrady zajímají. Zastavení první – deštné pralesy - v obrovských deštných pralesech, v tom původním, nedotčeném prostředí, žijí zvířata stejně jako před tisíci roky. „Když jsem do Kamerunu přijel poprvé, nejsilněji na mne zapůsobily živé barvy porostu. Spatřil jsem listy nejrozmanitějších odstínů zelené i červené barvy, od lahvové až po jadeitovou zeleň, od růžové až po purpurovou. Stromy tam rostly do šedesáti až devadesátimetrové výšky, jejich kmeny svým objemem připomínaly paty továrních komínů a mohutné větve se skláněly pod tíží listí, květů i popínavých rostlin.“ A právě tady žije i varan, na něhož má pan Durrell spadeno. Dnes už je toho spoustu jinak, protože těm měně přizpůsobivým druhům prapodivným lidským nápadům, jako je průmysl a kácení lesů, hrozí vyhynutí. Ovšem ještě TENKRÁT, když pan Durrell podnikal své výpravy … „Tenkrát vedla do kamerunského vnitrozemí jen jediná silnice“ a za jízdy jste mohli „pozorovat hejna zářivě barevných ptáků hodujících ve větvích: strdimily, kteří srkali nektar květů, velké zářivé turaky plodožravé, připomínající obrovské straky živící se divokými fíky, a tu a tam ... hejno zoborožců, kteří se svištivým hlukem a pobouřeným houkáním přelétali nad silnicí. V nízkém podrostu po stranách cesty se hemžily agamy." A prales byl pralesem, takže výprava začala vymýšlet způsob, jak se zmocnit ještěra, který jako nějaká pravěká příšera vztekle syčel mezi balvany, takže to vůbec nebylo jednoduché, a právě o tom, s humorem sobě vlastním, nám autor vypráví. Jeho popis událostí, jež následovaly se pohybuje někde mezi akční scénou a komediálním výstupem, a to je přesně to, co se mi na páně Durrellových příbězích z cest líbí a co mě baví už spoustu let! „Bohužel mě v loveckém zápalu nenapadlo druhý konec přivázat k něčemu pevnému, ba co víc, ještě jsem na něm sám klečel. Jakmile varan ucítil, že se mu smyčka na krku stahuje, vyrazil bleskurychle vpřed, podtrhl mi nohu a já se vzápětí zřítil přes okraj balvanu. Na hladkém, tříští z vodopádu zvlhčovaném povrchu jsem se neměl čeho zachytit, a tak jsem bezmocně sklouzl do průrvy pod sebou. Vzpomínám si, že jsem ještě během pádu doufal, že varana mé náhlé zjevení tak poleká, že ho nenapadne na mne zaútočit. Rozhodně jsem nestál o bližší seznámení s jeho nebezpečně ostrými drápy.“ Zastavení druhé – krokodýli a něco, jako ježci, aneb noční lov. Jelikož zvířecí zajatci vyžadují (čím víc jich je, tím náročnější) celodenní péči, nezbývá než pokračovat na své výpravě za ohroženými druhy v noci … „To je snad nejzajímavější a nejvíc vzrušující metoda odchytu.“ A zdá se, že nejsnadnější kořistí jsou krokodýli a jiní plazi. No, řeknu vám, brodit se nočními pralesními toky, někdy až po pás ve vodě, když víte, co tam žije! Tak to by nebylo nic pro mě, zvlášť, když kolem sebe svítíte baterkami a „čas od času se na písčitém břehu jako párek žhavých uhlíků zatřpytily dva jasné body“, jež se odchytu patřičně brání, „tvrdě se bránili, mrskali ocasem a snažili se za každou cenu dostat do vody, vrčíce a mručíce hlubokým hlasem, jako by to byli spíš lvi než krokodýli“. Anebo, když narazíte na něco, jako je ježek, jen se to jmenuje „osinák africký“ … „náhle dvojí zadupání, po němž následovalo podivné zachrastění, připomínající zvuk, jaký vydávají chřestýši. Ale dřív, než jsem vůbec mohl zjistit zdroj tohoto podivného zvuku, ozvalo se nové zachrastění a z šera jeskyně proti mě cosi vyběhlo a vyrazilo mi baterku. Vzápětí jsem ucítil takovou bolest, jako by mi někdo do zápěstí vrazil nejmíň padesát ostrých jehel. Rychle jsem se znovu zmocnil baterky a posvítil si na ruku. Vypadala, jako bych se prodíral ostružinovým keřem.“ Zastavení třetí – věřte, že s opicemi, je taky spousta práce, a potíže bývají i se žábami. „Ze všech si nejvíc pamatuji tři: Kecku, kočkodana muido, mangabeje rudohlavého Kvíka a šimpanze Cholmondelyho. Když Kecka přišel do našeho tábora, byl nejmenší opičkou, jakou jsem do té doby kdy viděl, protože s výjimkou dlouhého ocásku by se snadno vešel do šálku na čaj a ještě by v něm zbylo dost místa…“ OpiTaky čkyjsou totiž dost inteligentní, a tak i poměrně svéhlavá stvoření, navíc, jejich způsob stolování, je prý dost otřesný a taky na vás poměrně dost křičí, na druhou stranu s nimi ale zažijete spoustu komických výstupů, jako třeba šimpanz Cholmondely „Bez váhání zamířil ke stolu, usedl do křesílka, a nenuceně si hodil nohu přes nohu. Pár minut se s neskrývaným opovržením rozhlížel kolem sebe a pak na mně ulpěl vyzývavým pohledem, jako by se chtěl zeptat, čím ho hodlám po namáhavé cestě pohostit.“ A představte se, kolik starostí můžou přinést i „obyčejné“ žáby, protože i ty musíte nějak nakrmit, a k tomu potřebujete poměrně početnou skupinu „pampaláků“ - „Za pět kobylek jsem platil penny; a tak si ti nejrychlejší a nejpohotovější dokázali vydělat až patnáct nebo dvacet pencí denně. Domorodci říkají kobylce i sarančeti „pampalo", a tak se klukovskému týmu začalo přezdívat pampaláci." Tahle knížka je prostě plná úsměvných a zábavných příběhů z cest za zvířaty a vyprávění o způsobu jejich odchytu a péče o ně – vše z první ruky, od velkého milovníka přírody, její fauny i flory, zkušeného odborníka, který této činnosti zasvětil celý svůj život. A tak se moderní Noe prodírá pralesy, leze po čtyřech, skáče, plazí se, plaví se po vodách říčních i mořských, prochází se pampami i savanami a všude poznává a objevuje zvířata, jež se ocitla na seznamu ohrožených druhů. „V záplavové oblasti Chaca žije spousta impozantních plazů. Polapit takhle velkého hada je poměrně snadné. Musíte ho chytit za ocas vytáhnout ho a pokusit se ho pevně uchopit za hlavou. Přesně to jsem také udělal. Podařilo se mi rozhněvanou anakondu zvednout z trávy a chytit za krkem dřív než na mě stihla zaútočit." Ale vy to přeci jenom radši nezkoušejte! :-)... celý text

Teď a navždy 2008, Ray Bradbury (p)

„Protože?“ opáčil starší muž. „To je jeden z nejlepších důvodů na světě. Ponechává spoustu prostoru pro rozhodnutí.“ Ray Bradbudy je pro mě spisovatelem, jenž vládne jazykem tak, že „zdokonaluje slova na jejich cestě ven“, číst jeho příběhy je pro mě vždy zážitek. Slova, která spojuje do vět a příběhů se skoro vznáší nad stránkami, jsou jak klarinety, jejichž hudba tiše zní, jsou jak peříčka, která se zlehka snáší a vám je tak příjemně, když je čtete, jako zapadnout do té nejjemnější prachové peřiny . Dva příběhy této knížky vyprávějí … jeden o nesmrtelnosti, druhý o touze a posedlosti, a oba, nejspíš by se dalo říct … o snaze zastavit čas. V těchto příbězích se dějí podivné věci, které občas porušují pravidla časoprostoru. Přitom ale v nich vládne jakýsi poklid, tajuplná melancholie, jen minimum napětí … jež se skládají do impresionistického obrazu, který vzbuzuje představivost, a právě v tom je autorova síla … jeho sci-fi příběhy nejsou o technice, ale o lidech a jejich podivuhodných osudech … zprostředkovává tak hlavně emotivní prožitky … a u mě jsou v případě pana Bradburyho zatím vždy za 5*. "Když prostě víš, že jsi živý a díváš se na slunce, užíváš si povětří a hlásáš to v každém okamžiku své existence, právě to zaručuje tvou dlouhověkost."... celý text

Neopouštěj mě 2018, Kazuo Ishiguro

Hluboce melancholická atmosféra vzpomínek, v kontrastu s krutou realitou, která je za nimi pečlivě schovaná. Zlomyslně útočí na fantazii a probouzí zvědavost. Je jen na vás, jestli překročíte hranici. Poklidný anglický venkov – místo, kde se příběh odehrává, podtrhuje klidné plynutí děje, spolu s melancholií vzpomínek to pak celé funguje trochu jako izolace, ochranný štít – před nežádoucími emocemi. Už od prvních stránek totiž cítíte ve vzduchu viset zlověstné ticho – krutého předurčení. ONI, hrdinové tohoto příběhu, žijí izolovaně ve svém určeném prostoru, kde emoce nejsou vítány (ani vy si je neberte na výpravu za nimi) rozcupovaly by vás totiž na kousky, už pouhé domýšlení si, … znepokojuje?, bolí?. Pasivní přístup je tu tedy vítaným pomocníkem, izolace totiž umožňuje zavřít oči, před pravdou. ONI to tak dělají … nebouří se, příliš se neptají, nepátrají, jsou smíření … se svým osudem, o kterém mají ostatně jen velmi nejasné povědomí, jen rozpité kontury. A tak jsou vykořenění a pomýlení … tou nezvyklou perspektivou, která jim nahrazuje realitu. Ishiguro svůj pečlivě promyšlený alternativní svět nepopisuje do podrobností, z mlhy vystupují jen základní obrysy, takže toho je docela hodně, co si musíte domyslet a promyslet sami (a nejde jen o alternativní historii alternativního světa). Co kdyby se totiž i věci našeho světa odehrály jinak? (aluzí na náš opravdovský svět tu je víc než dost). Všechno to domýšlení se smyslu (středobod Ishigurových příběhů – to, v čem je opravdovým mistrem) … v tomto případě z mnohonásobných, vzájemně se překrývajících vzpomínek, je čtenářsky poměrně náročná disciplína, ale to je vlastně to, co mě na jeho příbězích nejvíc láká a baví.... celý text

Na konci světa. Úvahy a glosy o povaze naší současnosti 2015, Jiří Pehe

Proč jsme tam, kde jsme? A jak nastavit hodnotový systém? To je asi tak v kostce to nejstěžejnější, nad čím se Jiří Pehe (filozof a politolog) v této útlé knížce svých úvah zamýšlí. Stojíme totiž na křižovatce (z dějin víme, že zdaleka ne poprvé) kdy morální a kulturní hodnoty hledají pevnou půdu pod nohama. Řešením by samozřejmě bylo, nastavit si správný hodnotový systém, jenže, právě to se nám/světu moc nedaří! Jen si představte, jak by to na světě vypadalo, kdyby se lidé naučili tolerovat odlišné názory a respektovat diskuzi. Jenže takový svět není, a tak to nikdy zatím nefungovalo, tak, jak by třeba mohlo. Podle pana Peheho (a musím s ním souhlasit), abychom tohle zvládli, měla by se společnost nejdřív ze všeho vypořádat s temnými stránkami vlastních dějin, což, přiznejme si to rovnou (vesměs, tedy globálně) taky nefunguje. Navíc, právě globalizace poslední dobou dost mění paradigma! „Jenže i naše chápání historie se zkomplikovalo. Jako by se už neodvíjela tak lineárně, jako tomu bylo dosud – tedy z minulosti do budoucnosti. Mlýn globalizace semlel dohromady jak západní modernitu, tak společnosti, z nichž některé jsou ještě hluboce „předmoderní“. Některé z těchto společností vidí co nejrychlejší přechod k „západní“ modernitě jako svůj cíl, zatímco jiné ji programově odmítají. V globalizovaném světě si tak činí nároky na univerzálnost celá řada soupeřících výkladů světa.“ Pan Pehe popisuje (a není to zrovna příjemné čtení) proměnu společnosti a demokracie samotné. A že je o čem psát, totiž, i naše novodobá historie je poznamenaná dost velkou řadou traumatických událostí :-/. Zdá se, že náš svět je velmi složitým místem pro život. Budovat demokracii fakticky není snadným úkolem, a taky se nám to zatím tak úplně nedaří (navíc, třeba na naší soudobé politické scéně opravdu nemáme moc vzorů), a co je asi ještě důležitější, a na co bysme neměli zapomínat, nejsou to totiž politici a instituce, to, čemu říkáme demokracie, jsou to hlavně lidé a jejich kultura, sdílené hodnoty! Proto je veřejný prostor (jak říká pan Pehe) tak důležitý, a úcta k pravidlům … vím, že se dneska hodně mluví o jejich relativnosti (vzhledem k okolnostem, místě, času, prostoru), jenže, možná, že některé hodnoty by si mohly činit nárok na to být globálně univerzální (co třeba taková slušnost, nebo respekt)? „V jistém slova smyslu mohl být postmodernismus ovšem také viděn jako vyvrcholení určité bezradnosti západní civilizace po „smrti Boha“. Pro některé teoretiky se stal v tomto smyslu jakýmsi dekadentním vyústěním přílišného důrazu západní civilizace na individualismus, který se může opravdu svobodně realizovat jen v relativistickém supermarketu hodnot, identit, zboží a informací.“ Tahle útlá knížka je dost zajímavým čtením o konci světa rozumu, co nás ale čeká za horizontem budoucnosti nevidí samozřejmě ani ona … no, možná trochu natahuje krk a na špičkách vyhlíží v dálce zamlžený okraj … událostí budoucích :-). „… ukázalo se, že západní racionalismus je dvousečná zbraň. Jedna jeho tvář byla reprezentována vírou v postupný pokrok … druhá … vírou, že lidský rozum dokáže změnit lidstvo k lepšímu …“... celý text

Chrám i tvrz 2010, Pavel Eisner

… skříp, zřít, vřísk, plk, plž, škrt, plsť … také jsem si vzpomněla na známé … strč prst skrz krk … Vlastně jsem ani netušila jací jsme mistři souhláskových shluků … „Všechny tyto souhláskové shluky … přispívají významnou měrou k zvukovému charakteru češtiny. Jen v nich lze hledat příčinu k tvrzení, že čeština barbarsky kupí souhlásky …“ Co vás v této knize tedy čeká? Vpravdě epochální výlet do tajů českého jazyka … „Celičká soustava souhlásek dužinatých, smyslných: č, š, ž, ř, ď, ť, ň; spolu s nezastřenou samohláskou dovedou slovu dát smyslnou pleťovost zralého plodu: děva – žena – něha – šťáva – řeka – jaro – míra – mlází – závěj – hora – jezero – lyšaj – život – tělíčko. Troufal bych si utvořit české věty, které by zvukem působily na cizince jako mluva blažených domorodců na Bali, na Tahiti, na ostrovech Fidži. Ostatně je takových vět přemnoho v české lyrice …“ Pokud máte rádi češtinu, budete hledat smysl, budete pátrat po písmenkách jež jsou češtině vlastní … a přitom se možná i trochu zasníte, třeba nad naší poetickou vzácností … kroužkovaného ů … „… často jsem si myslil, jaká je to vlastně nejtrefnější definice vlasti české: Vlast česká je tam, kde se píše u s kroužkem, chasníček s princezkou na zádech. A pořád šlapají do toho vršku, pořád a pořád – totiž: on šlape, a ona se ho drží kolem krku, milý, píte meducínu! – Kde domov můj? – Tam, kde mají v „můj“ toho chasníčka … Mít doma takovou vzácnost, jako je náš chasníček s princezkou – to zavazuje. Dejte si na nich záležet. Oni si toho zaslouží, jsouce naši, opravdu jen naši.“ … a nakonec zjistíte, to, co v hloubi duše nejspíš už dávno víte … „V mateřštině mají slova osobní náplň (zvýrazňuji já), s její rytmikou a melodií jsme od dětství sžiti; proto je nám nad jiné jazyk dražší a krásnější.“... celý text

Running Man 1993, Richard Bachman (p)

„Zpravodajství je moje piková desítka. … Můj lid je pikovej kluk. Královna, dáma ve hře, jste vy, madam. Já jsem král; černá postava s mečem. To jsou moje karty. … Dohromady nic neznamenají. Obyčejná dvojka je vezme. Bez pikovýho esa nic než smetí. S esem jsou ale neporazitelný. … "Nemám eso,“ řekl tiše. „Kdybych myslel trochu víc dopředu, mohl jsem ho mít. Co ale mám, je pátá karta – ta, kterou nikdo nevidí. Takže budu blufovat.“ Umíte hrát poker? Ben Richards je bezesporu pokerovým hráčem! Má v sobě totiž jakousi živočišnou předtuchu, a ta jde ještě hlouběji, než rozum, leccos tak dokáže vycítit, intuitivně poznat … „jak ubohý a zranitelný je v tomhle světě“, ovšem pozor, stres a následný vztek z bezvýchodnosti situace dokáže dodat odvahu! Ben Richards je totiž „kořist“. „Ozval se mocný kolektivní povzdech“ … bezejmenný dav, sjetý fetkou, nemyslící, zdivočelý, totálně vygumovaný „tou správně nastavenou“ televizní zábavou a Systém, neviditelný tvůrce „reality“ – to jsou jeho protivníci … ozve se první „výstřel“ … „lovci“ zahájili lovnou sezónu! „Zdálo se mu, že vesmír kolem něj skučí, vyje, řinčí a řve, jako obrovská kraksna řítící se dolů z kopce k okraji bezedné propasti.“ … začíná se vrcholová pokerová hra! Ve které si ovšem lovec a kořist za určitých podmínek mohou vyměnit role! … a za pomyslným horizontem událostí se tak snadno mohou ocitnout všichni! Stephen King (či jeho alter ego Richard Bachman) vážně dokáže vytvořit pocity hrůzy, aniž by k tomu potřeboval takové ty tradiční „rekvizity“ hororových příběhů, a to je jeho silnou stránkou, jako východisko mu totiž úplně postačí reálný život, hrůza rozhodně nemusí být jen iracionální záležitostí. Svět, který stvořil fakt není pěkné místo, zvlášť pokud žijete na smetišti konzumně založené společnosti, navíc s vyhlídkou na drastickou smrt. „Vyhlídka blížící se smrti odhalila v jeho nitru ukrytého samotářského komedianta.“ Drsný život v možné budoucnosti detailně popsaný až na dřeň! Cíl? Vyvolat (v nás) sebezáchovné pudy, dokud je čas! Pokud ještě nějaký zbývá! Odpočet už začal!... celý text

Madame Piaf a píseň lásky 2020, Michelle Marly

Malý vrabčák přiskákal z ulice, a pak roztáhl křídla, a vzlétl, vysoko, - až se zrodila hvězda. Zpívala o lásce i bolesti, obojí pocítila na vlastní kůži, city byly důležitou součástí jejího života. Byla přirozená a opravdová, to proto se lidé do příběhů o ztrátě, osamělosti a lásce, o nichž ve svých písních vyprávěla, tak snadno vcítili. Sama dobře poznala brutalitu života, proto ji potlesk a uznání přiváděly k extázi, bylo to dokonalé štěstí, to proto musela zpívat, aby zakusila lásku. Z hloubi její duše se šířila záře, která ji protékala žilami. Byla dokonalá! A věděla, že se se svým šansonem, dotýká srdcí svých posluchačů. „A melodie dokázaly mnohem víc …“ Je to škoda, že příběh mademoisele Piaf klouže jen po povrchu, že hudba („láska, která vyvěrá přímo ze srdce“) je jen kulisou, pro milostný příběh, vystřižený z Edithiina života. I tak to ale není vůbec špatný příběh, byl to autorčin záměr, a jiné ambice příběh nejspíš ani neměl, než vyprávět o krátkém Edithiině životním úseku, a o místech, kde se potulovali známí pařížští štamgasti, jako Toulouse-Lautrec, Zola nebo Monet, tak známých, jako Moulin Rouge, nebo tradiční, trochu staromódní, a přesto neskutečně živá pařížská restaurace La Bonue Franquete, kde, můžete si být jistí, určitě narazíte, právě na Edith a její bujarou společnost. Životní příběh mademoisele Piaf není příliš veselý, vzešlý z ulice, a pak ani v záři reflektorů, to jsem z tohoto příběhu pochopila celkem jasně, i když vypráví jen o krátkém tíživém poválečném období, kdy životní podmínky byly všeobecně hodně těžké, každopádně mě pobídl, abych si o této skvělé šansoniérce ještě něco dalšího přečetla, a dozvěděla se víc, řekněme z lepších zdrojů, o jejím životním osudu, takže se určitě poohlédnu po dalších knižních titulech. Přesto jsem si tento příběh užila, pokud nic jiného neočekáváte, je to příjemné, lehké odpočinkové čtení, a na to se tato knížka perfektně hodí, jako bonus se nakonec i sem tam něco dozvíte (střípky ze života jedné opravdové star, a to tom nemůže být pochyb). „Skrze cáry mlhy způsobené alkoholovým opojením, které táhly jejím mozkem, pochopila, že stojí před velkým debutem.“ „Odpověděl na její úsměv neskrývaným obdivem.“... celý text