Vzpoura deprivantů - O špatných lidech, skupinové hlouposti a uchvácené moci

Aktuální jednání v poslanecké sněmovněmne nás přimělo, vrátit se k Prof.nKoukolíkovi: Vzpoura deprivantů. Zlí liné nejsou jen Ti, kteří nám rozkopávají hračky nebo kradou Červenou Karkulku.
Znovu knihu otvírán, protože svět kolem ní ji aktualizuje.

Od této knihy jsem měla velká očekávání, že mi přinese nové informace a mnohem více konkrétních případů dokazujících, jak se "rodí" deprivanti. Kniha je spíše teoretická, konkrétních příkladů je v ní na můj vkus velmi málo.

„Jsi normální?“ … obyčejná a docela častá otázka, že?
Jenže … Co je to normalita? A … Kdo je normální?
Vlastně to jsou hodně těžké, filozofické, otázky.

Tahle knížka, jako i další od pana Koukolíka (jeho práci sleduji dlouhodobě) se pokouší povahu lidské normality pochopit, a rozlišit tak – co je ještě normální, a co už je patologické, zaměřila se proto na to – KDO – jsou ti, jež lidské normality nedosáhli, anebo o ní z nějakého důvodu přišli, a – PROČ – jich kolem sebe můžeme vidět, čím dál víc (jedna z tezí, které pan Koukolík v této publikaci obhajuje).

Lidská normalita je něco, co je hodně úzce spojené s našim citovým životem. Citová výchova je totiž základem pro to, abychom vyrostli v člověka normálního – prostě dětství je rozhodující pro to, jací budeme. Hodně, hodně, hodně, záleží na tom, jestli v dětství budete chápat svět jako bezpečné a zajímavé místo pro život – tedy, jestli budete mít normálně nastavenou citovou vazbu („niterné pocity, které získává dítě ve vztahu k matce“), nebo ne. Když to tak totiž není vznikají první patologické vazby – pak se stane, že dětské oči vidí svět jinak, jako místo nebezpečné, chaotické, kde je potřeba být neustále ve střehu, mít se před ostatními na pozoru – výsledkem je „trvalá útočnost“ nebo naopak „zmrznutí, či vypálení duševních možností“.
Pan Koukolík se pak v této publikaci docela podrobně zabývá tím, jak moc může být člověk „postižený“ („nepovedený“, „zmrzačený“ – ale – ne nemocný) v citové (a tedy i hodnotové - morální) oblasti (pozor, ne v intelektuální) – zastává tezi, že v současné době čelíme (v souvislosti se současným vývojem společnosti, kam a jak se ubírá) v nenápadných a často obtížně rozlišitelných podobách, přímo epidemii deprivantství! A tak se nemůžeme pak ani divit jejich rostoucímu vlivu na společenské instituce, kulturu, veřejné mínění, prostě na celý celospolečenský kontext – a z toho vyplývá spousta důsledků.

Ono je samozřejmě dost obtížné už jen to, stanovit, co je a není normální – vlastně ani nejde vyjádřit v tomto smyslu nějakou „absolutní“ definici – že něco je nebo není absolutně správné, takže, ať chcete, nebo ne, nevyhnete se určité relativizaci (mimochodem v současnosti dost probírané téma – člověk se diví, co vše dnes může být relativní ¨) – a před přílišnou relativizací právě pan Koukolík varuje (před představou, že všechny sociokulturní skupiny je možné pochopit jen zevnitř – být jejich členem, tudíž je zvnějšku nelze ani posuzovat, a taky, že si jsou všechny „absolutně“ rovné). Pan Koukolík totiž poukazuje na to, že sice všechny společnosti, od prvopočátku, mají společné a stejné neurobiologické a vývojově psychologické základy – o tom se nelze přít, ale přesto je nelze postavit na jednu rovinu (právě ve smyslu sociokulturního relativismu) – pokud bychom totiž na to přistoupili, pak bychom pod pojem „normální“ museli zařadit např. i nacistický stát zrovna tak jako athénskou demokracii, schizofrenie by byla jen věcí dohody, nebo „sadistický vrah by jen vyjadřoval svou osobnost a právo na svobodu“, atd. ...
Člověk má ale evolučně dané, že je tvor morální – ať už chce, nebo nechce (měla by to být naše evoluční výhoda – umět rozlišovat mezi tím, co je dobré a co zlé), a tak, když chcete uvažovat o tom, jaké chování je nebo není normální, narazíte na společensky různě nastavená kritéria rozlišování a pochopení důsledků lidských činů – tedy na morálku.
A tak jako různě rozlišujeme mezi krásou a ošklivostí (máme různé představy), nebo mezi tím, co je nám příjemné a co není, tak různě chápeme /individuálně, ale hlavně v rámci jednotlivých společenských uskupení/ i otázku toho, co ještě je možné považovat za normální jednání a co už ne.
Pokud o tom totiž začnete přemýšlet, brzy vám dojde, že je opravdu nemožné ve vztahu právě k normálnosti něco stanovit a považovat to pak za „absolutní“ a tedy, že budete prostě muset více méně relativizovat, protože samozřejmě, a tomu se nevyhnete, vždycky záleží na rozdílnosti sociokulturních skupin, a ne každou dokážete tak úplně pochopit, to je fakt.
Takže, jak z toho ven?
No, pan Koukolík říká, že samozřejmě každá společnost měla, má a bude mít svou vlastní stanovenou normalitu, a tím pádem i stanovenou svou hranici pro patologii. Historicky je dané, že lidské společnosti buďto toho byly schopny, v této oblasti rozlišit a stanovit si, co je a není normální, nebo ne – jenže pak samy sebe těžce poškozovaly, a následně většinou zanikly!
Současný vývoj společnosti, podle něj, vede k dalšímu z mezníků - ve skrytých a často obtížně rozlišitelných podobách je v současnosti deprivantství globálně na vzestupu – jako důsledek současného směřování civilizace, stačí se rozhlédnout kolem sebe, deprivanti totiž vidí, jako jediný smysl bytí - samoúčelnou moc! – jako prostředek kontroly nad lidmi a světem (úplně stačí poslechnout si, nebo přečíst každodenní zprávy).
Tahle posedlost mocí vychází z jejich potřeby absolutní kontroly nad něčím, co je pro svou složitost (a to dnešní svět je) nepředvídatelné a nekontrolovatelné – příčinou pak je (další z tezí pana Koukolíka) – „nevyvinutost, poruchy vývoje, zmrzačení nebo amputace niterného základu normality“ – tedy deformace základního celoživotního procesu, který v sobě každý člověk má (je evolučně daný – do vínku nám totiž byly mj. dány schopnosti fantazie a tvoření).
Takže pozor na iracionální rozhodnutí – ovlivněná médii, správně volenými polopravdami, jež upoutávají naši pozornost – a vytvářejí neexistující souvislosti, kombinují informace vzájemně rozporné, apod. – a to především u jedinců, jejichž citová výchova neproběhla tak, jak by měla.

A pro ty ostatní? – použije kritické myšlení jako obranu!
Mozek je nejsložitějším orgánem lidského organismu, je tvořitelem naší osobnosti, ale pozor, je také zdrojem iracionality a myšlenkových chyb .

O špatných lidech jsem se teda moc nedozvěděl. Doufal jsem v trochu větší "pitvu" lidského myšlení co se týče zmetků. Ovšem tady jde prakticky o seznam těch zlých lidí - viz.wikipedie a články typu, Hitler a podobní. Žádná na rozumném základě postavená studie, prostě jen mnoho slov a písmen jež napadají i mě při vyřčení diktátor, vrah, zmetek. Takových knížek je na trhu mraky a žádná nic neřeší a a ni řešení nenabízí. Je mnoho spisovatelů jež dokáží podobná individua specifikovat mnohem přesněji a pro laika pochopitelněji. Závěr: knížka mě nic nedala, spíše ukradla čas. Dle mého laického, světa psychologie neznalého rozumu, dost zvláštní argumentace místy. Už jen ti deprivanti - Jungmanovina pana spisovatele mě připomíná podobné autory rádoby populárních publikací nových objevů a dojmů. Jednoho takového už u nás máme. Biologa, parazitologa.....

A myšlenka kde se v lidech bere zlo? To tahle knížka vážně nějak řeší? To opravdu ani náhodou. Pokud se někdo chcete zabývat tímto tématem a jste naprostí začátečníci jako já, jděte na to od lesa. Carl Sagan. To je to zaklínadlo - Draci z ráje a dále. To je člověk jenž dokáže pojmenovat lidské myšlení a jeho vývoj pro laika. Protože v dracích alespoň něco pochopíte a donutí vás to k zamyšlení. Deprivanti ani náhodou. V nich jde totiž jen a jen o teorie.

Skvěle a hlavně poutavě sepsaná kniha o tom, kde se v lidech bere zlo. Nejzajímavější mi přišla kapitola o poruchách osobností a pak o důležitosti citového pouta v životě. A líbilo se mi, že se v celé knize objevují praktické příklady. Akorát posledních pár kapitol jsem tak trochu přetrpěla - na mě už to bylo moc vědecké - ale stejně jsem ráda, že jsem si knihu přečetla.

Zajímavé, ale z argumentů či prezentovaných dedukcí v některých pasážích (většinou v cca závěrečné třetině knihy) mám rozporuplné pocity.

Skvělá kniha, rozhodně stojí za přečtení, člověku pomáhá pochopit chování druhých. Leckde z toho mrazí, jak je pravdivá.

Každé téma je na jednu celou knihu :)